Můj bývalý se mnou nemůže mluvit, protože když dlouho drží telefon u ucha, ztuhne mu krční páteř. To byla první věta, kterou mi dnes sdělil, po tom, co jsme se po týdenním nahánění konečně spojili. Ačkoli jsme se snažili sehnat kvůli neodkladné pracovní záležitosti, konsternovalo mě oznámení natolik, že jsem telefon okamžitě zavěsila a teď vyčkávám, až se mi ozve z přístroje zabudovaného v autě - ano čekám přeci teprve týden.
To ale není jediný komunikační problém v uplynulých dnech. Můj "možný budoucí" se mnou také nemůže mluvit... Tentokrát proto, že jsem prý tak úžasný a skvělý člověk, navíc hodný na něho způsobem, kterým na něho ještě nikdo hodný nebyl (čímž nemá na mysli nějaké speciální erotické hrátky, ale fakt, že jsem mu pomohla napsat domácí úkol), že se mnou ani nemůže vést telefonní hovor, natož mě vidět. Je prý totiž šovinistické prase s černým humorem a velmi, velmi, velmi špatným obdobím. Což je jistě dobré vědět.
Ten, kterého jsem měla před ním se mnou nemluví, protože odletěl do Karibiku. A nemůže se mnou být, protože prožívá sobecké období a jen těžko by někdo pochopil, jak ukrutné to je být taková složitá melancholická povaha, která se bojí hlubšího vztahu. A ten, co mě pozval na rande, ke kterému nikdy nedošlo, se mnou také nemůže mluvit - tentokrát je to však čistě důsledek mé stupidity ohodnocený z jeho strany jako: „Bez komentáře!“
Chlapec, který mě okouzloval na plese, si možná myslí, že se mnou mluví. Projevuje se to tak, že čtrnáct dní po tom, co jsem navrhla, že bychom mohli jet na výlet, přišla odpověď: „Ahoj Barboro. Jak se vede? Co si dát Hrusice dnes???“ Zakončená rozjásaným smajlíkem. Je nabíledni, že jsem ihned běžela oprášit větrovku a zopakovala si systém značení Klubu českých turistů.
Vypadá to, že ačkoli zdaleka nemám vysoký hlas hrdinek meziválečných filmů, který prý muže irituje, komunikace se mnou je přesto nemožná. Myslím si, že logopedická vada v tom nebude. A i kdyby, už dávno jsem ze skříně vylovila logopedický sešitek po mé sestře a celou noc opakovala: „Tdnka, tdnka, tdouba, tdouba, tdpaslík, tdpaslík...“ A mnohé další - nic naplat. Za spásnou jsem tedy považovala vzpomínku, kdy jsme s mým otcem vyráželi na vycházky a psíka přivolávali píšťalkou, jejíž zvuk nebylo lidské ucho schopno zachytit.
Náš pes, který už chudák nežije, mi pomohl odhalit, kde je zakopaný pes, zaradovala jsem se. Okamžitě jsem kontaktovala Národní referenční laboratoř pro měření a posuzování hluku v komunálním prostředí, která má na starost měření infrazvuku větrných elektráren. Řekla jsem si, že pokud někdo pracuje pro skupinu ČEZ, nebudou jeho data jistě zkreslená, a vydala se za pány inženýry. Když jsem jim vysvětlila, v čem můj problém spočívá, otestovali mě v interiéru i exteriéru, a hlas mi změřili… žádné speciální výchylky prý neprokazuje a šíří se stejně dobře vzduchem jako zeminou.
Ani s tím se však nehodlám smířit, a tak se po dvou letech navštěvování přednášek z mediálních studií pouštím do studia komunikace. Znovu procházím komunikační modely, srovnávám si v hlavě komunikační šumy, bombarduji profesory emaily – lačníc po nejaktuálnějších objevech, a nevynechám jedinou konferenci a symposium. Nemůžu si přece připustit, že se kolem mě pohybují následující muži: hypochondr, citlivý pokrytec, sebestředný pokrytec, nabubřelý egoista a pitomec. A nebo ještě hůř, že komunikace se mnou má na přijímatele patologické účinky začínající ztuhlostí krku a končící naprostou ztrátou sociální integrace. Že zkrátka, jak by řekl Horáček, „zaklínám muže do prasat.“ Chyba prostě musí být někde v komunikaci. A já vám říkám, že i kdybych kvůli tomu měla udělat doktorát, tak ji odhalím.
Najdete i na ELLE.cz
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat