Hned po příjezdu do Kanady mi jedna z rodaček řekla: „Tady nikdo, kdo nemá dobrou karmu, nevydrží. Město ho samo vyplivne, to proto jsou tady všichni tak milí!“
A taky že ano – žádní nabručení řidiči autobusu, ale osoby, z nichž
přímo prýští nefalšovaná radost, že vás mohou někam popovézt. Zapomeňte
na otrávené servírky a barmany a dokonce i na protivné prodavačky, co
vás dokážou z krámu vyhnat do deseti sekund.
Největších kulturních šoků se mi ale neustále dostává v práci. Zatímco
na mé poslední české pracovní pozici mi na přání dobrého rána bylo
několikrát odpovězeno, ať jdu s tím svým věčným optimismem do p…
patřičných míst, tady se jiný než „vytlemený“ přístup
netrpí. Všichni se mají úžasně, velmi dobře, skvěle nebo alespoň dobře, a
tak mám kolikrát pocit, že kdyby někdo natočil můj pracovní den, musel
by neúčastněný divák podlehnout dojmu, že se nejspíš jedná o parodii.
Už samotný, prostý příchod do práce by měl nést spíše název „velké antré!“.
Jdu dlouhou šedou chodbou, na levé prso si připichuji jmenovku a ve
chvatu zapínám poslední knoflíčky na košili. Tunelem se řítí jeden
rozzářený úsměv za druhým. Všechny nalepené na povědomých tváří, k nimž
se mi po několika měsících sem tam podařilo přihodit i jméno. To oni
v tom mají naprosto jasno: „Morning, Barbora, how are you doing?“ Opakuje se stále stejná otázka, která neodezní ani v pozdní odpoledne, a já se mám skvěle a úžasně a perfektně a …awesome.
Bohužel všechno dobré má nějaký ten vroubek a v tomto případě jsem si
chybou v ozubeném kolečku já sama – protože občas se mám prostě blbě a
otráveně a líně a chci si radši číst nebo jít ven nebo prostě s nikým
nemluvit a natáhnout věčný rohlík na tváři na prachobyčejnou solenou tyčku,
která je suchá a nezáživná a nikomu do ní nic není. Společnost si ale
žádá, abych šajnila na všechny strany, žulila se jako v reklamě na
mléčné produkty, nikdy nechtěla jít z práce domu a mým největším
životním štěstím byl spokojený host. Končí to pak tím, že většinu
volného času trávím raději sama doma, zděšena, že potkám další šťastné,
mladé a krásné lidi.
A z čeho mám největší obavu…?!? Že je jednou z tím jejich věčným optimismem pošlu do p…
Žádné komentáře:
Okomentovat