Skutečně nevím, kdo přišel s tím, že praní by se mělo řadit mezi ženské domácí práce, ale jedná se o velmi politováníhodný omyl. Uznávám, že kdysi proměna nečistého prádla v prádlo čisté spadala pod patronát ženských rukou, tahle tradice ale skončila spolu s neckami, valchou, vyhrnutými sukněmi a bělením na louce. Od doby, kdy se do této voňavé práce vložila moderní technika, je setrvávání ve stereotypu, že praní náleží ženám, holý nerozum. Vždyť kombinuje všechny obory, které jsou ženám dlouhodobě úspěšně odpírány, jako elektrotechnika, chemie nebo informatika (mám na mysli ten svítící displej).
Ano, některé ženy už do těchto oborů úspěšně pronikly a odešly ověnčeny cenami, uznáním a vděkem celého lidstva. Ale co my, kterým se na gymplu při zapojování elektrického okruhu, jejž poháněla plochá baterie, nikdy nerozsvítila žárovička? Co my, kvůli nimž byla následkem neúspěšného pokusu při laboratořích z chemie evakuována škola? A co my, které si myslíme, že když notebook spí, určitě se mu něco zdá?
Od svého otce jsem zdědila pračku, jež asi ještě pamatovala obracení dupaček mé o pět let mladší sestry, a musím říct, že jsme si od začátku nesedly. Nebyla v domácnosti snad ani čtrnáct dní, a hned přikročila k vytyčování rolí. Po tom, co vytopila tři patra pode mnou a já jsem ještě čtrnáct dní měla z předsíně překážkovou dráhu, protože koberec byl rozvěšen po židlích, botnících a věšácích jako dokonalá kopie Dolomit, bylo jasno, kdo u nás bude mít rozhodující slovo. Už žádné: „Tady máš a per!“ Ne, náš vztah nabral úplně jiný směr. Na praní jsem si začala vyčleňovat nedělní dopoledne, a jakmile jsem naládovala svou stoletou indesitku kupou špíny, netroufla jsem si zvýšit moment odloučení nad pět minut. Ne že bych s tím měla zkušenosti přesahující výukové video na základce, ale troufám si tvrdit, že její výkon ze všeho nejvíc připomínal porod. Každých pět minut jsem nabíhala k rodičce, kladla jí starostlivě ruku na rozpálenou horní desku a říkala: „Už to bude, ještě chvilku, vydrž, broučku…“ A ona se svíjela, cukala a řvala, až se konečně ozvalo cvaknutí a já mohla s naprostým pocitem úlevy přestřihnout, tedy vlastně vytáhnout, šňůru. A také prádlo…
Neznám napínavější okamžik. Tak co zase? To, že chybějí ponožky do páru, vůbec neřeším, ale nové kalhotky s kraječkou, jež se proměnily v nekonečnou růžovou nit, mě překvapily dost. Ne ale víc než vlněné šaty, které bych si po svém pracím výkonu mohla obléknout, jedině pokud bych se celkově zmenšila v poměru jedna ku pěti. Sice bych konečně mohla na rande pozvat toho frajerského trpaslíka Ludvíka (jehož máme strčeného v koutě zahrady ve křoví, jelikož se právě nemůžeme rozhodnout, zda se za něj náhodou nestydíme, ale na druhou stranu nám ho věnoval strýček…), v tramvaji bych se ale asi dost těžko vydrapávala do schůdků a následně na sedačku.
Co vám budu povídat, prostě značkové šaty v háji. Stejně tak jako natržená halenka s kytičkami, podprsenka, která postupně přišla o obě kostice, a desítky triček, která získala barvy, jež lze asi nejsnáze charakterizovat podle nejrůznějších tělních tekutin, což není právě lákavé.
To té mé potvoře ale nestačilo, aby utvrdila svou vůdčí pozici, vypálila nám jednou zásuvku a masochisticky seškvařila i svou vlastní zástrčku (už vím, které je které, pan elektrikář mě poučil). Po tom, co dostala novou šňůru, začala se pod ní objevovat loužička a její skákavé pohyby se proměnily od stavu „zhulenec na technoparty“ přes „zraněný třínohý kůň“ do fáze „pusťte mě ven, nebo vám to tady všechno rozmlátím“. To jsem ji pak každou neděli nechala doskákat ke zdi a vypodložila škvíru mezi ní a stěnou ručníky a osuškami, aby ji to tak nebolelo, a taky proto, aby neomlátila dlaždičky.
Byla to dobrá holka, a ačkoli jsem si ji s taťkou vlastnoručně přinesla do bytu, přestože vážila osmdesát kilo a její spodní závaží tvořil prachsprostý beton, musela pryč. Na jejím místě už stojí mladá štíhlá krasavice, která krom praní dokáže prádlo i usušit – za půl hodiny! Dneska jsem do ní hodila sandály, na nichž bylo asi kilo písku, a ona pak řičela a kvílela… Asi mi chtěla naznačit, že takhle to nepůjde a že příště bych se měla zamyslet, dřív než uvidím lítat z hadice prach a kamení. No jo, mohlo mi to dojít dřív, jenže když jsem ty sandály tak nutně potřebovala… Praní prostě není nic pro ženské, nebo pro mě. Existuje jediné řešení. Neznáte někoho, kdo by prodal valchu? Cena dohodou.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat