A v čem že je to tak ukrutný problém? Tak za prvé – málokdy se mi podaří narazit na člověka, který by byl bdělý.. Ačkoli si dohodneme schůzku, musím nájemníka tahat kolem desáté či jedenácté dopolední z postele, abych se dozvěděla, že zrovna včera byla velká party a takový chlív tam obvykle není. V závěsu za osobou, jež je obyčejně zelená jak sedma, si pak urputně hlídám, aby zarytý škleb na mé tváři připomínal úsměv a abych stihla uskočit v případě, že se projeví následky včerejšího večírku.
Zoufalá z několika marných pokusů jsem už byla odhodlána nastěhovat se do zcela zřejmého feťáckého doupěte s odůvodněním, že to alespoň budu mít blízko do práce. „Můžu tady mít nějaké zvíře,“ zeptala jsem se Dixona, který se na mě marně snažil zaostřit. „No jasně, když už tady máme tu rybku,“ odpověděl a já se začala marně rozhlížet po temném zabordeleném obýváku, dokud jsem neobjevila, že půl metru ode mě ve sklenici s černo-zelenou zakalenou tekutinou něco plave. Jakkoli jsem byla ochotna tolerovat, že mě někdo ve spánku zamorduje kvůli dvaceti dolarům, tohle byl konec. Zlatá (reálně hnědá) ryba mi otevřela oči, díky ní jsem se totiž podívala na kuchyňskou linku a zjistila, že můj zvyk umýt desku před tím, než začnu vařit, by mě v tomto útulném baráčku stál zhruba pět hodin života. Vesele jsem se tedy rozloučila a jala se odepisovat na další inzeráty.
Nastalo období samaritánů, kteří zachraňují v Africe děti nakažené virem HIV, odletěli na geologický výzkum Antarktidy nebo bojují za lidská práva v Kambodže, tudíž potřebují, abych jim poslala dvanáct set dolarů poštou. Nemovitost si samozřejmě mohu prohlédnout – zvenku!!! Klíče mi pak přijdou v úhledném balíčku. S každým dalším e-mailem se hluboký lidský příběh provrtával až k zemskému jádru a já skončila u hocha, který se angažuje v boji proti rakovině, HIV, týrání zvířat, bojuje v emancipačním hnutí a v organizaci napomáhající vzdělání dětí ze slabého sociálního prostředí. Zamáčkla jsem slzu, zavrhla žádost poslat patnáct set někomu s emailem owensmith@yahoo.com a vyrazila na další obhlídku.
Po tom, co jsem již zcela zkušeně vytáhla z postele dvě rozcuchané holčiny v teplácích a tričkách na spaní, a zjistila, že byt smrdí jako psí bouda, což nevyváží ani fakt, že fenka Stella je opravdu sympaťanda, jsem stanula před dveřmi do mého budoucího pokoje. Otevřely se a… a odhalily mezeru dva krát půl metru mezi dvěma umakarty, o níž mi její majitelka Mara sdělila, že právě pracuje na matraci, která by se vešla na podlahu, takže bych nemusela spát v ďolíku. Po informaci, že hledám jen něco na krátký čas, děvčata zaplesala, řka, že majitel chce stejně dům brzo strhnout, což je velmi smutné. Ano, tragické, ale rozhodně rozumné rozhodnutí, říkala jsem si, když jsem se cestou domů drbala po celém těle, trpíc halucinací, že po mě neustále něco leze.
Odepsala jsem tedy snahu prohlížet další byty a přešla rovnou na stránku s kempinkovým vybavením. No co? Příroda je tu krásná, sprchu mám v práci, a jestli už mám chytit nějakou tu blechu nebo štěnici, chci raději lesní originál. Nehledě na to, že moc zfetovaných medvědů, lišek a kojotů jsem ještě nepotkala. Tak nashle příště, s budoucí Bárou od Bobří řeky.
Najdete i na marieclaire.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat