Klaun z ruličky od toaletního papíru, adventní kalendář z krabiček od sirek, v nichž se každoročně roztečou bonbony, křivá kočička z moduritu a prapodivný hrnek bez ucha vypálený ve školní peci… Jistě byste ještě dnes doma našli některý z výrobků, nad nímž jste se hrbili ve školní družině nebo při výtvarné výchově s jasnou vizí vytvořit něco krásného. Úplně cítím to přesvědčení, že tentokrát bude dílo dokonalé, přesně podle představ mých, paní družinářky, maminky nebo babičky. Nikdy to ale nedopadlo. Nemá ani smysl vzpomínat na tričko odbarvené savem, z něhož se po pár týdnech stala solidní rybářská síť, nebo na bílý hrnek, pokreslený speciálními fixami a následně vypálený v troubě, ve kterém si dodnes babička míchá zubním kartáčkem barvu na vlasy. A co teprve ten úžasný dort pro mamku, který jsme se ségrou uplácaly z piškotů slepených nutelou a navrch jej ozdobily řadou odporných lízátek. Stojánek na pastelky ve tvaru ježka vyřezaný z překližky a betlém, který přes veškerou snahu nikdy nevypadal honosně a svátečně. Takhle by se dalo pokračovat donekonečna, pokusů o vytvoření něčeho bezchybného byly tisíce – až najednou, a těžko říci, kdy se to zlomilo, ustaly. Už žádné zaschlé šmouhy od lepidla na sedačce v obýváku, obarvený koberec, zničené nádobí, navěky zdevastované nejoblíbenější tričko, kterému chyběla ta poslední tečka…
Asi neexistuje konkrétní den a konkrétní výrobek, nad nímž byste dramaticky sepjali ruce a řekli: „No tak dost, už té snahy bylo přespříliš, přiznej si, že je marná a že tohle nikdy k ničemu dobrému nepovede!“ Žádné uvědomělé selhání se zkrátka nekonalo, spíš nové zájmy jako klohnění pleťových masek z domácích přísad, které vás zaručeně zbaví pupínků na čele, pročítání fotorománů, vyplňování přihlášek na školy, opisování přednášek, shánění brigád, nahánění protějšků nebo rozhánění chmur.
Celé je to dost podivné, až na malého Číňana, který podle bulváru dokáže namalovat cokoli, co vidí, geniálního Mozarta a smyšleného chlapce z amerického filmu, skrz kterého nějakým záhadným způsobem proudil elektrický proud, neznám mnoho dětí, jež by byly schopny vytvořit něco dokonalého, uhlazeného, neopatlaného a bez přetahování. To proto, že prostě ještě nemají zkušenosti, nevědí, jak který materiál reaguje, nestíhají přemýšlet dál než dva kroky dopředu a jejich prstíky nevědí, co je to jemná motorika. Co ale mají, je neuvěřitelný elán, píli a odhodlání.
A pak se to najednou otočí, mozek je schopen odhalit veškeré záludnosti korálků, šifonů, barev na dřevo, glazur či měděných drátků, prsty dokážou ovládat šicí stroje, jehlice, paličky, štětce a hrnčířské kruhy… Nikdo už si ale netroufne. Jednak proto, že už se tolikrát zklamal, jednak proto, že by se ztrapnil před svými přáteli, partnerem nebo kolegy, a možná taky proto, že už necítí potřebu vytvořit něco dokonalého. A najednou už neví, proč by měl někoho těšit jen tak, když na něj se přece každý vykašle. A možná už si ani neumí představit ten dokonalý výsledek, možná touha po krásném, bezchybném a barevném ustoupila a nahradila ji touha po viditelném, jistém a zřejmém úspěchu.
Proč se s něčím patlat, když koupit se dá úplně všechno, a to s viditelnou zárukou dokonalosti? Proč se vydávat klikatou pěšinou, když k cíli vede dálnice? Ty stovky nedodělaných raket z jablíčka, zašlapaných hradů z písku a zmačkaných výkresů nám asi až příliš nutí dojem, že zrovna my dokonalí být nedokážeme. Jo, ta prsatá sekretářka možná a ten nagelovanec od sousedů snad, ale my už jsme prošli několika lekcemi se stále stejným výsledkem. Tak zkuste vyhrabat některý z těch svých nepovedených výrobků a zamyslet se nad tím, o čem jste tenkrát snili, jak jste si to všechno naplánovali a jak to mělo vypadat. Že už to neumíte? Ale ano, on by ten hrnek už dnes jistě dopadl lépe.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat