čtvrtek 28. července 2011

Nebezpečná zdvořilost

„Nechcete se posadit?“ zeptala se jistá hnědovlasá slečna v metru a kolem zašustila zrnka cukru, jak moc sladce ta otázka zněla. Okamžitě nastal sled zdánlivě nesouvisejících událostí. Paní stojící nad dívkou sjela nebožačku pohledem podrážděné hladové kobry a sykla: „Ne!!!“ To jediné slůvko skrývalo všechnu zlobu a opovržení, jež se vejdou do sedmatřicetileté ženy. Následně obrátila hlavu na druhou stranu.

Hnědovláska zatím zrudla a její krk zajel do hrudníku jak svíčka do šlehačkového nepečeného dortu, oči zapíchla do podlahy a upřeně počítala třpytky v linoleu (dodnes nechápu, proč tam jsou). Celý vagon jako by se najednou ocitl v průsvitné, postupně houstnoucí hmotě. Jako kdyby obří ručka americké hospodyňky šedesátých let zdvihla střechu, zalila soupravu horkou želatinou, přiklopila víko zpátky a čekala, až moučník ztuhne a ona jej bude moci nakrájet na plátky a donést dětem v kostkovaných vestičkách, jež onoho sobotního odpoledne přivedly její přítelkyně na návštěvu.

Čas v tu chvíli ztratil svůj obvyklý rytmus a všech osm cestujících připadajících průměrně na jeden metr čtvereční v metru krát nejbližších minimálně pět metrů se společně modlilo k nejrůznějším bohům, ať už konečně jedna z nich vystoupí.

Jistě je vám to už dávno jasné, co se stalo – byl zde spáchán jeden z nejhorších přestupků v ženské říši. Přibližně o pět až sedm let mladší slečna nepouštěla dámu sednout kvůli celkové únavě životem, postupujícím vráskám, křehnoucím kostem ani opotřebovaným kloubům. Přítomna nebyla žádná zdravotnická pomůcka značící nedávné zranění ani trvale umístěná protéza, žádný ze smyslů stojící nebyl prokazatelně poškozen… Jen volné šaty z tmavé lehké rifloviny prozrazovaly lehce vypouklé bříško. Zdvořilá dívka si zkrátka myslela, že má co do činění s nastávající matkou. A sekla se!

Taky se mi to jednou stalo. Po měsíční přípravě na státní zkoušku, při níž nestíhala rodina doplňovat zásoby v ledničce, mamka už ani neuklízela hrnce do skříně a vařila v nich další várky pokrmů a čokoláda se u nás v ten čas neměřila na tabulky, ale kilogramy, jsem se navlékla do předtím pečlivě vybraných padnoucích šatů a vyrazila. První, co mi před učebnou spolužačka řekla, bylo: „Ty máš tak krááásné bříško, ty jsi těhotná?“ Odpovědí jí bylo ono smrtící „Ne!“ a já si od té doby dávám velký pozor, komu půjdu k požehnanému stavu blahopřát.

Z čeho takové situace vznikají? Snad z toho, že dříve bylo těhotenství věcí upozaděnou a lidé, kterým nebylo úplně jasné, jak se takový zázrak může přihodit, považovali rodičku za nečistou po celých devět měsíců i v následujícím šestinedělí a připravili jí celou řadu omezení a rituálů, kterými chránili nejen nastávající matku, ale i sebe. Takže zapomeňte na ježdění na voze – koně by se splašili. Kdepak do hospody, to ani náhodou – chlapi by se poprali. Ještě tak do kostela, pomodlit se a na pole pomoct s úrodou.

Dnes už se těhotné prohánějí v parcích na kolečkových bruslích, cvičí pilates a jógu, vedou obchodní jednání, řídí automobily, fotí se na titulní stránky… a nikoho zaplaťpánbůh nepřekvapí, že je jich všude plno. A tak se občas přihodí ono nezáviděníhodné faux pas, kdy se z počátečního pěkného záměru pochválit šťastnou událost vyvine netaktní upozornění na zvětšující se pupek. A že se to mnohdy opravdu těžce poznává, je fakt. Sama jsem takhle dva měsíce pozorovala kolegyni, která kouřila – tak to ne, říkala jsem si. Pak přestala – tak přece, zaradovala jsem se. Pak si s námi ťukla šampaňským – tak teď nevím, zaváhala jsem. A trvalo by to dodnes, kdyby mi jednou nesdělila, že je hrozný, jak je tlustá, že vypadá jako těhotná. Takže pozor, příště si dobře rozmyslete, než začnete nakupovat výbavičku, a raději i před tím, než pustíte někoho sednout. Mohlo by JI to smrtelně urazit.

Najdete i na ELLE.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat