„No počkej, takhle to nejde, na svatbu musíš mít boty, ve kterých budeš pořádně trpět,“ vysvětluji mladší sestře, že odění, a především obutí na jakoukoli slavností událost má jasná pravidla. „To tedy nevím proč? Ty baleríny se k tomu hodí, a navíc mě nebudou bolet nohy,“ hájí svou volbu zlatých umělohmotných ťapek z recyklovaného materiálu, ve kterých proběhala celé léto.
Myslím na ni celý následující den, obzvlášť když na svých jehličkách klapu po kočičích hlavách táhnouc ukrutný náklad do úschovny, protože na svatbu přece nemůžete přijít s nějakým objemnějším zavazadlem. Proč? Protože je to moc praktické a ukazuje to na obvyklý nudný život, kdy člověk musí po svatbě zpátky domů a ví, že… …se bude muset převléct, protože ve společenských šatečkách by zmrznul…si ve vlaku bude chtít číst…veze domů sklenice od okurek, které slíbil babičce…veze s sebou notebook, protože ještě musí dodělat něco do práce…koupil sousedovic Mirečkovi draka, protože má zítra narozeniny…a ještě táhne běžnou výbavu typu prášky na bolavou hlavu, nabíječku, šminky, doklady, tři časopisy, žvýkačky, vodu, deštník, sluneční brýle a směsku drobných věcí na dně čítající omačkané vizitky, několik letáků, německou gramatiku, sponku, náramek a pár vybitých baterek.
Aby mladší sourozenkyně pochopila, jak nesnadné je zúčastnit se tak významného životního kroku – byť cizí osoby –, poučuji ji také o tom, že už den před svatbou by vám mělo být preventivně zle z nervozity a den po ní pořádně špatně ze snědeného jídla a pití. Že během svatby se budete muset dojmout a přemýšlet o svých nevydařených vztazích a mizerně zvoleném životním postoji. A že všichni budou jen lítat, vyšilovat, vše bude přeorganizované a nikdo nebude z ničeho nic mít. Děti budou v nejméně vhodný okamžik křičet, vám musí nutně již během cesty rupnout punčocháče, tramvaje nepojedou, někdo se ztratí, na něco se zapomene a pro někoho dalšího přijede záchranka.
„Ty si tu svatbu tedy umíš užít,“ komentuje mé blábolení. „Nechtěla bych vidět, jaké hrůzy by se ti musely stát, kdyby ses měla vdávat ty,“ směje se. Má pravdu, nevím, čím to je, ale všechny podobné události mám spojené s řadou obětí. Nu co? Co mi to udělá, když si v tak slavnostní okamžik sedřu paty do krve, jen abych dokázala, že závažnost události jsem ochotna vykoupit vlastním tělem, jen abych vypadala co nejslavnostněji. Stejně jako jsem nemohla došlápnout na chodidla po maturitním plese, předávání diplomů nebo prodloužené v tanečních. Už si ani nedovedu představit, že by to mohlo být jinak, a připadá mi zcela přirozené, že nevěsta se na schodech pohybuje píďalčím přísunem, jelikož ji boty dřou tak neuvěřitelně, že nemůže udělat krok.
Šťastná novomanželka vypadá prostě nádherně, je hubenější než obvykle, úžasně nalíčená, s perfektně padnoucími šaty a romantickým účesem. Jediné, co mě udivuje, je, že celou dobu hledí jaksi skrze hosty. Míjí očima gratulující, nevnímá ženicha, rodiče ani kněze, ale jako správná nevěsta sleduje všechno a všechny, vidí nedostatky, prohřešky, nevhodnosti a nedokonalosti ještě dřív, než nastanou, občas mávne rukou na někoho, kdo měl v téhle chvíli něco zařídit, ale váhá, opozdil se nebo zapomněl. Koordinuje, kontroluje, opravuje.
Najednou do kostela vbíhá žena s dítětem uvázaným kolem pasu a uprostřed vší té slavnostní dokonalosti se hrne středem přímo k mikrofonu, zastaví se a jako malá holčička se rozesměje třpytivým hlasem, až se jí z očí řinou slzy rovnou na hlavu nedávno narozené dcery. Po chvilce se uklidní a zazpívá ledově čistým sopránem prolínajícím se s varhanami píseň pro novomanžele. Má na sobě zrovna takové gumové placky jako moje sestra, prouhaté punčocháče a tříčtvrteční šedivou sukni. Vypadá, jako by právě dorazila z vycházky v parku. Procítí poslední tón, pohladí miminko spící na břiše a zase odejde. A ukáže mi tak ten nejhezčí důkaz toho, že „den D“ nemusí být jen všestranné napětí a slavnostní škrobenost, ale i úplně jednoduchý akt pohody a lásky. Jen nevím, jak zařídit, aby tak vypadala i má svatba – nejspíš budu hned u dveří rozdávat ty recyklované ťapky.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat