Jakožto nespavec jsem se stala velmi oblíbeným členem veškerých výprav a výletů. Nevím, čím to je, ale neexistuje síla, která by mě po deváté udržela v posteli. Základ bych viděla ve výchově – ať se dělo, co dělo, budili rodiče mě a mou sestru každý víkend v půl osmé a odváželi nás na chalupu, aby se nám nezkrátily žíly a hrudní košíček se naplnil čerstvým vzduchem.
Znělo by to logicky, kdybychom žili ve zplodinami zamořeném městě, a ne ve vsi se šesti sty obyvateli. Vstát ale nikdy nestačilo, nad možností vyrazit za vzduchem, který je lepší o to, že jej místo šesti set lidí nadechuje a následně vypouští pouze šest (já, sestra, mamka, její přítel a babička s dědou), jsme navíc musely projevovat dostatečné nadšení.
Musím říct, že dnes jsem za tento přístup vděčná a moji přátelé a známí ještě víc. Než se probudí po silvestrovské noci, stihnu umýt nádobí a uvařit snídani, v Karlových Varech jsem první ve frontě na vstupenky, v neděli budím kamarádky vůní vyprošťovací polévky a v cizí zemi můžu posloužit jako zdatný průvodce, protože než se ostatní vzbudí, mám už město z velké části oběhnuté a nafocené.
Těm šťastným, kteří se mohou v posteli válet do půl jedné, aniž by nad nimi stál zhmotnělý duch ‚promarněného času‘ a šťouchal je zákeřně do žeber, jejich opakující se REM fáze srdečně přeji. Po několikaletém výcviku jsem se dokonce zbavila potřeby halekat, že venku je pěkněěěě a co budééém dělááát… Stále ale s velkou nelibostí hledím na typy, které ani hodinu po tom, co vstaly, nedají dohromady složenou větu, řasy mají slepené, jak kdyby jim je někdo namazal kanagomem, a v závodě s lenochodem, hlemýžděm a vlakovým spojem z Prahy do Benešova by to projely na celé čáře.
O to víc mě otrávil holohlavý muž neurčitého věku, který se v metru sesunul na sedadlo, jako by právě nastala jeho poslední hodinka, a nechal svou čilou a usměvavou partnerku se třemi igelitkami v rukou
, aby se zavěsila na tyč nad ním. Zatímco ona k němu neustále promlouvala s vlídností matky, jejíž dítě má zaražené prdíky, bloudil po vagonu prázdným pohledem, který by snad nezaujalo, ani kdyby se uprostřed vozu náhle zjevila Magda Vášáryová v neckách – nahá, s nekonečnými blond vlasy, půllitrem ležáku v jedné a jitrnicí v druhé ruce.
Na partnerčino štěbetání neodpovídal, občas něco zavrčel a bylo vidět, že považuje za křivdu světového charakteru, že ho někdo vykopal z postele. Podle hovoru jsem usoudila, že nejspíš vyráží na nějakou schůzku nebo pracovní pohovor a vsadila bych se o cokoli, že naleštěné polobotky, dokonale vyžehlená košile a možná ani perfektní uzel na kravatě nebyly jeho práce. A zatímco koukal jako bulík a jeho milá jej častovala povzbudivými frázemi, přemýšlela jsem, jestli by mu to došlo, kdybych paní pustila sednout já.
Následující hovor mě přesvědčil o tom, že ne…Ona: „Miláčku, mohl bys odpoledne koupit chleba? Já to dneska asi nestihnu.“ On: „No to jsi se zbláznila. V tomhle počasí?“ Ona: „No, myslela jsem, jak jdeš kolem té sámošky…“ On: „Prosím tě, to bych se zdržel minimálně dvacet minut!“ Ona: „Tak já ho koupímvečer.“ Eugène Ionesco by se za podobnou logiku argumentace nemusel stydět. Okamžitě jsem si představila plešouna (který určitě nebyl zpěvák), jak se sněžnicemi na nohou
a smečkou horských psů zdolává sněhové jazyky, jak s ošlehanými tvářemi zasekává mačky do ledu a nehledě na silný protivítr po centimetrech postupuje stále výš a blíž k cíli – k samoobsluze, kde nehledí na vlastní pohodlí, ignoruje postupující omrzliny, ale namísto toho vytahuje síťovku a vkládá do ní voňavý pecen, který po náročném sestupu přináší domů
bledé, vyhladovělé manželce… Tedy běžně, dnes na to zrovna neměl čas, protože se špatně vyspal.
Na Smíchově byl hrdina políben a naposledy povzbuzen, bez pozdravu vystoupil a paní se konečně posadila na jeho místo, přehodila ladně nohu přes nohu, vytáhla časopis a se zjevným potěšením se začetla. Bez ospalého ocáska z ní byla najednou jiná žena, která právě vykročila do vlastního dne. Možná zítra nebudou mít chleba k snídani, ale nejspíš ne, protože ona ho jistě koupí. Měla by ho nakrájet, namazat paštikou, sbalit do batůžku a v neděli ráno vzbudit svého muže o půl osmé, naložit ho do vlaku a odvézt na samotu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a nezkrátily se mu žíly. A jestli nebude projevovat dostatečné nadšení? Mohla by ho tam možná i zapomenout.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat