Dětská přání

Vážně už nechcete být kosmonautem? Tak jdete do toho znovu, opravdu chcete zasklít deset minut života čtením tohoto blogu? Pakliže ano, udělejte mi prosím laskavost… Sundejte na chvíli ruce z klávesnice a položte je na klín, neodpovídejte po několik vteřin na zprávy a rozšklebené ksichtíky vyskakující na icq a skypu, nezvedejte telefon a nekontrolujte facebook.

Vykašlete se na předpověď počasí v rádiu a na vůni koblihy, kterou si právě rozbalil kolega u vedlejšího stolu, a odpovězte si v duchu na otázku: Co je vaše největší přání?

Prakticky celé dětství  mé největší přání bylo: „Chci mít psa! Česat ho a krmit a cvičit ho, aby uměl podat pac a nežral věci ze stolu a spát s ním v posteli a…“ A tak vůbec dělat běžné přátelské věci dvojice holka a pes, typu vycvičit domácího mazlíčka, aby mě tahal na kárce, jak jsem to jednou viděla v Receptáři. Bohužel jsem se postupem času zařadila po bok „dospělých“ a své přání vyměnila za sofistikovanější, lehce klišoidní fráze typu: chci být šťastná, zdravá, mít spokojenou rodinu, hodného partnera, přátele, na které se mohu s důvěrou obrátit, uspokojivé zaměstnání, dostatečný příjem, příjemný domov a jednou za rok dovolenou v Itálii. Bylo i vaše tajně vyslovené přání jedno z právě jmenovaných? Netroufám si hádat, jisté ale je, že naše dětské sny se s naskakujícími křížky začínají dosti komplikovat.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem na parkovišti obehnaném betonovým soklem, po noci strávené natřásáním v žigulíku, poprvé v životě uviděla moře. Tolik radosti se do dětského tělíčka (i když obézního) snad ani nemohlo vejít. Mé jediné přání bylo jít, namočit do vody prst a zjistit, jestli je slaná a jak moc. Vsadím se, že kdybych tu velkou všeléčivou louži spatřila poprvé dnes, nejspíš by mě trochu zaskočilo, že na břehu jsou roztahané řasy a sem tam nějaký ten tampon nebo použitý kondom, který sem připlul z kanalizace. Nespíš bych shledala, že tak trochu smrdí a že zdaleka není tak modré jako na obrázku a slibovaná bílá pěna je spíš lehce došediva. Možná by se romantický okamžik s východem slunce mezi zaparkovanými tiráky tak nesmazatelně nevryl do mé paměti. Já jsem to ale stihla už jako duše nevinná, a tak si každý rok v létě znovu olizuji ukazováček, abych zjistila, zda je slaná.
Stejně blažený pocit jsem cítila minulý týden, když jsem si v útulku zapůjčila odložené štěně, vyrazila s ním na procházku a po několika pokusech ho úspěšně naučila povel „sedni“ (na němž už asi předtím někdo řádně zapracoval, ale proč nevěřit, že jsem to byla právě já). Nový kamarád měl tolik štěstí, že se hned na druhý den stěhoval do náhradního domova a já musím říct, že i když jsem mu to hodně přála, bylo mi dost líto, že naše čerstvě navázané cvičitelsko-kamarádské vztahy už nebudeme nadále prohlubovat. A tak nad tím od té doby dumám. Nad velkou encyklopedií o psech, která dodnes trůní na čestném místě nad postelí v pokojíčku, a kterou jsem přečetla a prohlédla nejméně stokrát. Nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré pořídit si do garsonky štěně. Nad závistí, s níž jsem si hladila spolužákova bernardýna. A znovu nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré, pořídit si do garsonky bernardýna. Nad bloky, jež jsem počmárala dojemnými psími portréty a projekty, jak přistavět k bytovce boudu.
Proč jsem si ten sen nikdy nesplnila? Protože starost o štěně vystřídaly snahy najít ideálního partnera, vybudovat kariéru, najít své postavení v životě… Všechny ty nadzemské věci, co mají zajistit veliké štěstí, ale je celkem těžké jich dosáhnout a čím víc se snažíte, tím komplikovanější se jeví. Bylo moc práce a málo času a celkově můj životní styl a bla, bla, bla… Je dost těžké si představit moment, kdy se zastavím a řeknu si ANO, teď jsem naplnila pohár svého životního štěstí. O dost jednodušší je připnout na vodítko obojek a následující dvě hodiny zářit jak rozsvícená žárovka, protože Zefer umí dát pac, a když mu řeknu lehni, tak dvakrát vyskočí.
Vůbec nevím, proč se to v určité době zlomí a místo na pořízení domku na stromě, vyhloubení hobití nory a navrhování princeznovských šatů, začneme dělat na takzvaných celoživotních projektech. Možná někdy není úplně od věci vrátit se k základům, vzpomenout si na svá stará přání a vyhnat ze sebe stokrát opakované rodičovské argumenty. Proč byste nemohli projet Vltavu na kajaku s indiánskými barvami nebo si konečně nechat propíchnout pupík? No tak, holky, teď vážně! Co je vaše největší přání?