Přála bych si být černobílá a nejen proto, že barva na vlasy nanesená v rámci šetření doma v kuchyni zase chytla nějak do modra. A také, že nedokonalosti pleti se v různých stupních šedí skryjí daleko lépe než v plně kolorovaném prostředí. Kdepak, nejde ani tak o to, že nemám tolik estetického citu a tak velký botník, abych ke každému modelu, ve kterém vyrážím, zvolila odpovídající pár střevíčků. Jde mi o tu náramnou naivní bezstarostnost žití, o jednání tak potrhlé, nezodpovědné a prosté, že nad ním srdce plesá.
Pro to vše bych chtěla nosit přízvisko "pro pamětníky", mít pokaždé perfektní ondulaci, spát v saténových pyžámcích, nechat si připalovat od džentlmenů planoucích silným citem a zápalkou svazů charity značky Solo. Líbilo by se mi řídit vůz v provozu, kde se kolem dopravní nehody vždy motá hejno hus, slepic, kůň z vozem a nebo alespoň pes a při nárazu se nikomu nic nestane. Byla by krása vyjadřovat svou pokrokovost oděním tepláků a lásku bezmocným pláčem, podle něhož se duševního rozpoložení dovtípí i ten nejnemožnější nekňuba.
Jo, žít tak ve světě, kde slovy Antonie Nedošínské: "Mladá slečna, která nemá nápadníka? To je snad proti přírodě!" A když se dáma nalije, hodí ji někdo na rameno a odnese ji do postele, v níž se probudí krásná a bez kocoviny. Ve světě za dlouhou úvodní znělkou, kde lidé vyhrávají v loterii, mění se ze dne na den pro své milované, ztrapňují se při ochotnických představeních, obědvají společně nejen v neděli a onikají Baruškám, Zdeničkám a jiným trochu přihlouplým ale vždy dobře rostlým i mínícím posluhovačkám z venkova.
Milostslečny tu mají řasy jako smetáky, boty na kramflíčku, perfektně střižené šaty, srdíčkové rty, šišaté kloboučky a nově objevený sexapeel. "A co to je ten sexapeel," který holka má, řeší pavlačové drbny rázně a jednou provždy. "To je, že si jí žádný pořádný mužský nevezme!" Jenže se pletou a oni se po všech těch nepravděpodobných nedorozuměních, kdy si několikrát vymění identity, povahy a jména nakonec vždycky vezmou nebo alespoň políbí v pořádném záklonu.
S postupující barvou jde tenhle svět do háje a džentlmeni se ze smokingů svlékají do prouhatých trenek a vytahaných bílých nátělníků. Budují se baráky, řeší rozvody, děti jsou nemocné a plán se neplní a pak se ženské stávají nejšťastnější, když zůstanou samy a založí si firmu a chlapi jezdí na malém vozítku po Praze o vozí domu ožraly z bordelu. A terno je uhnat pracháče, ale mít v záloze ještě nějaký pořádný živočišný zážitek.
Všechno je pravdivé a otevřené a ze života a barvité a barevné. A vy se klidně můžete s tou postavou ztotožnit a cítit se také jako zrádná a proradná mrcha, řešit ještě dvě hodiny po filmu, jestli to tenkrát nebyla chyba, jak jste opustila Mirka a nebo naopak, jestli už nenastal okamžik, kdy je na čase poslat Mirka zpátky k mamince, otevřít si nový podnik a nebo odjet na cestu po světě. A všechno by se vlastně stát mohlo, ti lidé mají osudy jako kolegové z práce a sousedky a taky se hádají o kraviny a mají každý svou pravdu a stěhují se s peřinou do obýváku a říkají dětem že je ale vždycky budou mít oba rádi. Rubínově rudá krev i žluč žlutá jako dijonská hořčice tady tečou proudem a proč? Nic proti tomu, je fajn vědět, že nejste ve srabu sami. Pořádný relax to ale není, na ten nejsou žádné barvy třeba. Obraz je jemný, uhlazený a perfektně ladící.
Věřím, že kdyby černobílé filmy někdo obarvil, už by to nebylo ono. No, dovedete si představit Lídu Baarovou v modrém nebo ten žlutý šátek s červenými puntíky, co si přála Nataša Gollová v Roztomilém člověku? A co teprve obléknout mladou Kondelíkovou na osudnou opakovací hodinu do růžové? Nemůžu si pomoct, ale nestálo by to za nic. Zato možná není úplně od věci nechat se občas trochu dekolorovat, alespoň na tu hodinu a půl týdně.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat