Tak mám další zářez – není to indiánské znamení na
pažbě a není to ani krutě zlomené mužské srdce. Je to jen odporné
zranění mého zuboženého žaludku. Vřed! Malé boláčky se mi v břiše
postupně řadí vedle sebe, tak jako legrační baculatí ptáčci z animáku
přilétají, aby se uhnízdili na drátě.
Začíná to obvykle hodně podobně, posadím se ke stolu, zahledím se do jídelního lístku a moje kamarádka praví: „Mě
prostě štve, že tráví většinu času na gauči. Já jsem se za těch pět let
nějak posunula, změnila a je nezajímá nic jiného než fotbal!“ Nebo: „On
se prostě změnil, dřív takový nebyl, nemá na mě čas, nechce podnikat
nic společně, myslím si, že mě bere jako samozřejmost.“ Nebo: „Myslíš, že někoho má?“
A já jakožto dobrá přítelkyně začnu podávat všeobecné přiblblé rady,
které nikomu nepomohou, a jedním okem pokoutně pozoruji denní nabídku,
protože mám hlad jako vlk a všude kolem to voní a ostatní lidi, kteří se
sem také přišli naobědvat, zcela logicky jedí!
Mezi slovy útěchy potutelně mrkám na číšníka a kývám hlavou, jakože: „Bacha,
kámo, nenech se zblbnout. Ona nemá ten jídelák pořád otevřený, protože
si vybírá, ona právě zahájila rozchodovou fázi a je jí úplně jedno, že
existují základní lidské potřeby, jako je příjem potravy. Ona to taky
může mít otevřené ještě hodinu a já tady mezitím chcípnu!“ Když
se pak konečně opravdu začne schylovat k pozření prvního sousta, ukápne
obvykle první slza, která zahájí několikatýdenní až měsíční proud
tryskajícího usedavého žalu a hladu.
Každý den, na každém obědě se probírají nejnovější novinky, protože
kde jinde si v klidu pohovořit než během pracovní přestávky, že? Den za dnem se na protější straně stolu odehrává stejná šou… Uslzená
vzlykající dívka drží mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vidličku tak
jemně, jako by ji opustily poslední zbytky sil a pomalu a vytrvale
píchá do šťavnatého kuřecího prsíčka, jemně kořeněného lososa, italských
těstovin a dalších vybraných lahůdek, které pak číšník se smutným
pohledem odnáší zpět do kuchyně a jediný důvod, proč netknutý talíř
rovnou nepodstrčí dalšímu hostovi je, že vše dokonale vystydlo a
vytrvalý pohyb jemné ručky nadělal v pochoutkách díry jak po bombovém
útoku. A tak jde den za dnem, já poslouchám a v přestávkách se snažím
nasoukat do sebe, co se dá, polykám v celku, protože se děsím chvíle,
kdy přijde další záchvat smutku, jenž mi nedovolí zachovat se jinak, než
odložit příbor a spolutrpět.
A jelikož se pak zjistí, že ten šmejd si něco začal s nějakou vychrtlou mrchou, muka pokračují a
máslem maštěné brambůrky, zlatá kulatá sluníčka, putují do odpadu
stejně jako nešťastné malinké mrkvičky a krémové polévky. A já, jelikož
vím, že v takové chvíli člověk přece nemůže jen tak bezohledně jíst,
tajně hltám, ve chvílích záchvatů pláče, přes nějž přítelkyně nemůže
vidět naducané křeččí tváře, nerozkousaná sousta. Pokyvuji a opakuji, že
je to šmejd a ona je mrcha, že boží mlýny je oba dozajista domelou a že
si má kamarádka najde někoho lepšího a bude zase šťastná. A přeji jí to
tak upřímně, jako přeji sama sobě spokojené zažívání, jež je ovšem
v nedohlednu, jelikož kolektiv, v němž pracuji, je obvykle dívčí a
vždycky se najde nějaký debil, co si začne s největší slepicí či krávou. Není zbytí, asi budu muset přejít na tekutou stravu.
Žádné komentáře:
Okomentovat