sobota 7. května 2011

Bezradná blbka


Na gymnáziu jsem měla spolužačku, jež fungovala jako genderový lakmusový papírek. Jakmile něco zavánělo nerovnoprávností pohlaví, spustila vysokým hlasem, který si tempem v ničem nezadal s Gilmorovými děvčaty to své: „Samozřejmě je nesmysl, aby se v přísudku psalo měkké i podle dominantního mužského vzoru… Jistěže existuje řada vynikajících spisovatelek, které potlačil muži sestavený literární kánon… Ano, pochopitelně bych mohla dělat jeřábnici, kdyby nehrozilo, že si u toho zlomím nehet…“ 

Poslouchala jsem ji vždy s vševědoucím přezíravým pohledem, protože jsem věděla! Znala jsem tajemství ženství, na něž ona ještě nepřišla, protože se jí nedostalo onoho osvícení, které praví, že žehlit v neděli tátovy košile a přitom sledovat Eso (pro mladé generace – dnes z nepochopitelného důvodu kultovní hudební pořad – asi že byl první…) je mnohem příjemnější než kátrovat písek. Pochopila jsem dokonce i to, že argumenty, rozhovory ani úpění se nikdy nemohou vyrovnat okamžiku, kdy dáte muži za pravdu. 

A tak jsem se brzy stala milovanou chápavou dívkou, která není jako ty ostatní „semetriky“, jež s ničím nesouhlasí, odmítají vařit a žehlit a pořád se motají do mužských věcí. Když jsme s přítelem hodinu a půl obcházeli dva bloky, abychom našli galerii, kousala jsem si spodní ret a polykala připomínky, že jsem se třikrát ptala, jestli se mám podívat na cestu. Když nám došel benzín v podzemních garážích, potlačila jsem hysterické kvílení, vyhrnula si rukávy a jala se tlačit. Dokonce jsem po pěti minutách přestala a s úsměvem naznačila, že když už tlačím, bylo by také fajn zkusit otočit klíčkem v zapalování. Po čtrnácti dnech upomínání a prošení jsem si z předsíně s brekem sama dostrkala do koupelny sedmdesátikilovou pračku… A pořád to šlo.

Ještě větší než má neochvějná víra v silného muže, byla tedy má radost, když mi minulý týden zůstala v ruce viset sprcha, která se nějak vykroutila z kohoutku. V kuchyni totiž seděl chlap, který tak dostal konečně možnost ujmout se slabé nešťastnice a za pomoci tajného mužského know how ji oslnit až do mdlob. „Podívej, co se mi stalo? Opravíš to prosím?,“ zakňourala jsem tedy podlézavě, snesla všechny propriety, jež jsou k podobnému úkonu potřeba a zkušeně vyklidila pozice, abych se mohla o to nadšeněji a překvapeněji radovat nad očekávaným úspěchem. Bohužel ani tentokrát to nevyšlo. „Kleště jsou rozbitý,“ dozvěděla jsem se zanedlouho i s názornou ukázkou. Omluvila jsem se tedy za nepatřičnost podaného nářadí a jala se napouštět vanu. 

Druhý den ráno jsem seděla u snídaně a přemítala o známém faktu, že instalatér si s sebou nikdy nepřiveze všechno, i kdyby to měly být jen ty kleště, že mám čas jen hodně brzy ráno nebo pozdě večer a na to není žádný řemeslník zvědavý, že mě ta prkotina určitě bude stát hromadu peněz a hlavně, že s takovou avantgardní změtí na hlavě jít do práce prostě nemůžu. A tak jsem opět porušila mužská práva, našla v kumbále onen nepoužitelný nástroj a s bohorovným klidem a naprostým sebeoslněním sprchu asi za tři minuty opravila.

A pak mi došlo, že události podrývající neochvějnou mužskou roli se nějak podezřele často opakují, a tím jak se opakují, stávají se z některých domněnek fakta, a jak se z těch domněnek stávají fakta, klesá schopnost ženy tvářit se jako bezradná blbka, a tím, že ztrácíme tvář bezbranných chudinek, nemá nikdo touhu nás ochraňovat… a bylo mi trochu líto, že o tu tajemnou sílu ženství přicházím a že má uječená bývalá spolužačka si teď na počitadle může připsat bod. Jenže… co naplat? Hlavní je, že voda už zase teče.

Najdete i na ELLE.cz.

1 komentář:

  1. Skvělý fejeton. Opravdu parrádní čteníčko :) Taková běžná věc, a jak jste ji krásně oblékla do neotřelého hávu. Krásně se to četlo. :)

    OdpovědětVymazat