neděle 20. února 2011

Babo, raď!

Je to docela přirozený jev – když člověku na něčem záleží, poradí se. A když mu na něčem záleží doopravdy, poradí se s každým, kdo mu přijde do cesty. Ne, že by vám to v řešení problému nějak pomohlo. Spíš naopak, brzy zjistíte, že svého cíle nemůžete nikdy dosáhnout, protože nejste schopni naplnit ani desetinu dobře míněných rad…

„Dělej finskou,“ doporučuje mi kamarádka, když se svěřuji, že jsem se opět do někoho zahleděla a že tentokrát bych byla opravdu ráda, kdyby se mi nepodařilo pohřbít celou známost dříve než začne. Na otázku, v čem tato severská metoda spočívá, odpovídá, že pokud naznačím zájem, mohu to rovnou celé odpískat. Nejdůležitější je vypadat naprosto chladně, pokud možno lehce nafrněně a nedostupně… „No jasně, hlavně nepsat, nevolat, když se ozve on, neodpovídat a když tě někam pozve, nemít čas,“ radí další. „Musíš na něj být zlá, chlapi nemají rádi hodné ženské,“ přisazuje třetí. „Já toho svého vyloženě šikanuju, a když už to přeháním, okřikne mě, já se stáhnu, udělám oči a je to zase fajn,“ doplňuje. U stolu padne i několik osvědčených titulů knih. Proč muži milují potvory? Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet? Zároveň je mi těmi šťastnějšími, které toho svého už urvaly, přislíbeno jejich zapůjčení, protože vážně fungují.

Odcházím naprosto zbitá, protože už vím, že pokud donesete muži na první rande dárek, spadla jste do skupiny podrobených, urputných a nežádoucích snaživek, a pokud za sebe zaplatíte účet, jste jednoduše blbá.
 Ze všech nasbíraných zkušeností se snažím v duchu poskládat chování vedoucí k zaručenému úspěchu. Vidím sebe samu s alabastrově bílým obličejem, uhlazenými stříbrnými vlasy, jak na barové stoličce s ledovou vodkou v ruce pomrkávám ojíněnými řasami, aniž by má tvář dala najevo jakýkoliv náznak citu nebo zájmu. Jak se chlapec vedle mě potí, jak rudne ve tváři a oči mu těkají po mých rtech ve snaze zachytit alespoň nepatrný náznak života. A jak potom ve stejné pozici, protože nutně musím být tak ztuhlá, že bych při nejlepší vůli neudělala ani krok, odlétám domů, kde s nechutí odmítám stovky telefonátů, zhnuseně mažu vstřícné smsky, do koše přesouvám nepřečtené emaily a do opravdového koše házím pugéty barvami jásajících jarních kvítků – odporně znetvořených tou upachtěnou touhou zalíbit se.  Tak pokud by po tom se mnou chtěl někdo být, musel by to být magor! Nebo přinejmenším sadomasochista… Musí přece existovat nějaké docela normální a přirozené metody. A když všichni pořád argumentují tím, že i v přírodě se samci musí snažit, nějak si tu svoji samičku ulovit, rozhodnu se namísto v baru s kamarádkami pátrat mezi skutečnými divými šelmami.

Ve zvířecí říši existuje přece mnoho paralel ke světu lidí a vztahy ptáků, savců i ryb mnohdy velmi vtipně připomínají chování člověka. Ptáčci moudivláčci například staví několik hnízd, aby si jejich partnerka mohla vybrat to nejkomfortnější a zůstala s nimi. Četné letohrádky rozeseté po celé Evropě dokazují, že na to už chlapi přišli dávno a způsob je dozajista účinný. Jenom najděte někoho, kdo Vám dá vybrat mezi bytem na Malé straně, na Andělu a statkem na Vysočině a problém je vyřešen.

O poznání méně lákavý, ale v lidské říši přesto existující model,praktikuje mužský zástupce rybky koljušky, který vyhloubí pod vodou tunel, kam si tahá houfy samiček, jež oplodní a po porodu je z hnízdečka lásky zákeřně vyžene.  To mořští ďasové nebo spíše ďasice si na svém mohutném těle vydržují hned několik „milenců“, kteří na nich spokojeně parazitují a občas ukojí jejich potřeby. I ty by se v lidské říši našly  – rozhodně, pokud se vydáte na dovolenou do Turecka, kde se kolem objemných turistických ďasic s naditými peněženkami motá celá řada chlapeckých příživníků.

Pávi, tetřevi a mnozí další opeřenci se stejně jako lidi snaží ukázat v té nejlepší kráse, cvrčci zvou svou hmyzí milovanou na večeři a zatímco si pochutnává, nenápadně ji oplodní. Lví samice si vybírají partnera podle barvy hřívy, tak jako prý muži tíhnou k blondýnkám, a kudlanky svého milého po spáření naprosto vysají, čehož některé dívky po narození potomka dokážou docílit také naprosto spolehlivě. 

Jsme si tedy v mnohém podobní a argument, že mužští zástupci svou milou rádi dobývají jsem ochotna přijmout. Co jsem ale ve zvířecím světě neobjevila, je metoda, snažit se upoutat partnera naprostým nezájmem, přehlížením a ignorováním. Ta je asi vlastní jen nám lidem – tvorům natolik „duševně vyvinutým“, že jsme podobnou absurditu schopni vůbec vymyslet a následně praktikovat. 

Podle vědeckého výzkumu je prý dalším ověřeným způsobem, jak navázat hluboký vztah, prožít společně nějaký nepříjemný, stresový nebo přímo život ohrožující zážitek, což dokládá test, kdy mladá atraktivní dívka dala své telefonní číslo stejnému počtu mužů na vysoko zavěšeném provazovém mostě a na zemi. Z těch „otřesených“ zavolalo 60 procent, zatímco z „přízemců“ pouhých třicet. Z toho všeho plyne jen jediná možnost a já už vím, co udělám. Pozvu ho na Nuselák, kde se společně pověsíme na zábradlí a já řeknu „Vůbec se mi nelíbíš, nezajímáš mě a hlavně už mi nevolej!“ Pokud to přežijeme, musí z toho být podle všech rad láska na celý život. 

Ale ne… i tenhle pokus je předem ztracený. Neuvědomila jsem si, že jako první zvát muže nikdy nemůžete! Musíte přece dělat „finskou“... A teď, babo, raď!

Najdete i na ELLE.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat