Jak jsme se v perle monarchie bály jít do restaurace.
„Všichni tam byli protivní,“ podělila se má sestra upřímně o zážitky z Vídně s babičkou, jež vyzvídala, co je nového v bývalém hlavním městě monarchie. „Tak všichni snad ne,“ oponoval děda z poza rohu a měl pravdu – všichni ne, jenom ti, které jsme potkaly.
Vídeňská anabáze začala celkem klasicky. Po tom, co jsem do hotelu dovlekla všechna zavazadla, rozhodla jsem se metodou „prosím, prosím, smutně koukám“
vyškemrat horkou sprchu o hodinu dříve, než jsem na ni podle pokynů
měla nárok. Recepční bez zaváhání prohlásil, že to nebude problém, a
opustil mě s pocitem mistryně diplomacie a opečovávaného zákazníka.
Zaparkovala jsem tedy kufry před recepcí a zjistila, že v lobby stojí
mimo jiné počítač. Lehkým pohybem ruky jsem z monitoru vyhnala zmateně
poskakující spořič a… spustila dolní čelist do němého úžasu.
Na obrazovce mě vítal nápis: „Hans trinkt das!“ „Honza pije tohle!“.
Na pozadí se vyjímala fotografie více než názorně dokumentující podivný
Hansův apetit, pořízená patrně na nějaké gay porno stránce. Chopila
jsem se tedy pro jistotu znovu kufrů, zaujala bezpečné místo poblíž
východu a vyčkávala návratu osoby zodpovědné za poklidný spánek našich
tří budoucích nocí. Když mě Hans (už se toho chudák nezbavil) vyhodil
oproti původnímu slibu zpět do ruchu velkoměsta, protože pokoj ještě
nebyl připraven, vyběhla jsem vcelku bez pobízení.
A tak to začalo. O dvě hodiny později jsem se plna
obav, již za doprovodu mé matky a sestry, pokusila o nový začátek (po
nenápadné kontrole monitoru, kde už opět zářily zelené windowsovské
pláně – obrázek patrně nainstaloval nějaký spokojený zákazník). Vyšlo
to. Hans si však během následujících tří dní získal přízviska poťouchlý,
zákeřný, jedovatý a prostě divný a kontakt s ním jsme se snažily
eliminovat na absolutní minimum.
Náladu nám mělo napravit courání po obchodech a vynikající vídeňská
káva, již jsme se kvůli nedostatku rozkošných rakouských kavárniček
rozhodly vypít v italské restauraci. Herr Ober nám na kamenný stolek
mrsknul talířek s příbory a s razancí podplukovníka se zeptal, co budeme
pít. Na žádost, zda by nám mohl dát minutku, se navrátil s hysterickým
úsměvem na líci a prstem na ciferníku náramkových hodinek, řka, že je to
teda přesně šedesát sekund a co chceme k večeři. Poprosily jsme o tři
kávy, on se zhnuseně ušklíbl a zmizel. Má sestra se vcelku logicky
oprávněně rozhořčila a začala svůj hrnek bojkotovat. Já jsem se tak
dlouho marně snažila přijít na odpověď, co je špatného na tom dát si
v poloprázdné nevkusně zařízené místnosti s vřískajícím papouškem pouze
kávu, až jsem musela uznat, že jediná reálná možnost bude, že ten číšník
je idiot.
A tak jsem po devíti měsících srkání klasické kanadské
překapávané břečky, vypila vynikající kávu na dva zátahy a vztekle
udělila tomu vrcholu restaurační kultury královské dýško, ať vidí, že na
to máme. S přetékajícím močovým měchýřem jsem se pak hrdě
vydala na veřejné záchodky, ignorujíc panenku na dveřích v restauraci a
demonstrujíc tak, že my takovéhle služby nepotřebujeme a že nejsme žádní
chudáci z východu.
Po zbytek pobytu jsme pak vedly zanícené diskuse o tom,
co by se muselo stát, abychom se zbavili obrazu turistů v šusťákovce,
kteří v c. a k. městě nepustí ani chlup. A kolik let to ještě bude
trvat, než někdo z Vídeňáků vytluče hrdost bývalého centra všeho
politického dění a kdoví jestli? A zda má tu protivnou nafrněnost
považovat turista za rakouskou atrakci řadící se po bok Schönbrunnu a
Hofburgu nebo se na celou Vídeň vykašlat a jet někam, kde na vás ochotně
sehrají komedii o vstřícné pohostinnosti… Hluboké debaty jsme z kaváren
a vináren přenesly na lavičky v parku, občerstvení omezily na stánkový
prodej a čelily tak pouze útokům okolních bezdomovců. Ti byli celkem
milí.
Žádné komentáře:
Okomentovat