Vybrat si jako dočasný domov lyžařské středisko se od ústředního topení v pražském paneláku jeví jako ideální nápad. No co, mám ráda sníh? Mám! Zimu a krápníky? Jistě! Hory, údolí, hluboké lesy? Samozřejmě! Koho by ale napadlo, že vůbec nestačí vnímat kouzelného ducha tohoto místa (o němž se hodně a často mluví) pouze pasivně. Moje představa o koženém gauči, kostkované dece, velikém šálku s horkou kávou v dlaních a jemných vločkách usedajících za oknem do jehličí vonných jedlí se splnila celkem záhy. Potíž je, že ostatní mě na tom gauči nechtějí nechat v klidu posedět. Vypadá to, že na hory se stahují absolventi sportovních gymnázií, pajďáků se zaměřením na tělesnou výchovu, milovníci extrémních výkonů a vyznavači pohybu. Ať se hýbou, potí, namáhají, ničí a unavují, já jim ten jejich koníček srdečně přeji. Hloupé je, že nějak nechápou, že se v ráji zimních radovánek mohla vyskytnout osoba, jež za vrchol výdeje energie považuje dlouhou procházku.
Pokud si ve většině zemí, měst a vesnic při zdvořilostním hovoru vystačíte s počasím, nemyslete si, že se uchytíte i ve Whistleru. Ano, je dobré mít přehled o tom, kolik prašanu připadlo, nezávazný ‚talk‘ se ale točí jen kolem dvou otázek – brzo ráno „Kam jdeš dneska jezdit?“ a odpoledne „Kdes byla dneska jezdit?“. První měsíc jsem vystačila s argumentem, že nemám snowboard a dostatek peněz na skipas. Minulý týden už jsem musela vytáhnout do boje s tím, že mi chybějí nějaké doplňky a prkno je potřeba donést opravit, abych to mohla pořádně rozjet.
Když kupuji chleba, když si ve společné kuchyňce vařím snídani, když jdu do práce, když jdu z práce, když stopnu auto, když si vedle někoho sednu do autobusu, když se zeptám, kolik je hodin, když stojím venku u ohně, když si v baru objednám pivo, když si zkouším džíny, když si kupuji lístek na autobus, když obědvám, když fotím olympijské kruhy, když si chci pohladit cizího psa, když si chci plácnout s legračním děckem a když se seznamuji s novými lidmi… zajímá všechny jen má sportovní aktivita. Na čem jezdím, jak jezdím, kde jezdím a jaký byl včera sníh???
Na všechny argumenty, proč to nejde, tu existuje protiargument, nebo se někdo přehnaně aktivně nabídne, že vám chybějící věc sežene nebo půjčí. Chca nechca, vyrážím tedy zítra poprvé na sjezdovku – lehce zděšena po tom, co mi kamarádi prozradili, že na rozdíl od lyží se snowboard neodpíná, takže při každém pádu s sebou potáhnu metr a půl dlouhé prkno.
„Jo, jo… to jsem si také myslela, že budu mít pokoj, až začnu jezdit,“ vypráví mi po mých vystrašených vzdeších zkušenější začátečnice. „Ale to si nemysli, to není konec. Jakmile začneš jezdit, zjistí se, že nejsi dostatečně osvalená, abys to prkno ovládala, takže tě donutí pořídit si permici do posilovny. A ani ta nebude stačit, protože budeš potřebovat zlepšovat výdrž, na což je nejlepší běhání, ale neboj, to půjde,“ dodává povzbudivě, když vidí můj zděšený výraz. Vypadá to, že mě čekají pěkné věci – mezi fyzicky vyspělým výkvětem světa. Jen doufám, že si po vší té dřině alespoň budu moct dát to kafe na gauči a koukat z okna. Můj ‚místní duch‘ se totiž pohybuje výhradně kolem krbu a měkkých polštářů. Ale zkuste to někomu vysvětlit!
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat