Táhnu si to tak domů ve dvě ráno z hospody ve společnosti přátel, když v zatáčce narazíme na další kolíbající se partičku a začne obvyklé kolečko, jak se máš, jak se jmenuješ a odkud jsi. Tmavovláska, jež má řasenku rozmazanou takovým způsobem, že to působí jako umělecký záměr, pracně vyspeluje, že se jmenuje B-A-R-C-A a já s jásotem shledávám, že jsem se setkala s krajankou a ještě stejnojmennou. Jenže ouha, ona je tady prý už rok a prý, že už se cítí jako Kanaďanka, a princezna nám zapomněla mluvit česky.
Myslím, na nebohé obrozence v čele s usouženým Josefem Kajetánem Tylem táhnoucím se českými luhy a háji za účelem osvěty, který se jistě v hrobě obrací, a chvíli se ji snažím přesvědčit o opaku, načež usuzuji, že slepici asi kokrhat nenaučím a přecházím do angličtiny, ještě lépe přestávám s hvězdou komunikovat úplně. Jelikož se ale skupinka připojuje a vyráží s námi na další pouť, mám možnost sledovat, jak to s tím jazykem vlastně je. Po čtyřiceti minutách, třech poloexlých pivech a sedmi pádech z jediného schůdku v bytě, který zůstal české Barče utajen po celou noc, začíná slečna, jež se rozhodla vyměnit občanství, vyzpěvovat: „Vysoký jalovec, vysoký jako jáááááá!“ Vzápětí se vrhá kolem krku chlapci, jehož zjevně doprovází, a kňouravým tónem mu oznamovat, že je „…takový její malinkatý broučínek…“
Dva dny na to se tvůrce národní hymny otáčí pod zemí podruhé, tentokrát mě chlapec, jehož jméno jsem zapomněla, přesvědčuje, že když jsem se rozhodla tady žít, měla bych na češtinu zapomenout. Opět se mnou odmítá mluvit česky, a tak se bavíme anglicky. A jelikož si pan X přivezl do Kanady i mladšího bratra, komunikuje s ním v cizí řeči také. To už se mi, jakožto zapálené vlastence, otevírá kudla v kapse a slzy mám na krajíčku. Ochotna přiznat si všechny výhody cizí řeči, nejsem nějak schopna připustit, že bych se svými příbuznými a kamarády, s nimiž se neustále častujeme vtípky, slovními hříčkami a pasážemi z filmů a cimrmanovských představení, začala bavit slovní zásobou odpovídající první fázi vývojového stádia člověka rozumného.
Je to tady zkrátka hit, všichni, kdo chtějí být super cool musí jako první zapomenout svůj rodný jazyk a ještě to dát hlasitě vědět svému okolí. Asi po vzoru hokejistů, kteří si do vlasti přijedou pro nějaké ocenění a se silným přízvukem oznámí světu, že jsou: „Really ráda, že česká fanoušci mě stále podporovala a sledovala mé zápasy!“ To by mě zajímalo, jak si taková česká Barča popovídá například se svou babičkou, dědou nebo ze sestřenicí z druhého kolene. Pochybuji, že všechny tyto osoby budou schopny její přeměnu zdárně kvitovat.
Nejspíš si na diamantové svatbě prarodičů bude muset vytáhnout slovník, když bude chtít pozdravit vzdálené tety a strýce a slavnostní řeč na poctu oslavenců jí připraví překladatelka. Její děti asi Halí, belí, koně v zelí taky nikdy neuslyší a její broučínek se stane malým beatlem. A česká Barča z horní dolní se stane dámou z velkého světa. Přáno je jí to, bude k tomu ale asi zapotřebí trochu víc, než zapomenout mluvit.
Najdete i na marieclaire.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat