Hořká vídeňská káva

Jak jsme se v perle monarchie bály jít do restaurace.  

„Všichni tam byli protivní,“ podělila se má sestra upřímně o zážitky z Vídně s babičkou, jež vyzvídala, co je nového v bývalém hlavním městě monarchie. „Tak všichni snad ne,“ oponoval děda z poza rohu a měl pravdu – všichni ne, jenom ti, které jsme potkaly.

Vídeňská anabáze začala celkem klasicky. Po tom, co jsem do hotelu dovlekla všechna zavazadla, rozhodla jsem se metodou „prosím, prosím, smutně koukám“ vyškemrat horkou sprchu o hodinu dříve, než jsem na ni podle pokynů měla nárok. Recepční bez zaváhání prohlásil, že to nebude problém, a opustil mě s pocitem mistryně diplomacie a opečovávaného zákazníka. Zaparkovala jsem tedy kufry před recepcí a zjistila, že v lobby stojí mimo jiné počítač. Lehkým pohybem ruky jsem z monitoru vyhnala zmateně poskakující spořič a… spustila dolní čelist do němého úžasu.

Na obrazovce mě vítal nápis: „Hans trinkt das!“ „Honza pije tohle!“. Na pozadí se vyjímala fotografie více než názorně dokumentující podivný Hansův apetit, pořízená patrně na nějaké gay porno stránce. Chopila jsem se tedy pro jistotu znovu kufrů, zaujala bezpečné místo poblíž východu a vyčkávala návratu osoby zodpovědné za poklidný spánek našich tří budoucích nocí. Když mě Hans (už se toho chudák nezbavil) vyhodil oproti původnímu slibu zpět do ruchu velkoměsta, protože pokoj ještě nebyl připraven, vyběhla jsem vcelku bez pobízení.

A tak to začalo. O dvě hodiny později jsem se plna obav, již za doprovodu mé matky a sestry, pokusila o nový začátek (po nenápadné kontrole monitoru, kde už opět zářily zelené windowsovské pláně – obrázek patrně nainstaloval nějaký spokojený zákazník). Vyšlo to. Hans si však během následujících tří dní získal přízviska poťouchlý, zákeřný, jedovatý a prostě divný a kontakt s ním jsme se snažily eliminovat na absolutní minimum. Náladu nám mělo napravit courání po obchodech a vynikající vídeňská káva, již jsme se kvůli nedostatku rozkošných rakouských kavárniček rozhodly vypít v italské restauraci. Herr Ober nám na kamenný stolek mrsknul talířek s příbory a s razancí podplukovníka se zeptal, co budeme pít. Na žádost, zda by nám mohl dát minutku, se navrátil s hysterickým úsměvem na líci a prstem na ciferníku náramkových hodinek, řka, že je to teda přesně šedesát sekund a co chceme k večeři. Poprosily jsme o tři kávy, on se zhnuseně ušklíbl a zmizel. Má sestra se vcelku logicky oprávněně rozhořčila a začala svůj hrnek bojkotovat. Já jsem se tak dlouho marně snažila přijít na odpověď, co je špatného na tom dát si v poloprázdné nevkusně zařízené místnosti s vřískajícím papouškem pouze kávu, až jsem musela uznat, že jediná reálná možnost bude, že ten číšník je idiot.

A tak jsem po devíti měsících srkání klasické kanadské překapávané břečky, vypila vynikající kávu na dva zátahy a vztekle udělila tomu vrcholu restaurační kultury královské dýško, ať vidí, že na to máme. S přetékajícím močovým měchýřem jsem se pak hrdě vydala na veřejné záchodky, ignorujíc panenku na dveřích v restauraci a demonstrujíc tak, že my takovéhle služby nepotřebujeme a že nejsme žádní chudáci z východu.

Po zbytek pobytu jsme pak vedly zanícené diskuse o tom, co by se muselo stát, abychom se zbavili obrazu turistů v šusťákovce, kteří v c. a k. městě nepustí ani chlup. A kolik let to ještě bude trvat, než někdo z Vídeňáků vytluče hrdost bývalého centra všeho politického dění a kdoví jestli? A zda má tu protivnou nafrněnost považovat turista za rakouskou atrakci řadící se po bok Schönbrunnu a Hofburgu nebo se na celou Vídeň vykašlat a jet někam, kde na vás ochotně sehrají komedii o vstřícné pohostinnosti… Hluboké debaty jsme z kaváren a vináren přenesly na lavičky v parku, občerstvení omezily na stánkový prodej a čelily tak pouze útokům okolních bezdomovců. Ti byli celkem milí.

Jak jsem evakuovala třicet australských důchodců

Scéna jak z akčního filmu – třicet staříků popíjí kávu, loví lžící cereálie z mléka a vzájemně si pouští videa z výletu do lanového centra (ano, máme tady pokrokové důchodce), až najednou klid a pohodu běžné kontinentální snídaně přeruší rykot sirény. V hollywoodské produkci bych patrně já, jakožto hlavní hrdinka, odhodila špinavé talíře, rozervala si košili zapnutou až ke krku, tak aby byla vidět krajková podprsenka a podle toho, jak by zrovna napsali mou povahu, bych se buď bezmocně sesunula k zemi a vyhlížela pomoc krásného a do půl těla nahého hasiče, který se ještě před chvílí potil na běžícím páse. Případně, pokud by mě vymysleli akceschopnou, začala bych rychle běhat (aby to mělo požadovaný vizuální efekt, patrně by mě museli napsat prsatější) a krasavce potkala až někde cestou.
Tak či onak, v životě neakčním, který je plný planých poplachů, jsem nic neodhodila, nic nerozervala a sdělila klidně šedesáti zděšeným očním bulvám, že to nic, že kdyby opravdu něco, tak oni by nám dali vědět. Než jsem stačila větu dokončit, ozvalo se další mohutné „huíí“ a po něm oznámení, že máme neprodleně evakuovat budovu. V hlavě mi naskočila vzpomínka na školení našeho bezpečnostního odborníka a jeho doporučení, že pokud tlampače radí vzít nohy na ramena, je lepší jejich doporučení uposlechnout.
Devadesáti devíti procentní pravděpodobnost, že se jedná o poplach planý, mě ale nabádala, ať ještě minutku počkám, že to přestane samo. To jsem se ale přepočítala, důchodci začali odkládat bílé ubrousky, chopili se holí a batůžků a povstali, pohledy obrácené na mě, jedinou osobu v dohledu, která může spasit jejich holé životy.
A tak jsme šli – já, paní, co snědla tři muffiny, její manžel, který si při snídani čte, ukecaná dáma se společníkem, který se jen tak posmutněle usmívá, paní s brýlemi, o jejíž třínohou hůlku, jsem se několikrát málem natáhla, lady, která vám tuhle viděla nekrásnější vitrážové okno ve svém životě a pán alergický na gluten, který je tak nevýrazný, že ačkoli jsem mu speciální chleba přinesla už den předtím, podruhé jsem ho nebyla schopna identifikovat.
Šli jsme dlouhou chodbou a nikde žádný polonahý hasič, ani jiný zachránce nebo alespoň nějaká další živoucí osoba. Prošli jsme po dlouhých schodech, jež jsem já zdolala celkem bez potíží, ale mé ovečky s nimi lehce zápasily. A jak jsme tak šli, napadlo mě, že by to byl šlágr, kdyby to opravdu chytlo, a jestli bychom pak s partou mých australských důchodců stáli venku a sledovali, jak se věže olizované plameny kácí jedna za druhou k zemi. A taky mě napadlo, že na snídani má přijít dalších 12 staříků a co s nimi proboha bude. Načež jsem se hrdinsky rozhodla vydat se do chřtánu nebezpečí, vynést – no spíš vyvést – zbývající potenciální oběti z dýmu a žáru a zasloužit si tak alespoň třetinu jiskrného uhrančivého pohledu každé akční hrdinky. K mé smůle ale vřeštění ustalo a za několik minut už zase u kulatých stolů se zlatými sukničkami chrastily vidličky a nože bloudící po talířích. Předchozí umírněný hovor ale nahradilo veselé vyprávění příhod o planých poplaších a opravdových požárech.
A jaké z toho plyne ponaučení? Že si pro příště budu muset namísto sportovních hadříků pořídit do práce pěknou krajkovou podprsenku. A rozhodně bych také neměla opomínat australskou kinematografii. Co kdyby mezi těmi mými důchodci seděl nějaký proslulý, vysloužilý režisér, který se na základě tak silného emocionálního zážitku rozhodl natočit ještě jeden film? Žádný problém, já budu ready!

Klasická hudba podporuje zažívání

Bílé ubrusy, stříbrné příbory, naleštěné sklo, květiny ve váze a metráky jídla na rozžhavených pánvích – taková klasická podvečerní žranice. Z grilu létá prach na čistě prostřené stoly, kuchaři se potí pod žárem plamenů a odpoledních paprsků a hosté do sebe lijí pivo po litrech - na nějaký dress code se už dávno vykašlali a na večeři se dostavili v kraťasech, žabkách a havajských košilích. V rohu se jako tři tučňáci vrtí houslista, violoncellista a hráč na violu – jediní, kteří to ještě nevzdali a ve fracích a motýlcích, které je musí škrtit až k udušení, reprezentují lepší časy. Smyčce začnou šimrat struny a lechtají je tak dlouho, dokud se ze všech nástrojů nevynoří čistá harmonická melodie, která se jako rozlétne po místnosti kouzelný prach a promění okázalou ukázku zbohatlictví ve stylový večírek. Najednou máte pocit, že jste se náhle ocitli na barokní hostině, všechno září přepychem, barvami, všechno je krásné, lesklé a honosné. Tlusťoch, který si přináší už čtvrtý talíř a okusuje jehněčí kostičky, až kolem něho létají zbytky, reprezentuje lorda, který si dopřává svou obvyklou večeři. Otrávené dámy se mění ve vysoce postavené kněžny a hromady zbytků na talířích jen ukazují na hojnost a štědrost kraje. Vlastně byste nenašli moc rozdílů mezi hostinou dnes a před několika stoletími, snad až na to, že tady chybí bílé paruky, stříbrem vyšívané róby zabírající půlku místnosti, perly a sochy prdelatých andělíčků.
Zajímalo by mě, zda je toto kouzlo klasické hudby aplikovatelné i na jiné situace? Rozhodně všichni znáte pocit, kdy se řítíte po městě z práce přímo do obchodu, vyzvednout kamarádku u autobusu nebo zaplatit na poště složenku a najednou to přijde – krásné tóny houslisty, jenž sedí u kostelní zdi, flétnisty, který pořád dokola obehrává krysařovu píseň v chodbách metra nebo saxofonisty na Karlově mostě… Všechno najednou tak nějak zjihne, zastaví se a uklidní, najednou je víc času a otravný dav, který vás až doteď svíral mezi svými spáry a nedovolil vám pokračovat v běhu za svým posláním, se uvolní, rozestoupí a vy můžete klidně pokračovat dál. Alespoň do té doby než utečete z doslechu hedvábné hudby.
Jaké by to asi bylo posadit muzikanty doprostřed dopravní zácpy? Zdalipak by všechno troubení ustalo a kola se pomalu ale jistě rozjela? A co takhle autobus narvaný v letním dni až k prasknutí? Nekonečná fronta v bance, běžný pracovní den u pásu, vyvážení popelnic, parkování v centru, vyplňování daňového přiznání, zkoušení tupého žáka ze slovíček z němčiny…Vypadalo by všechno lépe, kdyby se v podkresu ozývaly tóny klasické hudby? Možná ano a celý svět by se pak stal vznešenějším a poklidnějším místem. Jen to zkuste, donést si do práce nějaký ten menuet, operetku nebo symfonii a pozorovat reakce svého okolí. Anebo si jen zapněte nějakou klasiku k večeři namísto televize. Zaručuji, že vám bude chutnat.

Najdete i na marieclaire.cz

Sebevražedné květiny

„Radost z květin za oknem... Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale taky radost z úspěchu při pěstování,“ řekl Karel Čapek a zařadil se tak po bok většiny příslušníků národa českého, kteří dokáží během několika týdnů proměnit nicotná semínka v pučící ráj barev a vůní. Balkony obalené muškáty, obýváky zaplavené orchidejemi, streliciemi, kalami a ibišky... Tato krása a potěšení, má ale jediný problém – musí se to umět.
Když jsem jako dítě obíhala s konvičkou náš květinami zaplavený obývák, musím přiznat, že jsem v rozkošném zázraku přírody nenalézala nijaké zvláštní uspokojení. Až se svým prvním příbytkem jsem seznala, že bez nějaké té zeleně vypadá pokoj asi jako kino bez promítačky.
Vyrazila jsem tedy do obchodu a po dlouhém bádání si domů přinesla obrovskou žlutou listopadku, kterou lidé znalí věci kupují spíš na hřbitov než do ložnice a asi vědí proč. Obrovská rostlina se usadila na mém psacím stole a stala se mou jedinou společnicí – také s ní tak bylo zacházeno. Když jsem po ránu lovila cereálie z mléka, dostala půl sklenice vody, když jsem zasedala k večeři, neměla jsem to srdce, nechat ji hlady. Co vám budu povídat? Bylo po ní do čtrnácti dní. Jako výstrahu mi ještě v pokoji zanechala nevyvětratelný hnilobný zápach pravící: „Vidíš, debile, to je ten důvod proč mě všichni pěstují venku!“
Pár měsíců na to mi k svátku přítel přinesl růžovou gerberu v květináči a moc by mě zajímalo, jestli to opravdu bylo proto, že neuznával řezané květiny, jak vehementně tvrdil, nebo proto, že se chtěl jen pobavit na můj účet – drobná rostlinka neměla šanci, jak přišla, tak odešla – v rekordním čase. A pomalu začalo být jasné, že tady něco nehraje. Nevím, jestli za to může špatná karma, nebo má přehnaná snaha se rostlině zavděčit, ale všechny mé další pokusy čekal velmi podobný osud – podle mé momentální urputné snahy odcházely ulité, uschlé, spálené na slunku, umořené ve stínu, vyčerpané z nedostatku hlíny nebo ataku neznámého škůdce. V květnících potom podle typu rostliny a způsobu opatrování vyčnívají uschlé pahýly, k zemi se kloní znavené, zahnědlé, v bláto se pomalu proměňující listy, anebo z hnědé země vykukuje jen několik otřepaných stonků.
Kdyby se jednalo o domácí mazlíčky, patrně bych svou snahu dávno vzdala, rostlina ale přece jen projevuje svůj život daleko méně (zvláště pak ta moje), a tak jsem si nedávno přivezla do nového pokojíku krásnou žlutou kalu. Aby se jí doma líbilo, nabarvila jsem pro ni speciální květník z plechovky od kafe, pořádně ji zalila a za tři týdny odnesla přímo do popelnice. Když jsem včera přišla navštívit svou bývalou spolubydlící, musela jsem se upřímně rozčílit. Rostlina, kterou jsem koupila do našeho společného bytu a jež mi celou dobu provokativně dávala najevo, že už si váže smyčku kolem krku, začala po mém odchodu vesele prospívat, dokonce vypadá, že vyplodí i nějaký ten květ.
Tak ti nevím, Karle, k té poctivé radosti mi asi stále něco schází.

Najdete i na marieclaire.cz

Jak se domluvit s chlapem? Učte se od kocourů!

Máloco platí v životě tak moc jako známé pravidlo o tom, že byste nikdy neměli říkat nikdy. Když jsem se při dělení lidstva na pejskaře a kočičí zastánce postavila do řady s vodítkem, nikdy bych nevěřila, že nastane okamžik, kdy budu sdílet byt, postel a dokonce i toaletu s kocourem svých spolubydlících. A přece mi nakonec výhodný nájem v pěkné lokalitě přivál do cesty čtyřnohého domácího.

Asi si teď nezačnu na zeď lepit roztomilá koťátka a svým známým posílat „slaďoučké“ odkazy na youtubu, ale nějaký pokrok tu přeci jenom je - alespoň jsem po měsíci přestala cítit ten všudypřítomný kočičí odér. Hlavně jsem ale díky našemu Kennymu (bohužel to není ten, co ho zabili, parchanti) udělala několik nových poznatků, jež se dají aplikovat do šťastného vztahu. Předně – jakmile se začnete přehnaně snažit, je to v háji. Ano, kocour možná sežere kuřecí kostičku, co jste mu uvařila, a pak se vám otře o lýtka, tím ale veškerá pozornost končí a zvíře je nejspokojenější rozvalené na gauči. Pokud to převedete na partnera je jediný rozdíl v tom, že ho neuspokojíte kuřecí kostí.

Za druhé – hladit jen když chce. Ano, kocouři drbání na břiše a pod bradou častokrát ocení spokojeným vrněním, pokud se ale do těchto aktivit budete pouštět samovolně a bez pozvání, můžete si být jistá, že vás rafnou nebo seknou drápem. Rozdíl v mužské říši je jen v tom, že chlapi nemají drápy.

Ve vztahu s kocourem vám velmi rychle dojte i to, že vy tam opravdu nejste od toho, abyste učinila nějaké rozhodnutí a následně dosáhla svého. Teprve, když jsem se po všemožných pokusech skamarádit se s chlupatou potvorou vzdala, dostavil se hrdina do mé postele sám a dobrovolně. Tady se povšimněte velmi zajímavého úkazu – muži mají oproti zvířatům podstatně zvýhodněné podmínky, jež jim zaručuje dar řeči. Mohou vám tedy povědět, že oni by si něco přáli tak nebo onak. Na to pozor, celé je to trik, čím více se řídíte tím, co řekli, tím hlouběji se potápíte do propasti zatracení.

Držte se tedy kočičího pravidla – žádná přehnaná iniciativa. Od malička mám vyzkoušeno, že s upřímností by člověk ani nepřešel Václavák. Chcete, opravdu moc chcete jít do kina, o kterém jste se předtím s přítelem bavila a víte, že i jeho by ho film zajímal? Vyhraďte si dva večery na malý pokus. Večer první pohleďte příteli zpříma do očí a řekněte: „Dnes od šesti hrají ten film, co chceme vidět, tak se obleč a jdeme!“  Z osmdesáti pěti procent vám zaručuji, že se nezvednete a neodejdete. Stane se tak jedině v případě, že se kvůli večernímu programu pohádáte a vy řeknete, že se vám už nechce – potom máte šanci.

Večer druhý se ometejte doma v hezkých šatech a mumlejte něco na způsob: „Nevíš, jestli ještě hrajou ten film? No já nevím, asi bychom měli šetřit. Ne, já to určitě vidět nemusím, vždyť si to pak stáhneme, že jo? Jo ty bys chtěl jít? Já nevím, no jestli to chceš vidět… Ale to už asi nestíháme, v kolik to hrajou, od šesti? Jo to máš pravdu, to bychom mohli stihnout… Hmm, tak jak chceš.“ Vsadím se s vámi, že v takovém případě dosáhnete svého s daleko větší pravděpodobností a váš milý za vámi půjde jako kocour za pozlátkem na niti. Chlapi jsou prostě od přírody víc kocouři než psi a já jsem ráda, že mě Kenny konečně vyškolil v tom, co je třeba. Ale to, že se s ním musím dělit o záchod mě stejně pořád štve.

Najdet i na marieclaire.cz

Genetický zázrak

Vypadá to, že někde na „britské univerzitě“ už do letadla nasedá banda „britských vědců“, kteří dělají všechny ty připitomělé výzkumy o brusinkách, kečupu, atraktivitě blondýn, věrnosti morčat a prospěšnosti másla. Zapínají pásy a míří si to přímo ke mně… Proč? Zase mi totiž narostly! Předevčírem se na mě můj přítel podíval odborným okem a prohlásil, že mé přednosti se rozhodně zvětšily, a to z malého Bé na velké Bé. Pak dodal něco o břichu, ale to už jsem neslyšela. Veškeré mé soustředění se obrátilo k tomuto přírodnímu zázraku. Ony totiž nějak rostou pořád. Zajímalo by mě, jestli jsem kouzelným genem obdarována jenom já nebo jím oplývají další šťastné ženy. Musím se ale přiznat, že má ňadra se pravidelně zvětšují každé dva měsíce nebo maximálně čtvrt roku – v takové periodicitě je mi to alespoň oznamováno.

Jelikož mi tuto radostnou novinu sdělují mí obdivovatelé minimálně posledních šest let, znamená to, že jsem se posunula nejméně o dvacet čtyři půl čísel – tedy dvanáct celých velikostí, z čehož plyne, že jsem momentálně na velikosti eM – meloun. To už není žádná sranda a začíná jít o zdraví, vážně přemýšlím o zakoupení vysokozdvižného vozíku, abych si tou svou náloží úplně neodrovnala páteř… Taky budu muset výrazně pozměnit šatník – trička a šaty s holými zády, jež jsem až doteď nosila bez podprsenky, už na sebe jen tak nenatáhnu. Truhláři jsem zadala objednávku na speciální vyvýšený stolek na notebook, jelikož přes tu svou chloubu už brzo nenatáhnu ruce na klávesnici. Budu si muset začít objednávat jídlo, protože při styku se sporákem hrozí vzplanutí, a jedna nejmenovaná argentinská aerolinka prý přemýšlí o vytvoření speciálního sedadla s dvojitou mezerou jen pro mě.

Zajímalo by mě, co je na té velikosti tak důležitého, podle výzkumů těch samých vědců, co už se za mnou řítí, se mužské lichotky nejčastěji orientují na jednotlivé části ženského těla a jednotlivé národy jsou citlivé na různé oblasti od nohou, přes tradiční oči, rty, vlasy, pleť až po ušní lalůčky. Lichotí se ale obvyklým krásné…, nádherné…, hedvábné…, čarovné…, magické…. Nikdy větší!

Jak by to asi vypadalo, kdyby se muž něžně naklonil ke své lásce a pošeptal jí do ouška: „Ty jsi tak okouzlující, řekl bych, že ti zase narostl nos.“ Ne prostě to nefunguje na žádné jiné části těla. Možná to má co do činění s mužskou touhou po větším objemu, přesvědčením o vaší touze po větším objemu nebo jen nějakou záhadnou neschopností porovnání. Abych se konečně dozvěděla, co je pravda, na to právě potřebuji ty britské vědce. Mám ale obavu, že až konečně přistanou, ubytují se, navečeří a usadí se ke svému konsiliu, usnesou se celkem rychle na šokující pravdě. Že mám pořád ta stejná Áčka jako před šesti lety!

Najdete i na marieclaire. cz

Jediná možnost asi je přijmout telefonní společnost jako osobního parazita a snažit se s ním koexistovat

Nebo začít vysílat kouřové signály.

Vidím to jako dneska, jak jsem na chalupě s naprostou nevírou poslouchala taťkova kamaráda, který si stěžoval, že jeho dcera měsíčně protelefonuje několik set. Brada mi nad tou informací spadla až někam na hruď a propadala se ještě níže, když jsem si uvědomila, co všechno by si za takové virtuálně rozfofrované peníze mohl člověk pořídit. Obzvlášť mě v té době lákala představa džínových lacláčů, na které jsem – zaplať pánbůh za to  - nikdy nenašetřila.

Kéž by mi tato čistá, naivní dětská duše vydržela a já se nenechala polapit do spárů telekomunikačních technologií. Jak by mi dneska bylo dobře. Je totiž úplně jedno, u jaké jste společnosti, jaký máte tarif a ve které se momentálně nacházíte zemi, za telefon prostě vždycky utratíte majlant. Že i za mobil, který ani není zapnutý, nemá nastavený žádný tarif a zbyla z něj jen malá placatá kartička zavřená v koutku peněženky, to mě tedy vytočilo. Obzvláště po tom, co jsme s milými odbornými asistenty na lince už dvakrát zkontrolovali, že je všechno zrušené. Následně jsme dva měsíce na to řešili, že nic není zrušené přes emaily a všechno zrušili, abych se teď z domova dozvěděla, že jestli nezaplatím do tří dnů, čeká mě právní vymáhání.

Těžko říci, zda je nějaký úděl víc nezlomný než uzavření smlouvy s mobilním operátorem, kontrakty bez smlouvy nevyjímaje. No ne – když se vdáte, můžete se rozvézt. Dítě lze poslat na prázdniny k babičce a psa do hotelu pro domácí mazlíčky – telefonování je skutečně nejdoživotnější závazek, jaký vůbec znám. Řekli byste si, že to se může stát jenom u nás? Kdepak, mé kamarádce odečítali paušál za německé telefonní číslo ještě rok po návratu ze zahraniční univerzity. Jelikož studovala práva a je to osoba od základu zodpovědná, poslala do společnosti dopis, že všechny služby byly řádně zrušeny a není tedy za potřebí ji dále oškubávat – odpověď nepřišla a z účtu zmizela další dvacka evropské měny. Poslala tedy e-mail, že takhle by to nešlo – a co si myslíte? Ono to pořád šlo. Zavolala tedy do společnosti, kde ji ujistili, že nic podobného už se nestane – stalo. A tak má milá kamarádka, došla do banky, zrušila všechny trvalé příkazy a uzavřela účet a s ním i celou německo-telefonickou anabázi.

S novým kanadským číslem a dotykovým bílým mobilem jsem na okamžik uvěřila bludu, že bude lépe. Neomezené volání a spousta volných minut za dvacet dolarů na měsíc, to nezní vůbec špatně, no ne? Až na to, že aby vám telefon vydržel alespoň chvilku funkční, musíte do něj nasypat minimálně dvojnásobek a fungovat bude týden – maximálně deset dní. Platí se totiž rovněž za hovory přijaté, a to ne zrovna málo. Společnost je nesmírně dobře informovaná o vašem aktuálním stavu, a odpojí vás hned, jak si peníze prokecáte. Bohužel neposkytuje nějakou hlášku ve smyslu: „bacha, teď se ti nikdo nedovolá a zprávy ti nepřijdou a nepřijdou už nikdy, ani když se znovu aktivuješ“. A tak máte většinou po ruce bílou krabičku, která slouží jako hodinky či budík, a když je v dobré náladě, zvládne někdy i přehrát písničku. Jo jo, tady už jsou se službami přece jen o krok dál.

Přestaňte se rvát se životem, pozorujte medvědy!

„Promiňte, že vás vyrušuji, kdybyste měli chuť podívat se, támhle na stráni se pase medvěd,“ informovala nás velmi vlídně servírka s takovou přirozeností, jako by oznamovala, že dneska večer budou na plátně promítat hokej. Polovina osazenstva občerstvující se na zahrádce okamžitě uvedla své fotoaparáty do pohotovostní polohy, zbytek se ohlédl přes rameno, usmál a vesele pokračoval v debatě. Chundelatý dobrák se zatím poklidně nacpával trávou, stříhal ušima a počínání lidské lůzy mu bylo silně ukradené.

My jsme samozřejmě patřili k hrstce nadšenců, jež se rozhodla vyzkoušet chlupáčovu mez tolerance – naštěstí byla vysoká, a tak jedinou újmu zaznamenal můj přítel, který prohrál dva dolary v sázce, že medvěda vystraší a přiměje k útěku – dopadlo to přesně naopak.

A tak probíhá skoro každý den, když už nemáte štěstí na zvířata veliká, potkáte alespoň partičku mývalích teenagerů, veverku nebo Chipa - přechytralou myšku z dětského seriálu Rychlá rota. Tito malí vyslanci přírody dokážou váš den otočit o sto osmdesát stupňů, ať už jste jakkoli naladěni. Možná i proto je Britská Columbie nejspíš jediný region na světě, který se nebojí hrdě si do čela poznávací značky umístit přízvisko – krásná. Snaha otřást touto hrdostí byť jen o píď by byla naprosto marná – bílé vrcholky hor zrcadlící se v lesklých plochách průzračné a ještě k tomu pitné vody všudypřítomných jezer vám nedají sebemenší příležitost pochybovat.
A kdyby ve vás přece jen zahlodal nějaký červík nevíry, podívejte se na místní. Na obyčejnou otázku, jak se mají, vám nabubřele odpoví: „Jak bych se asi tak mohl mít?!? Podívej se kolem sebe…“ Zajímalo by mě, jestli je to srabství, utíkat na místa, kde pro to, abyste se měli výborně, nemusíte udělat téměř nic – prostě jste a místo už to zařídí za vás. Žádná velká snaha a námaha, žádná přehnaná životní výzva – pohoda a klídek. Zodpovědnější by patrně bylo – snažit se, rvát a hnát se proti proudu. Větší zábava je ale pozorovat medvědy…

Bez dobré karmy tu nevydržíte

Hned po příjezdu do Kanady mi jedna z rodaček řekla: „Tady nikdo, kdo nemá dobrou karmu, nevydrží. Město ho samo vyplivne, to proto jsou tady všichni tak milí!“ A taky že ano – žádní nabručení řidiči autobusu, ale osoby, z nichž přímo prýští nefalšovaná radost, že vás mohou někam popovézt. Zapomeňte na otrávené servírky a barmany a dokonce i na protivné prodavačky, co vás dokážou z krámu vyhnat do deseti sekund.
Největších kulturních šoků se mi ale neustále dostává v práci. Zatímco na mé poslední české pracovní pozici mi na přání dobrého rána bylo několikrát odpovězeno, ať jdu s tím svým věčným optimismem do p… patřičných míst, tady se jiný než „vytlemený“ přístup netrpí. Všichni se mají úžasně, velmi dobře, skvěle nebo alespoň dobře, a tak mám kolikrát pocit, že kdyby někdo natočil můj pracovní den, musel by neúčastněný divák podlehnout dojmu, že se nejspíš jedná o parodii.
Už samotný, prostý příchod do práce by měl nést spíše název „velké antré!“. Jdu dlouhou šedou chodbou, na levé prso si připichuji jmenovku a ve chvatu zapínám poslední knoflíčky na košili. Tunelem se řítí jeden rozzářený úsměv za druhým. Všechny nalepené na povědomých tváří, k nimž se mi po několika měsících sem tam podařilo přihodit i jméno. To oni v tom mají naprosto jasno: „Morning, Barbora, how are you doing?“ Opakuje se stále stejná otázka, která neodezní ani v pozdní odpoledne, a já se mám skvěle a úžasně a perfektně a …awesome.
Bohužel všechno dobré má nějaký ten vroubek a v tomto případě jsem si chybou v ozubeném kolečku já sama – protože občas se mám prostě blbě a otráveně a líně a chci si radši číst nebo jít ven nebo prostě s nikým nemluvit a natáhnout věčný rohlík na tváři na prachobyčejnou solenou tyčku, která je suchá a nezáživná a nikomu do ní nic není. Společnost si ale žádá, abych šajnila na všechny strany, žulila se jako v reklamě na mléčné produkty, nikdy nechtěla jít z práce domu a mým největším životním štěstím byl spokojený host. Končí to pak tím, že většinu volného času trávím raději sama doma, zděšena, že potkám další šťastné, mladé a krásné lidi.
A z čeho mám největší obavu…?!? Že je jednou z tím jejich věčným optimismem pošlu do p…

Existuje jeden druh, který nikdy nevymřel – paní doktorová

Z krásných, dob, kdy Neruda pálil za Světlou a Němcová byla zavrhována za to, že svého Františka pořádně nekrmí, nám toho ve vztazích mezi mužem a ženou nezbylo mnoho.

Málokterá z nás je dnes plně zaměstnána svým postavením manželky natolik, že jí kromě předčítání knih, nákupů hedvábných šatů a rodinného porcelánu, cepování dětí a ruční práce pro charitu nezbude čas na nic jiného. I drahé polovičky politiků si občas vystřihnou nějaké to CDčko, vydělávají tlumočením více než manžel nebo se od bílé zástěrky v parlamentní kantýně vyšvihnou mezi realitní spekulanty…

Existuje ale jeden druh, který nikdy nevymřel – paní doktorová. Nenechte se omámit obrázkem milé něžné divy s kadeřemi stočenými do úhledného drdolu, která pacienty svého manžela utěší jediným dobře mířeným slovem a děti pohladí po rozpáleném čelíčku. Takové paní doktorové najdete možná tak v Kájovi Maříkovi. V reálném světě se obvykle setkáte s dámou nad padesát let, která vás během prvních pěti minut sjede na tři doby, je zvyklá mít cokoli, kdykoli a od kohokoli si to zamane. Jakpak také ne? Pan doktor, to byl vždycky někdo. Dokázal ulevit od bolesti, zachránit lidský život, byl študovaný a nikdo pořádně nevěděl, o co to v té medicíně vlastně jde. Lidé ho potřebovali nebo věděli, že ho budou potřebovat, a troufám si tvrdit, že se jednalo o nejváženější osobu ve vesničkách i městech. Samozřejmě po boku pana faráře, který celý ten zázrak záchrany člověka musel nejdřív dohodnout tam nahoře.

Jeho žena se samozřejmě těšila stejné přízni, ne-li větší. Protože zatímco „pan dochtor“ ordinoval, ona přijímala vděčné díky, lichotky, vykrmené husy a jitrnice ze zabíjačky. A jak tak přijímala, tak pychla a pychla a stávala se čím dál rozmazlenější. V naší pidi vesnici dodnes žije vdova po doktorovi, který obhospodařoval celé širé okolí a je naprostou samozřejmostí, že se těší všeobecné úctě a respektu a že jí pošťačky už léta nosí domů kromě letáků prezentujících čtyři okolní supermarkety také nákup podle podrobného, specifika jednotlivých produktů osvětlujícího seznamu.

Vsadím se, že nějaká paní doktorová by se našla i ve vašem okolí. Pravděpodobně stále chodí vzorně upravena, dbá na životosprávu a pěstěnou mluvu a nejspíš se v její přítomnosti cítíte tak trošku nesví. Je to jako byste se začali šťourat v něčem dávném a lehce přežitém, jako byste si četli knihu z devatenáctého století (ona vlastně i taková Paní Bovaryová byla výplodem rozmazlenosti po boku lékaře). A je to svým způsobem docela fajn - nechat se od takové osoby peskovat a vidět všechnu tu noblesu a nezměrné sebevědomí pocházející vlastně jen z faktu, že se jednoho dne dobře provdala. Bude škoda, až tento druh nahradí nové, mladé, optimismem zářící, outdoor provozující a bio potraviny pojídající ženy s vlastní kariérou. Zatím tu ale ta pravá paní doktorová stále je. Manžel i její okolí si jí nezměrně váží, nebojí se říct, co chce a cokoli chce, to dostane. Dokonce bych se nedivila, kdyby po večer usedala k charitativní ruční práci. Dívejme se a učme, tento zvláštní druh má něco do sebe.

Najdete i na marieclaire.cz

Nechci bydlet s feťáky a blechami!

Najít si útulný pokojíček ve Whistleru není jen tak...

Lidé mají různé handicapy – někdo má orientační smysl tak chabý, že nenajde ani vietnamskou tržnici v Holešovicích, jiný si může nakoupit nejdražší značkové oblečení a pořád bude vypadat, jako by právě neúspěšně zkombinoval vyřazené zboží ze sekáče a další oddělá notebook pouhým pohledem. Já mám nějaký blok, co se týče ubytování. Najít útulný čistý pokojík s milými lidmi za přijatelnou cenu se v mém světě jeví stejně pravděpodobné, jako možnost, že budu v Las Vegas vystupovat ve stříbrných kraťáscích se stepařským číslem. Najít totéž v kanadském Whistleru, kde lidi v pokojích pravidelně rotují každé tři měsíce, pak odpovídá tomu, že bych své vystoupení doplnila o žonglování se zápalnými láhvemi.

A v čem že je to tak ukrutný problém? Tak za prvé – málokdy se mi podaří narazit na člověka, který by byl bdělý.. Ačkoli si dohodneme schůzku, musím nájemníka tahat kolem desáté či jedenácté dopolední z postele, abych se dozvěděla, že zrovna včera byla velká party a takový chlív tam obvykle není. V závěsu za osobou, jež je obyčejně zelená jak sedma, si pak urputně hlídám, aby zarytý škleb na mé tváři připomínal úsměv a abych stihla uskočit v případě, že se projeví následky včerejšího večírku.

Zoufalá z několika marných pokusů jsem už byla odhodlána nastěhovat se do zcela zřejmého feťáckého doupěte s odůvodněním, že to alespoň budu mít blízko do práce. „Můžu tady mít nějaké zvíře,“ zeptala jsem se Dixona, který se na mě marně snažil zaostřit. „No jasně, když už tady máme tu rybku,“ odpověděl a já se začala marně rozhlížet po temném zabordeleném obýváku, dokud jsem neobjevila, že půl metru ode mě ve sklenici s černo-zelenou zakalenou tekutinou něco plave. Jakkoli jsem byla ochotna tolerovat, že mě někdo ve spánku zamorduje kvůli dvaceti dolarům, tohle byl konec. Zlatá (reálně hnědá) ryba mi otevřela oči, díky ní jsem se totiž podívala na kuchyňskou linku a zjistila, že můj zvyk umýt desku před tím, než začnu vařit, by mě v tomto útulném baráčku stál zhruba pět hodin života. Vesele jsem se tedy rozloučila a jala se odepisovat na další inzeráty.

Nastalo období samaritánů, kteří zachraňují v Africe děti nakažené virem HIV, odletěli na geologický výzkum Antarktidy nebo bojují za lidská práva v Kambodže, tudíž potřebují, abych jim poslala dvanáct set dolarů poštou. Nemovitost si samozřejmě mohu prohlédnout – zvenku!!! Klíče mi pak přijdou v úhledném balíčku. S každým dalším e-mailem se hluboký lidský příběh provrtával až k zemskému jádru a já skončila u hocha, který se angažuje v boji proti rakovině, HIV, týrání zvířat, bojuje v emancipačním hnutí a v organizaci napomáhající vzdělání dětí ze slabého sociálního prostředí. Zamáčkla jsem slzu, zavrhla žádost poslat patnáct set někomu s emailem owensmith@yahoo.com a vyrazila na další obhlídku.
Po tom, co jsem již zcela zkušeně vytáhla z postele dvě rozcuchané holčiny v teplácích a tričkách na spaní, a zjistila, že byt smrdí jako psí bouda, což nevyváží ani fakt, že fenka Stella je opravdu sympaťanda, jsem stanula před dveřmi do mého budoucího pokoje. Otevřely se a… a odhalily mezeru dva krát půl metru mezi dvěma umakarty, o níž mi její majitelka Mara sdělila, že právě pracuje na matraci, která by se vešla na podlahu, takže bych nemusela spát v ďolíku. Po informaci, že hledám jen něco na krátký čas, děvčata zaplesala, řka, že majitel chce stejně dům brzo strhnout, což je velmi smutné. Ano, tragické, ale rozhodně rozumné rozhodnutí, říkala jsem si, když jsem se cestou domů drbala po celém těle, trpíc halucinací, že po mě neustále něco leze. 

Odepsala jsem tedy snahu prohlížet další byty a přešla rovnou na stránku s kempinkovým vybavením. No co? Příroda je tu krásná, sprchu mám v práci, a jestli už mám chytit nějakou tu blechu nebo štěnici, chci raději lesní originál. Nehledě na to, že moc zfetovaných medvědů, lišek a kojotů jsem ještě nepotkala. Tak nashle příště, s budoucí Bárou od Bobří řeky.

Najdete i na marieclaire.cz

Vypůjčená rodinka

Vždycky jsem si ráda půjčovala – přítelovo obrovské tričko a tepláky, ve kterých si připadáte tak nějak drobnější, roztomilejší a mnohem víc sexy. Šampóny a sprcháče kamarádek, u kterých jsem přespávala, mi voněly daleko více než kosmetika za několik set, která postávala na mé vaně. Cizí foťák dělal daleko lepší obrázky, a když se ohlédnu trochu zpátky, mezi pastelkami mé sousedky na základce byly vždycky barvy daleko hezčí než v mé krabičce… Díky promyšleným výměnným obchodům se nikdy nestalo, že bych přišla do tanečních dvakrát v těch samých šatech a abych vyrazila na jednu z prvních schůzek ve svém vlastním oblečení. Žádnou jinou knížku, než vypůjčenou, jsem si nikdy nepřečetla s takovou chutí a polovyschlá řasenka mé kamarádky vždy zvětšila objem řas na desetinásobek!

Jaká byla má radost, když jsem ve Whistleru zjistila, že si můžete jen tak zajít do útulku, vzít některého ze zdejších psích podnájemníků na procházku, užít si s ním trochu srandy, a pak ho zase vrátit. Je to až odporně jednoduché. Žádné chlupy v bytě, pravidelné venčení, nákupy obřích pytlů s granulemi, shánění kamarádů na hlídání nebo potíže odjet na delší dobu na dovolenou. Čistá radost a potěšení bez jakýchkoli omezení a potíží. V útulku jsem rázem byla pečená vařená. Stejně mi ale při courání s huňatými kamarády došlo, že to není úplně ono – kolem nás se na bicyklech proháněly veselé mladé rodinky, sledovali jsme výskající prcky na hřišti a hrdé otce zaučující juniory nějakému podivnému sportu typu lakros. Když se zážitky ze šmírování spojily s nespočtem fotek spokojených svatebčanů a čerstvě narozených miminek, jež se v poslední době rozesívají po facebooku daleko rychleji než akné po tváři pubescenta, bylo jasné, že je potřeba jednat.

Vzniklo to tak nějak samo – kolegovi v práci odjela manželka na třídenní konferenci a on zůstal sám doma se svými dvěma syny. Slovo dalo slovo a už jsem měla vypůjčenou rodinku – roztomilého breptajícího dvouletého chlapečka, jeho staršího bratra zahrabaného neustále v knize a komentujícího okolí trefnými poznámkami a sympatického kolegu, jež své děti vychovává sice přísně, ale s plným nasazením a oddanou láskou. Jako vzorná mamina jsem se se svým kolem zařadila na konec řady a roztomile se usmívala na kolem projíždějící turisty. Probrala jsem s malým Kalienem jeho nejoblíbenější knihu, svezla se na klouzačce, prozkoumala hydroplán, omalovávala tři prasátka a pofoukala bolístku, když si prcek rozbil koleno.
Dokonce jsem byla zasvěcena do tajemství stavění hradu ze špíny u cesty a pozvána na společné mlsání zmrzliny. A když pak chlapeček začal být přetažený a protivný, vřískal a vztekal se, hezky jsem se rozloučila, poděkovala a vypoklonkovala jsem se z domku do svého poklidného osamělého obýváku, ukonejšena slibem, že mohu kdykoli přijít. No není to půjčování úžasné?

Najdete i na marieclaire.cz

Holky fakt chcete být až takhle emancipované?

„Emancipace zas…“ cedila jsem vztekle skrze zuby svou oblíbenou hlášku z filmu Kouř, když jsem se snažila vyzdvihnout na vozík asi sedmý složený stůl, těžký s prominutím jako vepř. Tmavovlasý sympoš se na mě mile usmál a poradil mi, ať si nenamůžu záda, za což jsem mu vděčně poděkovala a pokračovala v namáhavém procesu. Jelikož všichni chlapi odešli po obědě domů a na místě veletrhu pro tisíc lidí jsem zbyla já a další čtyři blondýny (nevím proč, ale opravdu tam nebyla ani jedna tmavovláska), chopila jsem se vozíku a během odvážení štosů kovových židlí po osmi, jsem se jala přemýšlet o své pradávné teorii. Pokroková myšlenka vznikla během bakalářského studia někde mezí třetí krabicí bílého vína za dvacku a noční bagetou se sekanou za stejnou cenu. Jde v ní o to, že my ženy jsme diskriminovány už od samého prvopočátku. PROSÍM VŠECHNY HLUBOCE VĚŘÍCÍ, ABY PŘESTALI ČÍST. No jen si přečtěte následující dva příběhy a řekněte, který z nich dává větší smysl:

Příběh první
Tak byl mladý hoch, dobře stavěný a zručný, pěkně si na tom světě hospodařil. A přece semo tamo, když Bůh zhasil světlo na obloze a uložil jej ke spánku, přišlo človíčkovi na mysl, že by si rád o tom dalším hezkém dni s někým poklábosil, o zítřejších plánech se poradil a ba se i k druhovi sobě rovnému přitulil. Však i ten ještěr i pták i savec, dokonce tvor ve vodě plující, družkou dobrou oplývají a veselou drobotinou se těší. Zželelo se tedy Bohu osamělého chlapce, žebro mu ve spánku vyňal a krásnou Evou – věrnou společnicí a pomocnicí jej obdařil.
Příběh druhý
Tak byla dívka mladá, čilá a mrštná jako ještěrka, mazaná jako liška, s prstíky tak jemnými, že mohly pavoukům ve spřádání sítí konkurovat. I veselila se krasavice od východu k západu, zdatně celou tu zemskou zahrádku obhospodařujíc. Přátelila se děva ta s veškerým zvířectvem, pomáhajíc němým přátelům od bolestí a strastí. Milovali ji za onu starostlivost plazi i ptáci, němí přátelé mléko sající i pod vodou plovoucí. Jen jedna věc trápila bytost tu spanilou – neobdařil ji bůh silou dostatečnou. I mořila se nebožačka zdviháním a přenášením těžkých břemen a uléhala den ode dne více vyčerpána. Zželelo se tedy Bohu osamělé dívky, žebro jí ve spánku vyňal a silným Adamem – nosičem těžkých břemen ji obdařil.

Jakkoli je druhý příběh stejně krásný a pravděpodobný, církev vedená muži si vybrala první verzi a učinila tak na mnoho dalších století z ženy mužovu věrnou pomocnici bez vlastního názoru, úkolu nebo poslání. Chápavou ochránkyni bez kariéry, požadavků a snů. A tentokrát to myslím vážně, v mnoha kulturách je žena uctívána, velebena a je jí nasloucháno – tedy do té doby než z ní stateční misionáři za pomoci Knihy knih neučiní žebro obalené pěknými tvary.
Pak už jí nezbude, než být věčnou oporou v pozadí a umývat mužům nohy svými dlouhými kadeřemi. A bude to trvat mnoho let, než se z této pozice ta veselá soběstačná dívka oklepe a pustí se opět do svého vlastního života a hospodářství. Její nejsilnější přítelkyně se vrhnou do lítého boje za kalhoty a košile v šatníku, ježdění na koni obkročmo a možnosti učit děti v měšťanských školách a dotáhnou to dál a vymůžou možnost studovat a vzdělávat se a publikovat a polemizovat a pít pivo a zapálit si a hrát hokej a vést dav a… a pak jim ujede ruka a jde to ráz naráz a holky začnou řídit jeřáby a vozit kolečka naložená kamením a začnou existovat povolání jako zednice a hasička. A pak najednou strávíte osm hodin tím, že se stoupenkyněmi stejného pohlaví taháte těžké předměty a nějaký silný pomocník nikde. No. Jak říkám: „Emancipace zas…!“

Najdete i na marieclaire.cz

Změňte svůj život, přestěhujte se!

Návod, jak se bez námahy stát sebevědomou, atraktivní ženou.

Hurá, konečně se to podařilo. Po tisícovce marných pokusů a předsevzetí jsem konečně začala žít nově, lépe a účelněji. Stačila jediná věc, přestěhovat se do země s jiným jazykem. Všechno šlo vlastně tak nějak samo, už žádné marnění času, energie a pracovních příležitostí. Konec lenosti a nezodpovědnosti, konečně žiju tak, jak mám.

Předně jsem přestala trávit hodiny tím, že zírám na stupidní televizní show a seriály. Namísto toho se při sledování CIZÍCH programů učím novému jazyku. Už nevysedávám po večerech v barech a už vůbec se neopíjím jako čuně. Raději se setkávám zajímavými lidmi a společně s nimi upevňuji nově se probouzející vztahy, prohlubuji přátelství a podnikám hluboký vhled do místní kultury – že se to odehrává v baru, to fakt není moje chyba.

Po tom, co tato multikulturní schůzka skončí, necpu se mekáčem. Ne ne, namísto toho zjišťuji, jaké produkty využívá odporná společnost, jež je zodpovědná za devastaci mnoha typických národních pochoutek. Také se snažím zjistit, jestli akt vylepšení cheeseburgeru slaninou vede ke zvýšení konzumace a závislosti na tomto zboží. Zatím to vypadá, že jo!

Společně s kamarádkami a kamarády jsem přestala utrácet enormní částky v restauracích a namísto toho se věnuji poznávání místní kuchyně. Ráda bych poznamenala, že to neznamená, že jsem rozežraná – jsem jen zvídavá.

Velký pokrok jsem učinila i v kariérní oblasti. Na první pohled by se mohlo zdát, že úklid v hotelu je podřadná práce bez budoucnosti. Co vás nemá, právě tady se získávají ojedinělé a nevratné životní zkušenosti. Kartáč od šéfa není potupný, ale poučný a tříhodinový trénink není otravný, ale ojedinělý.

Přestala jsem číst romantické braky a raději si za pomoci jednoduchého příběhu zlepšuji slovní zásobu.

Díky tomu, že dělám všechno dobře, se cítím krásnější a sebevědomější, bez ohledu na to, že jsem přibrala čtyři kila. A jelikož správný vnitřní pocit posunuje člověka k lepším výsledkům, dělám všechno ještě lépe. Konečně jsem pochopila, proč jsou všichni v těch cizích seriálech tak úžasní a k dosažení jejich bezchybnosti mi schází snad jen vybělení zubů.

Otázka je, co si počnu, až bude můj jazyk na dostatečné úrovni, budu znát všechny, kdo vysedávají v baru jménem, ochutnám vše, co se dalo a vytvořím si alergii na hamburgry. Mám obavu, že se pak stanu úplně stejně neužitečnou, neúspěšnou, línou, neatraktivní a nesebevědomou. Sakra, asi se budu muset zase přestěhovat.

Najdete i na marieclaire.cz

Revoluce ve vztahové problematice! Archeologický nález mění pohled na rodinný život.

Skupina českých archeologů pod vedením profesora Vyšťoura zveřejnila na včerejší tiskové konferenci výsledky svého třináctiletého výzkumu. V červenci roku 1999 objevila při rodinné rekreaci pětice odvážlivců na dně Máchova jezera rýhy zdobící úpatí skaliska, z něhož se údajně chtěla vrhnout dolů nedaleko žijící vesničanka Jarmila. „Zarážející na tomto objevu byla symetričnost jednotlivých zářezů. Po tom, co doktor Plešatý provedl první ponor, bylo jasné, že máme co do činění s historickým odkazem nezměrné hodnoty,“ vysvětlil Vyšťour.

Celý tým si potom v místní Jednotě zakoupil potápěčské brýle a 54 kusů igelitových tašek. Po zbytek léta se pak pět průkopníků za pomoci jednoduchého mechanismu naplnění igelitky kamením spouštělo dolů, aby přeneslo záznam do digitální podoby.
Tato metoda si získala mnoho odpůrců z řad ekologických aktivistů, především skupiny NaSeSí (Nakupujte Se Síťovkou). I přes její kontroverznost se však nakonec Vyšťourově skupině podařilo do konce září zaznamenat celé zašifrované sdělení. Jaké pak bylo jejich překvapení, když se v hlubokých zásecích začal rýsovat ještě hlubší příběh. Na skalisko, symbolizující nejromantičtější báseň české literatury si své srdce vylévaly ženy z celé osady již v době neolitické. Vědci tak získali kompletní obraz života člověka před zhruba pět a půl tisíci lety. Kam se od této doby posunuly partnerské vztahy, dokládají ve srovnávací studii zabývající se běžnými aspekty lidského vývoje.
Stravování
Ze záznamu neolitické dívky Sněžny: „Dneska mě zase pěkně vytočil, povídám mu: „Hlad, hlad, jíst, ham, ham…“ A on mi na to, že lovil minulý týden, ať ohnu hřbet a nasbírám bobule. To je přesně jeho uvažování, já sbírám bobule sedmkrát do týdne, a když on dvakrát za měsíc uloví krysu, to je vždycky slávy.“
Zkušenosti zdravotní sestry Emy: „ …tak mu říkám, že mám hlad, že bychom si mohli něco objednat a myslíš, že on to číslo aspoň vytočil? To víš, že jsem tu donášku zas musela volat sama! Hrozná lemra tenhle týpek.“
Domácnost
Neolitická matka Arna: „To mu stokrát můžu říkat: ‚Když dojíš, hoď ty kůry do ohně, lítaj sem na ty zbytky pramoskyti a děcka jsou z toho samá prapuklice!‘ Ne to nemá cenu, kde mu to vypadne z tlapy, tam to nechá, na hroudě, na kládě, všechno je mu jedno!
PR manažerka Alice: „Teď už spolu teda bydlíme přes půl roku, tak je to lepší jooo, ale stejně… To mu jako můžu stokrát říkat, ať si po sobě ten talíř opláchne a strčí ho do myčky, že se to pak prostě neuměje pořádně. Ale to je marnost no, věčně nějaký zaschlý zbytky v obýváku, na kuchyni, kde mu to vodpadne vod ruky, tam to nechá.“

Sex
Neololitka Bobulka: „Včera mě zase chytil za pačesy. Párkrát se mnou smýknul, řekl si o pohár buvolí moči a za chvíli už spal pod jehličím.“
Cvičitelka aerobiku Silvie: „Když jsme trochu divočejší, většinou mě při tom tahá za vlasy, a když je po všem zeptá se, jestli bych mu přinesla z ledničky pivo a usne u sportu.“

Odívání
Ze skalního záznamu neznámé ženy: „Minulý týden mi slíbil, že se půjdem povívat na sviště za kopec, tak jsem se dneska obalila novou kůží, kámoška mi vybrala z hlavy větve a čmelíky a natřela jsem se čerstvou hlínou a přijdu za ním, co teda? A on na to, že dneska nemůže, že brousí oštěp. Debil!“
Prodavačka Iveta: „Nejvíc mě dokáže rozpálit, když se třeba dohodneme, že půjdem do kina. Teď já si na to koupím nové šaty, zajdu k holiči, nalíčím se a volám, co teda? A on na to, že pere. Bože, tak to snad kvůli tomu nemusíme být celé odpoledne doma, ne?“

Vyznávání
Celkem 43 neolitických žen z okolí Máchova jezera: „Ale stejně ho miluju!“
Celkem 43 současných žen z okolí týmu profesora Vyšťoura: „Samozřejmě, že ho miluju!“
Závěr
Vědecký tým přednesl na závěr myšlenku, že ženy byly rypny už před tísíci lety a nenechaly muže chvíli na pokoji. Žena profesora Vyšťoura ukončila debatu výkřikem, že ty jeho pitomosti tak akorát dokázaly, že chlapi byli od nepaměti čuňata a necitliví hovádi a ať radši táhne domů, jinak se poháru bůvolí moči jen tak nedočká. Ekologičtí aktivisté podnikli celkem 54 ponorů, při nichž se jim ze dna Máchova jezera podařilo vyzvednout 48 igelitek s nápisem Jednota.

Potížistická kráva

Medvědoidní bodrý týpek, který nás v Německu učil neoblíbenému jazyku, se jednou rozpovídal o přátelských vztazích a vypadla z něj překvapivá informace. Když už se jednou stanete přítelem, nemáte právo dělat kiksy, problémy, ba ani malé chybičky. Prostě musíte být dokonalý, vždy připraven stát kamarádovi za zády, když toho bude třeba, nikdy nesmíte mít ironické a rýpavé poznámky a pravděpodobně ani premenstruační syndrom, kocovinu nebo jen pouhou rýmu, jež by vás na okamžik učinila protivnými a nabroušenými, ukňouranými či nepěknými.

Vysvětlovali jsme tehdy učiteli, že v Čechách to máme přesně naopak, a že když už se tedy jednou stanete přítelem, můžete se prakticky chovat jako hovado a bude vám to trpěno, jelikož na vás byly už předtím shledány nějaké podstatnější charakterové klady, díky nimž je vaše podivínství omluveno.
Odpovědí nám bylo, že to je nějaké záhadné, a že když už jednou někoho pustíš k sobě blíž, má se zatraceně snažit. Nevím, nevím, ale v tomto asi s tou německou mentalitou mnoho společného nemáme.
Ono je totiž v podstatě docela fajn posadit se s kamarádkami nad hrnek hořké kávy (protože cukr je v našem domě nedostatkové zboží) a začít jedna přes druhou štkát a rýpat a pošťuchovat a komentovat všechny přešlapy posledních dní.
Málokdy se člověk tak pěkně nasměje jako na cizí – přítelčin účet. Jedna, jejíž vztah se zaručeně a do týdne zhroutí, jakmile vzduchem proletí slovo svatba, další, která má doma tichou domácnost, protože nenahlásila kamarádce, kam jde a kdy přijde, jiná, které bývalý přítel nadává do uklízeček hajzlů a osoby nicotnější než odporný červ, plankton a ušlapaný prach dohromady. Když se pak káva vymění za něco ostřejšího, skončí to obvykle výbuchy smíchu střídanými pláčem nad hořkým osudem, několika podlitinami a nutností oznámit celému světu, že se tu sešly samé „potížistické kráááávy!“.
Koho by zajímal nějaký árijec s bezchybným a dokonalým chováním, jímž vám bude jen dokazovat, jak jste sama nemožná? Nejlepší kamarádky jsou právě naopak ty nejpotížističtější, takové, které chápou, že jste protivná, že vypadáte ukrutně, protože nemáte peníze na barvu na vlasy a taky že se potřebujete někdy vybulet u romantické komedie a jindy zas opít do bezvědomí, protože je to jediný stav, ve kterém vám je momentálně dobře. Tak takové kamarádky by se měly do zlata zasadit a za každého z těch jejich strašáků ve skříni dostat na vrch nějaký drahý kámen! Amen!

Pravidla ženského kalendáře

Už minimálně měsíc přemýšlím o blogu, kde vyjmenuji vše, co by měla žena v určitém věku mít a teprve dnes jsem na to přišla. Nemyslete si, ale že vám to prozradím hned ve druhé větě, jen si pěkně projděte tou změtí nutností a povinností...

V šesti byste rozhodně neměla v šatníku postrádat bílé podkolenky a v krabičce s ozdůbkami do vlasů dvě berušky na gumičku. Pochopitelně musíte mít barbie, kazetu Dády Patrasové a desku Pavla Horňáka.
V deseti je čas na to se odvázat a vyměnit punčocháče za elasťáky, Dádu za Lucku Vondráčkovou a Pavla Horňáka za Michala Davida.
Ve dvanácti byste měla být schopna vymámit z maminky světle modré oční stíny se třpytkami a speciální dietní stravu skládající se převážně z kukuřičných a rýžových krekrů.
Ve čtrnácti je čas na odvážné šňůrkové bikiny, první kvalitní vlasovou kosmetiku a větu: „Ještě mi nebylo patnáct,“ která vám pomůže zbavit se každého dotěrného chlapa.
V patnácti je chvíle, kdy byste měla během jediného večera okusit všechny barvy nechutných tlamolepů, které se prodávají na místní diskotéce a vybrat si svůj oblíbený – naší partou silně otřásl okamžik, kdy jsme se rozdělili na příznivkyně jablíčka a gumových medvídků.
V šestnácti byste už měla vědět, že absinth není jen další zelený tlamolep a že po exnutí lahvičky tohoto kouzelného moku si nebudete pamatovat nic jiného, než stále se opakující pády a pokusy se zvednout. Taky byste si už měla být jistá, že mužské plémě je zákeřné a jedovaté a zaujmout k němu patřičné stanovisko.
V sedmnácti byste měla mít za sebou první kariérní úspěchy a být si jistá, co chcete dělat. Měla byste být schopná udělat si kompletní a dokonalý make-up a pořídit si první „malé černé“.
V osmnácti by vaši něžnou ručku měly ozdobit pořádné, kvalitní a drahé náramkové hodinky. Měla byste mít za sebou první svíčkovou, knedlíky, štrúdl a nabourat své první auto.
V devatenácti byste měla být schopná odpovědět na otázku jaký je váš literární a hudební vkus, vidět Aidu a smysluplně využívat cizí slova ve větách.
Ve dvaceti byste měla trávit většinu času v hospodě a nad lahví vína probírat se svými kolegy zásadní otázky z oboru. Vlastnit koženou bundu, pořádný parfém a šálu, kterou byste nikdy neodložila. Také byste měla být schopná poslat „kamsi“ lidi, kteří si to zaslouží.
Ve třiadvaceti je čas konečně nalézt účes, který vám vyhovuje a sedne. Velkou lásku, ve kterou věříte a oblíbenou koupelovou sůl.
Ve čtyřiadvaceti byste měla mít sadu obdivovatelů, vytahané kalhoty na spaní a obřího medvěda z matějské, jehož pro vás některý z těch obdivovatelů vystřelil. Měla byste být schopná okomentovat výstavu nějak sofistikovaněji, než: „Hezký to bylo.“ A opět nalézt lásku ve kterou věříte.
V pětadvaceti je chvíle na vlastní kariéru, zájmy, přátele a úspory a nesmyslně drahou kabelku.
A v dospělosti?
Byste se konečně měla vykašlat na všechno to, co byste měla, začít si věřit a nekoukat tolik na to, co očekávají ostatní. To tajemství možná je, že si konečně uvědomíte věci, co byste neměla a přestanete s nimi a to ostatní, to vám může být fuk. Teda mělo by…

Natavte zadky! Proč se nechat seřezat?

Marná snaha. Tak by se dal nejsnadněji charakterizovat pokus vysvětlit Kanaďanům krásu a užitečnost českých velikonočních zvyků. Po komplikované historicko-sociálně-antropologické přednášce, následném instruktážním videu na youtube a překladu slova „vrba“ do francouzštiny, prohlásil můj přítel, že je to dost divný a že on se podobných veselostí účastnit nebude. Pravda je, že vidět výskající šedesátiletou paní v teplácích, kterak poskakuje, vykřikuje a utíká před školákem, jenž do ní mlátí klacíkem ověšeným mašlemi, není úplně standardní, ale jednou už je to část naší kultury a tak trvám na tom, že mě letos někdo pořádně seřeže!
Ublížit mi to v žádném případě nemůže. I kdyby do mě po drastickém zákroku nepřešla slibovaná tajemná síla čerstvých prutů, pořád se mohu utěšovat tím, že pomlázka alespoň pořádně prokrví mé zadní partie. Kdeže drahé komplikované procedury, slibující výměnu pomerančové kůže za pleť jemnou jak čerstvě natrhané meruňky. Předkové dobře věděli, jak udržovat své ženy stále krásné a mladé. Nejdřív je pořádně prohnali, aby se holkám roztáhl hrudní košíček a zbarvila líčka, potom si všichni dali otužovací cvičení, při němž se polévali ledovou vodou a na závěr se najedli něčeho zeleného, čímž si zajistili dostatečný příjem železa. Až tak to měli promyšlené.
A znali mnohem víc. Takové obyčejné venkovské holky se uměly obléknout tak, aby vypadaly jako panenky. Sukně jim pěkně vykrojila štíhlý pas a četné sámečky dokonale skryly spodní část břicha, s níž má většina žen problém. Maso se skoro nejedlo, protože prostě nebylo a Pán Bůh si to z nějakého důvodu nepřál a většina prací se odehrávala venku, takže nikdo netrpěl myšími lokty nebo počítačovými hrby. Děti se během dopoledne zbavily nahromaděné potlačované agrese a celkově tak byla potlačena recidiva. Že to pořád není dostatek argumentů, proč se nechat zbít? Potom si poslechněte ten nejdůležitější – je to sranda!
Nutno kanadským přátelům a i tomu mému přiznat, že část zvyků, jež praví, že je většina národa kolem desáté dopoledne v lihu, pochopili víc než rychle, pokud prý do té doby dorazí nějaký ten „ček likér“, jak nazývají slivovici, hodlají se oslav dokonce i zúčastnit. Ale na to pozor! Frťany se u nás rozdávají jenom za koledu, musím si přece nějak zajistit tu nehynoucí krásu!

Rozchod? Až po jídle

Tak mám další zářez – není to indiánské znamení na pažbě a není to ani krutě zlomené mužské srdce. Je to jen odporné zranění mého zuboženého žaludku. Vřed! Malé boláčky se mi v břiše postupně řadí vedle sebe, tak jako legrační baculatí ptáčci z animáku přilétají, aby se uhnízdili na drátě.
Začíná to obvykle hodně podobně, posadím se ke stolu, zahledím se do jídelního lístku a moje kamarádka praví: „Mě prostě štve, že tráví většinu času na gauči. Já jsem se za těch pět let nějak posunula, změnila a je nezajímá nic jiného než fotbal!“ Nebo: „On se prostě změnil, dřív takový nebyl, nemá na mě čas, nechce podnikat nic společně, myslím si, že mě bere jako samozřejmost.“ Nebo: „Myslíš, že někoho má?“
A já jakožto dobrá přítelkyně začnu podávat všeobecné přiblblé rady, které nikomu nepomohou, a jedním okem pokoutně pozoruji denní nabídku, protože mám hlad jako vlk a všude kolem to voní a ostatní lidi, kteří se sem také přišli naobědvat, zcela logicky jedí!
Mezi slovy útěchy potutelně mrkám na číšníka a kývám hlavou, jakože: „Bacha, kámo, nenech se zblbnout. Ona nemá ten jídelák pořád otevřený, protože si vybírá, ona právě zahájila rozchodovou fázi a je jí úplně jedno, že existují základní lidské potřeby, jako je příjem potravy. Ona to taky může mít otevřené ještě hodinu a já tady mezitím chcípnu!“ Když se pak konečně opravdu začne schylovat k pozření prvního sousta, ukápne obvykle první slza, která zahájí několikatýdenní až měsíční proud tryskajícího usedavého žalu a hladu.
Každý den, na každém obědě se probírají nejnovější novinky, protože kde jinde si v klidu pohovořit než během pracovní přestávky, že? Den za dnem se na protější straně stolu odehrává stejná šou… Uslzená vzlykající dívka drží mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vidličku tak jemně, jako by ji opustily poslední zbytky sil a pomalu a vytrvale píchá do šťavnatého kuřecího prsíčka, jemně kořeněného lososa, italských těstovin a dalších vybraných lahůdek, které pak číšník se smutným pohledem odnáší zpět do kuchyně a jediný důvod, proč netknutý talíř rovnou nepodstrčí dalšímu hostovi je, že vše dokonale vystydlo a vytrvalý pohyb jemné ručky nadělal v pochoutkách díry jak po bombovém útoku. A tak jde den za dnem, já poslouchám a v přestávkách se snažím nasoukat do sebe, co se dá, polykám v celku, protože se děsím chvíle, kdy přijde další záchvat smutku, jenž mi nedovolí zachovat se jinak, než odložit příbor a spolutrpět.
A jelikož se pak zjistí, že ten šmejd si něco začal s nějakou vychrtlou mrchou, muka pokračují a máslem maštěné brambůrky, zlatá kulatá sluníčka, putují do odpadu stejně jako nešťastné malinké mrkvičky a krémové polévky. A já, jelikož vím, že v takové chvíli člověk přece nemůže jen tak bezohledně jíst, tajně hltám, ve chvílích záchvatů pláče, přes nějž přítelkyně nemůže vidět naducané křeččí tváře, nerozkousaná sousta. Pokyvuji a opakuji, že je to šmejd a ona je mrcha, že boží mlýny je oba dozajista domelou a že si má kamarádka najde někoho lepšího a bude zase šťastná. A přeji jí to tak upřímně, jako přeji sama sobě spokojené zažívání, jež je ovšem v nedohlednu, jelikož kolektiv, v němž pracuji, je obvykle dívčí a vždycky se najde nějaký debil, co si začne s největší slepicí či krávou. Není zbytí, asi budu muset přejít na tekutou stravu.

Uklízečky

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo vám v hotelu uklízí, kdo stele vaši postel a přináší haldy čistých ručníků?
No jistě, uklízečky – ženy všech barev pleti, s neskutečným věkovým rozptylem, hubené i baculaté, s úsměvem na rtech nebo nabručené, s přízvukem i bez… Když jsem se v uniformě, jež ani vzdáleně neodpovídá představám mých pánských kamarádů, postavila do řady stejně tmavě zelených a více či méně vykulených pokojských, netušila jsem ještě, že vstupuji do jakési tajemné třinácté komnaty, do místnosti, do níž se vchází postranními dveřmi za pomoci speciálního klíče. Do světa zápasnic ve žlutých rukavicích.

Samozřejmě jsem byla přesvědčena o tom, že já jediná, nadějná žurnalistka jsem zahodila všechno, co mám, abych poznávala nové a začala lépe a radostněji. Všichni kolem mě byli v mých představách prostě profesionální uklízeči pokojů, případně studenti, kteří se přijeli naučit na prkně mezi semestry. Oproti těmto předpokladům se ovšem chodby hotelu jenom hemží neurobioložkami, účetními, speciálními pedagožkami, či manažerkami. Vůbec se přitom nejedná o dívky z rozvojových zemí. Proč se tyto chytré, zábavné a mnohdy velmi pohledné vysokoškolačky rozhodly vyměnit své teplé místo v kanceláři, vybavený moderní byt, auto na splátky nebo rozjetý vědecký výzkum za štětku, mokrý hadr a vysavač, který víc prachu vypouští, než pojme?
Troufám si tvrdit, že toho na ně bylo jednoduše moc. Přítel, který potřebuje stoprocentní péči, domov, který by měl zářit čistotou, práci, v níž byste podle nadřízených měli přespávat, prapodivné vztahy, z nichž není úniku a hlavně tempo, jež vám ani nedovolí zamyslet se nad tím, jestli to vlastně všechno chcete. Teď mají na přemýšlení víc času, než by se jim kdy mohlo zdát a než je v dnešní, informačními šumy přesycené, době vůbec únosné. A tak vyprávějí – v každé volné chvíli na obědě, když je potkáte v kumbále s prostěradly, když společně stelete postel a komentujete svinčík, jehož jsou hosti schopni.
Díky tomu vím, že jednu z nich opustil přítel před svatbou a ona se vzdala úplně všechno, co měla, přičemž ze všeho nejvíc postrádá kapelu, kde společně s ním hrála na klarinet. Že další z nich měla pocit, že vlastně nikdy nedělá vlastní rozhodnutí a je jen postrkována svým partnerem a poslední prostě jen neunesla myšlenku, že bude sedět doma a čekat, zatímco se její bláznivý hoch rozhodl vydat do války.
Drhnutí umyvadel, stírání prachu a natřásání polštářů nahrazují pracovní terapii, která má udělat vše čisté a jasné. Otázka je, jestli to opravdu funguje? Nikdy jsem totiž ještě nevyslechla žádné finální řešení. Na některé věci prostě ještě zatím nepostavili dost hotelových pokojů.