Nemovitostní úchylka

„Já se budu ženit,“ odpověděl na otázku, co je nového, našim kamarádům dlouho neviděný známý. Ani v komiksovém okénku by se naprosté zděšení nedalo vyjádřit tak zřetelně. Všichni přítomní mladíci ztuhli, nevěřícně vyvalili oči a na tvářích se jim rozlily nejrozličnější škleby snažící se zamaskovat naprostý odpor co nejsrdečnější gratulací.

Veselá zábava ustala, džbánek ledově oroseného piva se proměnil v nechutné bahno a rytmická hudba ve smuteční pochod. „Jo, tak Mike to má za sebou, žádné odvázané skoky ze skal, párty až do rána a jointy při západu slunce…“ rozjely se na čelech všech přítomných titulky o velikosti žlutých písmen doprovázejících operu v Národním divadle. „Proč,“ začala jsem rýpat. „Proč by se nemohl dál bavit i jako ženatý? Že si někoho vezme, přece ještě neznamená, že s ním přestane být sranda,“ pokračovala jsem. „No, protože teď budou chtít mít děti, budou si muset koupit nebo postavit nový barák a na party už nebude mít čas ani peníze,“ vysvětlili mi místní hoši, zatímco si sklesle přiťukávali dvojitým jégrem – asi na památku dobrého kamaráda.
 
Nehodlala jsem se vzdát: „Co blbnete, proč by musel mít zrovna barák, já jsem třeba vyrostla v bytovce!“ To vyvolalo všeobecný smích a sdělení, že proto taky neumím jezdit na snowboardu, lyžovat ani bruslit. No, nejsem si zrovna jistá, že by novostavba dokázala jakkoli ovlivnit můj naprostý sportovní antitalent, ale přesto mě ta nemovitostní úchylka od té doby leží v hlavě.

Myslela jsem si totiž, že potřeba žít ve vlastním je především česká záležitost vycházející částečně z nutnosti uzavřít se před totalitním režimem mezi čtyři stěny. Zdi postavené pokud možno z nakradeného materiálu o víkendech a po práci. Máma, vezoucí na kolečku ozdobeném zaschlou maltou z jednoty basu piv, by se podle mě měla stát symbolem českého stavebnictví. V každém druhém filmu mladí budují, v některých je barák dokonce hlavním motivem. Hlášky „aspoň konečně budeme moct přistavět“ nebo „pane Lorenz, uvezu to?“ patří mezi klenoty lidové kultury a na prstech jedné ruky by se dali spočítat Češi a Češky, kteří si nikdy neoblékli montérky a pracovní rukavice. Kdo nedřel na „baráčku“, stavěl alespoň chatu.

Podle průběhu stavby se plánuje pořízení potomstva – až dostavíme střechu, dovolená – třetí rok, dovolená v Itálii, změna zaměstnání – odejdu teprve, až bude hotovo. Lidé jsou těmi svými architektonickými výdobytky posedlí, zdobí je záclonkami a květinkami a říkají jim domov. Asi je to na celém světě stejné, v Itálii jen vozí na kolečku víno a ve Španělsku Sangrii a tady v Kanadě nejspíš tu jejich podivnou nasládlou whisky.
 
Asi to není věc režimu, ani národnostní charakter, to se jen jakási prehistorická zvyklost zamést si před vlastní jeskyní, změnila v touhu zametat před vlastním prahem. S jedna plus jedna a vybetonovaným chodníkem, které vždy hrály v mých snech o rodině hlavní roli, se asi nechytnu nikde. Pravda je, že bych měla radši děti, které se nerozpláčou po kilometru na běžkách. Ode dneška tedy cestuji s kolečkem, je zřejmé, že při založení rodiny se bude hodit kdekoli na světě.


Najdete i na marieclaire.cz