.„Jako jsem fakt na…, za šest hodin práce pět a půl tisíce. Jako taky musím z něčeho platit nájem, jsem fakt na…!“ vyslechla jsem z úst blondýnky, která se svěřovala na toaletách jiné světlovlasé slečně, zatímco si pudrovala kulatý nosík a na šíji šplíchala těžký, ale celkem příjemně vonící parfém. Přiznávám, že mi spadla čelist a v hlavě zavířil nekonečný proud otázek. Kruci, co to ta holka dělá? Kde může bydlet a jaký tam platí nájem? Kdybych rozpočítala svou mzdu na hodinu, kolik by to bylo? A kolik by to bylo, kdybych vypočítala její mzdu na měsíc? Půjčila by mi tu voňavku? Po úprku na metro bych ji celkem snesla…
Poslední dotaz jsem okamžitě zavrhla. Na první mi odpověděl plešatý, vypasený páprda s doutníkem v koutku, který seděl v čele veselé společnosti, k níž dívka patřila. Dlouhým upřeným pohledem zakončeným mrknutím naznačil, že bych si celkem obstojně mohla vydělávat podobným způsobem. A ta myšlenka mě také okamžitě nadchla, jenže… Zrovna včera mi kamarádka řekla, ať si koupím nějakou pořádnou kabelku, že můj vak, jemuž lezou nitě z držadel a z původní černé se proměnil v jakousi našedlou barvu, je opravdu ostudný a ženy nedůstojný. Chtělo by to prý něco značkového – každá žena má přece vlastnit minimálně jednu kabelku v hodnotě poloviny svého měsíčného příjmu. A je celkem jasné, že s jednou nevystačí, jednak musí ladit k botám…
Jejda, koukla jsem se na své rozdrbané tenisky na suché zipy, boty to bude chtít, ale ne boty na chození, ale takové ty boty na parádu. Ty, kvůli kterým vás musí taxík vyzvedávat před dveřmi. No jistě, to není žádná sranda, jde dokonce o zdraví. V Británii policisté opilým princeznám rozdávají po nocích žabky, aby si nepokroutily štíhlé kotníky a neodřely jemné ksichtíky. Taky bych si mohla dát do kabelky svoje kristusky. Ale do tak drahé kabelky? To asi těžko! Takže domů se bude jezdit taxíkem, to taky něco stojí. Ze všech těch věcí, které budu potřebovat, se mi začíná motat hlava. Kouknu na slečnu a dochází mi, že je toho mnohem víc.
Rozhodně musím pravidelně chodit do solárka, abych chytla tu správnou čokoládovou barvu, ke kadeřnici, aby náhodou někdo nezahlédl, že ve skutečnosti zas tak blonďatá nejsem. Své ubohé nehtíky potřebuji potáhnout gelem se zlatým prachem, tvář omladit kosmetikou, otlačené nohy ozdravit pedikúrou a prsa vycpat silikonem. Alespoň ty šperky a parfémy snad holky dostávají, nebo fakt nevím, kde na to budu brát, obzvlášť když si musím hned zítra předplatit permici do fitka a objednat se na masáž, abych vypadala zrelaxovaně, pozitivně a hladce. No a s polovyschlou řasenkou a zděděným pudrem toho asi taky moc nevymyslím. K tomu by to chtělo nové bydlení, je jasné, že ve svém postavení nemůžu bydlet mimo centrum v nemoderně zařízeném bytě… A nejednou mi to všechno došlo, ta holka je fakt chudák, kde na to na všechno má brát? Vždyť taky musí z něčeho platit nájem! Já bych tedy za pět a půl tisíce za šest hodin ani nehrábla!
Najdete i na ELLE.cz
neděle 24. července 2011
Stávka narazila na jazyková specifika
Jistě jste slyšeli o teorii, podle níž může mít národ, kmen nebo prostě skupina lidí používající společný jazyk jen to, co jim jejich řeč dovolí. Eskymáci tak vlastní celou barevnou škálu označující aktuální kvalitu sněhu. Přímořské národy mají desítky výrazů pro stav moře. A my? Čeština prý disponuje neobvyklou nabídkou slov označujících drobné fáze pohybu typu ‚připoposedl si, popoběhl nebo popošel‘.
Možná proto v některých situacích působíme při…, po… anebo obojí dohromady. Jasným příkladem je i ona velkolepá stávka. Ukažte mi jinou zemi, v níž se všemi médii roznese zpráva, že v pondělí bude zablokována doprava na celém území, do akce se hodlají zapojit tisíce, možná desetitisíce lidí, aby po velkém haló přišla zpráva: „Tak ne, tak až ve čtvrtek. Ale pozor, mohli bychom být hodně živelní.“ On by ten odvážný čin totiž mohl mít i nějaké následky a to nehodlají riskovat. Vše je třeba dojednat v poklidu a do detailu, aby projev nespokojenosti proběhl podle všech norem a náležitostí.
Jistě, moje připo… povaha mi říká, jen ať to proběhne v klidu, bez zranění, anebo nejraději vůbec. Na druhou stranu se ve mně objevila jiskřička radosti, když to na okamžik vypadalo, že se u nás projednou zdvihne vlna, která dopadne na břeh se stejnou energií, jako se na moři vytvořila. Že zkrátka jednou opravdu někdo něco dotáhne…
Minulý týden jsem se vrátila ze Španělska, kde se okamžitě po okurkové aféře objevily nápisy „NO ALDI, NO LIDL“, a německé obchody zely prázdnotou. Zákon nezákon, hlava nehlava, jednou jste nás pomluvili, my máme škody a vám to hodláme vrátit, jak se dá. A nezáleží na tom, o kolik jste zrovna zlevnili cukr.
Ne, nechci propagovat Francouze, kteří stávkují vždy, kvůli všemu a s pramínky krve tekoucími ze spánků. Stejně jako všechny, kdo začali vyvěšovat cedulky „za mě nestávkujte!“, mě deptá, že bych měla jít do práce pěšky, že si ráno nekoupím čerstvý rohlík a ještě čerstvější denní tisk a že večer, až se s kamarády budu chtít sejít v hospodě v centru, budu mít utrum. Na druhou stranu je velmi znepokojující, že jsem si hned na začátku řekla, že to asi nebude tak velké, že moje kamarádka s bohorovným klidem odjela v pátek do Ostravy s tím, že se v pondělí do práce určitě v klidu dostane a že moji spolužáci rozhodně nehodlají zrušit na čtvrtek plánovaný sraz. Nikdo si z těch velkých řečí moc nedělá, protože si jsou jisti, že náš jazyk opět zvítězí a rozhorlení odboráři s přibližujícím se datem přibrzdí, poposunou své stanovisko, popolezou o kousek zpátky, poposunou transparenty ze silnice a poodejdou od svých původních cílů. Všem je jednoduše jasné, že se z toho zase připo… Jak velí čeština. No řekněte, nebylo by lepší mít moře?
Najdete i na ELLE.cz
Možná proto v některých situacích působíme při…, po… anebo obojí dohromady. Jasným příkladem je i ona velkolepá stávka. Ukažte mi jinou zemi, v níž se všemi médii roznese zpráva, že v pondělí bude zablokována doprava na celém území, do akce se hodlají zapojit tisíce, možná desetitisíce lidí, aby po velkém haló přišla zpráva: „Tak ne, tak až ve čtvrtek. Ale pozor, mohli bychom být hodně živelní.“ On by ten odvážný čin totiž mohl mít i nějaké následky a to nehodlají riskovat. Vše je třeba dojednat v poklidu a do detailu, aby projev nespokojenosti proběhl podle všech norem a náležitostí.
Jistě, moje připo… povaha mi říká, jen ať to proběhne v klidu, bez zranění, anebo nejraději vůbec. Na druhou stranu se ve mně objevila jiskřička radosti, když to na okamžik vypadalo, že se u nás projednou zdvihne vlna, která dopadne na břeh se stejnou energií, jako se na moři vytvořila. Že zkrátka jednou opravdu někdo něco dotáhne…
Minulý týden jsem se vrátila ze Španělska, kde se okamžitě po okurkové aféře objevily nápisy „NO ALDI, NO LIDL“, a německé obchody zely prázdnotou. Zákon nezákon, hlava nehlava, jednou jste nás pomluvili, my máme škody a vám to hodláme vrátit, jak se dá. A nezáleží na tom, o kolik jste zrovna zlevnili cukr.
Ne, nechci propagovat Francouze, kteří stávkují vždy, kvůli všemu a s pramínky krve tekoucími ze spánků. Stejně jako všechny, kdo začali vyvěšovat cedulky „za mě nestávkujte!“, mě deptá, že bych měla jít do práce pěšky, že si ráno nekoupím čerstvý rohlík a ještě čerstvější denní tisk a že večer, až se s kamarády budu chtít sejít v hospodě v centru, budu mít utrum. Na druhou stranu je velmi znepokojující, že jsem si hned na začátku řekla, že to asi nebude tak velké, že moje kamarádka s bohorovným klidem odjela v pátek do Ostravy s tím, že se v pondělí do práce určitě v klidu dostane a že moji spolužáci rozhodně nehodlají zrušit na čtvrtek plánovaný sraz. Nikdo si z těch velkých řečí moc nedělá, protože si jsou jisti, že náš jazyk opět zvítězí a rozhorlení odboráři s přibližujícím se datem přibrzdí, poposunou své stanovisko, popolezou o kousek zpátky, poposunou transparenty ze silnice a poodejdou od svých původních cílů. Všem je jednoduše jasné, že se z toho zase připo… Jak velí čeština. No řekněte, nebylo by lepší mít moře?
Najdete i na ELLE.cz
Porod v koupelně
Skutečně nevím, kdo přišel s tím, že praní by se mělo řadit mezi ženské domácí práce, ale jedná se o velmi politováníhodný omyl. Uznávám, že kdysi proměna nečistého prádla v prádlo čisté spadala pod patronát ženských rukou, tahle tradice ale skončila spolu s neckami, valchou, vyhrnutými sukněmi a bělením na louce. Od doby, kdy se do této voňavé práce vložila moderní technika, je setrvávání ve stereotypu, že praní náleží ženám, holý nerozum. Vždyť kombinuje všechny obory, které jsou ženám dlouhodobě úspěšně odpírány, jako elektrotechnika, chemie nebo informatika (mám na mysli ten svítící displej).
Ano, některé ženy už do těchto oborů úspěšně pronikly a odešly ověnčeny cenami, uznáním a vděkem celého lidstva. Ale co my, kterým se na gymplu při zapojování elektrického okruhu, jejž poháněla plochá baterie, nikdy nerozsvítila žárovička? Co my, kvůli nimž byla následkem neúspěšného pokusu při laboratořích z chemie evakuována škola? A co my, které si myslíme, že když notebook spí, určitě se mu něco zdá?
Od svého otce jsem zdědila pračku, jež asi ještě pamatovala obracení dupaček mé o pět let mladší sestry, a musím říct, že jsme si od začátku nesedly. Nebyla v domácnosti snad ani čtrnáct dní, a hned přikročila k vytyčování rolí. Po tom, co vytopila tři patra pode mnou a já jsem ještě čtrnáct dní měla z předsíně překážkovou dráhu, protože koberec byl rozvěšen po židlích, botnících a věšácích jako dokonalá kopie Dolomit, bylo jasno, kdo u nás bude mít rozhodující slovo. Už žádné: „Tady máš a per!“ Ne, náš vztah nabral úplně jiný směr. Na praní jsem si začala vyčleňovat nedělní dopoledne, a jakmile jsem naládovala svou stoletou indesitku kupou špíny, netroufla jsem si zvýšit moment odloučení nad pět minut. Ne že bych s tím měla zkušenosti přesahující výukové video na základce, ale troufám si tvrdit, že její výkon ze všeho nejvíc připomínal porod. Každých pět minut jsem nabíhala k rodičce, kladla jí starostlivě ruku na rozpálenou horní desku a říkala: „Už to bude, ještě chvilku, vydrž, broučku…“ A ona se svíjela, cukala a řvala, až se konečně ozvalo cvaknutí a já mohla s naprostým pocitem úlevy přestřihnout, tedy vlastně vytáhnout, šňůru. A také prádlo…
Neznám napínavější okamžik. Tak co zase? To, že chybějí ponožky do páru, vůbec neřeším, ale nové kalhotky s kraječkou, jež se proměnily v nekonečnou růžovou nit, mě překvapily dost. Ne ale víc než vlněné šaty, které bych si po svém pracím výkonu mohla obléknout, jedině pokud bych se celkově zmenšila v poměru jedna ku pěti. Sice bych konečně mohla na rande pozvat toho frajerského trpaslíka Ludvíka (jehož máme strčeného v koutě zahrady ve křoví, jelikož se právě nemůžeme rozhodnout, zda se za něj náhodou nestydíme, ale na druhou stranu nám ho věnoval strýček…), v tramvaji bych se ale asi dost těžko vydrapávala do schůdků a následně na sedačku.
Co vám budu povídat, prostě značkové šaty v háji. Stejně tak jako natržená halenka s kytičkami, podprsenka, která postupně přišla o obě kostice, a desítky triček, která získala barvy, jež lze asi nejsnáze charakterizovat podle nejrůznějších tělních tekutin, což není právě lákavé.
To té mé potvoře ale nestačilo, aby utvrdila svou vůdčí pozici, vypálila nám jednou zásuvku a masochisticky seškvařila i svou vlastní zástrčku (už vím, které je které, pan elektrikář mě poučil). Po tom, co dostala novou šňůru, začala se pod ní objevovat loužička a její skákavé pohyby se proměnily od stavu „zhulenec na technoparty“ přes „zraněný třínohý kůň“ do fáze „pusťte mě ven, nebo vám to tady všechno rozmlátím“. To jsem ji pak každou neděli nechala doskákat ke zdi a vypodložila škvíru mezi ní a stěnou ručníky a osuškami, aby ji to tak nebolelo, a taky proto, aby neomlátila dlaždičky.
Byla to dobrá holka, a ačkoli jsem si ji s taťkou vlastnoručně přinesla do bytu, přestože vážila osmdesát kilo a její spodní závaží tvořil prachsprostý beton, musela pryč. Na jejím místě už stojí mladá štíhlá krasavice, která krom praní dokáže prádlo i usušit – za půl hodiny! Dneska jsem do ní hodila sandály, na nichž bylo asi kilo písku, a ona pak řičela a kvílela… Asi mi chtěla naznačit, že takhle to nepůjde a že příště bych se měla zamyslet, dřív než uvidím lítat z hadice prach a kamení. No jo, mohlo mi to dojít dřív, jenže když jsem ty sandály tak nutně potřebovala… Praní prostě není nic pro ženské, nebo pro mě. Existuje jediné řešení. Neznáte někoho, kdo by prodal valchu? Cena dohodou.
Najdete i na ELLE.cz
Ano, některé ženy už do těchto oborů úspěšně pronikly a odešly ověnčeny cenami, uznáním a vděkem celého lidstva. Ale co my, kterým se na gymplu při zapojování elektrického okruhu, jejž poháněla plochá baterie, nikdy nerozsvítila žárovička? Co my, kvůli nimž byla následkem neúspěšného pokusu při laboratořích z chemie evakuována škola? A co my, které si myslíme, že když notebook spí, určitě se mu něco zdá?
Od svého otce jsem zdědila pračku, jež asi ještě pamatovala obracení dupaček mé o pět let mladší sestry, a musím říct, že jsme si od začátku nesedly. Nebyla v domácnosti snad ani čtrnáct dní, a hned přikročila k vytyčování rolí. Po tom, co vytopila tři patra pode mnou a já jsem ještě čtrnáct dní měla z předsíně překážkovou dráhu, protože koberec byl rozvěšen po židlích, botnících a věšácích jako dokonalá kopie Dolomit, bylo jasno, kdo u nás bude mít rozhodující slovo. Už žádné: „Tady máš a per!“ Ne, náš vztah nabral úplně jiný směr. Na praní jsem si začala vyčleňovat nedělní dopoledne, a jakmile jsem naládovala svou stoletou indesitku kupou špíny, netroufla jsem si zvýšit moment odloučení nad pět minut. Ne že bych s tím měla zkušenosti přesahující výukové video na základce, ale troufám si tvrdit, že její výkon ze všeho nejvíc připomínal porod. Každých pět minut jsem nabíhala k rodičce, kladla jí starostlivě ruku na rozpálenou horní desku a říkala: „Už to bude, ještě chvilku, vydrž, broučku…“ A ona se svíjela, cukala a řvala, až se konečně ozvalo cvaknutí a já mohla s naprostým pocitem úlevy přestřihnout, tedy vlastně vytáhnout, šňůru. A také prádlo…
Neznám napínavější okamžik. Tak co zase? To, že chybějí ponožky do páru, vůbec neřeším, ale nové kalhotky s kraječkou, jež se proměnily v nekonečnou růžovou nit, mě překvapily dost. Ne ale víc než vlněné šaty, které bych si po svém pracím výkonu mohla obléknout, jedině pokud bych se celkově zmenšila v poměru jedna ku pěti. Sice bych konečně mohla na rande pozvat toho frajerského trpaslíka Ludvíka (jehož máme strčeného v koutě zahrady ve křoví, jelikož se právě nemůžeme rozhodnout, zda se za něj náhodou nestydíme, ale na druhou stranu nám ho věnoval strýček…), v tramvaji bych se ale asi dost těžko vydrapávala do schůdků a následně na sedačku.
Co vám budu povídat, prostě značkové šaty v háji. Stejně tak jako natržená halenka s kytičkami, podprsenka, která postupně přišla o obě kostice, a desítky triček, která získala barvy, jež lze asi nejsnáze charakterizovat podle nejrůznějších tělních tekutin, což není právě lákavé.
To té mé potvoře ale nestačilo, aby utvrdila svou vůdčí pozici, vypálila nám jednou zásuvku a masochisticky seškvařila i svou vlastní zástrčku (už vím, které je které, pan elektrikář mě poučil). Po tom, co dostala novou šňůru, začala se pod ní objevovat loužička a její skákavé pohyby se proměnily od stavu „zhulenec na technoparty“ přes „zraněný třínohý kůň“ do fáze „pusťte mě ven, nebo vám to tady všechno rozmlátím“. To jsem ji pak každou neděli nechala doskákat ke zdi a vypodložila škvíru mezi ní a stěnou ručníky a osuškami, aby ji to tak nebolelo, a taky proto, aby neomlátila dlaždičky.
Byla to dobrá holka, a ačkoli jsem si ji s taťkou vlastnoručně přinesla do bytu, přestože vážila osmdesát kilo a její spodní závaží tvořil prachsprostý beton, musela pryč. Na jejím místě už stojí mladá štíhlá krasavice, která krom praní dokáže prádlo i usušit – za půl hodiny! Dneska jsem do ní hodila sandály, na nichž bylo asi kilo písku, a ona pak řičela a kvílela… Asi mi chtěla naznačit, že takhle to nepůjde a že příště bych se měla zamyslet, dřív než uvidím lítat z hadice prach a kamení. No jo, mohlo mi to dojít dřív, jenže když jsem ty sandály tak nutně potřebovala… Praní prostě není nic pro ženské, nebo pro mě. Existuje jediné řešení. Neznáte někoho, kdo by prodal valchu? Cena dohodou.
Najdete i na ELLE.cz
Ruční práce
Klaun z ruličky od toaletního papíru, adventní kalendář z krabiček od sirek, v nichž se každoročně roztečou bonbony, křivá kočička z moduritu a prapodivný hrnek bez ucha vypálený ve školní peci… Jistě byste ještě dnes doma našli některý z výrobků, nad nímž jste se hrbili ve školní družině nebo při výtvarné výchově s jasnou vizí vytvořit něco krásného. Úplně cítím to přesvědčení, že tentokrát bude dílo dokonalé, přesně podle představ mých, paní družinářky, maminky nebo babičky. Nikdy to ale nedopadlo. Nemá ani smysl vzpomínat na tričko odbarvené savem, z něhož se po pár týdnech stala solidní rybářská síť, nebo na bílý hrnek, pokreslený speciálními fixami a následně vypálený v troubě, ve kterém si dodnes babička míchá zubním kartáčkem barvu na vlasy. A co teprve ten úžasný dort pro mamku, který jsme se ségrou uplácaly z piškotů slepených nutelou a navrch jej ozdobily řadou odporných lízátek. Stojánek na pastelky ve tvaru ježka vyřezaný z překližky a betlém, který přes veškerou snahu nikdy nevypadal honosně a svátečně. Takhle by se dalo pokračovat donekonečna, pokusů o vytvoření něčeho bezchybného byly tisíce – až najednou, a těžko říci, kdy se to zlomilo, ustaly. Už žádné zaschlé šmouhy od lepidla na sedačce v obýváku, obarvený koberec, zničené nádobí, navěky zdevastované nejoblíbenější tričko, kterému chyběla ta poslední tečka…
Asi neexistuje konkrétní den a konkrétní výrobek, nad nímž byste dramaticky sepjali ruce a řekli: „No tak dost, už té snahy bylo přespříliš, přiznej si, že je marná a že tohle nikdy k ničemu dobrému nepovede!“ Žádné uvědomělé selhání se zkrátka nekonalo, spíš nové zájmy jako klohnění pleťových masek z domácích přísad, které vás zaručeně zbaví pupínků na čele, pročítání fotorománů, vyplňování přihlášek na školy, opisování přednášek, shánění brigád, nahánění protějšků nebo rozhánění chmur.
Celé je to dost podivné, až na malého Číňana, který podle bulváru dokáže namalovat cokoli, co vidí, geniálního Mozarta a smyšleného chlapce z amerického filmu, skrz kterého nějakým záhadným způsobem proudil elektrický proud, neznám mnoho dětí, jež by byly schopny vytvořit něco dokonalého, uhlazeného, neopatlaného a bez přetahování. To proto, že prostě ještě nemají zkušenosti, nevědí, jak který materiál reaguje, nestíhají přemýšlet dál než dva kroky dopředu a jejich prstíky nevědí, co je to jemná motorika. Co ale mají, je neuvěřitelný elán, píli a odhodlání.
A pak se to najednou otočí, mozek je schopen odhalit veškeré záludnosti korálků, šifonů, barev na dřevo, glazur či měděných drátků, prsty dokážou ovládat šicí stroje, jehlice, paličky, štětce a hrnčířské kruhy… Nikdo už si ale netroufne. Jednak proto, že už se tolikrát zklamal, jednak proto, že by se ztrapnil před svými přáteli, partnerem nebo kolegy, a možná taky proto, že už necítí potřebu vytvořit něco dokonalého. A najednou už neví, proč by měl někoho těšit jen tak, když na něj se přece každý vykašle. A možná už si ani neumí představit ten dokonalý výsledek, možná touha po krásném, bezchybném a barevném ustoupila a nahradila ji touha po viditelném, jistém a zřejmém úspěchu.
Proč se s něčím patlat, když koupit se dá úplně všechno, a to s viditelnou zárukou dokonalosti? Proč se vydávat klikatou pěšinou, když k cíli vede dálnice? Ty stovky nedodělaných raket z jablíčka, zašlapaných hradů z písku a zmačkaných výkresů nám asi až příliš nutí dojem, že zrovna my dokonalí být nedokážeme. Jo, ta prsatá sekretářka možná a ten nagelovanec od sousedů snad, ale my už jsme prošli několika lekcemi se stále stejným výsledkem. Tak zkuste vyhrabat některý z těch svých nepovedených výrobků a zamyslet se nad tím, o čem jste tenkrát snili, jak jste si to všechno naplánovali a jak to mělo vypadat. Že už to neumíte? Ale ano, on by ten hrnek už dnes jistě dopadl lépe.
Najdete i na ELLE.cz
Asi neexistuje konkrétní den a konkrétní výrobek, nad nímž byste dramaticky sepjali ruce a řekli: „No tak dost, už té snahy bylo přespříliš, přiznej si, že je marná a že tohle nikdy k ničemu dobrému nepovede!“ Žádné uvědomělé selhání se zkrátka nekonalo, spíš nové zájmy jako klohnění pleťových masek z domácích přísad, které vás zaručeně zbaví pupínků na čele, pročítání fotorománů, vyplňování přihlášek na školy, opisování přednášek, shánění brigád, nahánění protějšků nebo rozhánění chmur.
Celé je to dost podivné, až na malého Číňana, který podle bulváru dokáže namalovat cokoli, co vidí, geniálního Mozarta a smyšleného chlapce z amerického filmu, skrz kterého nějakým záhadným způsobem proudil elektrický proud, neznám mnoho dětí, jež by byly schopny vytvořit něco dokonalého, uhlazeného, neopatlaného a bez přetahování. To proto, že prostě ještě nemají zkušenosti, nevědí, jak který materiál reaguje, nestíhají přemýšlet dál než dva kroky dopředu a jejich prstíky nevědí, co je to jemná motorika. Co ale mají, je neuvěřitelný elán, píli a odhodlání.
A pak se to najednou otočí, mozek je schopen odhalit veškeré záludnosti korálků, šifonů, barev na dřevo, glazur či měděných drátků, prsty dokážou ovládat šicí stroje, jehlice, paličky, štětce a hrnčířské kruhy… Nikdo už si ale netroufne. Jednak proto, že už se tolikrát zklamal, jednak proto, že by se ztrapnil před svými přáteli, partnerem nebo kolegy, a možná taky proto, že už necítí potřebu vytvořit něco dokonalého. A najednou už neví, proč by měl někoho těšit jen tak, když na něj se přece každý vykašle. A možná už si ani neumí představit ten dokonalý výsledek, možná touha po krásném, bezchybném a barevném ustoupila a nahradila ji touha po viditelném, jistém a zřejmém úspěchu.
Proč se s něčím patlat, když koupit se dá úplně všechno, a to s viditelnou zárukou dokonalosti? Proč se vydávat klikatou pěšinou, když k cíli vede dálnice? Ty stovky nedodělaných raket z jablíčka, zašlapaných hradů z písku a zmačkaných výkresů nám asi až příliš nutí dojem, že zrovna my dokonalí být nedokážeme. Jo, ta prsatá sekretářka možná a ten nagelovanec od sousedů snad, ale my už jsme prošli několika lekcemi se stále stejným výsledkem. Tak zkuste vyhrabat některý z těch svých nepovedených výrobků a zamyslet se nad tím, o čem jste tenkrát snili, jak jste si to všechno naplánovali a jak to mělo vypadat. Že už to neumíte? Ale ano, on by ten hrnek už dnes jistě dopadl lépe.
Najdete i na ELLE.cz
Hodina mezi psem a vlkem
Hodina mezi psem a vlkem, tohle oblíbené básnické pojmenování popisující tajemné chvíle mezi nocí a dnem, skvěle vystihuje i něco jiného než mlhavé předraní – okamžik, kdy po proflámovaném večeru, nuceni vstát dřív, než se na slušného člověka patří, vyrážíte do ulic s mírnou hladinkou a obrovským úsměvem. Na rozdíl od básnické hodiny, kdy se dějí samé romanticko-melancholické události, opepřené jistou dávkou mystiky, je tento čas velmi milosrdný a přináší jen to nejlepší.
Nic jiného než kombinace psa a vlka vás nedonutí usmažit si po ránu za zpěvu songu Den je krásný čtyři topinky, polít je kečupem a s náramnou chutí je do sebe našťouchat bez pocitu viny a plného žaludku. Není ani fyzicky možné, aby člověk dokázal vypít tři litry džusu říznutého vodou, který po vzoru vyprahlého dromedára zmůžete během čtvrthodinky. Neexistují růžovější brýle, jež vám ještě hodinu budou tvrdit, že dovést si do ložnice toho savce připomínajícího muže byl vynikající nápad, a které vám před zrcadlem v koupelně zkreslí odraz natolik, že neuvidíte přiopilý pomačkaný ksicht, ale optimismem zářící, rozvernou tvářičku.
A to není všechno, tahle hodina umí mnohem víc – dokáže zkrátit jindy nekonečnou cestu v prostředcích hromadné dopravy, protože vám najednou vše bude připadat náramně zajímavé a zábavné. Ze zapšklé reptající trafikantky vykouzlí legrační svéráznou figurku, z oka, které se vám pustilo na punčoše, jen příležitost vyrazit bez silonek a z průšvihu v práci, který byste jindy vzlykavě oplakávala na toaletách, drobné nedorozumění. Nebudete ani věřit tomu, že jste tak dlouho nemohla sehnat letní šaty, když vám dokonale padnou první, co si vyzkoušíte. A už vůbec nepochopíte, jaká podivná síla vám nakázala uchovávat v outlooku dvě stě e-mailů a donekonečna je přebírat a umazávat, když program nabízí snadnou volbu smazat vše.
Mezi psem a vlkem se člověk zkrátka ještě nese na vlně předchozího příjemně stráveného večera, občas celkem bezdůvodně vybuchne smíchy, každého nahlas a rád zdvořile pozdraví a optá se na situaci v rodině, meteorologické stanici nebo na Dálném východě. Mezi psem a vlkem vás revizor v autobuse nevyplísní za to, že máte nohy na sedačce a vyřváváte do mobilu, ale omluví se, že rušil. Problémy neexistují a následky se mění v neviditelné duchy táhnoucí ohlodaným hradním cimbuřím… Dva čtyřnozí kamarádi posílení zbytkem včerejšího bílého rumu vás zkrátka umějí bezpečně provést mezi všedními nepříjemnostmi. Mají jediný handicap – jejich čas je přísně odměřován a ona hodina slastných chvil musí skončit, a také skončí.
Od páteře se směrem vzhůru začne plížit bolehlav, který vyžene obě šelmy a s nimi i jejich magické schopnosti přinášející štěstí. V ten okamžik se rozbolí loket naražený při nějaké hře, o jejíchž pravidlech už dnes nemáte ani šajn, ale jisté je, že musela být pěkně připitomělá. Krása a rozvernost se z obličeje vytratí a nahradí je kocovinový škleb.
Zároveň je jasné, že ačkoli jste jako dítě chtěla být kurátorkou velkých savců, ten exponát, co jste ráno objevila v posteli, nebyl nic jiného než hodně smutný úlet. Další potíže v práci tentokrát obrečíte hned dvakrát a se slzami v očích poběžíte přemlouvat ajťáky, aby vám z paměti vytáhli alespoň některé ze smazaných kontaktů. Cestou domů pak lidé přestanou být zajímaví a zábavní a stanou se otravným, nechutným hmyzem. A zítra se můžete těšit na pupínky, jež se vám po tom všem smaženém a kyselém, co jste snědla, vyřádkují na čele. Co ale musíte uznat, je, že ta hodinka naprosté chrabrosti, nepřemožitelnosti a optimismu za to stála. Že normálně byste za šaty tři tisíce nedala, ale jsou skvělé a budete je nosit celé léto. A že posnídat občas topinky je vlastně docela fajn. Zkrátka že v tom pocitu hodinové bezstarostnosti je něco kouzelného – snad to, že nikdy nevíte, kdy se pes s vlkem dostaví. A ovlivnit to nemůžete nijak, příště vám taky může být docela obyčejně špatně.
Najdete i na ELLE.cz
Nic jiného než kombinace psa a vlka vás nedonutí usmažit si po ránu za zpěvu songu Den je krásný čtyři topinky, polít je kečupem a s náramnou chutí je do sebe našťouchat bez pocitu viny a plného žaludku. Není ani fyzicky možné, aby člověk dokázal vypít tři litry džusu říznutého vodou, který po vzoru vyprahlého dromedára zmůžete během čtvrthodinky. Neexistují růžovější brýle, jež vám ještě hodinu budou tvrdit, že dovést si do ložnice toho savce připomínajícího muže byl vynikající nápad, a které vám před zrcadlem v koupelně zkreslí odraz natolik, že neuvidíte přiopilý pomačkaný ksicht, ale optimismem zářící, rozvernou tvářičku.
A to není všechno, tahle hodina umí mnohem víc – dokáže zkrátit jindy nekonečnou cestu v prostředcích hromadné dopravy, protože vám najednou vše bude připadat náramně zajímavé a zábavné. Ze zapšklé reptající trafikantky vykouzlí legrační svéráznou figurku, z oka, které se vám pustilo na punčoše, jen příležitost vyrazit bez silonek a z průšvihu v práci, který byste jindy vzlykavě oplakávala na toaletách, drobné nedorozumění. Nebudete ani věřit tomu, že jste tak dlouho nemohla sehnat letní šaty, když vám dokonale padnou první, co si vyzkoušíte. A už vůbec nepochopíte, jaká podivná síla vám nakázala uchovávat v outlooku dvě stě e-mailů a donekonečna je přebírat a umazávat, když program nabízí snadnou volbu smazat vše.
Mezi psem a vlkem se člověk zkrátka ještě nese na vlně předchozího příjemně stráveného večera, občas celkem bezdůvodně vybuchne smíchy, každého nahlas a rád zdvořile pozdraví a optá se na situaci v rodině, meteorologické stanici nebo na Dálném východě. Mezi psem a vlkem vás revizor v autobuse nevyplísní za to, že máte nohy na sedačce a vyřváváte do mobilu, ale omluví se, že rušil. Problémy neexistují a následky se mění v neviditelné duchy táhnoucí ohlodaným hradním cimbuřím… Dva čtyřnozí kamarádi posílení zbytkem včerejšího bílého rumu vás zkrátka umějí bezpečně provést mezi všedními nepříjemnostmi. Mají jediný handicap – jejich čas je přísně odměřován a ona hodina slastných chvil musí skončit, a také skončí.
Od páteře se směrem vzhůru začne plížit bolehlav, který vyžene obě šelmy a s nimi i jejich magické schopnosti přinášející štěstí. V ten okamžik se rozbolí loket naražený při nějaké hře, o jejíchž pravidlech už dnes nemáte ani šajn, ale jisté je, že musela být pěkně připitomělá. Krása a rozvernost se z obličeje vytratí a nahradí je kocovinový škleb.
Zároveň je jasné, že ačkoli jste jako dítě chtěla být kurátorkou velkých savců, ten exponát, co jste ráno objevila v posteli, nebyl nic jiného než hodně smutný úlet. Další potíže v práci tentokrát obrečíte hned dvakrát a se slzami v očích poběžíte přemlouvat ajťáky, aby vám z paměti vytáhli alespoň některé ze smazaných kontaktů. Cestou domů pak lidé přestanou být zajímaví a zábavní a stanou se otravným, nechutným hmyzem. A zítra se můžete těšit na pupínky, jež se vám po tom všem smaženém a kyselém, co jste snědla, vyřádkují na čele. Co ale musíte uznat, je, že ta hodinka naprosté chrabrosti, nepřemožitelnosti a optimismu za to stála. Že normálně byste za šaty tři tisíce nedala, ale jsou skvělé a budete je nosit celé léto. A že posnídat občas topinky je vlastně docela fajn. Zkrátka že v tom pocitu hodinové bezstarostnosti je něco kouzelného – snad to, že nikdy nevíte, kdy se pes s vlkem dostaví. A ovlivnit to nemůžete nijak, příště vám taky může být docela obyčejně špatně.
Najdete i na ELLE.cz
Fanynka, vlastenka a mimoňka
Ve čtyřce nedaleko Strossmayeráku jsem srkajíc bílý střik vyslechla promluvu zdatného filozofa a psychoanalytika v jednom… Ten kravaťákovi v obleku a hráškově zelené košili tvrdil, že na schůzi domovní rady, která se ten týden odehrála, pravidelně přibíhal soused hlásící průběžné výsledky hokejového mače, čímž se počáteční napjaté vztahy zcela zlidštily a všechny negativní návrhy byly nakonec staženy. Následovala soutěž, v níž si měl hoch tipnout, kolik piv už vypravěč vypil…
Tipl šest. Dozvěděl se, že čtrnáct a že to vůbec není poznat. Troufla bych si oponovat, jelikož si rétor celou dobu, kdy byl sám, povídal pro sebe. To ale nic nemění na faktu, že v jednom měl pravdu – vítězství v hokeji opravdu dokáže zlomit mnohé negativní emoce a vybičovat národní sebevědomí až na maximum. Což je naprosto nadbytečné všeobecně známé sdělení, které už obrousilo mnohé klávesnice. Co ale zatím nikdo nezkoumal, je otázka, jak hokejové šílenství působí na rod femina – žena.
Po důkladném sledování si troufám nabídnout vlastní teorii, jež dělí zástupce rodu na další nižší hokejové druhy. První se nazývá fanynka – půjdeme-li od těch muži oblíbených. Ta se podle specifických odlišností dělí na další dva poddruhy, a to přesvědčená, jež byla už v dětství otcem nebo bratry sportovně zmasírovaná, má oblíbený tým, na nějž chodí, sleduje jeho výsledky, pamatuje si události několika posledních let a zná jména všech hráčů.
Druhý poddruh fanynky potom nazýváme podlézavá. Tato diva začala fandit především proto, že na zápasech se vyskytuje řada zástupců mužského pohlaví a s největší pravděpodobností i její přítel. Má tedy také manšaft, jemuž fandí, výsledky moc pravidelně nesleduje, ale když už, je schopna se s nimi velmi okázale ohánět. Historii výsledků nezná, ale jména většiny hráčů si pamatuje. Pokud bychom šli po fyziognomických rysech – bude mít s největší pravděpodobností blonďatý melír, nalepovací nehty a na zápasy chodí oděna v dresu. Což je zajímavé, protože fanynka přesvědčená se do barev svého týmu nepřevléká zdaleka tak často.
Další druh hokej sledujících žen můžeme označit jako vlastenka. Opět ji můžeme specifikovat dvěma poddruhy – vlastenka aktivní a pasivní. Druhu aktivnímu může být sport spíše ukradený, ale vždycky jej nadchne, když se hraje mistrovství světa nebo olympiáda. Potom je vlastenka ochotna vkládat do fandění veškeré emoce, zápasy programově vyhledává, aby mohla podpořit tým, a jakmile hrají hymnu, sleduje hráče se slzami v očích a zpívá s nimi. To druh pasivní zvládne u zápasu uplést kus šály nebo uhlídat bábovku v troubě, výsledek ji zas až tak nezajímá, ale chápe, že její manžel, přítel, bratr nebo syn teď prostě prožívají jedny z nejhezčích chvil v roce, a je ochotna a schopna vytvořit jim k tomu odpovídající zázemí. Navíc by ji nikdy nenapadlo dožadovat se v takové chvíli Šeherezády na jiném programu nebo pomoci na zahradě. Prostě ví, že když dávají fotbal nebo hokej, je nejlepší uvařit, vychladit pivo a nedožadovat se vůbec ničeho. Když potom nakonec tým zvítězí, má radost. Také proto, že ti její hoši jsou šťastní… Jakmile se však sportovcům nezadaří, přichází s průpovídkou, že je to přece jen hra a příště to bude určitě lepší, čímž už se od fanouškovského přístupu velmi silně vzdaluje.
Ne ale tak mocně jako druh poslední zvaný mimoňka. Poznáte ji tak, že s bohorovným klidem pozve zástupce rodu vir – muž do divadla nebo na koncert, když se ten večer hraje zápas. Také ji snadno identifikujete, jakmile se zeptáte, zda byla nebo bude fandit, a ona odpoví: „Čemu?“Takové dívky pak mohou často narazit a měly by si uvědomit, že když už hokej dokáže změnit rozhodnutí bytové jednoty, může velmi zacvičit i s jejich vztahy s opačným, mužským rodem. A tak i když pozdě, přináším alespoň miniaturní slovníček výrazů, jež je pro další dny nutné zařadit do své zásoby. Pamatujte si: Jágr, hattrick, gól, hurááá, bronz a Češi jsou nejlepší. S tím byste v základu měly vystačit. Jakmile se pak někde objeví slova mistrovství, olympiáda nebo hokej, zapište si termíny zápasů českého družstva do diáře. Minimálně pak nebudete překvapené, že s vámi partner nechce navštívit koncert České filharmonie. Fanynky a vlastenky vám detaily tohoto tajemného světa určitě velmi rády odkryjí – jde přece o naše národní sebevědomí.
Najdete i na ELLE.cz
Tipl šest. Dozvěděl se, že čtrnáct a že to vůbec není poznat. Troufla bych si oponovat, jelikož si rétor celou dobu, kdy byl sám, povídal pro sebe. To ale nic nemění na faktu, že v jednom měl pravdu – vítězství v hokeji opravdu dokáže zlomit mnohé negativní emoce a vybičovat národní sebevědomí až na maximum. Což je naprosto nadbytečné všeobecně známé sdělení, které už obrousilo mnohé klávesnice. Co ale zatím nikdo nezkoumal, je otázka, jak hokejové šílenství působí na rod femina – žena.
Po důkladném sledování si troufám nabídnout vlastní teorii, jež dělí zástupce rodu na další nižší hokejové druhy. První se nazývá fanynka – půjdeme-li od těch muži oblíbených. Ta se podle specifických odlišností dělí na další dva poddruhy, a to přesvědčená, jež byla už v dětství otcem nebo bratry sportovně zmasírovaná, má oblíbený tým, na nějž chodí, sleduje jeho výsledky, pamatuje si události několika posledních let a zná jména všech hráčů.
Druhý poddruh fanynky potom nazýváme podlézavá. Tato diva začala fandit především proto, že na zápasech se vyskytuje řada zástupců mužského pohlaví a s největší pravděpodobností i její přítel. Má tedy také manšaft, jemuž fandí, výsledky moc pravidelně nesleduje, ale když už, je schopna se s nimi velmi okázale ohánět. Historii výsledků nezná, ale jména většiny hráčů si pamatuje. Pokud bychom šli po fyziognomických rysech – bude mít s největší pravděpodobností blonďatý melír, nalepovací nehty a na zápasy chodí oděna v dresu. Což je zajímavé, protože fanynka přesvědčená se do barev svého týmu nepřevléká zdaleka tak často.
Další druh hokej sledujících žen můžeme označit jako vlastenka. Opět ji můžeme specifikovat dvěma poddruhy – vlastenka aktivní a pasivní. Druhu aktivnímu může být sport spíše ukradený, ale vždycky jej nadchne, když se hraje mistrovství světa nebo olympiáda. Potom je vlastenka ochotna vkládat do fandění veškeré emoce, zápasy programově vyhledává, aby mohla podpořit tým, a jakmile hrají hymnu, sleduje hráče se slzami v očích a zpívá s nimi. To druh pasivní zvládne u zápasu uplést kus šály nebo uhlídat bábovku v troubě, výsledek ji zas až tak nezajímá, ale chápe, že její manžel, přítel, bratr nebo syn teď prostě prožívají jedny z nejhezčích chvil v roce, a je ochotna a schopna vytvořit jim k tomu odpovídající zázemí. Navíc by ji nikdy nenapadlo dožadovat se v takové chvíli Šeherezády na jiném programu nebo pomoci na zahradě. Prostě ví, že když dávají fotbal nebo hokej, je nejlepší uvařit, vychladit pivo a nedožadovat se vůbec ničeho. Když potom nakonec tým zvítězí, má radost. Také proto, že ti její hoši jsou šťastní… Jakmile se však sportovcům nezadaří, přichází s průpovídkou, že je to přece jen hra a příště to bude určitě lepší, čímž už se od fanouškovského přístupu velmi silně vzdaluje.
Ne ale tak mocně jako druh poslední zvaný mimoňka. Poznáte ji tak, že s bohorovným klidem pozve zástupce rodu vir – muž do divadla nebo na koncert, když se ten večer hraje zápas. Také ji snadno identifikujete, jakmile se zeptáte, zda byla nebo bude fandit, a ona odpoví: „Čemu?“Takové dívky pak mohou často narazit a měly by si uvědomit, že když už hokej dokáže změnit rozhodnutí bytové jednoty, může velmi zacvičit i s jejich vztahy s opačným, mužským rodem. A tak i když pozdě, přináším alespoň miniaturní slovníček výrazů, jež je pro další dny nutné zařadit do své zásoby. Pamatujte si: Jágr, hattrick, gól, hurááá, bronz a Češi jsou nejlepší. S tím byste v základu měly vystačit. Jakmile se pak někde objeví slova mistrovství, olympiáda nebo hokej, zapište si termíny zápasů českého družstva do diáře. Minimálně pak nebudete překvapené, že s vámi partner nechce navštívit koncert České filharmonie. Fanynky a vlastenky vám detaily tohoto tajemného světa určitě velmi rády odkryjí – jde přece o naše národní sebevědomí.
Najdete i na ELLE.cz
Zvadlý salát
Zvadlý salát, i tak nějak by se dal popsat zelený sliz, který jsem dnes ráno objevila v celozrnné housce. Pohled na něj ve mně probudil hned několik reflexů, ani jeden z nich však nebyl žvýkací nebo polykací. A jelikož jsem náhodou neběžela na metro na poslední chvíli, rozhodla jsem se oproti obvyklému způsobu řešení podobných situací tentokrát „nedržet hubu a krok“, jak se tak hezky česky říká.
V obchůdku jsem předvedla ten Shrekově hlenu podobný poklad a požadovala snídani lepší a čerstvou, přesvědčena naivně o své pravdě a věříc v porozumění a pochopení. Ani jednoho se mi však nedostalo. „Přivezli je dneska ráno,“ prohlásila prodavačka otráveně, a dala mi tak jasně najevo, jak moc je jí má nechuť zakousnout se do poloshnilé zeleně ukradená. Na můj argument, že to s nimi (jako s těmi houskami) ale neměli nejdříve podnikat zaoceánskou plavbu, odvětila, že mi ji teda vymění. S kyselým obličejem a připomínkou, že „beztak jsou všechny stejný“, mi podala housku jinou a útrpně se podívala na paní, která za mnou stála ve frontě. „Jo tyhle mladý rozmachaný slečinky,“ prýštilo jí při tom z očí, aby mě to vítězství nepřišlo tak lacino.
Předpokládám, že tu zanedbanou houskovitou chudinku pak naservírovala nějakému jinému hladovci, který neměl tolik štěstí, šel přesně a potřeboval do práce přijít včas. Nejsem zastánce žehrání na malé české poměry a vychvalování toho, jak je to ve světě lepší. Ale v tomto případě bohužel musím přiznat, že je… Žádné zbytečné zdvořilostní hovory o ničem, žádný naučený úsměv ani přehnaně zdvořilý pozdrav v našich trafikách, pekařstvích a papírnictvích nenajdete. Ne, všude jste vlastně navíc, otravní a máte neúměrné požadavky. Dorazila jsem do práce, kde si kolegyně posteskla, že už je to deset dní, co jí měl kurýr přivézt mobilní telefon označený v nabídce ikonou na skladě s ručením dodávky do týdne. Když volala operátorovi, prohlásil, že mobil nemají a až prý bude, tak zavolají. To mně kurýr objednaný balíček dovezl, a protože nikdo nebyl doma, zavolal, že ho položil na botník – ideální řešení v době, kdy si lidé k trubce ve zdi přivazují i ty botníky…
Pamatuji si zcela živě, jak jsem se po čtvrtletním pobytu v cizině navrátila do vlasti s tím připitomělým entuziasmem, který se rval ven, jak jen mohl, a s rozzářeným obličejem sdělovala trafikantovi „jak že je to venku hezky, že bych prosila o jeden tenhleten časopis a tyhle žvýkačky a že děkuju pěkně a dobrý den a na shledanou“ a jedinou zpětnou reakcí byla slova „za pade“. Také už mi po půl roce v Čechách té životní radosti ubylo, ale pořád mi nejde na rozum, co to s námi je. Proč většina těch, kdo pracují ve službách, berou svou profesi více jako satanovo prokletí než jako možnost zpříjemnit někomu den. Drobné nikdy nejsou, přání vybočující ze zajetých standardů urážejí a sama vaše existence je na obtíž.
To mi potvrdil i obtloustlý chlapík sedící v internetové kavárně, kde jsem si chtěla vytisknout šest áčtyřek z flash disku: „Musíte si zaplatit internet a sama si to poslat, já vám to tady vytisknu, vám se to nebude líbit a vy mi to pak nebudete chtít zaplatit. Já tu nejsem od toho, abych vám to tady platil z vlastní kapsy…“ Přiznávám, že jeho výlev jsem ne úplně pochopila, ale předpokládám, že za ním stála jakási špatná zkušenost. Jisté je, že ze mě vytáhl pětatřicet korun za to, že jsem si sedla k počítači, otevřela soubor a zmáčkla tlačítko tisk. Potom musel ke klávesnici přijít on, zadat heslo tisk povolující a počkat u tiskárny, než lejstra vylezou, abych s nimi náhodou neutekla. Že těch šest papírů stálo osmnáct korun, tedy polovinu ‚internetového‘, vám asi nemusím ani říkat. Hoch si ale mohl být jistý, že jakmile by se mi tisk nelíbil, může říct: „To je váš problém, sama jste si to tam blbě poslala.“
Všichni máme jistě takové zážitky a je jasné, že každému občas někdo šlápne na kuří oko, ale ať dělám, co dělám, u nás je těch očí přece jen nějak víc. Tak až si zas zítra půjdete koupit housku, noviny, za korunu kvasnic nebo dva litry stáčeného k tomu svému, jedinému a nade vše milovanému prodavači, který se usmívá a kterého každý někde máme, pochvalte ho a řekněte, jak moc dobře to dělá. Třeba se to nějak rozšíří i mezi ty ostatní. No, nestojí to alespoň za pokus?
Najdete i na ELLE.cz
V obchůdku jsem předvedla ten Shrekově hlenu podobný poklad a požadovala snídani lepší a čerstvou, přesvědčena naivně o své pravdě a věříc v porozumění a pochopení. Ani jednoho se mi však nedostalo. „Přivezli je dneska ráno,“ prohlásila prodavačka otráveně, a dala mi tak jasně najevo, jak moc je jí má nechuť zakousnout se do poloshnilé zeleně ukradená. Na můj argument, že to s nimi (jako s těmi houskami) ale neměli nejdříve podnikat zaoceánskou plavbu, odvětila, že mi ji teda vymění. S kyselým obličejem a připomínkou, že „beztak jsou všechny stejný“, mi podala housku jinou a útrpně se podívala na paní, která za mnou stála ve frontě. „Jo tyhle mladý rozmachaný slečinky,“ prýštilo jí při tom z očí, aby mě to vítězství nepřišlo tak lacino.
Předpokládám, že tu zanedbanou houskovitou chudinku pak naservírovala nějakému jinému hladovci, který neměl tolik štěstí, šel přesně a potřeboval do práce přijít včas. Nejsem zastánce žehrání na malé české poměry a vychvalování toho, jak je to ve světě lepší. Ale v tomto případě bohužel musím přiznat, že je… Žádné zbytečné zdvořilostní hovory o ničem, žádný naučený úsměv ani přehnaně zdvořilý pozdrav v našich trafikách, pekařstvích a papírnictvích nenajdete. Ne, všude jste vlastně navíc, otravní a máte neúměrné požadavky. Dorazila jsem do práce, kde si kolegyně posteskla, že už je to deset dní, co jí měl kurýr přivézt mobilní telefon označený v nabídce ikonou na skladě s ručením dodávky do týdne. Když volala operátorovi, prohlásil, že mobil nemají a až prý bude, tak zavolají. To mně kurýr objednaný balíček dovezl, a protože nikdo nebyl doma, zavolal, že ho položil na botník – ideální řešení v době, kdy si lidé k trubce ve zdi přivazují i ty botníky…
Pamatuji si zcela živě, jak jsem se po čtvrtletním pobytu v cizině navrátila do vlasti s tím připitomělým entuziasmem, který se rval ven, jak jen mohl, a s rozzářeným obličejem sdělovala trafikantovi „jak že je to venku hezky, že bych prosila o jeden tenhleten časopis a tyhle žvýkačky a že děkuju pěkně a dobrý den a na shledanou“ a jedinou zpětnou reakcí byla slova „za pade“. Také už mi po půl roce v Čechách té životní radosti ubylo, ale pořád mi nejde na rozum, co to s námi je. Proč většina těch, kdo pracují ve službách, berou svou profesi více jako satanovo prokletí než jako možnost zpříjemnit někomu den. Drobné nikdy nejsou, přání vybočující ze zajetých standardů urážejí a sama vaše existence je na obtíž.
To mi potvrdil i obtloustlý chlapík sedící v internetové kavárně, kde jsem si chtěla vytisknout šest áčtyřek z flash disku: „Musíte si zaplatit internet a sama si to poslat, já vám to tady vytisknu, vám se to nebude líbit a vy mi to pak nebudete chtít zaplatit. Já tu nejsem od toho, abych vám to tady platil z vlastní kapsy…“ Přiznávám, že jeho výlev jsem ne úplně pochopila, ale předpokládám, že za ním stála jakási špatná zkušenost. Jisté je, že ze mě vytáhl pětatřicet korun za to, že jsem si sedla k počítači, otevřela soubor a zmáčkla tlačítko tisk. Potom musel ke klávesnici přijít on, zadat heslo tisk povolující a počkat u tiskárny, než lejstra vylezou, abych s nimi náhodou neutekla. Že těch šest papírů stálo osmnáct korun, tedy polovinu ‚internetového‘, vám asi nemusím ani říkat. Hoch si ale mohl být jistý, že jakmile by se mi tisk nelíbil, může říct: „To je váš problém, sama jste si to tam blbě poslala.“
Všichni máme jistě takové zážitky a je jasné, že každému občas někdo šlápne na kuří oko, ale ať dělám, co dělám, u nás je těch očí přece jen nějak víc. Tak až si zas zítra půjdete koupit housku, noviny, za korunu kvasnic nebo dva litry stáčeného k tomu svému, jedinému a nade vše milovanému prodavači, který se usmívá a kterého každý někde máme, pochvalte ho a řekněte, jak moc dobře to dělá. Třeba se to nějak rozšíří i mezi ty ostatní. No, nestojí to alespoň za pokus?
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)