Sebevražedné květiny

„Radost z květin za oknem... Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale taky radost z úspěchu při pěstování,“ řekl Karel Čapek a zařadil se tak po bok většiny příslušníků národa českého, kteří dokáží během několika týdnů proměnit nicotná semínka v pučící ráj barev a vůní. Balkony obalené muškáty, obýváky zaplavené orchidejemi, streliciemi, kalami a ibišky... Tato krása a potěšení, má ale jediný problém – musí se to umět.
Když jsem jako dítě obíhala s konvičkou náš květinami zaplavený obývák, musím přiznat, že jsem v rozkošném zázraku přírody nenalézala nijaké zvláštní uspokojení. Až se svým prvním příbytkem jsem seznala, že bez nějaké té zeleně vypadá pokoj asi jako kino bez promítačky.
Vyrazila jsem tedy do obchodu a po dlouhém bádání si domů přinesla obrovskou žlutou listopadku, kterou lidé znalí věci kupují spíš na hřbitov než do ložnice a asi vědí proč. Obrovská rostlina se usadila na mém psacím stole a stala se mou jedinou společnicí – také s ní tak bylo zacházeno. Když jsem po ránu lovila cereálie z mléka, dostala půl sklenice vody, když jsem zasedala k večeři, neměla jsem to srdce, nechat ji hlady. Co vám budu povídat? Bylo po ní do čtrnácti dní. Jako výstrahu mi ještě v pokoji zanechala nevyvětratelný hnilobný zápach pravící: „Vidíš, debile, to je ten důvod proč mě všichni pěstují venku!“
Pár měsíců na to mi k svátku přítel přinesl růžovou gerberu v květináči a moc by mě zajímalo, jestli to opravdu bylo proto, že neuznával řezané květiny, jak vehementně tvrdil, nebo proto, že se chtěl jen pobavit na můj účet – drobná rostlinka neměla šanci, jak přišla, tak odešla – v rekordním čase. A pomalu začalo být jasné, že tady něco nehraje. Nevím, jestli za to může špatná karma, nebo má přehnaná snaha se rostlině zavděčit, ale všechny mé další pokusy čekal velmi podobný osud – podle mé momentální urputné snahy odcházely ulité, uschlé, spálené na slunku, umořené ve stínu, vyčerpané z nedostatku hlíny nebo ataku neznámého škůdce. V květnících potom podle typu rostliny a způsobu opatrování vyčnívají uschlé pahýly, k zemi se kloní znavené, zahnědlé, v bláto se pomalu proměňující listy, anebo z hnědé země vykukuje jen několik otřepaných stonků.
Kdyby se jednalo o domácí mazlíčky, patrně bych svou snahu dávno vzdala, rostlina ale přece jen projevuje svůj život daleko méně (zvláště pak ta moje), a tak jsem si nedávno přivezla do nového pokojíku krásnou žlutou kalu. Aby se jí doma líbilo, nabarvila jsem pro ni speciální květník z plechovky od kafe, pořádně ji zalila a za tři týdny odnesla přímo do popelnice. Když jsem včera přišla navštívit svou bývalou spolubydlící, musela jsem se upřímně rozčílit. Rostlina, kterou jsem koupila do našeho společného bytu a jež mi celou dobu provokativně dávala najevo, že už si váže smyčku kolem krku, začala po mém odchodu vesele prospívat, dokonce vypadá, že vyplodí i nějaký ten květ.
Tak ti nevím, Karle, k té poctivé radosti mi asi stále něco schází.

Najdete i na marieclaire.cz