Všechny vlastně máme velikost eS

Přinesl vám Ježíšek tři žehličky, dvě stejné knihy, které už jste předtím stejně četla, a kosmetiku, na kterou jste alergická? Oblíbené katastrofické předpovědi se sice občas vyplní, spíš než do reálu ale stále patří do písní Janka Ledeckého. Čím si ale můžete být každý rok naprosto jistá, je, že boží děťátko ve vás vidí útlou, velmi konfekční žabku – alespoň mě si tedy ten malý kurýr hmotných statků již před lety zapsal do kolonky „S“. Řekla bych, že na šuplatech s mým jménem stálo původně něco jako „S objemným pozadím“, „S nemalým obvodem“ nebo „Snad se alespoň do něčeho narve“. Do českého prostředí se pak ale (patrně vlivem globalizace) podařilo proniknout těm zeleným skřetím pidižvíkům, kteří poskakují a trdlují v každém americkém vánočním filmu, aby svými nenechavými prstíky seškrabali všechna písmena až na to nešťastné „S“. A tak poslední roky vzdychám blažeností nad dětskými oblečky od svých momentálních partnerů, rodičů, prarodičů, sestry i kamarádek.

Dobrá, nebudu přehánět, většina výše jmenovaných už mě má za ta léta jakž takž v oku, nikdy jsem ale nedostala od přítele jakýkoli měkký dárek, který by mi padl. Většina mých bývalých patrně podlehla mé přesvědčivé metodě sugesce, jež praví, že se jim na prsou hřeje úspěšná modelka, a jsou na to právem hrdí. Fakt, že úspěch se skládal z nafocení osmi fotek a odehrál se před deseti lety, pak bohužel neovlivňuje jejich rozhodování při výběru sukní, jež by mohly sloužit spíše jako pásek, podprsenek, které bezpečně zaškrtí krevní oběh a stáhnou plicní kapacitu o 48 procent, triček, jež končí těsně pod žebry a ani Dona z Beverly Hills by se za ně nemusela stydět, případně spodních kalhotek, které mohu využít maximálně jako gumu do praku.

Moje sestra nazývá oděvy, jež už si na sebe nikdy neobleče, ale nemá to srdce je vyhodit, relikviemi. Ano, i já mám podobných relikvií plnou poličku, z níž je dvakrát ročně při změně sezony vyjmu, zavzdychám a vrátím je zpět. Jsou sice úplně k ničemu, ale mohou sloužit jako obraz ideálu, který ve vás váš partner nebo manžel vidí. Jen si ho představte, jak překoná veškeré své otálení a vejde do obchodu, aby tam prodavačkám s hrdostí v hlase sdělil, že má doma štíhlou vysokou blondýnu – modelku ideálních proporcí, jež rozhodně nepotřebuje velikost L, kterou mu personál, jestli je jen trochu odborný, musí nutně nabídnout. S barevnou taštičkou plnou oblečení pro náctileté se pak hrdě přihrne domů, a co vám zbývá? Řeknete, že to tak není, že na něj pod stromečkem namísto pružné laňky čeká otylá hrošice? Ne! Všechny totiž máme jakýsi dar, díky němuž dokážeme na třicet minut až hodinu omezit životní funkce na absolutní minimum a narvat se do nového korzetu, i kdybychom se měly znovu nadechnout až na silvestra.

Všechny, a nesnažte se tvrdit, že vy ne, dokážeme i po štědrovečerní večeři zatáhnout břicho o deset centimetrů a dopnout sexy sukýnku, která sice patří na boky a vy ji máte až pod bradou, ale o to více jsou vidět nohy a o to větší je nadšení. Všechny dokážeme nafouknout hrudník tak, že podprsenka na okamžik nevypadá prázdná, a překonat nechuť z pohledu na svou celulitidu, když se nacpeme do tří šňůrek reprezentujících spodní prádlo. Protože prostě jsme krásné, žádoucí a všechny tak trochu modelky a protože, i kdyby se desetkrát zeptal, nikdy nepřiznáme, že by bylo potřeba zajít do obchodu a vyměnit obleček za něco o číslo či dvě větší.

Můžete si být stoprocentně jistá, že nikdy jindy už si tu krásu neodějete, že to už ani nebude technicky možné a že eventuální zhubnutí nepřipadá v úvahu, a tak strčíte prádlo o hodnotě deseti vašich oblíbených bavlněných kousků do šuplíku k ostatním… Protože podobné zázraky se dějí jen o Vánocích!

Najdete i na ELLE.cz