Rostou! Stávají se každodenním předmětem rozprav s přáteli, sousedy a příbuzenstvem. Jsou důvodem, proč v neděli uléháte v půl druhé ráno s rozlámaným tělem a slastným pocitem, že jste udělali dobře. Těší nás, uchvacují, nutí nás zvednout se z gauče a rozběhnout se na čerstvý vzduch. A také nás dokážou pěkně otrávit. Ne, teď nemluvím o dětech! Mám na mysli sametové kloboučky suchohřibů, baculaté praváky, červy prolezlé masáky, elegantní bedly, krajkové kotrče a rozmarné, neodolatelně krásné muchomůrky.
Houby jsou pro Čechy jakýmsi zvláštním pojivem. Je úplně jedno, kolik vám je, kde pracujete, jste-li žena či muž, jakou stranu volíte a jestli máte doma pudla nebo psa baskervillského. Dokonce ani nezáleží na tom, jestli voňavé plody Krakonošovy zahrádky vůbec jíte. Jakmile pánbůh dopustí a podhoubí spustí, začnou noviny informovat o tom, co našel pan Karel na Kladensku a paní Božena na Českolipsku a lesy se zaplní náruživými houbaři. Zajímavé je, že tato zábava působí na první pohled vyloženě prospěšně. Nu co? Jste na čerstvém vzduchu, nachodíte spoustu kilometrů, trávíte hodiny s rodinou, na niž jindy nezbývá čas, vzájemně se radujete nad pěknými úlovky a v atlase vyhledáváte dosud neznámé kousky. Stačí ale zamířit hlouběji pod povrch a uvidíte všechnu tu lesní mravní špínu.
„Mám!“ ozve se z jednoho konce lesa a ve vašem nitru zahlodá odporný červ závisti. „Ukaž, no ten je krásný, jako malovaný,“ začnete šveholit, zatímco očima pečlivě projíždíte okolní terén ve snaze přiživit se na cizím a urvat, co se dá. Máte pocit, že si vymýšlím? Kdeže. Věřte zkušenému, jediná upřímná radost nad cizím úlovkem se odehrává nad pěkně vyvedenou prašivkou. Závist ale není jediná negativní vlastnost, již v nás houbaření rozdmýchává. Voňavé hlavičky vyvolávají v lidské mysli velmi silný druh závislosti a nezměrné hamižnosti, kteréžto pak mají za vinu, že lidé přestávají uvažovat logicky.
Vzpomínám si na mimořádně vydařené prázdniny na chatě, kdy jsme s taťkou a sestrou po celých deset dní chodili denně na celé dopoledne do lesa a domů nosili plné koše, mikiny a kšiltovky olovem nacucaného potěšení. Na vaření obvykle nebylo moc času, takže jsme k obědu zhltli špagety s kečupem, volské oko nebo topinku a celé odpoledne se pak na sluníčku spokojeně zabývali čištěním toho našeho opojného bohatství. A když jsme vše očistili a nakrájeli, svařila jsem houby v pětilitrovém hrnci, takže celé stavení prolezl specifický odér. Ten velký hrnec se pak musel před napytlíkováním a namražením nechat odstát, aby obsah vystydl a zpravidla se na něj zapomnělo, takže jsem ho za dva až tři dny lila s celkem úlevným pocitem do lesa. To se opakovalo den co den.
Množství snědených a zavařených hub za těch deset dní odhaduji přibližně na kilogram. Za to, co jsme z lesa vzdáleného pět kilometrů nanosili, by se však nemusel stydět ani vítěz juniorského mistrovství Evropy v kulturistice. Také letos jsem si společně s kamarádkami výborně zahoubařila v brdských lesích a do civilizace přivezla obrovskou papírovou krabici precizně očištěných hříbků a babek. Po tom, co jsme si jeden večer udělali doma smažené řízky a přejedli se tak, že jsme většinu noci nespali, se už na houby nějak nenašel čas, a tak jsem po týdnu odnášela páchnoucí netknutou škatuli do kontejneru. Vlastně – co to říkám – netknutou? Část toho potěšení jsem ještě donesla v krabičce do práce kolegyni, která na mě vrhla onen klasický závistivě-hamižný český pohled. Těmito houbami jsme o čtrnáct dní později při odborné likvidaci zamořili kuchyňku.
Buddhista by nad námi zaplesal, není nezištnější činnosti než sbírání darů lesa. V lidech se uvolní nepříjemné emoce v okamžiku, kdy to nikomu neškodí, autistické typy mohou být se svými bližními konečně o samotě, aniž by poslouchaly připomínky, že se mají víc zapojit. Extroverti se v přírodě vyvřískají dosyta, všichni se zbaví závisti, ukojí svou touhu po hromadění a ve finále z toho obvykle nezbude vůbec nic. Jen krásné vzpomínky, fotky a mírná závist sousedů. À propos, v lednici mám plnou misku praváků připravenou na rizoto a mrazák je narvaný k prasknutí. Heč!
Najdete i na ELLE.cz
Houby jsou pro Čechy jakýmsi zvláštním pojivem. Je úplně jedno, kolik vám je, kde pracujete, jste-li žena či muž, jakou stranu volíte a jestli máte doma pudla nebo psa baskervillského. Dokonce ani nezáleží na tom, jestli voňavé plody Krakonošovy zahrádky vůbec jíte. Jakmile pánbůh dopustí a podhoubí spustí, začnou noviny informovat o tom, co našel pan Karel na Kladensku a paní Božena na Českolipsku a lesy se zaplní náruživými houbaři. Zajímavé je, že tato zábava působí na první pohled vyloženě prospěšně. Nu co? Jste na čerstvém vzduchu, nachodíte spoustu kilometrů, trávíte hodiny s rodinou, na niž jindy nezbývá čas, vzájemně se radujete nad pěknými úlovky a v atlase vyhledáváte dosud neznámé kousky. Stačí ale zamířit hlouběji pod povrch a uvidíte všechnu tu lesní mravní špínu.
„Mám!“ ozve se z jednoho konce lesa a ve vašem nitru zahlodá odporný červ závisti. „Ukaž, no ten je krásný, jako malovaný,“ začnete šveholit, zatímco očima pečlivě projíždíte okolní terén ve snaze přiživit se na cizím a urvat, co se dá. Máte pocit, že si vymýšlím? Kdeže. Věřte zkušenému, jediná upřímná radost nad cizím úlovkem se odehrává nad pěkně vyvedenou prašivkou. Závist ale není jediná negativní vlastnost, již v nás houbaření rozdmýchává. Voňavé hlavičky vyvolávají v lidské mysli velmi silný druh závislosti a nezměrné hamižnosti, kteréžto pak mají za vinu, že lidé přestávají uvažovat logicky.
Vzpomínám si na mimořádně vydařené prázdniny na chatě, kdy jsme s taťkou a sestrou po celých deset dní chodili denně na celé dopoledne do lesa a domů nosili plné koše, mikiny a kšiltovky olovem nacucaného potěšení. Na vaření obvykle nebylo moc času, takže jsme k obědu zhltli špagety s kečupem, volské oko nebo topinku a celé odpoledne se pak na sluníčku spokojeně zabývali čištěním toho našeho opojného bohatství. A když jsme vše očistili a nakrájeli, svařila jsem houby v pětilitrovém hrnci, takže celé stavení prolezl specifický odér. Ten velký hrnec se pak musel před napytlíkováním a namražením nechat odstát, aby obsah vystydl a zpravidla se na něj zapomnělo, takže jsem ho za dva až tři dny lila s celkem úlevným pocitem do lesa. To se opakovalo den co den.
Množství snědených a zavařených hub za těch deset dní odhaduji přibližně na kilogram. Za to, co jsme z lesa vzdáleného pět kilometrů nanosili, by se však nemusel stydět ani vítěz juniorského mistrovství Evropy v kulturistice. Také letos jsem si společně s kamarádkami výborně zahoubařila v brdských lesích a do civilizace přivezla obrovskou papírovou krabici precizně očištěných hříbků a babek. Po tom, co jsme si jeden večer udělali doma smažené řízky a přejedli se tak, že jsme většinu noci nespali, se už na houby nějak nenašel čas, a tak jsem po týdnu odnášela páchnoucí netknutou škatuli do kontejneru. Vlastně – co to říkám – netknutou? Část toho potěšení jsem ještě donesla v krabičce do práce kolegyni, která na mě vrhla onen klasický závistivě-hamižný český pohled. Těmito houbami jsme o čtrnáct dní později při odborné likvidaci zamořili kuchyňku.
Buddhista by nad námi zaplesal, není nezištnější činnosti než sbírání darů lesa. V lidech se uvolní nepříjemné emoce v okamžiku, kdy to nikomu neškodí, autistické typy mohou být se svými bližními konečně o samotě, aniž by poslouchaly připomínky, že se mají víc zapojit. Extroverti se v přírodě vyvřískají dosyta, všichni se zbaví závisti, ukojí svou touhu po hromadění a ve finále z toho obvykle nezbude vůbec nic. Jen krásné vzpomínky, fotky a mírná závist sousedů. À propos, v lednici mám plnou misku praváků připravenou na rizoto a mrazák je narvaný k prasknutí. Heč!
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat