Zvadlý salát

Zvadlý salát, i tak nějak by se dal popsat zelený sliz, který jsem dnes ráno objevila v celozrnné housce. Pohled na něj ve mně probudil hned několik reflexů, ani jeden z nich však nebyl žvýkací nebo polykací. A jelikož jsem náhodou neběžela na metro na poslední chvíli, rozhodla jsem se oproti obvyklému způsobu řešení podobných situací tentokrát „nedržet hubu a krok“, jak se tak hezky česky říká.

V obchůdku jsem předvedla ten Shrekově hlenu podobný poklad a požadovala snídani lepší a čerstvou, přesvědčena naivně o své pravdě a věříc v porozumění a pochopení. Ani jednoho se mi však nedostalo. „Přivezli je dneska ráno,“ prohlásila prodavačka otráveně, a dala mi tak jasně najevo, jak moc je jí má nechuť zakousnout se do poloshnilé zeleně ukradená. Na můj argument, že to s nimi (jako s těmi houskami) ale neměli nejdříve podnikat zaoceánskou plavbu, odvětila, že mi ji teda vymění. S kyselým obličejem a připomínkou, že „beztak jsou všechny stejný“, mi podala housku jinou a útrpně se podívala na paní, která za mnou stála ve frontě. „Jo tyhle mladý rozmachaný slečinky,“ prýštilo jí při tom z očí, aby mě to vítězství nepřišlo tak lacino.

Předpokládám, že tu zanedbanou houskovitou chudinku pak naservírovala nějakému jinému hladovci, který neměl tolik štěstí, šel přesně a potřeboval do práce přijít včas. Nejsem zastánce žehrání na malé české poměry a vychvalování toho, jak je to ve světě lepší. Ale v tomto případě bohužel musím přiznat, že je… Žádné zbytečné zdvořilostní hovory o ničem, žádný naučený úsměv ani přehnaně zdvořilý pozdrav v našich trafikách, pekařstvích a papírnictvích nenajdete. Ne, všude jste vlastně navíc, otravní a máte neúměrné požadavky. Dorazila jsem do práce, kde si kolegyně posteskla, že už je to deset dní, co jí měl kurýr přivézt mobilní telefon označený v nabídce ikonou na skladě s ručením dodávky do týdne. Když volala operátorovi, prohlásil, že mobil nemají a až prý bude, tak zavolají. To mně kurýr objednaný balíček dovezl, a protože nikdo nebyl doma, zavolal, že ho položil na botník – ideální řešení v době, kdy si lidé k trubce ve zdi přivazují i ty botníky…

Pamatuji si zcela živě, jak jsem se po čtvrtletním pobytu v cizině navrátila do vlasti s tím připitomělým entuziasmem, který se rval ven, jak jen mohl, a s rozzářeným obličejem sdělovala trafikantovi „jak že je to venku hezky, že bych prosila o jeden tenhleten časopis a tyhle žvýkačky a že děkuju pěkně a dobrý den a na shledanou“ a jedinou zpětnou reakcí byla slova „za pade“. Také už mi po půl roce v Čechách té životní radosti ubylo, ale pořád mi nejde na rozum, co to s námi je. Proč většina těch, kdo pracují ve službách, berou svou profesi více jako satanovo prokletí než jako možnost zpříjemnit někomu den. Drobné nikdy nejsou, přání vybočující ze zajetých standardů urážejí a sama vaše existence je na obtíž.

To mi potvrdil i obtloustlý chlapík sedící v internetové kavárně, kde jsem si chtěla vytisknout šest áčtyřek z flash disku: „Musíte si zaplatit internet a sama si to poslat, já vám to tady vytisknu, vám se to nebude líbit a vy mi to pak nebudete chtít zaplatit. Já tu nejsem od toho, abych vám to tady platil z vlastní kapsy…“ Přiznávám, že jeho výlev jsem ne úplně pochopila, ale předpokládám, že za ním stála jakási špatná zkušenost. Jisté je, že ze mě vytáhl pětatřicet korun za to, že jsem si sedla k počítači, otevřela soubor a zmáčkla tlačítko tisk. Potom musel ke klávesnici přijít on, zadat heslo tisk povolující a počkat u tiskárny, než lejstra vylezou, abych s nimi náhodou neutekla. Že těch šest papírů stálo osmnáct korun, tedy polovinu ‚internetového‘, vám asi nemusím ani říkat. Hoch si ale mohl být jistý, že jakmile by se mi tisk nelíbil, může říct: „To je váš problém, sama jste si to tam blbě poslala.“

Všichni máme jistě takové zážitky a je jasné, že každému občas někdo šlápne na kuří oko, ale ať dělám, co dělám, u nás je těch očí přece jen nějak víc. Tak až si zas zítra půjdete koupit housku, noviny, za korunu kvasnic nebo dva litry stáčeného k tomu svému, jedinému a nade vše milovanému prodavači, který se usmívá a kterého každý někde máme, pochvalte ho a řekněte, jak moc dobře to dělá. Třeba se to nějak rozšíří i mezi ty ostatní. No, nestojí to alespoň za pokus?

Najdete i na ELLE.cz