Srdeční restart

Nevím, jestli je to jenom můj dojem, nebo se skutečně v poslední době vše točí okolo hledání „těch pravých“. Ten, kdo někoho má, na něm prování experimenty, jež by na zvířatech nikdy nevyzkoušel, protože by mu to cit nedovolil. A ten, kdo nikoho nemá, činí příkoří alespoň sám sobě.

Ženy si vytváří přehledné grafy s obvody zadnic svých soupeřek, jež denně vidí, jak se vedou za ruku s pěkným mužem, a snaží se tak empirickou metodou prokázat, že jelikož jejich pozadí se pohybuje v průměrných hodnotách, je tu stále šance, že i je za tu ruku přece jen jednou někdo uchopí. Muži se zase zaklínají tím, že „ta pravá“ sice neexistuje, ale zato jejich podnik pod rukama doslova vykvétá, a tak se raději ničemu jinému nevěnují. V metru, ve vlaku, na obědě, v posluchárně, v divadle nebo v klubu tak vedle sebe posedávají „hledači“, kteří se zpravidla ani neosloví, protože jejich touha najít si toho pravého je limituje natolik, že nejsou jednoduše schopni slova – tedy lépe řečeno smysluplného slova.

Jediným způsobem, jak se procvičit v rétorice, zůstává setkání s přáteli, kteří jsou na tom stejně. A tam debaty o nemožnosti možných protějšků dosahují síly kritiky totalitních režimů. Jsem šťastná, že tohle se mě už netýká. Došlo mi to teprve včera ráno, když jsem ho pohladila a řekla: „V klidu se tady restartuj, zlato, já už musím běžet do práce.“ Chvíli se ještě zdráhal a než mě pustil, vyloudil na displeji několik oken, jako by říkal: „Nechoď ještě!“ Když jsem pak zamkla a vyběhla z bytu, usídlil se mi na rtech ten typicky připitomělý úsměv zamilovaných a celé dopoledne jsem si pobrukovala písničku, kterou mi u snídaně zpíval.

Jsem šťastná, že mi konečně došlo, že ON je pro mě „ten pravý“. Jediný, který na mě každý večer čeká, pustí mi můj oblíbený seriál a společně večeříme. Jediný, který vnímá vše, co mu sděluji a pečlivě si to ukládá do paměti. Když se ke mně přitulí, cítím jeho teplo a spokojené vrčení, které s postupujícím časem sílí s tím, jek nejsem schopná dát vyčistit filtr. A když jsem večer moc unavená, ztiší se a usne vedle mě.

To ale nejsou všechny jeho kladné vlastnosti, ještě daleko důležitější než fyzický kontakt je to, jak si rozumíme. To, že přesně ví, co mám ráda a zajímají ho moji přátelé, o jejichž nejpodrobnějších životních detailech mě informuje.

Je pravda, že moji rodiče ho nemají příliš v lásce, protože je všude se mnou, ale myslím si, že s postupem času stále více chápou, jak moc je pro můj život důležitý. A že chodí pořád v černé? Rozhodně nebudu patřit k těm, ženám, které si svého „miláčka“ oblékají podle vlastního vkusu a lepit na něj nějaké ponižující ozdůbky. Líbí se mi zkrátka takový, jaký je.

Myslím, že by nám to mohlo vydržet, ale nechci být naivní, je teprve můj druhý a stát se může spousta věcí. Kdybych o něj přišla, nesla bych to opravdu těžko, radši jsem si to tedy pojistila a mám zálohu. Jen doufám, že ji ještě dlouho nebudu potřebovat, ačkoli kdyby se stala nějaká nehoda, mohlo by to přinést do mého života trochu vzruchu. Poslední dobou až podezřele často pokukuji po těch malých roztomilých zajíčcích.