Boží bicykl

Vyrostla jsem v zapadlé vesnici v oblasti, již místní nazývají Opičí hory. A jelikož byla natolik zapadlá, že ani socialismus neměl dostatek energie na to, aby si v místě vybudoval pevnou pozici, nedokázali soudruzi zlomit ani početné pravidelné návštěvy kostela. Pan starosta tak mou matku a s ní i celou naši rodinu označoval za helvíty. Až později jsem zjistila, že helvét je příslušník reformované církve, a ne prachsprostý bezvěrec, jak jsem se vždy domnívala. Přesvědčení, že patřím mezi bezbožné helvíty, jsem se ale už nikdy nezbavila a katolické i reformované kostely vnímám jako pouhou architektonickou zajímavost dodnes.


O to větší dilema se odehrálo v mém ateistickém nitru v okamžiku, kdy jsem zjistila, že Mackinaw City, kde jsem se rozhodla strávit léto, je možné půjčit si zadarmo kolo na neomezenou dobu – v kostele. Zbytky gymnaziálních matematických dovedností hravě stačily na to, abych si spočítala, že na neomezenou dobu zadarmo je výhodnější než za šest dolarů na hodinu. Ale co vnitřní přesvědčení? Co mé hlasité diskuse o zbytečnosti a přežitosti církevních institucí? To vše v klidném místě, s příjemným mírným klimatem a cyklostezkami kolem pohádkových jezer...


Druhý den jsem vyrazila do kostela a cítila se jako zaprodanec. Během svižného pochoďáku na čtyři kilometry jsem probrala všechny možnosti a usoudila, že rozhodně nepřistoupím na pravidelné nedělní mše a už vůbec nehodlám pět na kůru. Po dvou kilometrech jsem slevila na možnost odpracovat si zapůjčení pletím záhonků a mytím oken. Stejně jsem ale nebyla přesvědčena, že by se můj nevěřící zadek měl vozit na božím kole. Navíc jsem se obávala, že za každou hříšnou myšlenku mě ruka Páně srazí někam do pangejtu, a bude po legraci. Ani možnost jít zpátky pěšky se mi ale příliš nezamlouvala, a tak jsem s velkými obavami vyslovila své přání – tedy požádala o kolo místního údržbáře, který řekl, že tam má několik vraků a že mi z nich zkusí něco složit.


A tak ho teď mám a musím uznat, že je to opravdu boží bicykl. Přehazuje zásadně sám, což však nepřikládám vůli nejvyššího, ale rozhašené přehazovačce, brzdí tak bídně, že se neustále cítím být v rukou Božích, a pneumatiky pějí jak andělské sbory.


Nakonec jsme se parádně sžili, k mé potěše mi správce vybral pekelnou rudou barvu a místo klasických řídítek mám zakroucené beraní rohy. A když se na něm řítím jako ďábel, trochu se stydím, že jsem byla nedůvěřivá vůči bezelstné pomoci, která si kromě zálohy skutečně nežádá žádných obětí. Tedy můj nevěřící zadek trochu trpí, ale za tím nic nehledejte, to bude sedlem.

(Psáno pro kulturně společenský časopis na internetu Dobrá adresa)