Bezvěké období

„Ne, Erice je dvacet tři!“ „Prosím tě, co mi tady budeš vykládat? Erice je dvacet čtyři, to by musela jít do školy v pěti, je o rok mladší než já.“ „Já jsem si jistá, že ségře je dvacet tři.“ Tento rozhovor pokračoval následujících pět minut, proběhlo vyjmenovávání spolužáků, počítání podle ročníku a přetahování o to, kdo to musí vědět líp. Spor byl zakončen překvapivým závěrem jedné z dívčin, jež hádku zaníceně vedla. „No jo, vždyť mně je vlastně dvacet čtyři. Co bys po mně chtěla při pondělku.“

Také už se vám někdy stalo, že byste se upřímně podivili nad svým věkem? Také pravidelně zapomínáte na jubilea svých blízkých a nejmilejších a oni na ta vaše? Také vždy trapně zmlknete, když se vás někdo zeptá, kolik je vašim rodičům a prarodičům? Když jsem zkroušeně seděla na policejní stanici, po tom, co mi nějaký dobrák ulehčil o peněženku a mobil, cítila jsem se jako pitomec. Když se ale pan major zeptal na datum a ročník narození rodičů, cítila jsem se přímo jako do bláta zašlapaný odpadek společnosti.

U mamky jsem alespoň zvládla datum a šachovala jen s ročníkem. To u taťky jsem byla schopná identifikovat pouze měsíc – březen. Rok a den mi byl bohužel cizí jak vegetariánské pokrmy hárekrišnovců bez spodního prádla. „To si snad děláte srandu, no to se styďte,“ zahřímala vcelku zbytečně ruka zákona. Akt stydění totiž již dávno probíhal a to velmi intenzivně. Poté, co mě strážník předtím donutil vepsat do zprávy titul – „Když už ho máte!“ –, vypadal nyní, že mi jej s velkou pompou přetře černým liháčem, abych pak po zbytek života putovala policejními šuplíky jako odtitulovaný idiot, který se nechal okrást a ještě k tomu nevěděl, kdy se narodili jeho rodiče.

Tato neschopnost se patrně dědí, což dokládá fakt, že když jsem měla narozeniny, přišla mi od taťky SMS. „Hurá,“ říkám si, „taťka si na mě vzpomněl.“ Místo ovací šťastného dne mého narození jsem ale na displeji četla: „Ahoj, Baru, jak se mas? Ja dobre, sekal jsem jetel. Ozvi se, tata!“ Ještě před deseti lety by mi to bylo upřímně líto. Ale dnes? Musím uznat, že mě toto agrosdělení víc než pobavilo. Už jsem totiž také několikrát zapomněla na svůj věk. Asi je to tím, že už pro mě není tak důležitý.

Teď už nemusím řešit, kdy se můžu beztrestně vypravit na diskotéku nebo kdy mi v baru nalijí dvojku. Po tom, co jsem dodělala maturitu, oddychla jsem si, že první povinnost je splněna, a že kdyby mi snad bylo nějak znemožněno studovat, nebude už to takový problém. Jenže jakmile mě přijali na vysokou školu, ukázalo se, že ani další roky by se neměla stát nějaká nenadálá – především rodičovská situace – a nervy s řešením současného stavu a věku pokračovaly. „Uf,“ oddechla jsem si, držíc v rukách desky s diplomem. „Tak teď už by to nebyl zas takový průšvih,“ usmála jsem se na těhotnou spolužačku z vedlejšího oboru, jež zřejmě k tématu přistupovala hodně podobně. Ale… přišlo navazující studium a další hlídání času a věku, dokud jsem jako vítězný olympijský plamen potvrzující mou mravní čistotu, odhodlanost a zodpovědnost netřímala v rukách rouru potvrzující mé magisterské vzdělání. A najednou to začalo být jedno. Mám splněno, a pokud se něco přihodí, mám na to věk. Je to tak strašně jedno, že si dokonce ani nemusím pamatovat, kolik je mi let. Stejně jako slečna z autobusu, která má teplé místo v bance (mluvila hodně a dlouho).

Předpokládám, že tento slastný čas nevědomí je silně dočasný a skončí zhruba v době, kdy si v nějakém článku opět přečtu, jak s každým naskakujícím rokem ubývá procentuální šance na otěhotnění. S tím, jak se mi kolem očí začnou objevovat vrásky a z většiny bezdětných známých se stanou známí dětní. A pak už se bude namísto po letech počítat po dnech, protože dětské dny jsou daleko vzácnější než dny dospělé. A možná s tímto rozdrobením času konečně nastane chvíle, kdy si zapamatuji jubilea svých nejbližších – a pak to budu já, kdo bude na policejní stanici zdrojem bezmezné ostudy mého syna či dcery.

Najdete i na ELLE.cz