neděle 27. listopadu 2011

Husí sádlo

Můj přítel si dal na dárku z první služební cesty opravdu záležet. Obzvlášť po tom, co jsem mu při návštěvě u mých rodičů vysvětlila, že opravdu nestojím o to, aby mi vozil krychle, kterýmižto mě štědře obdarovával po každém výletu bývalý. „Tohle je krychle z Berlína. Vidíš? Je v ní vyřezaná televizní věž. A tuhle krychli mi přivezl z Míšně,“ strkala jsem mu pod nos kostičku s miniaturním šálkem a talířkem, na němž se krčí plastový pidirohlík. To vše vkusně ‚zakrychlené‘ pod plexisklem. „Nevím, proč mi odevšud vozil krychle. Že ty mi přivezeš nějaký lepší dárek, miláčku,“ zakončila jsem svůj interaktivní partnerský kurz přímou otázkou, jelikož od chlapa se na základě pouhých náznaků nedočkáte nikdy ničeho. „To víš, že jo, ty moje kočičko,“ dozvěděla jsem se a hned jsem si chtivě mnula drápky.

Být skutečná čtyřnohá šelma, jistě by mě s láskou vybraný dárek velmi potěšil. Takhle jsem ale nad kilovým kyblíkem husího sádla jen krčila nos. Zklamání bylo zjevně viditelné, a tak jsem byla za pomoci prezentace vyhledané na internetu poučena o všech blahodárných účincích bělostného pokladu, a jelikož jsem jevila známky nachlazení, bylo mi doporučeno užívat blahodárné many po lžičkách, což jsem tvrdě odmítla.
Když jsem se pak se smíchem svěřovala o svém prvním dárku ze služební cesty kamarádce, uklidnila mě. „Nic si z toho nedělej! Ten můj mi teď zase přivezl jako dárek vepřové koleno. Pořád mi ho ukazoval, jak je boží a jak se na něj těší, a myslel si, že z něj budu mít větší radost. Není nad racionální výživu,“ zakončila sveřepě. A tak zatímco ona a její milý si plnili žaludky masem s hořčicí a křenem, já a můj milý jsme debatovali nad tukem. „No co, když se nějaká vnadná diva polévá ve filmu olivovým olejem, je to strašně vzrušující. Když chci, aby sis namazala prsa husím sádlem, protože máš kašel a je to zdravé, tak ti to připadá nechutné. A přitom to vyjde nastejno,“ hartusil. „To jde asi o tu konzistenci,“ oponovala jsem. Po chvilkové rozepři jsme se usnesli, že nejlepší bude, když si sádlo odnese s sebou domů, tak jako to učinil s velkolepou kefírovací houbou, jejíž přínos civilizaci jsem nedocenila týden předtím.

Proč ale k takovým dialogům vůbec dochází? Asi je to z těch filmů a seriálů. Také máte kdesi hluboko v podvědomí uloženo, že muži svým milovaným kupují dokonalé dary? Obrovské krabice se saténovou mašlí, v nichž se v hromadě hedvábného papíru ukrývají skvostné šaty, které hlavní hrdince sedí nejen typově, ale dokonale kopírují i její postavu. Úžasné kabelky, které mají větší hodnotu než naše měsíční výplata, šperky z limitovaných edic, celý tým kadeřníků a vizážistů, kteří přijdou k vám do bytu a během hodiny z vás vykouzlí princeznu. Místnosti plné květin, vany plné květin, koše plné květin nebo alespoň kýble plné květin… Tyhle filmové lásky jsou rozmazlovány parfémy, krajkovým prádlem, romantickými víkendy, čokoládovými masážemi a originálními dárky přímo na míru, nad nimiž musel nebohý zamilovaný muž sedět celé hodiny, než je domyslel k dokonalosti. Zkrátka nedostávají nic poživatelného, a pokud ano, roztírá nebo rozkládá se to po těle. Jak by to také vypadalo, kdyby Pretty Woman dostala od svého prince na bílém koni červenou řepu? Slzeli byste nad Angelikou rozplývající se nad hovězí svíčkovou nebo nad Carrie Bradshawovou třímající šťastně v rukou mísu se škubánky? Ne! Diamant je přece jen o něco fotogeničtější než kořenová zelenina… A Coco Chanel voní víc než sádlo.

Člověk by si měl ale vážit toho, co dostal, a tak jsem za ten dárek upřímně šťastná. No řekněte? Pořád lepší, než kdyby přivezl živou husu.

Najdete i na ELLE.cz

čtvrtek 3. listopadu 2011

Satanovo zrcadlo

Stojím v McDonaldu na záchodě a zálibně se pozoruji v zrcadle: „Óóóó, no nééé!“ Vzdychám spokojeně při pohledu na neobvykle štíhlé nohy, pěkně tvarovaný zadek a téměř žádné břicho. Ani ruce nevypadají v tričku s krátkým rukávem marně. Co se to jen se mnou stalo? Ještě před chvílí jsem městem courala jako lehce uondaná, nepříliš upravená turistka a najednou takový obraz. U pultu vůbec nezaváhám a objednávám dvojitou porci. No co? Mám hlad a můžu si to přece dovolit, takhle jsem naposledy vypadala asi tak před pěti lety. Je to ale pocit beztrestně se nacpat a vyrazit do ulic, libuji si v duchu a hned se vrhám k výloze se šaty, na něž bych si jindy automaticky nechala zajít chuť. Jaké to zděšení a překvapení? Já nejsem hubená, jsem úplně stejně tlustá jako ráno. Až teď mi dochází ten šílený podvod – zeštíhlující zrcadlo se ta hrůza jmenuje. „Jen nakrmte svá ochablá ega, vy konzumenti prázdných kalorií. Potom se u nás teprve pořádně vykrmíte,“ směje se mi to velké eM přímo do ksichtu. Zase jedna, co naletěla!

Takové zeštíhlující zrcadlo je věc pěkná, v brdském penzionu, kam jsme s kamarádkami vyrazily na dámskou jízdu, viselo v chodbě také jedno takové. Celkem pravidelně jsme jak mlsní racci kroužily kolem něj a vzájemně si vychvalovaly nově nabyté křivky. Okamžitě jsme se také shodly, že podobný utěšovatel by měl viset v každé zkušební kabince. Prodejci konfekce se totiž z neznámého důvodu rozhodli postupovat metodou přesně opačnou. Žádná útěcha a povzbuzení, ale krutá a ještě horší realita. No řekněte. Kdo stojí o obrovské plochy skla rozmístěné ze všech stran osvícené zářivkou, jež dokáže s jistotou slídícího psa vystopovat každou vadu pleti, vylezlou žilku a svraštělou kůži na zadních dámských pomerančích. Jakožto nepříliš movitá dívka jsem nikdy nechápala, když mi moje zajištěnější kamarádka sdělovala, jak moc nenávidí nakupování oblečení. Teď jí plně rozumím. Obchody s prádlem, svetry, šaty a kalhotami se pro mě staly jakousi luxusní parafrází pekla.

Že přeháním? Je tady vedro a vydýchaný vzduch, člověk, který se přihnal zvenčí oděn do kozaček a kabátu, se okamžitě promění v prýštící pumpu. V kabinkách je to těsné jak v železném kotli a při pohledu na zkoušený model vám začne ve spáncích bublat vřelá krev. Není kam si pověsit věci, a pokud je, devětkrát z deseti případů spadnou.

A je to ještě horší, v Luciferově kotli má člověk alespoň nějaké soukromí. Ale tady? Pcha! Designéři zkušebních kabinek jistě tajně vedou jakousi pokoutní soutěž o nejdebilnější projekt. Dřevěné lítačky evokující vstup do saloonu dokážou stěží zakrýt ta nejintimnější místa – tedy pokud se nedržíte uprostřed, kde jsou vrátka o něco vyšší. Zatahovací závěs z látky tak tvrdé, že by se s ní dal roztloukat štěrk, obvykle zakrývá schovanou osobu asi ze sedmdesáti procent. Zatmavené plexisklo dokonale propouští obrys vaší zápasící postavy… Vůbec nejlepší jsou dveře, ze kterých někdo pro jistotu uřízl vršek i spodek, aby všichni čekající návštěvníci obchodu mohli sledovat, jak jen v ponožkách poskakujete čapím stylem nejprve po jedné a pak po druhé noze, abyste vzápětí někde nad koleny zjistila, že tohle fakt nepůjde, a vztekle sešlapala nemožně malé džíny do země.

A když se náhodou zadaří, zjistíte v odraze tak dokonale ostrém a čistém, že by mohl sloužit jako zvětšovací sklo plastickým chirurgům, kde všude se vyskytla chyba. Kam se na to hrabe peklo, tam alespoň můžete podobné zrůdné vynálezy zamazat mourem. Není divu, že po neúspěšném nákupu zbývá jediná možnost – jít se občerstvit k mekáči, tam si dovedou vážit vašich štíhlých křivek.

Najdete i na ELLE.cz

Bezmezné štěstí

Bezmezné štěstí. Pravda je, že nás nepostihuje často. Takový ten pocit, kdy vlastně na nic nemyslíte, nic nechcete a nic nepotřebujete, kdy vám všechno připadá krásné a potěšující. Chtěla jsem napsat bezchybné, ale tak to není, mám na mysli ty chvíle naprostého smíření, kdy i ty chybné věci jsou najednou milé a správné. Postihlo mě to v sobotu, když jsem v obchoďáku zjistila, že mají červený košík s kolečky a vysunovací ručičkou, takže nemusíte složitě manévrovat s neforemným vozíkem, ani vláčet několikakilový nákup v ruce. Okamžitě jsem si začala připadat jako sexy, úspěšná a naprosto bezstarostná mladá žena.

Taková, která se v uličkách pohybuje rychlým pružným krokem, nehrbí se půl hodiny nad rajskými protlaky, aby porovnala poměr cena–objem, ale sebevědomě sází do koše vše, co potřebuje. Nikde neztrácí čas a popletené, upachtěné hospodyně odstrkuje suverénním: „S dovolením!“ Když jsem pak v akci objevila balík toaleťáku s obrázkem veverky, dosáhla jsem naprosté šťastné extáze.

U pokladny jsem zašvitořila na nemluvně v kočárku, ověsila se taškami, narvala hajzlpapír do podpaží a neztrácejíc rytmus vlny štěstí, vyrazila jsem kupředu. Děti ke mně napřahovaly ruce, otcové se obdivně otáčeli, důchodkyně spiklenecky mrkaly, jako bych byla jejich nejoblíbenější vnučka, a matky nepatrně ohrnovaly horní ret a nenávistně vrčely. A pak… se mě respondentka zeptala, zda bych měla minutku na vyplnění dotazníku, a já nadšeně souhlasila.

Za deset minut jsem zjistila, že dotazník se skládá z šesti hustě potištěných listů, za dvacet minut jsem položila na zem tašky a toaleťák, za třicet minut jsem se začala ptát, kdy už bude konec, a za čtyřicet minut jsem odcházela jako umolousaná rozcuchaná podivínka s neladícími šaty, dvoukilovým pytlem brambor, dvěma těžkými, trhajícími se igelitkami a infantilním třívrstvým papírem. Kouzlo bylo v háji.

Bezmezné štěstí je velmi vratká, křehká a rozporuplná věc. Na jednu stranu vás činí přímo nadlidskými tvory, na druhou otevírá jindy nepropustný kryt všem osobám, které se rozhodly na vaší momentální slabosti parazitovat. V takových chvílích se účastníte průzkumů trhu a necháte se kvůli nim klidně zavézt o dva bloky dál. Jako šílení nakupujete oplzlé plyšáky od podivných existencí a jasným feťákům dáváte poslední stovku z peněženky. Tento stav si v ničem nezadá s naprostým zoufalstvím. Nevěříte?

Mám teorii, že do tří hodin po rozchodu uzavře 75 % postižených nějakou smlouvu, změní mobilního operátora, vyplní dotazník, poskytne svá osobní data, zakoupí zaručeně pravý parfém, stane se doživotním členem Greenpeace, odnese si domů Strážnou věž nebo alespoň rozdá víc peněz, než by si mohl dovolit.
Je to vlastně trochu smutné, že jakmile se čas od času rozhodnete světu ukázat to nejniternější, okamžitě po vás někdo skočí jak po smyslů zbavené myši. Jako by všichni dealeři, zástupci, prodejci, věřící a ochranáři přírody navštěvovali stejný kurz. Předpokládám, že se jmenuje „Uštvi je“, „Zatni dráp“ nebo „Jak využít slabost“.

Navrhuji infiltrovat se do podobných seminářů a hatit činnost nepřátel přímo a zevnitř, pokud se to nepovede, nezbývá, než se ve chvílích bezmezného štěstí či zoufalství izolovat od světa. Jiná možnost není, tedy pokud se nechcete smířit s novým náboženstvím, podporou maniaků, kteří se vaším jménem zavěsí na kůrovcem sežraný strom, nebo s používáním několika mobilů najednou a parfémem s odpornou vůní. I když je pravda, že i tyto oběti za několik chvil bezbranné čistoty duše stojí. Doufám, že by s tím souhlasil i můj přítel, který nemaje klíče, stál půl hodiny před domem a čekal, až jisté slečně vysvětlím, jak příjemně se mi v jejich centru nakupovalo.

Najdete i na ELLE.cz