Pryč jsou doby, kdy jste si v pracovním procesu vystačili s pojmy přesčas, neschopenka a výplatní páska. Mezinárodní firmy zavlekly do českých kanceláří sick day, dress code, casual Friday, mobbing, bossing a četné další zaměstnání zpříjemňující i komplikující amerikanismy. Společnosti tak myslí na to, aby vám to v práci slušelo, abyste si jeden den v týdnu mohli připadat jako rebel, protože si smíte obléknout džíny, jeden den v roce se někde naprosto neplánovaně, a hlavně beztrestně zmastili, i na to, aby vás kolegové a šéfové v práci nešikanovali přehnanou, nebo naopak nedostatečnou pozorností.
Je tu ale jedna věc, na kterou jinak pokrokové firmy zapomněly – break-up day! Jelikož se má od ledna příštího roku změnit pracovní zákoník, je stále dostatek času tento návrh prosadit. A že se nejedná o pouhou zaměstnaneckou výhodu, ale velmi pragmatický krok, který ušetří firmám organizační problémy, nenadálé výdaje, nehody zapříčiněné lidským faktorem, a hlavně papírové kapesníčky, je víc než jisté.
Určitě se najdou ženy a dívky, které následující větou rozhořčím a jež budou tvrdit, že ony se nějakými citovými výlevy nenechají zviklat a své povinnosti zvládají dokonale za každé situace. Jsem ale skálopevně přesvědčená, že den po rozchodu se všechny osoby slabšího pohlaví stávají naprosto nepoužitelnými a je lépe držet je od jejich pracovišť dál.
Začíná to už večer po tom, co se váš milý vyjádřil. Jelikož srdce rozervané náhlou tragédií je potřeba nějak utišit, sahá obvykle většina dam k zaručenému prostředku, jídlu – nezáleží na druhu, ale především na množství, přičemž kombinace cibulové brambůrky a smetanový jogurt s ostružinami není výjimkou. Jakmile zásoby dojdou, nastane ještě obtížnější chvíle, kdy nešťastnice zjistí, že nejenže už nemá přítele a snědla nákup za tři sta, ale navíc bude zítra tlustá a hnusná, takže i kdyby se přece jen rozmyslel a zjistil, že se k ní chce vrátit, při prvním pohledu na její nafouknuté břicho ho chvilková slabost okamžitě přejde. A jelikož on se stejně nerozmyslí, je dalším důvodem k pláči, že nešťastnou nacpávající se ohyzdu už určitě nebude chtít NIKDO a NIKDY.
Následuje několik sebedestruktivních telefonátů, kontrola všech nedopitých lahví, vyprázdnění poslední krabice se zbytkem müsli, půlnoční vaření čínské polévky a pojídání plnotučné hořčice přímo z plastového kelímku. Nechybí nářek u televizního příběhu, na jehož ději absolutně nezáleží, protože v hlavě se odehrává zhruba toto: Tak on ji zabil, aspoň ji miloval tolik, že ji zabil… (nářek) Hmm, vaří slepici na paprice, Jenda měl tak rád slepici na paprice. (nářek) Kolébka italské renesance na ef… do Florencie jsme spolu chtěli jet, to už nikdy nestihneme. (nářek) Děti trpící průjmovými onemocněními by měly mít zvýšený příjem tekutin… to by byly tak hezké a šťastné děti. (nářek)
Když pak tato několikahodinová hysterie konečně přejde ve vyčerpaný spánek, je ráno, dřív než se nadějete, a nastává ona kritická chvíle – nutnost vyrazit do práce. A právě tady navrhuji nasazení vymoženosti názvem brake-up day. Bez něj vás totiž čeká přibližně toto… V koupelně zjistíte, že se vlastně nevidíte, protože máte ořvaná víčka nateklá takovým způsobem, že se vaše oči mezi těmi vypasenými housenkami jen marně snaží zachytit denní světlo. Po dvou hrncích kávy se škvíra rozšíří natolik, abyste mohla v zrcadle zjistit, že dokud jste neviděla, bylo vám ještě dobře. A tak máte patnáct minut, abyste make-upem zamaskovala šedozelenou pleť s podivnými fleky, které se záhadně dokážou vyrojit během těch několika hodin spánku, abyste kapkami do očí zkrotila rudé žilky a vyčarovala okno do duše, které alespoň částečně umožňuje věřit, že se tam skrývá víc než prázdná jáma. V šatní skříni pak zjistíte, že jelikož jste poslední měsíc každou volnou chvíli trávila se svým milým, který vás nesměl ani jednou zahlédnout v tom samém, je výběr modelu silně limitován. A tak musíte potupně sáhnout po halence, ve které vypadáte jako Helga či Ulrike z Bavoří, nebo ještě potupněji do koše se špinavým prádlem.
Poté, co se konečně vyhrabete z bytu, vyvine tělo jakýsi obranný mechanismus a nafoukne v mozku velkou mýdlovou bublinu, která zatlačí mozek na minimální, prakticky neexistující prostor. Toto velké čisté prázdno vás pak jako mátožnou předprogramovanou figurku provede davy v městské hromadné dopravě, zbaví vás bolesti z nárazů ostrých loktů vnímavějších spolucestujících a snaží se regulovat pocity, že na vás všichni civí. Zastaví tělo před přechodem a společně s ním dopluje až do kanceláře, za poštovní přepážku, za pult luxusního butiku i zaplivaného pajzlu, do sborovny, výzkumného ústavu nebo třeba na policejní stanici.
A jak to pak vypadá dál, vědí všichni: nutnost konzultace s kamarádkou, sepsání e-mailu, který se snaží buďto všechno napravit, nebo alespoň bývalého dostatečně urazit, napůl flirtovací komunikace s kamarádem, který tvrdí, že je to debil a on by vás chtěl vždycky… A jako by nestačilo, že chvíli neudržíte myšlenku, projeví se i včerejší labužnické orgie, které zapříčiní, že pro dietami mořený organismus se stává nadlidským výkonem vydržet na hodinové schůzce, stát chvíli v klidu za přepážkou, popojet výtahem nebo se naklonit nad dítě píšící úkol. Že za pracovní výkony nedostanete řád práce, je potom jisté, a že se z nepoužitelného stavu dostanete dřív, než si vaší výkonnosti všimne šéf a sebere vám prémie, můžete jen doufat. A tak, hrdinství stranou, navrhuji zavést break-up day, a když o tom tak přemýšlím, raději break-up week.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat