Jmenuji se Bára a jsem závislá. Jehlám jsem podlehla už v pubertě a časem se to jen zhoršovalo, dnes už neunesu ani pohled. Celá se opotím a ruce se mi začnou třást. Je to boj, v mém okolí je na tom většina holek stejně. Bojím se, že to nevydržím a že ačkoli trávím zimu v lyžařském středisku, budu muset vyrazit do obchodu a koupit si ty nejméně praktické lodičky, co tam najdu. Je to pravděpodobně nějaká hormonální záležitost či co. Takový psí organismus, když majitelé neumožní fence mít štěňata, dokáže vyvolat dojem falešné březosti. Čtyřnohá slečna má potom pocit, že bude brzy chovat a opečovává cokoliv, třeba smeták, co najde někde v koutě. I ženský organismus se umí bránit, když se s ním nezachází, jak by se mělo, a tak si na mě po hodinách a hodinách strávených uklízením v hotelu vynucuje tu nejnepraktičtější a nejženštější věc – boty na jehlách.
Když jsem v jednom z pokojů objevila béžové lakovky s cenovkou devět set dolarů, odolala jsem pokušení vyzkoušet si je jen díky tomu, že byly moc malinké. Je to zvláštní, protože v Čechách se většinou snažím nepohodlných kramflíčků spíš zbavit. A to, i když si je společenská událost vyžaduje. Na boso už mám procouraný Obecní dům, Žofín a četné další pražské kulturní stánky a k většině párů v botníku mám velmi ambivalentní vztah, asi jako zamilovaná oběť ke svému trýzniteli. Co ale naplat, když je vám najednou přidělena tmavě zelená blůza, ukrutné mrkváče a boty, v nichž by si babička jistě lebedila. Hormony řvou o pomoc a v den výplaty si můžete být jisti, že ve městě potkáte většinu uklízečských kolegyň ověšených značkovými taštičkami s parfémy, kosmetikou, šperky a novými hadříky. Každý večer se pak popelky vyklubou do krásy, štíhlé nohy odhalí minisukně a protáhnou nekonečné podpatky, na nichž slečny vyrážejí ven do sněhové břečky.
První měsíc jsem si říkala, že jsou to blázni a že na horách si mají lidé kupovat goráče, sněhule a takové ty vyteplené gumovky. Druhý měsíc jsem začala okukovat, co se nosí a teď už jen čekám, až přijde šek. Vypozorovala jsem hned dvě metody, jak přežít. Za prvé pověsit se na stabilního, hodně silného chlapa, který vás spíš nese, než doprovází, nebo za druhé, vytvořit se stejně postiženými kamarádkami co nejdelší řetěz s propletenýma rukama a doufat, že se nenatáhnete všechny najednou. Už se nemohu dočkat, až s hulákající skupinou vyrazím do ulic. Vím přesně, co to bude – rudé lakovky – když už, tak už.
Najdete i na marieclaire.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat