Stojím v McDonaldu na záchodě a zálibně se pozoruji v zrcadle: „Óóóó, no nééé!“ Vzdychám spokojeně při pohledu na neobvykle štíhlé nohy, pěkně tvarovaný zadek a téměř žádné břicho. Ani ruce nevypadají v tričku s krátkým rukávem marně. Co se to jen se mnou stalo? Ještě před chvílí jsem městem courala jako lehce uondaná, nepříliš upravená turistka a najednou takový obraz. U pultu vůbec nezaváhám a objednávám dvojitou porci. No co? Mám hlad a můžu si to přece dovolit, takhle jsem naposledy vypadala asi tak před pěti lety. Je to ale pocit beztrestně se nacpat a vyrazit do ulic, libuji si v duchu a hned se vrhám k výloze se šaty, na něž bych si jindy automaticky nechala zajít chuť. Jaké to zděšení a překvapení? Já nejsem hubená, jsem úplně stejně tlustá jako ráno. Až teď mi dochází ten šílený podvod – zeštíhlující zrcadlo se ta hrůza jmenuje. „Jen nakrmte svá ochablá ega, vy konzumenti prázdných kalorií. Potom se u nás teprve pořádně vykrmíte,“ směje se mi to velké eM přímo do ksichtu. Zase jedna, co naletěla!
Takové zeštíhlující zrcadlo je věc pěkná, v brdském penzionu, kam jsme s kamarádkami vyrazily na dámskou jízdu, viselo v chodbě také jedno takové. Celkem pravidelně jsme jak mlsní racci kroužily kolem něj a vzájemně si vychvalovaly nově nabyté křivky. Okamžitě jsme se také shodly, že podobný utěšovatel by měl viset v každé zkušební kabince. Prodejci konfekce se totiž z neznámého důvodu rozhodli postupovat metodou přesně opačnou. Žádná útěcha a povzbuzení, ale krutá a ještě horší realita. No řekněte. Kdo stojí o obrovské plochy skla rozmístěné ze všech stran osvícené zářivkou, jež dokáže s jistotou slídícího psa vystopovat každou vadu pleti, vylezlou žilku a svraštělou kůži na zadních dámských pomerančích. Jakožto nepříliš movitá dívka jsem nikdy nechápala, když mi moje zajištěnější kamarádka sdělovala, jak moc nenávidí nakupování oblečení. Teď jí plně rozumím. Obchody s prádlem, svetry, šaty a kalhotami se pro mě staly jakousi luxusní parafrází pekla.
Že přeháním? Je tady vedro a vydýchaný vzduch, člověk, který se přihnal zvenčí oděn do kozaček a kabátu, se okamžitě promění v prýštící pumpu. V kabinkách je to těsné jak v železném kotli a při pohledu na zkoušený model vám začne ve spáncích bublat vřelá krev. Není kam si pověsit věci, a pokud je, devětkrát z deseti případů spadnou.
A je to ještě horší, v Luciferově kotli má člověk alespoň nějaké soukromí. Ale tady? Pcha! Designéři zkušebních kabinek jistě tajně vedou jakousi pokoutní soutěž o nejdebilnější projekt. Dřevěné lítačky evokující vstup do saloonu dokážou stěží zakrýt ta nejintimnější místa – tedy pokud se nedržíte uprostřed, kde jsou vrátka o něco vyšší. Zatahovací závěs z látky tak tvrdé, že by se s ní dal roztloukat štěrk, obvykle zakrývá schovanou osobu asi ze sedmdesáti procent. Zatmavené plexisklo dokonale propouští obrys vaší zápasící postavy… Vůbec nejlepší jsou dveře, ze kterých někdo pro jistotu uřízl vršek i spodek, aby všichni čekající návštěvníci obchodu mohli sledovat, jak jen v ponožkách poskakujete čapím stylem nejprve po jedné a pak po druhé noze, abyste vzápětí někde nad koleny zjistila, že tohle fakt nepůjde, a vztekle sešlapala nemožně malé džíny do země.
A když se náhodou zadaří, zjistíte v odraze tak dokonale ostrém a čistém, že by mohl sloužit jako zvětšovací sklo plastickým chirurgům, kde všude se vyskytla chyba. Kam se na to hrabe peklo, tam alespoň můžete podobné zrůdné vynálezy zamazat mourem. Není divu, že po neúspěšném nákupu zbývá jediná možnost – jít se občerstvit k mekáči, tam si dovedou vážit vašich štíhlých křivek.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat