Jediná možnost asi je přijmout telefonní společnost jako osobního parazita a snažit se s ním koexistovat

Nebo začít vysílat kouřové signály.

Vidím to jako dneska, jak jsem na chalupě s naprostou nevírou poslouchala taťkova kamaráda, který si stěžoval, že jeho dcera měsíčně protelefonuje několik set. Brada mi nad tou informací spadla až někam na hruď a propadala se ještě níže, když jsem si uvědomila, co všechno by si za takové virtuálně rozfofrované peníze mohl člověk pořídit. Obzvlášť mě v té době lákala představa džínových lacláčů, na které jsem – zaplať pánbůh za to  - nikdy nenašetřila.

Kéž by mi tato čistá, naivní dětská duše vydržela a já se nenechala polapit do spárů telekomunikačních technologií. Jak by mi dneska bylo dobře. Je totiž úplně jedno, u jaké jste společnosti, jaký máte tarif a ve které se momentálně nacházíte zemi, za telefon prostě vždycky utratíte majlant. Že i za mobil, který ani není zapnutý, nemá nastavený žádný tarif a zbyla z něj jen malá placatá kartička zavřená v koutku peněženky, to mě tedy vytočilo. Obzvláště po tom, co jsme s milými odbornými asistenty na lince už dvakrát zkontrolovali, že je všechno zrušené. Následně jsme dva měsíce na to řešili, že nic není zrušené přes emaily a všechno zrušili, abych se teď z domova dozvěděla, že jestli nezaplatím do tří dnů, čeká mě právní vymáhání.

Těžko říci, zda je nějaký úděl víc nezlomný než uzavření smlouvy s mobilním operátorem, kontrakty bez smlouvy nevyjímaje. No ne – když se vdáte, můžete se rozvézt. Dítě lze poslat na prázdniny k babičce a psa do hotelu pro domácí mazlíčky – telefonování je skutečně nejdoživotnější závazek, jaký vůbec znám. Řekli byste si, že to se může stát jenom u nás? Kdepak, mé kamarádce odečítali paušál za německé telefonní číslo ještě rok po návratu ze zahraniční univerzity. Jelikož studovala práva a je to osoba od základu zodpovědná, poslala do společnosti dopis, že všechny služby byly řádně zrušeny a není tedy za potřebí ji dále oškubávat – odpověď nepřišla a z účtu zmizela další dvacka evropské měny. Poslala tedy e-mail, že takhle by to nešlo – a co si myslíte? Ono to pořád šlo. Zavolala tedy do společnosti, kde ji ujistili, že nic podobného už se nestane – stalo. A tak má milá kamarádka, došla do banky, zrušila všechny trvalé příkazy a uzavřela účet a s ním i celou německo-telefonickou anabázi.

S novým kanadským číslem a dotykovým bílým mobilem jsem na okamžik uvěřila bludu, že bude lépe. Neomezené volání a spousta volných minut za dvacet dolarů na měsíc, to nezní vůbec špatně, no ne? Až na to, že aby vám telefon vydržel alespoň chvilku funkční, musíte do něj nasypat minimálně dvojnásobek a fungovat bude týden – maximálně deset dní. Platí se totiž rovněž za hovory přijaté, a to ne zrovna málo. Společnost je nesmírně dobře informovaná o vašem aktuálním stavu, a odpojí vás hned, jak si peníze prokecáte. Bohužel neposkytuje nějakou hlášku ve smyslu: „bacha, teď se ti nikdo nedovolá a zprávy ti nepřijdou a nepřijdou už nikdy, ani když se znovu aktivuješ“. A tak máte většinou po ruce bílou krabičku, která slouží jako hodinky či budík, a když je v dobré náladě, zvládne někdy i přehrát písničku. Jo jo, tady už jsou se službami přece jen o krok dál.