pondělí 3. září 2012

Jak jsem evakuovala třicet australských důchodců

Scéna jak z akčního filmu – třicet staříků popíjí kávu, loví lžící cereálie z mléka a vzájemně si pouští videa z výletu do lanového centra (ano, máme tady pokrokové důchodce), až najednou klid a pohodu běžné kontinentální snídaně přeruší rykot sirény. V hollywoodské produkci bych patrně já, jakožto hlavní hrdinka, odhodila špinavé talíře, rozervala si košili zapnutou až ke krku, tak aby byla vidět krajková podprsenka a podle toho, jak by zrovna napsali mou povahu, bych se buď bezmocně sesunula k zemi a vyhlížela pomoc krásného a do půl těla nahého hasiče, který se ještě před chvílí potil na běžícím páse. Případně, pokud by mě vymysleli akceschopnou, začala bych rychle běhat (aby to mělo požadovaný vizuální efekt, patrně by mě museli napsat prsatější) a krasavce potkala až někde cestou.
Tak či onak, v životě neakčním, který je plný planých poplachů, jsem nic neodhodila, nic nerozervala a sdělila klidně šedesáti zděšeným očním bulvám, že to nic, že kdyby opravdu něco, tak oni by nám dali vědět. Než jsem stačila větu dokončit, ozvalo se další mohutné „huíí“ a po něm oznámení, že máme neprodleně evakuovat budovu. V hlavě mi naskočila vzpomínka na školení našeho bezpečnostního odborníka a jeho doporučení, že pokud tlampače radí vzít nohy na ramena, je lepší jejich doporučení uposlechnout.
Devadesáti devíti procentní pravděpodobnost, že se jedná o poplach planý, mě ale nabádala, ať ještě minutku počkám, že to přestane samo. To jsem se ale přepočítala, důchodci začali odkládat bílé ubrousky, chopili se holí a batůžků a povstali, pohledy obrácené na mě, jedinou osobu v dohledu, která může spasit jejich holé životy.
A tak jsme šli – já, paní, co snědla tři muffiny, její manžel, který si při snídani čte, ukecaná dáma se společníkem, který se jen tak posmutněle usmívá, paní s brýlemi, o jejíž třínohou hůlku, jsem se několikrát málem natáhla, lady, která vám tuhle viděla nekrásnější vitrážové okno ve svém životě a pán alergický na gluten, který je tak nevýrazný, že ačkoli jsem mu speciální chleba přinesla už den předtím, podruhé jsem ho nebyla schopna identifikovat.
Šli jsme dlouhou chodbou a nikde žádný polonahý hasič, ani jiný zachránce nebo alespoň nějaká další živoucí osoba. Prošli jsme po dlouhých schodech, jež jsem já zdolala celkem bez potíží, ale mé ovečky s nimi lehce zápasily. A jak jsme tak šli, napadlo mě, že by to byl šlágr, kdyby to opravdu chytlo, a jestli bychom pak s partou mých australských důchodců stáli venku a sledovali, jak se věže olizované plameny kácí jedna za druhou k zemi. A taky mě napadlo, že na snídani má přijít dalších 12 staříků a co s nimi proboha bude. Načež jsem se hrdinsky rozhodla vydat se do chřtánu nebezpečí, vynést – no spíš vyvést – zbývající potenciální oběti z dýmu a žáru a zasloužit si tak alespoň třetinu jiskrného uhrančivého pohledu každé akční hrdinky. K mé smůle ale vřeštění ustalo a za několik minut už zase u kulatých stolů se zlatými sukničkami chrastily vidličky a nože bloudící po talířích. Předchozí umírněný hovor ale nahradilo veselé vyprávění příhod o planých poplaších a opravdových požárech.
A jaké z toho plyne ponaučení? Že si pro příště budu muset namísto sportovních hadříků pořídit do práce pěknou krajkovou podprsenku. A rozhodně bych také neměla opomínat australskou kinematografii. Co kdyby mezi těmi mými důchodci seděl nějaký proslulý, vysloužilý režisér, který se na základě tak silného emocionálního zážitku rozhodl natočit ještě jeden film? Žádný problém, já budu ready!

2 komentáře:

  1. Krásne napísané, veľmi príjemne sa mi to čítalo. Naozaj zážitok :D

    OdpovědětVymazat
  2. tak to muselo byt opravdu něco.. nevim, jestli ja bych dokazala byt tak akčni a pohotova jako ty, to vzdy prokaze až dana situace, co s konretnim clovekem to udela. .. nekdo by si hrdinsky rikal, jak by se zachoval co nejuzasneji, ale pak by ta situace nastala a on by se psychicky sesunul k zemii... nikdy nemuzeme vedet, co nas kdy a kde potka... a nejhorsi je si rikat, ja se zachovam uzasne, a urcite vse zachraniim.. dulezite je hlavne se snazit zachovat co nejchladnejsi hlavu a byt co nejvic v klidu.. !! jsi dobra

    OdpovědětVymazat