pátek 14. ledna 2011

Golem na Zličíně

Gustav Meyrink by se zaradoval, kdyby zjistil, že magická Praha, jež dokáže nehodného nočního cestovatele uvrhnout do mlhavé nejistoty, stále existuje. Že tady pořád nejdete místa a hodiny, kdy přestávají platit obvyklé zákony a nějakou podivnou směsicí náhod a černých kouzel se stověžatá matička proměňuje ve zrádnou krvelačnou bestii, jež vás drží ve svých drápech.

Tedy, abychom si nic nezamlčeli, není to jen kombinace náhody a tajemné magie, třetí nezbytnou složkou pro vstup do tohoto světa je červené víno. Jakmile se tyto tři přísady spojí, začne – alespoň na mě - vždy působit zvláštní síla. Tak jako Meyrinkova hrdinu přitahoval smrtelně nebezpečný Jelení příkop, skončím obvykle na mnohem prozaičtějším, ale stejně tajemném místě – na Zličíně.

Ačkoli Ikea, Tesco a shoping centrum nevypadají jako zákoutí, kde by měl člověk potkat Golema, jsem si téměř stoprocentně jistá, že tam je. Splývá se stínem u výlezu z metra, a jakmile se vypotácím ven, skočí mi na záda a sevře hrudník. Poprvé jsem ho potkala asi před rokem, když mě technik vymetl z vagónu a já zjistila, že jakmile vám ujede poslední souprava, ocitli jste se v jiném světě. Nejede jediný autobus, mobil je vybitý a všude je pusto a prázdno.

S Golemem na zádech a dvěma promilemi v krvi jsem se tedy rozhodla pro jediné možné řešení – a ne, nebyl to taxík. Vymyslela jsem, že domů, tedy na Luka, dojdu. Má pravdu, kdo namítá, že ačkoli se to tak může jevit, není snadné ujít pěšky dvě stanice metra – obzvlášť, zvolíte-li cestu podél dálnice. Ještě štěstí, že ta vinná složka byla natolik silná, že jsem občasné projíždějící kamiony považovala za příjemné zpestření a ukrajinské ubytovny za panoramata hodná obdivu.

Ani to však Golemovi nestačilo, takže jsem veselým krokem s občasnými výskoky o tři stanice přešla a skončila na Nových Butovicích, kde jsem odchytila taxikáře, který mi až domů jmenoval možnosti mého neproběhnuvšího skonu.

Také včera jsem nechápavě hleděla na skupinu mužů v reflexních vestách, kteří, stojíc nade mnou jak nad nalezeným kojencem, pravili: „Slečno, nespěte, jste na Zličíně!“ Jako by to snad byla dobrá zpráva. „Zpátky už nic nejede, zavolejte mamince, tatínkovi nebo příteli,“ radili chlapci dobrosrdečně. V tom okamžiku jsem měla Golema za krkem a s pláčem jsem spustila: „Ale já žádného nemáám!“ A jelikož nikdo z přítomných nevypadal, že by mě chtěl problému zbavit, vydala jsem se ven, kde mi studený vzduch zalezl pod čepici tak nemožným způsobem, že mi bylo do pláče ještě víc. Číslo na taxík, které jsem si pro tento případ uložila, v mobilu opět nebylo a v kontaktech se pod zákeřným heslem „Taxi“ objevilo opět až druhého dne.

A tak navrhuji následující: „Co kdybychom ty turisty napřed ožrali, a pak je poslali metrem na Zličín?“ Čeká je daleko kafkovštější zážitek, něž ten, který neustále hledají ve starém Židovském městě.

2 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Tenhle článek ve mně vyvolává tolik nostalgických vzpomínek na Prahu. Dokonce na konkrétní místa, která popisuješ, jako jsou Luka, Butovice etc., kterými jsem sám tolikrát v brzkých ranních hodinách, podnapilý, pobíhal :-D

    OdpovědětVymazat