Přesná čísla

Na zamilovanosti, poznávání, oťukávání a flirtování je hezká jedna věc – plkání o ničem. Dva lidé, kteří si rozumějí, si mohou hodiny povídat o přípravě jablečného štrúdlu, meditativních technikách, možnosti, jak do Čertovky dopravit gondolu, nebo o tom, jak zavést pod nehet drén takovým způsobem, aby mohl hnis volně odtékat. Ano, už i toto téma na mě bylo vytaženo a musím říct, že po půlhodinovém líčení už mi nepřipadalo příliš zábavné.

I přes absurdnost témat je však komunikace obvykle celkem konstruktivní a zábavná. Problémy však nastanou, jakmile začne jedna ze stran vyžadovat konkrétní data. Typický příklad ke zmaru vedoucího dotazu je: „Kolik žes jich to vlastně měl/a?“ Správná odpověď totiž jednoduše neexistuje. Pokud měl tázaný více partnerek nebo partnerů než vy, bude vám připadat jako proutník a přelétavec, se kterým si vůbec nemá smysl cokoli začínat. Pokud méně, stává se nezkušeným zajícem, který se ještě nestihl vybouřit, a dozajista vás brzy opustí kvůli novému objektu zájmu.To je ale jen jedna z odstrašujících přímých otázek. Mezi další patří: „Jak dlouho jste spolu byli? Kdy jste se rozešli? Kolikátého jste se měli brát? Kolik vážíš? Kolik je ti let? Kdy se uvidíme? Jaký máš plat? Kdy máš narozeniny? A jak dlouho to ještě bude trvat?“

Můžete si být jisti, že po dvou deci vína a třech polibcích vás spolehlivě zaskočí také dotaz: „Kdy jsi naposledy s někým spala?“ Že máte zrovna plnou pusu, můžete předstírat přesně dvacet vteřin, dusivý kašel maximálně minutu, epileptický záchvat necelou čtvrthodinu. Ale co pak? Jedno je člověku jasné okamžitě, pravdu říct nemůže, protože právě nastal okamžik, kdy má o něm objektivně měřitelná hodnota něco vypovědět. Jak ale na pomyslné ose najít přijatelný bod? Když řeknete půl roku, bude to vypadat, že na trhu žádoucích svobodných dívek jste se už dávno ocitla v opatlané lepenkové krabici pohozené před dveřmi obchoďáku a označené nápisem ‚prošlé zbytky‘. Čtvrt roku vás možná posouvá mezi ‚zbytky‘, ale ani to není žádné terno. Na druhou stranu, pokud z vás vypadne: „No, naposledy to bylo včera,“ získáte možná nálepku luxusního výrobku hodného zabalení do hedvábného papíru, zároveň ale riskujete domněnku, že si vás ve voskované taštičce může vcelku bezpracně odnést domů kdokoli.

A tak nastává chvíle trapného přetahování tipu: „Řekni! Ne, neřeknu! Kdy ty? Já jsem se ptal první! Ne, neřeknu! Řekni!“ Které se v soustředných kruzích může opakovat prakticky donekonečna. Když potom jedna ze stran povolí, zjistíte, že ani v tomto případě správná odpověď neexistuje a že byste ocenili, kdyby se najednou z nebe snesl ten kučeravý andělíček v bílé košili, který běžel princezně Dišperandě zvěstovat, že je opět čistá jako okvětí bílé lilie. Chlapec s rumělcem ve tváři dnes asi jen těžko přiběhne, aby vašeho milého mravně očistil. Vzhledem k tomu, že pohádka byla natočena v roce 1956, a jelikož už tenkrát mohlo být svatému hochu kolem třiceti let, přišoural by se tak pětaosmdesátiletý vetchý staříček, který by mezi bezzubými dásněmi nejspíš procedil: „Dej si pozorrr, děvenko, je to prrrasák.“ A umělohmotnou bílou květinou nebo francouzskou holí by vás oba přetáhl přes záda. Proč? Protože na konkrétní čísla bychom se nikdy ptát neměli – maximálně na numero telefonní.

Najdete i na ELLE.cz