Pod vlivem hry o Peteru Panovi, který na jevišti neustále opakoval, že nechce nikdy vyrůst a stát se dospělým, rozhodla jsem se oprášit některé z dětských zábav, porovnat je se světem na druhém břehu a o výsledky tohoto empirického průzkumu se jak jinak než podělit. V neděli jsem tedy opět oblékla svou dětskou teplákovou soupravu. Pro ty, kdo mě neznají, jen vysvětlení – v dětství jsem byla obézní a ani nápis XXL na prsou teplákovky nedokáže vystihnout, jak moc… Měla jsem v ní ještě rezervu a v této parádě jsem vyrazila k babičce na chalupu. Tak jako vždy mě už čekala má nejoblíbenější jídla (svá kila jsem nikdy nezískala nefunkčními hormony, ale jednoduše žraním) a já s neustále plnou přežvykující pusou musela okamžitě uznat, že to je o dost lepší než stravování vlastní výroby, ve fastfoodech nebo nedej bože v závodní jídelně, kde ještě nepřišli na to, jak vyrobit jíšku, která nedělá pucky.
Ještě přežvykujíc jsem se pak jala zkoumat divou zvěř, takže už vím, že pokud šťouráte do ropuchy zezadu, hraje velmi přesvědčivě mrtvou, ale jakmile ji začnete popichovat zepředu, rozčílí se a začne se nafukovat do neskutečných rozměrů. Nafouknutá vypadá ještě odporněji než ropucha nenafouknutá. Mám teorii, že když ji pak klacíkem dráždíte ještě chvíli, vypadne z ní něco hodně slizkého a zeleného, ale přiznávám, že na tento pokus jsem neměla žaludek.
Co je ale jasné? Že chudá, prostá dívka ze vsi se princeznou nikdy stát nemůže, protože humanoidní princové do zapadlých oblastí, kde obyčejně děvčata bydlí, vůbec nejezdí – v takovém terénu by si na svých ferrari, lamborghini nebo bentley orvali podvozky. A princ, který se dostal do choulostivé žabí podoby a doplazil se k místnímu potoku, má také smůlu, protože žádná normální dívka podobnou potvoru nepolíbí, i kdyby se zapírala sebevíc! Přenositelné do dalšího života může být i ponaučení: „Do lidí šťourej, ale jen dokud se nenafouknou. Pak by z nich mohlo vypadnout něco jedovatého!“
Upamatujíc se na dětská léta jsem také v doprovodu mamky a babičky vyrazila na houby, přesněji řečeno na hřiby – o ty jsme měly největší zájem. Přinesly jsme každá půl tašky lišek, asi čtyři oslizlé babky a jednu houbu, jejíž poživatelností jsme si nebyly jisté. Do lesa jsme se pak vrátily ještě jednou – hledat babiččinu hůl. I tato zkušenost byla hodně podobná každodennímu světu dospělých. Tedy dnům, kdy se vydáte na nákup zimního kabátu, abyste si v tašce nakonec přinesla hromadu úplně jiné veteše, již jste nepotřebovala, počínaje plavkami a náušnicemi ve tvaru papouška konče. A vracení se? Na to je odbornice má sestra, která se po hodinách bloumání všemi obchody ve městě vrací k prvnímu kusu ošacení, který na sebe ten den navlékla, protože nic lepšího už nikde neměli.
Pozorování otáčejícího se šneka, kterého jste předtím postavili na domeček nohou vzhůru, v lecčems připomíná tupé sledování spolucestujících v hromadné dopravě. Snaha najít chcíplou mouchu, kterých je jindy všude plno, ale momentálně se nikde nepovalují, zase přibližně odpovídá pokusům najít si vhodného partnera. Ti také lítají všude kolem, když žádného nepotřebujete, ale jakmile nastane situace, kdy jsou potřeba – třeba, když zrovna potřebujete nakrmit ropuchu –, slehne se po nich najednou zem.
Výsledek? Dětský svět je skutečně jen postupnou přípravou na ten velký den, kdy začnete čelit problémům, které jsou z nějakého důvodu považovány za důležitější. Že by ale opravdu byly? Troufám si tvrdit, že děti své trable často řeší s daleko větším zápalem. Ona taková hladová ropucha je fakt problém!
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat