Uklízečky

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo vám v hotelu uklízí, kdo stele vaši postel a přináší haldy čistých ručníků?
No jistě, uklízečky – ženy všech barev pleti, s neskutečným věkovým rozptylem, hubené i baculaté, s úsměvem na rtech nebo nabručené, s přízvukem i bez… Když jsem se v uniformě, jež ani vzdáleně neodpovídá představám mých pánských kamarádů, postavila do řady stejně tmavě zelených a více či méně vykulených pokojských, netušila jsem ještě, že vstupuji do jakési tajemné třinácté komnaty, do místnosti, do níž se vchází postranními dveřmi za pomoci speciálního klíče. Do světa zápasnic ve žlutých rukavicích.

Samozřejmě jsem byla přesvědčena o tom, že já jediná, nadějná žurnalistka jsem zahodila všechno, co mám, abych poznávala nové a začala lépe a radostněji. Všichni kolem mě byli v mých představách prostě profesionální uklízeči pokojů, případně studenti, kteří se přijeli naučit na prkně mezi semestry. Oproti těmto předpokladům se ovšem chodby hotelu jenom hemží neurobioložkami, účetními, speciálními pedagožkami, či manažerkami. Vůbec se přitom nejedná o dívky z rozvojových zemí. Proč se tyto chytré, zábavné a mnohdy velmi pohledné vysokoškolačky rozhodly vyměnit své teplé místo v kanceláři, vybavený moderní byt, auto na splátky nebo rozjetý vědecký výzkum za štětku, mokrý hadr a vysavač, který víc prachu vypouští, než pojme?
Troufám si tvrdit, že toho na ně bylo jednoduše moc. Přítel, který potřebuje stoprocentní péči, domov, který by měl zářit čistotou, práci, v níž byste podle nadřízených měli přespávat, prapodivné vztahy, z nichž není úniku a hlavně tempo, jež vám ani nedovolí zamyslet se nad tím, jestli to vlastně všechno chcete. Teď mají na přemýšlení víc času, než by se jim kdy mohlo zdát a než je v dnešní, informačními šumy přesycené, době vůbec únosné. A tak vyprávějí – v každé volné chvíli na obědě, když je potkáte v kumbále s prostěradly, když společně stelete postel a komentujete svinčík, jehož jsou hosti schopni.
Díky tomu vím, že jednu z nich opustil přítel před svatbou a ona se vzdala úplně všechno, co měla, přičemž ze všeho nejvíc postrádá kapelu, kde společně s ním hrála na klarinet. Že další z nich měla pocit, že vlastně nikdy nedělá vlastní rozhodnutí a je jen postrkována svým partnerem a poslední prostě jen neunesla myšlenku, že bude sedět doma a čekat, zatímco se její bláznivý hoch rozhodl vydat do války.
Drhnutí umyvadel, stírání prachu a natřásání polštářů nahrazují pracovní terapii, která má udělat vše čisté a jasné. Otázka je, jestli to opravdu funguje? Nikdy jsem totiž ještě nevyslechla žádné finální řešení. Na některé věci prostě ještě zatím nepostavili dost hotelových pokojů.