Stěhuji se do Austrálie. Už je naprosto jasné, že mi nezbývá než se vydat k protinožcům. Není to ani tak kvůli mé oblibě klokanů, příznivějšímu klimatu nebo proto, že Australané mají tři hymny, a tím i větší možnost výběru z hudebních žánrů… Jde o to, že osvícenci v Austrálii konečně určili také oficiální třetí pohlaví. Připadám vám snad neskromná a máte dojem, že bych si měla, tak jako většina světové populace, vystačit s klasickou nabídkou: žena × muž? Ještě přede dvěma týdny bych s vámi jistě souhlasila. V mém životě ale nastal zcela stěžejní moment, který veškeré mé jistoty popřel – nedělní výlet na Křivoklát.
Jistě jste zaznamenali knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Ačkoli jsem z ní nikdy nepřečetla víc než přebal, je i ten natolik výmluvný, že není pochyb o mém naprostém neženství. Začalo to už dávno, pradávno, mohu vám dokonce sdělit přesné datum. Dne 11. června 1888 založili tři nadšenci Klub českých turistů a začali kdejakou skálu, borovici a v technicky pokročilejším věku i klandr a patník zdobit barevnými značkami. Sto dvacet tři let, dva měsíce a tři dny nato jsme se s přítelem rozhodli využít tohoto výdobytku a vydat se po stopách krás kraje Středočeského, prošpikovaného klubovými stezkami jako suchá prsíčka pečeného bažanta.
Můj milý, který nehodlal nic podcenit, zakoupil mapu a pečlivě naplánoval trasu, jež nás panensky neposkvrněnou přírodou dovede až ke kulturní památce. Den před výletem si směsici barevných čar ještě před usnutím blaženě roztáhl v posteli, určil azimut, vytyčil trasu, vypočetl časový harmonogram, pečlivě prozkoumal vrstevnice, abychom se vyhnuli nepohodlnému příkrému výstupu a označil místa na svačinu, oběd a občasné obdivování lesů a strání.
Vzhledem k dlouhému pracovnímu týdnu, těžké večeři a dvěma sklenkám červeného se ode mě namísto nadšené spolupráce dočkal jen tří souhlasných „hééé, hééé, hééé“ a následného spokojeného oddychování. Až ráno mi s hrůzou došlo, co všechno se předchozího večera událo, a musím uznat, že mi nebylo volno. Nejprve jsem zkusila vyjednávat řkouc, že když už tak všechno pěkně ví, mohli bychom mapu nechat doma a ušetřené místo v batožinách využít k přenosu plátkového sýra, menšího poznámkového bloku, pasu nebo šekové knížky. Po neúspěchu jsem se mapu ještě poraženecky pokusila ukrýt mezi knihy v polici, ale sama jsem musela uznat, že na takovou sabotáž se známe příliš krátce, a s odporem jsem arch složený v plastovém obalu přibalila, vykřikujíc, že při našem výšlapu sehraje svou roli pouze v případě krajní nouze, naprosté dezorientace nebo setkání se skupinou mladých svišťů. Při cestě vlakem, během níž velitel naší dvoučlenné skupiny kontroloval naměřená data, počítal statistické odchylky a třikrát změnil výchozí bod, čímž jsme se na okamžik stali černými pasažéry, jsem uvědoměle hleděla z okna a kochala se tekoucí říčkou a drobným zvířectvem, odmítajíc do čertova plánu nahlédnout.
V cílové stanici Beroun jsem pak při reorganizaci zavazadel, jež spočívala ve vysypání celého batohu na lavičku a srovnání nákladu podle důležitosti, zatlačila ironický škleb, který se mi dral do obličeje po tom, co se na čestném místě nad jídlem, pitím, žvýkačkami a opalovacím krémem tyčila ona rukověť zaníceného turisty.
Naše trasa vedla po žluté. Co bylo zajímavé? Že jsme ani po hodině chůze nespatřili žlutou značku, což můj průvodce vysvětloval tím, že žlutá se rozumí samo sebou a že podle mapy jdeme naprosto správně… „No vidíš tady ten železniční přejezd? Tak to je ten, který právě přecházíme,“ vysvětloval. A skutečně, sedělo to dokonale – přejezd, železniční trať, řeka i občerstvovací budka s pivem a párky. Cesta zahrádkářskou kolonií sice nebyla nijak zvláštní a zajímavá, ale řekli jsme si, že alespoň poznáme nové odrůdy vyšlechtěných muškátů a zplna vychutnáme vůni kompostů a nedaleké fabriky. Za městem se nám šlo hned veseleji. Z jedné strany se za hustými křovinami schovávaly koleje evokující vzdálené kraje, z druhé strany bublala za pěti sty metry bažiny a houští čarokrásná Berounka. O jejich schopnosti povznést duši znavenou velkoměstem jsme debatovali tak zaníceně, až jsme chvílemi podléhali dojmu, že se mezi bordelem naházeným ve škarpách zaleskla vodní hladina a vyfoukl obláček páry signalizující příjezd elektrického osobáku. Sami jsme přitom kráčeli po dvouproudovce, jež vzhledem k provozu nejspíš momentálně sváděla vozidla objíždějící uzavřený úsek dálnice. Snění jsme si bohužel neužili příliš dlouho, jelikož v rámci osobního bezpečí jsme další úsek cesty museli urazit ve formaci těsně za sebou a krok střídat s ostrým během.
Slova vzkvétající lásky nahradily vulgární výrazy tak četné, že kdyby si někdo dal tu práci a nahradil je v přepisu hvězdičkami, mohl by následně snadno rekonstruovat celou mapu hvězdné severní oblohy. „*ni, *da, *vé, *ci… Napíšu jim tam dopis, mongoloidům turistickejm. Co kdyby tady chtěl jít někdo s dětma? Vždyť je tady větší provoz než na magistrále a žádnej chodník. To má bejt turistická trasa? *le,“ burácelo nad hvozdy a v tu chvíli mi to došlo. „Dej sem mapu,“ pravila jsem tónem nepřipouštějícím námitek a oproti všem historickým, sociálním, kulturologickým, psychologickým a já nevím jakým předsudkům jsem otevřela skládačku v místě legendy. Vážení, já jsem četla v mapě. A tak jsem zjistila, že žlutá znamená okresní silnici druhé třídy, a taky že kdybychom po ní chtěli dojít na Křivoklát, čekalo by nás dalších třináct kilometrů husím pochodem a že je úplně jedno, jaké vrstevnice tam vedou, protože my musíme jít stejně úplně jinudy. Když jsem mapu zabavila, odmítla jsem ji na zbytek dne vydat, a přišla tak o jeden z určujících znaků slabšího pohlaví. A když jsem použila slovo „čerchovaná čára“, zděšeně jsem uznala, že od výletu na Křivoklát jsem přestala být žena.
Začala jsem tedy balit kufry. S třetí neurčitou možností to u nás zatím nevypadá nic moc a na muže se nějak necítím. Tak dobře v těch mapách zase nečtu. Nezbývá mi než stát se neurčitou.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat