„Radost z květin za oknem... Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale taky radost z úspěchu při pěstování,“
řekl Karel Čapek a zařadil se tak po bok většiny příslušníků národa
českého, kteří dokáží během několika týdnů proměnit nicotná semínka
v pučící ráj barev a vůní. Balkony obalené muškáty, obýváky zaplavené
orchidejemi, streliciemi, kalami a ibišky... Tato krása a potěšení, má
ale jediný problém – musí se to umět.
Když jsem jako dítě obíhala s konvičkou náš květinami zaplavený
obývák, musím přiznat, že jsem v rozkošném zázraku přírody nenalézala
nijaké zvláštní uspokojení. Až se svým prvním příbytkem jsem seznala, že
bez nějaké té zeleně vypadá pokoj asi jako kino bez promítačky.
Vyrazila jsem tedy do obchodu a po dlouhém bádání si domů přinesla
obrovskou žlutou listopadku, kterou lidé znalí věci kupují spíš na
hřbitov než do ložnice a asi vědí proč. Obrovská rostlina se usadila na
mém psacím stole a stala se mou jedinou společnicí – také s ní tak bylo
zacházeno. Když jsem po ránu lovila cereálie z mléka, dostala půl
sklenice vody, když jsem zasedala k večeři, neměla jsem to srdce, nechat
ji hlady. Co vám budu povídat? Bylo po ní do čtrnácti dní. Jako
výstrahu mi ještě v pokoji zanechala nevyvětratelný hnilobný zápach
pravící: „Vidíš, debile, to je ten důvod proč mě všichni pěstují venku!“
Pár měsíců na to mi k svátku přítel přinesl růžovou gerberu
v květináči a moc by mě zajímalo, jestli to opravdu bylo proto, že
neuznával řezané květiny, jak vehementně tvrdil, nebo proto, že se chtěl
jen pobavit na můj účet – drobná rostlinka neměla šanci, jak přišla,
tak odešla – v rekordním čase. A pomalu začalo být jasné, že tady něco
nehraje. Nevím, jestli za to může špatná karma, nebo má přehnaná snaha
se rostlině zavděčit, ale všechny mé další pokusy čekal velmi podobný
osud – podle mé momentální urputné snahy odcházely ulité, uschlé,
spálené na slunku, umořené ve stínu, vyčerpané z nedostatku hlíny nebo
ataku neznámého škůdce. V květnících potom podle typu rostliny a způsobu
opatrování vyčnívají uschlé pahýly, k zemi se kloní znavené, zahnědlé,
v bláto se pomalu proměňující listy, anebo z hnědé země vykukuje jen
několik otřepaných stonků.
Kdyby se jednalo o domácí mazlíčky, patrně bych svou snahu dávno
vzdala, rostlina ale přece jen projevuje svůj život daleko méně (zvláště
pak ta moje), a tak jsem si nedávno přivezla do nového pokojíku krásnou žlutou kalu.
Aby se jí doma líbilo, nabarvila jsem pro ni speciální květník
z plechovky od kafe, pořádně ji zalila a za tři týdny odnesla přímo do
popelnice. Když jsem včera přišla navštívit svou bývalou spolubydlící,
musela jsem se upřímně rozčílit. Rostlina, kterou jsem koupila do našeho
společného bytu a jež mi celou dobu provokativně dávala najevo, že už
si váže smyčku kolem krku, začala po mém odchodu vesele prospívat,
dokonce vypadá, že vyplodí i nějaký ten květ.
Tak ti nevím, Karle, k té poctivé radosti mi asi stále něco schází.
Najdete i na marieclaire.cz
:) bezva příběh, líbí se mi, jak jsi to kreativně pojala... mi taky někdy květiny dávají najevo, že nejsou zcela spokojené... :)
OdpovědětVymazat