Blbec v autobuse

Písničku Řiditel autobusu od skupiny The Tap Tap Orchestra jsme si spolu s kolegyní zamilovaly okamžitě po prvním poslechu a v oblibě jsme neustaly ani po zhruba stém pobrukování vtíravě se pohupující melodie. Jednak proto, že se v ní zpívá, že ‚blbec je blbec a blbcem zůstane‘, ale také proto, že nás nedávno jeden řidič vyhodil z autobusu kvůli tomu, že kolegynin mazlík Gustav neměl na hubě košík. Nic nepomohla argumentace, že se jedná o mopse, tudíž bychom vzhledem k jeho fyziognomii musely použít masku podobnou té, kterou zákeřný bratr nasazoval na roztomilý ksichtík Leonarda DiCapria v Muži se železnou maskou.

„Tak má být v tašce,“ opáčil řiditel při pohledu na rozpláclý psí čumák. Svorně jsme se zahleděly na psího válečka, který svými rozměry více než nepřipomínal ty malé hlavičky vykukující ze značkových zlatých kabelek svých paniček a pokusily se Gustava narvat do igelitky. Překvapivě, a to ani po ujištění, že teď má jakoby pláštěnku, která mu navíc sluší, neuznal, že plasty letos frčí a cestování v tašce, jež by se během několika sekund proměnila v pařeniště, striktně odmítl. A tak zůstaly dvě blondýnky, tři zavazadla, jeden domácí mazlíček a velký oblak hněvu stát u hlavní silnice. Vzdáleny civilizaci a možnosti přepravit bestii, která sice obědvá se svou paničkou z jedné vidličky (což zásadně neschvaluji), spí ve společné posteli, šunku pojídá pouze nakrájenou na kostičky, ale za oběť jí padlo už sedm a půl cestujícího městské hromadné dopravy. Proč?

Protože předpis je předpis, přesně jak se to zpívá v oné písni, kde jsou řidiči autobusu označeni nevybíravým oslovením. Těch autobusových historek jsou stovky – lidé přiskřípnutí do dveří, vůz odstavený u krajnice, kde řidič vykřikuje, že dokud někdo nepustí tu těhotnou sednout, on dál nepojede (což zásadně schvaluji), nebožáci, kterým zloduch zaklapl dveře přímo před nosem, promrzlá rána v depu, kde tři autobusy vůbec nejely, ale další čeká s vpuštěním cestujících do poslední minuty, aby v jízdním řádu nenastal chaos, každoroční vřískot, že o prázdninách se na studentskou nejezdí a že už stokrát říkal, že za dementy (ústav pro duševně nemocné) se platit nemusí!

Naposledy jsem už opravdu nevěděla, co jsem zase spáchala. Pozdravila jsem nahlas a hezky, pamatovala si místo určení, nesnažila se zmateně popsat, že: „To je to tam, za tim a začíná to myslím vod N…“ Zkrátka jsem byla dokonale připravena na zakoupení palubního ticketu, ale stejně bylo zle, blesky z pohledu sršely, milé vtípky nenalezly vnímavého posluchače, pozdrav odpověď a duše výletníka pohlazení. Až když modrooděnec s odporem pohodil stovku na palubní desku, jako by se jednalo o prašivou krysí kůži prolezlou hnidami, vše mi došlo – moc velká bankovka. No jistě, ono, když cesta stojí 38 korun, je to troufalost platit bankovkou, no ne?

Bude vám to možná podezřelé, ale účelem tohoto článku není udělat z řidičů spodinu společnosti, lidské bestie a bezcitné hororové figurky… Znám totiž i takové, kteří mi po litanii o tom, že jedu pozdě do práce a tady na té straně nic nejezdí, jsem samý problém a teď ještě tohle… celkem ochotně zastavují na zastávce, kterou by jindy míjeli bez povšimnutí, jelikož jejich vozidlo nese označení dálkové. A taky si vzpomínáte na doby, kdy jste jako malí měli věčně angínu a dostat se z té díry, kde jste vyrůstali, nebylo jen tak, takže vás hodný pan řidič pravidelně zásoboval antibiotiky? No, jestli jste vyrůstali ve městě, tak ne. Ale jinak se to dělo celkem běžně – opravdu.

Nedávno jeden mladík dokonce přehlédl červenou, jak moc se snažil usnadnit mi cestu zastávkou na nejvhodnějším místě. A proslulý pan H., který nás bezpečně vozil do školy bez ohledu na povětrnostní podmínky a pokročilou sklerózu, takže na něj celý autobus musel po zajížďce do jedné vísky pravidelně volat, že doleva by to bylo zpátky, že musí doprava – na Milevsko. Když si někdy nechám raději ujet autobus, vidím-li na zastávce dívčí florbalové družstvo, prcky z mateřinky oblečené do žlutých vestiček, ožralé pošťuchující se holohlavce, skupinu fanoušků nebo uřvaných Španělů, je mi řidiče i docela líto – on si na další počkat nemůže. A navíc tu trasu absolvuje několikrát denně.

Najdete i na ELLE.cz