neděle 2. září 2012

Jak se domluvit s chlapem? Učte se od kocourů!

Máloco platí v životě tak moc jako známé pravidlo o tom, že byste nikdy neměli říkat nikdy. Když jsem se při dělení lidstva na pejskaře a kočičí zastánce postavila do řady s vodítkem, nikdy bych nevěřila, že nastane okamžik, kdy budu sdílet byt, postel a dokonce i toaletu s kocourem svých spolubydlících. A přece mi nakonec výhodný nájem v pěkné lokalitě přivál do cesty čtyřnohého domácího.

Asi si teď nezačnu na zeď lepit roztomilá koťátka a svým známým posílat „slaďoučké“ odkazy na youtubu, ale nějaký pokrok tu přeci jenom je - alespoň jsem po měsíci přestala cítit ten všudypřítomný kočičí odér. Hlavně jsem ale díky našemu Kennymu (bohužel to není ten, co ho zabili, parchanti) udělala několik nových poznatků, jež se dají aplikovat do šťastného vztahu. Předně – jakmile se začnete přehnaně snažit, je to v háji. Ano, kocour možná sežere kuřecí kostičku, co jste mu uvařila, a pak se vám otře o lýtka, tím ale veškerá pozornost končí a zvíře je nejspokojenější rozvalené na gauči. Pokud to převedete na partnera je jediný rozdíl v tom, že ho neuspokojíte kuřecí kostí.

Za druhé – hladit jen když chce. Ano, kocouři drbání na břiše a pod bradou častokrát ocení spokojeným vrněním, pokud se ale do těchto aktivit budete pouštět samovolně a bez pozvání, můžete si být jistá, že vás rafnou nebo seknou drápem. Rozdíl v mužské říši je jen v tom, že chlapi nemají drápy.

Ve vztahu s kocourem vám velmi rychle dojte i to, že vy tam opravdu nejste od toho, abyste učinila nějaké rozhodnutí a následně dosáhla svého. Teprve, když jsem se po všemožných pokusech skamarádit se s chlupatou potvorou vzdala, dostavil se hrdina do mé postele sám a dobrovolně. Tady se povšimněte velmi zajímavého úkazu – muži mají oproti zvířatům podstatně zvýhodněné podmínky, jež jim zaručuje dar řeči. Mohou vám tedy povědět, že oni by si něco přáli tak nebo onak. Na to pozor, celé je to trik, čím více se řídíte tím, co řekli, tím hlouběji se potápíte do propasti zatracení.

Držte se tedy kočičího pravidla – žádná přehnaná iniciativa. Od malička mám vyzkoušeno, že s upřímností by člověk ani nepřešel Václavák. Chcete, opravdu moc chcete jít do kina, o kterém jste se předtím s přítelem bavila a víte, že i jeho by ho film zajímal? Vyhraďte si dva večery na malý pokus. Večer první pohleďte příteli zpříma do očí a řekněte: „Dnes od šesti hrají ten film, co chceme vidět, tak se obleč a jdeme!“  Z osmdesáti pěti procent vám zaručuji, že se nezvednete a neodejdete. Stane se tak jedině v případě, že se kvůli večernímu programu pohádáte a vy řeknete, že se vám už nechce – potom máte šanci.

Večer druhý se ometejte doma v hezkých šatech a mumlejte něco na způsob: „Nevíš, jestli ještě hrajou ten film? No já nevím, asi bychom měli šetřit. Ne, já to určitě vidět nemusím, vždyť si to pak stáhneme, že jo? Jo ty bys chtěl jít? Já nevím, no jestli to chceš vidět… Ale to už asi nestíháme, v kolik to hrajou, od šesti? Jo to máš pravdu, to bychom mohli stihnout… Hmm, tak jak chceš.“ Vsadím se s vámi, že v takovém případě dosáhnete svého s daleko větší pravděpodobností a váš milý za vámi půjde jako kocour za pozlátkem na niti. Chlapi jsou prostě od přírody víc kocouři než psi a já jsem ráda, že mě Kenny konečně vyškolil v tom, co je třeba. Ale to, že se s ním musím dělit o záchod mě stejně pořád štve.

Najdet i na marieclaire.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat