neděle 24. července 2011

Ukaž hřbet, a já ti povím

Čtu útlou brožovanou knížku s jasně růžovým přebalem. Pro okolí jsem se rázem stala blbkou, která hltá červenou (v tomto případě pink) knihovnu a je na mě pohlíženo patřičně spatra a s despektem. Nikoho už nezajímá, že autorka do ní nechala vcelku nevhodně ukrýt vyprávění o českých válečných emigrantech v Brazílii namísto toho, aby zvolila klasickou intelektuální šeď, jíž patřičnou váhu dodá až ušmudlaný hřbet. A tak se klasické „řekni mi, co čteš, a já ti povím…“ posunulo do stadia „ukaž, a já vím“.

Okukování cizích hřbetů mám v oblibě také, knihy v ruce totiž prozradí o svém majiteli mnohé, možná víc než model, který na sebe ráno navlékl. Rozhodně to tedy platilo v případě slečny s rozparkem, který bezostyšně prozrazoval, že tak vysoko už mít žádné kalhotky nemůže. Přiznávám, že jsem vcelku povýšeně sledovala její odrostlou černou hřívu sepnutou skřipcem, okopané střevíčky, z nichž čouhaly nehty podobné vratům hasičárny – stejně barevné a stejně tak oloupané –, sepranou halenku a tu zatraceně prořízlou minisukni. Ale jen do chvíle, kdy ručkou s nepovedenými gelovými nástavci vytáhla z odrbané kabelky knihu a vášnivě se začetla do titulu To bylo Dachau, jenž, jak prozradil Google, není jen ‚pouhým‘ osobním vyprávěním o koncentračním táboře Dachau, kde autor přežil kruté čtyři roky, ale i přes hrůzné téma skvěle a čtivě napsaná historická studie. Ha! Zrůžověla jsem, jak ta moje obálka, opět se v praxi ukázalo, že není dobré soudit někoho podle vzhledu. Ono vůbec není dobré někoho soudit, ale zakažte si to, když denně trávíte hodinu na cestě do práce a dalších šedesát minut na cestě zpátky.

Rozhodnuta nekoukat po hadrech, účesech, obuvi a make-upu cestujících, začala jsem si prohlížet jejich knihy. A tak už vím, že ten mladý manažer ve skvěle padnoucím obleku má s životopisem Čingischána docela potíže, protože už ho čte třetí týden a záložka se pořád ne a ne posunout někam za půlku. Také jsem zjistila, že spoustu lidí zajímá, jaké návyky mají skutečně efektivní lidi. Je jich prý sedm (těch návyků, i když statistiky o pracovní výkonnosti v Česku by nasvědčovaly tomu, že i těch lidí). Chtěli by vědět Jak se stát skvělým obchodníkem a také Jak získávat přátele a působit na lidi nebo jak přijít Myšlením k bohatství.
Také proto jsem okamžitě zareagovala, když mě nějaký obstarožní hipík osočil: „Namiř si tu vysílačku na svojí hlavu!“ Čímž myslel mobil, na kterém jsem právě mastila esemesku. „Co to čtete?“ opáčila jsem zdvořile a on mi s hrdostí ukázal díla Probuď se a sni a Země mužů. „A už jste se probudil?“ vyzvídala jsem dál. Načež mi bylo doporučeno, ať jdu někam i s tím svým krámem, a teorie, že četba o člověku vypovídá mnohé, nabrala reálných obrysů. Země mužů v tomto případě zůstala slavně uhájena.

Od té doby už na lidech nic jiného než hřbety nepozoruji a pravda je, že odhadnou charakter dokonale. Chlapec čtoucí Špačka se zdvihá jak červík, kterého jsme se v umělohmotné hře snažili zamáčknout kladivem, jakmile vkročí do soupravy senior. Z milovníka Hrabala táhne dobře vychlazená dvanáctka a kuchař, který čte novou Pohlreichovu kuchařku, mluví jako dlaždič.

S kým si ale nevím rady, jsou všichni ti čtenáři e-booků, které mají přebal jeden jak druhý, stránky se v nich neobracejí, záložka nezakládá a svým uniformním rozměrem odmítají prozradit, jak moc je jejich majitel ochoten kvůli literatuře zhoršit svou postupující skoliózu. Snad mě tyhle malé placaté potvory nedonutí začít se zase dívat po vzhledu.

Najdete i na ELLE.cz

2 komentáře:

  1. tedy,Vy aplikujete klišoidní,s prominutím žvásty,nějak mi to nesedí,co se týče vnějšku i obsahu,Vaše podání,myšlenkový pochod a hodnocení čtenáře,to je tedy,fakt se omlouvám,tupý paskvil.

    OdpovědětVymazat
  2. Já zastávám zcela opačný názor než komentář přede mnou. Přesně tohle dělám totiž v metru taky:-)Navíc studuju literaturu a můžu říct, že v mnoha knihách je toho tupého paskvilu milionkrát víc, než v tomto článku...

    OdpovědětVymazat