středa 22. února 2012

Včelí královna

Stalo se vám někdy, že byste se během jediného večera dotkly zhruba pěti set mužských těl, aniž by vám vnitřnostmi projel alespoň slabý vánek vzrušivého mrazení? Že ne? Tak to jste asi ještě nebyly na gaypride. Na největší událost zimní sezony, party na které jakožto příznivec stejného pohlaví nemůžete chybět. Já jsem tam byla také, aniž bych se o to nějak zasloužila – doporučena hodným kolegou, jemuž jsem si stěžovala, že můj blondýnovský život mi leze hodně do peněz.

V šatně jsem dostala odporné sako, jež mělo tak prapodivný střih, že mi ani vzdáleně neseděla žádná z nabízených velikostí, a barvu, která nejspíš dříve byla černá, ale bohužel se nenašla obětavá uštěpačná dívka z reklamy tahající v kabelce zázračný prací prostředek, jenž dokáže barvu udržet.

Jakožto hlavní pracovní nástroj mi byl představen lavor, do nějž měly putovat všechny nádoby vyskytující se v blízkém okolí. Hodný číšník mi narval špunty do uší řka, že je to pro moje dobro, rozrazil lítačky a strčil mě dovnitř… Vyjma krve prýštící ze sprch zavěšených u stropu jsem se náhle ocitla ve filmu Blade. Mezi svíjejícími se polonahými těly, v živoucí mase proplétajících se paží a jako formičkou vykrájených pevných hrudníků. Pokoušela jsem se pochytit rytmus toho včelího úlu, ale očividně se vznášel na jiných vlnách, než bylo mé zacpané ucho schopno zachytit, a tak jsem se dalších šest hodin vybavila pouze slovíčkem „sorry“ a ostrými lokty. Prošťouchávala jsem se mezi krásnými muži, z nichž mě ani jeden nepřitahoval, protože se rozhodl, že snahu spářit se zástupcem stejného druhu, který ale je natolik odlišný, přenechá jiným.

Na své misi za prázdnými kelímky a lahváči jsem spatřila mnohé – dědu, kterého byste mohli zfleku posadit na Ladovu stoličku k plotně a vybavit ho dýmkou a placatou čepicí, ale zde plnil roli jakési včelí královny, kolem níž vířili krásní mladíci, opěvující jeho stříbrnobílé šaty s dlouhými třásněmi obalenými peřím. Chmýřím si obalil i brýle, poněvadž mu už oči nesloužily… I berle, protože byl patrně chabrus na kolena. Teď ale seděl na barové stoličce a rozděloval svou přízeň mezi nadšené hochy. Když už se mu někdo nezamlouval, podstrčil mi jeho drink, ať si ho odnesu, že už toho tedy bylo dost.

Chlapci mu líbali ruce s nalepenými stříbrnými drápy a snažili se zaujmout, co to jen šlo. Tohle byl pro něj pravděpodobně nejdůležitější den v roce, a tak jsem to hrála s ním, s pokornou tváří jsem odklízela ze stolu homosexuální včelí královny a vždy počkala na to, komu co přidělí.
Kluci asi byli z mé role nadšeni, jelikož za mnou chodili, cpali mi do kapes peníze a říkali: „Ty jsi tak hodná, že nám tady gayům uklízíš, děkujeme ti!“ Poprvé jsem to nechytla ani trošku. Takže oni mi chodí děkovat a dávají mi peníze, aniž by museli? Jako jen tak?

Postupně se v bílých chodbičkách z jemného plátna začínaly utvářet skupinky o tak různých počtech členů, že jsem si vzpomněla na první třídu a množiny s hruškami a jablky. Tady ale ve všech oválech excelovaly stejné prvky. I když přibývalo drinků, nemizela jakási všudypřítomná něha, a tak se pod řetězy lustrů z barevných sklíček tančilo až do rána a nikdo se neporval a nikdo mě nechytil za zadek a nikdo na mě neměl silácké kecy.

A pak se pomalu rozsvítilo, partičky hrušek (nějak mi to sedí víc než ta jablka) se začaly ploužit domů a na zemi se ještě dlouho povalovala peříčka ze šatů krále všech gayů, nejněžnějšího národa žijícího po celém světě. No jo, už chápu, proč se všem příznivcům stejného pohlaví v jejich úle tolik líbí. Ale stejně mi pořád připadá divné přijít do baru a řešit s kámošem, jestli je ten kouzelný borec v černé košili jeho nebo můj. Jasně že můj, já jsem přece ženská! No tak chlapi, nechte nám taky něco!!!

Najdete i na marieclaire.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat