„No, tak ten alespoň zdraví!“ V očích mé mamky znamenalo toto prohlášení mnoho. Došlo-li na hodnocení povahy toho kterého člověka, získal mu prostý společenský zvyk body navíc. Kdybychom se bavily o skupině hrdlořezů, byl by Karel Kudla, který umí pěkné a hlasité „Dobrý den“, považován za toho nejslušnějšího z party. Jakožto vzdorovitý výrostek jsem to považovala za poněkud scestné. Nešlo totiž jen o to, zda zdraví, ale také jakým způsobem. Když si to někdo přihasil s rozmachaným „Dobréééj“, udělal by lépe, kdyby býval držel pusu a koukal vedle, protože byl ohodnocen jako frajer, co si o sobě moc myslí. Na dámičky, které jen tak něco špitly, doplňujíc slova naučeným úsměvem, platilo přísloví „svatá dala, nevěděla komu“, ale vůbec nejhůř byli vždy hodnoceni ti „co jdou, koukají na tebe a snad čekají, až je pozdravíš“. Takové chování bylo v očích mé matky vždy symbolem naprosté a nehorázné nevychovanosti. Možná ještě větší, než když někdo na pozdrav neodpověděl.
Jakožto děvče ze vsi jsem tedy dokonale vybavena a hlasité Dobrý den ode mě můžete slyšet, i když si za lítačkami v Tescu beru do ruky košík nebo vcházím do dveří Rudolfina. Ono je totiž vždycky lepší pozdravit pětkrát a zbytečně než jednou zapomenout. Zdravím, dokonce i když vejdu do svého prázdného bytu. Dávno jsem totiž zjistila, že tento indikátor je možná schematicky jednoduchý, leč velmi účinný, a také už mám v práci své „dobréééj“ hochy a nezdvořáky, kteří mě svým vzdorovitým pohledem bez pozdravu ženou přímo k šílenství.
Krom okamžitého odhadu společenské ukázněnosti má ale pozdrav i mnohé další užitečné aspekty. Například dokáže celkem přesně zjistit ‚zastrčenost‘ místa, na němž se právě nacházíte. To se mi děje například při cestě do práce. Když totiž dorazím na místo určení, kterým je (nic proti ní, ale musím napsat bohužel) Uhříněves, připadá mi naprosto přirozené a správné hlasitě vyzdravovat maminky s kočárkem a živitele rodin otevírající vrata, aby se mohli vydat získávat další zabezpečení pro své blízké. Všichni na mě pak koukají stylem: „Odkud jste to, slečno, spadla, vždyť jste přece v Praze – našem nejmohutnějším velkoměstě! To bychom se daleko nedostali, kdybychom se tu všichni vyzdravovali jako v té díře, odkud jste k nám doputovala.“
Ano, uznávám, že má díra je větší, ani vietnamský obchod tam ještě nemáme a v rozhlase hlásí, že mistr bude ve středu za poplatek mýt náhrobky a zlatem obtahovat písmena a že před obecním úřadem prodává zelinář z Moravy meruňky a také že na severní stranu kostela se bude promítat film, a chcete-li se zúčastnit, doneste si židli. To já všechno uznávám, ale ona ta Uhříněves také není žádný Václavák, a i když tu mají meruňky v obchoďáku, renovátora hrobů na objednávku a možná i kino, vypovídá ‚ves‘ v názvu celkem jasně o tom, kde se právě nacházíte. Instinktu zdravit tu každého, koho potkám, jak je to na venkově zvykem, se tu tedy nemohu ubránit, i když se sebevíc snažím.
A ještě víc toho pozdrav dokáže. Někdo jím umí vyloženě potěšit. Je to už sice trochu vyšší level, ale i tací se mezi námi najdou. Třeba ten odrzlý prodavač, co míval na Míráku stánek s jahodami a hlásal: „Zdravím vás, milostivá, nechcete si osladit život?“ No, dá se na to říct ne? Nebo dítě, které ze sebe po úmorném boji v záklonu vypraví to své: „Dyn, dyn!“ A nebo pán s Novým prostorem, šněrující okolí Národky s obvyklým „Pánbůh požehnej!“ Od nikoho jiného než od svého dědy jsem například nikdy neslyšela: „Nazdar, ahoj!“ A tak jsem si jistá, že kdyby mě tak někdo pozdravil, budu ho považovat za nejlepšího člověka na světě. I kdyby to byl Karel Kudla.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat