Říct mi někdo před půl rokem, že si jednoho dne vezmu v práci volný pátek, abych mohla jet do díry jménem Lipová na Prostějovsku skládat puzzle, které má 32 tisíc dílků, rozhodně bych se nejprve upřímně zasmála, optala se ho na množství omamných látek v krvi a na počet sezdaných sestřenic, bratranců a sourozenců v rodině. Skládat puzzle jsem se totiž nějak výrazněji pokoušela jenom jednou – když mi bylo třináct, byl to strašný hit a na krabici se leskl obrázek pohádkově zasněženého Neuschwansteinu. Ano, správně říkám na krabici, protože čekat, že zjistím, co se mezi čtverečky odehrává, až po tom, co obrázek dostavím, nikdy bych se nedozvěděla víc, než že k zámku šíleného Ludvíka vede cestička ohraničená taráskem.
Půl roku se po bytě povalovaly krabičky od margarínu naplněné barevnými kostičkami a já trávila hodiny tím, abych za odpoledne přiložila jednu, dvě – ve výjimečných situacích i tři. A jako by nestačila má neschopnost, přišla vždycky, když věc začala vypadat nadějně, nějaká přírodní katastrofa. Jednou do obrázku spadlo rozbité okno na půdě, kam byl obraz dočasně odložen, jednou do něho otevřeným oknem nalilo a… vlastně už nevím, ale určitě bylo ještě nějaké třetí jednou.
Naneštěstí existuje mezi lidmi podivné těžko definovatelné pouto jménem přátelství, jež určuje ještě podivnější pravidlo, které praví: „Dělá-li tvá kamarádka něco s nadšením, náramně jí na tom záleží a rozhodla se tě přizvat, nemáš prakticky možnost odmítnout, ať už se jedná o sebevětší kravinu.“ A tak jsem se účastnila pokusu o světový rekord ve stavění puzzle a nebylo to vůbec tak špatné, jak bych očekávala. Krom neobyčejné radosti nad každou zasazenou kostičkou jsem totiž během šedesáti osmi hodin strávených takřka nepřetržitě s padesáti dalšími nadšenci v sále kulturního domu získala zajímavý vhled do jednoho mikrosvěta. Po dvanácti hodinách zírání do takřka identických dílků se totiž lidi museli chca nechca projevit – a co teprve po čtyřiceti. Každý sociální antropolog by nad takovým socio-kulturním vzorkem zaplesal. A stejně tak já.
Nejzajímavější byly samozřejmě páry. S rovnováhou vesmíru by nejspíš nebylo všechno v pořádku, kdyby se ve společné domácnosti sešli dva propagátoři titěrných kostiček, a tak byl jeden z nich obvykle lidově řečeno ‚mimo mísu‘. Jak si ale poradit v situaci, kdy si partner vedle vás připadá jako debil, ale vám to nedá, protože vás věc prostě baví, jde vám, jste v ní dobří a chcete to předvést. Pokud byla silnějším v páru žena, dokázala si poradit velmi snadno. „Miláčku, mohl bys mi najít tu černou kostičku se zahnutým zobáčkem doprava a červeným spodním růžkem. S tou si opravdu nevím rady,“ prohlásila například jedna slečna, a zatímco se brouček tři čtvrtě hodiny snažil, poskládala sama polovinu tisícového obrázku. Když potom její partner dílek slavnostně objevil, hezky ho pochválila a zdůraznila, že bez něj by se nehla z místa, čímž si zajistila klid na další půl hodiny.
Pokud byl silnější v páru muž, snažil se sice o podobnou metodu, ovšem neschopen dotáhnout ji k dokonalosti, mnohdy svou partnerkou doporučením, ať uhne a staví si někde z těch nejjednodušších kousků, urazil k smrti. Ukázalo se také, komu společná práce klape a kteří lidé spolu nevydrží u stolu. Já osobně jsem zjistila, že jsem schopna dopracovat se jakž takž nějakého cíle pouze takzvanou autistickou metodou, a že jakmile mi někdo nabídne pomoc nebo nedej bože sáhne do pečlivě vybudovaného systému, chopí se mě vnitřní pnutí a děs, a se stavěním je konec.
Přirozeným výběrem se z našeho malého vzorku vyčlenili vůdci skupiny a jedinci na okraji společnosti. Každý zaujal nějakou úlohu, tak jako měli pralidé rozdělené služby u jeskyně a vykopané jámy. A když pak po dlouhých přípravách nadešel okamžik vyčerpávajícího štvaní mamuta, kdy všichni padají na energetickým nápojem upatlaná ústa, skupina se pěkně spojila v jeden celek, uštvala to veliké zvíře a oslavovala tancem kolem ohně. Všichni se obětavě postarali o slabší jedince a bylo dobře. A proč to píšu? Protože jsem nabyla dojmu, že bychom měli puzzle skládat povinně alespoň jednou ročně všichni. On ten otlačený zadek lidi přece jen spojí.
Najdete i na ELLE.cz
sobota 13. srpna 2011
středa 3. srpna 2011
Nespavec
Exisují dva druhy lidí - spavci a nespavci. A každá z těch komunit má nějaké zvláštnosti, o nichž se druzí nikdy nedozvědí, protože v okamžicích, kdy probíhají nejlepší okamžiky života jedněch, ti druzí spí. Infiltrace do skupiny nepřichází v úvahu, jelikož spavec není ani fyzicky ani psychicky mocen docenit, co zažívá nespavec v okamžicích největší euforie a platí to i naopak. Ačkoli riskuji věčné zatracení, rozhodla jsem se prozradit, co se odehrává v hodinách, kdy VY - spavci prožíváte nejslastnější REM fáze.
Svět se totiž na dvě hodiny promění ve zcela jiné místo, jehož obyvatele spojují neomyvatelné ospalky, neučesatelná vrabčí hnízda a pozoruhodné modely na hranici spacího, joggingového a maškarního úboru. Se slastně připitomělými výrazy se zívající zombie courají po ulicích a čerpajíc energii z nedávno přerušeného spánku, šíří kolem dětsky naivní radost z nového dne. V ulicích voní teplé rohlíky, zelináři vybalují křupavou zeleninu a květinářky kropí barevné pugéty studenou rosou.
Empirický výzkum navíc prokázal, že ať se pohybujete kdekoli po světě je šestá až osmá hodina ranní jediný úsek dne, kdy se lidé zdraví - a to bez výjimky. Řidič náklaďáku, který by se za běžného provozu vzteky vzňal, kyne spokojeně stařence courající se s ufuněným psíkem připomínajícím štangli salámu. Ona stařenka zase hlasitě poklonkuje: "Zdravím Vás mladá paní!" Ačkoli odpoledne to téhle fuchtli, co bydlí vedle a neví, kam s penězma, pořádně natře na setkání s letkou svých podobně zahořklých přítelkyň.
A mladá paní? Ta s úsměvem popřeje dobré ráno té nemožné kariéristce, která ve vile vedle jejího domku žije sama a už by si přece dávno měla uvědomit, jak je pro ženu důležité mateřství a manželova opora.
Zdraví se nespavci na kolonádě v Karlových Varech a zapomínají na nevraživost vůči ruským братům. Zdraví se starší páni sedící nad kapučínem u Fora Romana s turisty, kteří už nemohli dospat hrůzou, že všechny symboly z knihy Dana Browna do rána zmizí. U čerpací stanice na Smíchově se zdraví řidiči s bezdomovci, kterým už omrzaly palce, a tak si jdou zahřát ruce pod teplý proud vody na záchod, který se nezamyká. A zdraví se joggující modelky se zarytými koňačkami v Central Parku, jež vzájemně nikdy nepochopí, jak takhle může holka žít.
Po dvě ranní hodiny se zapomíná na křivdy, ústrky a bezpráví, nikdo ještě nestihl nikoho rozlítit a nikdo nestačil být naštván. Funguje se v jiném režimu, který nepovažuje za zvláštnost, máte-li každou ponožku jinak barevnou a na zadku na teplácích nápis K nakousnutí. Promíjí se kabát, který milujete, ale bohužel už vyšel z módy, radostné pohvizdování a dokonce i rozmařilé vyskakování do kroku. Lidé se zkrátka nechávají žít a jejich práh tolerance přetéká jako kouzelný hrnek vařící nekonečné zásoby krupičné kaše. Nespavci se tou sladkou pochoutkou brodí a nabírají ji plnými hrstmi. Ty mně a já zas tobě.
Přímou úměrou s přibývajícím počtem lidí na ulicích, s chladnutím pečiva na pultech a hadrovatěním zeleniny se ale uvolněné obličeje postupně opět vrací do svých obvykle naprogramovaných podob. Zdravení ustane a krupičná kaše se promění ve smrduté bláto. Nezbývá než si nazítří zase přivstat... nebo se stát propagátorem kultury nespavců. Já osobně začnu od těch různobarevných ponožek.
Najdete i na ELLE.cz
Svět se totiž na dvě hodiny promění ve zcela jiné místo, jehož obyvatele spojují neomyvatelné ospalky, neučesatelná vrabčí hnízda a pozoruhodné modely na hranici spacího, joggingového a maškarního úboru. Se slastně připitomělými výrazy se zívající zombie courají po ulicích a čerpajíc energii z nedávno přerušeného spánku, šíří kolem dětsky naivní radost z nového dne. V ulicích voní teplé rohlíky, zelináři vybalují křupavou zeleninu a květinářky kropí barevné pugéty studenou rosou.
Empirický výzkum navíc prokázal, že ať se pohybujete kdekoli po světě je šestá až osmá hodina ranní jediný úsek dne, kdy se lidé zdraví - a to bez výjimky. Řidič náklaďáku, který by se za běžného provozu vzteky vzňal, kyne spokojeně stařence courající se s ufuněným psíkem připomínajícím štangli salámu. Ona stařenka zase hlasitě poklonkuje: "Zdravím Vás mladá paní!" Ačkoli odpoledne to téhle fuchtli, co bydlí vedle a neví, kam s penězma, pořádně natře na setkání s letkou svých podobně zahořklých přítelkyň.
A mladá paní? Ta s úsměvem popřeje dobré ráno té nemožné kariéristce, která ve vile vedle jejího domku žije sama a už by si přece dávno měla uvědomit, jak je pro ženu důležité mateřství a manželova opora.
Zdraví se nespavci na kolonádě v Karlových Varech a zapomínají na nevraživost vůči ruským братům. Zdraví se starší páni sedící nad kapučínem u Fora Romana s turisty, kteří už nemohli dospat hrůzou, že všechny symboly z knihy Dana Browna do rána zmizí. U čerpací stanice na Smíchově se zdraví řidiči s bezdomovci, kterým už omrzaly palce, a tak si jdou zahřát ruce pod teplý proud vody na záchod, který se nezamyká. A zdraví se joggující modelky se zarytými koňačkami v Central Parku, jež vzájemně nikdy nepochopí, jak takhle může holka žít.
Po dvě ranní hodiny se zapomíná na křivdy, ústrky a bezpráví, nikdo ještě nestihl nikoho rozlítit a nikdo nestačil být naštván. Funguje se v jiném režimu, který nepovažuje za zvláštnost, máte-li každou ponožku jinak barevnou a na zadku na teplácích nápis K nakousnutí. Promíjí se kabát, který milujete, ale bohužel už vyšel z módy, radostné pohvizdování a dokonce i rozmařilé vyskakování do kroku. Lidé se zkrátka nechávají žít a jejich práh tolerance přetéká jako kouzelný hrnek vařící nekonečné zásoby krupičné kaše. Nespavci se tou sladkou pochoutkou brodí a nabírají ji plnými hrstmi. Ty mně a já zas tobě.
Přímou úměrou s přibývajícím počtem lidí na ulicích, s chladnutím pečiva na pultech a hadrovatěním zeleniny se ale uvolněné obličeje postupně opět vrací do svých obvykle naprogramovaných podob. Zdravení ustane a krupičná kaše se promění ve smrduté bláto. Nezbývá než si nazítří zase přivstat... nebo se stát propagátorem kultury nespavců. Já osobně začnu od těch různobarevných ponožek.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 28. července 2011
Nebezpečná zdvořilost
„Nechcete se posadit?“ zeptala se jistá hnědovlasá slečna v metru a kolem zašustila zrnka cukru, jak moc sladce ta otázka zněla. Okamžitě nastal sled zdánlivě nesouvisejících událostí. Paní stojící nad dívkou sjela nebožačku pohledem podrážděné hladové kobry a sykla: „Ne!!!“ To jediné slůvko skrývalo všechnu zlobu a opovržení, jež se vejdou do sedmatřicetileté ženy. Následně obrátila hlavu na druhou stranu.
Hnědovláska zatím zrudla a její krk zajel do hrudníku jak svíčka do šlehačkového nepečeného dortu, oči zapíchla do podlahy a upřeně počítala třpytky v linoleu (dodnes nechápu, proč tam jsou). Celý vagon jako by se najednou ocitl v průsvitné, postupně houstnoucí hmotě. Jako kdyby obří ručka americké hospodyňky šedesátých let zdvihla střechu, zalila soupravu horkou želatinou, přiklopila víko zpátky a čekala, až moučník ztuhne a ona jej bude moci nakrájet na plátky a donést dětem v kostkovaných vestičkách, jež onoho sobotního odpoledne přivedly její přítelkyně na návštěvu.
Čas v tu chvíli ztratil svůj obvyklý rytmus a všech osm cestujících připadajících průměrně na jeden metr čtvereční v metru krát nejbližších minimálně pět metrů se společně modlilo k nejrůznějším bohům, ať už konečně jedna z nich vystoupí.
Jistě je vám to už dávno jasné, co se stalo – byl zde spáchán jeden z nejhorších přestupků v ženské říši. Přibližně o pět až sedm let mladší slečna nepouštěla dámu sednout kvůli celkové únavě životem, postupujícím vráskám, křehnoucím kostem ani opotřebovaným kloubům. Přítomna nebyla žádná zdravotnická pomůcka značící nedávné zranění ani trvale umístěná protéza, žádný ze smyslů stojící nebyl prokazatelně poškozen… Jen volné šaty z tmavé lehké rifloviny prozrazovaly lehce vypouklé bříško. Zdvořilá dívka si zkrátka myslela, že má co do činění s nastávající matkou. A sekla se!
Taky se mi to jednou stalo. Po měsíční přípravě na státní zkoušku, při níž nestíhala rodina doplňovat zásoby v ledničce, mamka už ani neuklízela hrnce do skříně a vařila v nich další várky pokrmů a čokoláda se u nás v ten čas neměřila na tabulky, ale kilogramy, jsem se navlékla do předtím pečlivě vybraných padnoucích šatů a vyrazila. První, co mi před učebnou spolužačka řekla, bylo: „Ty máš tak krááásné bříško, ty jsi těhotná?“ Odpovědí jí bylo ono smrtící „Ne!“ a já si od té doby dávám velký pozor, komu půjdu k požehnanému stavu blahopřát.
Z čeho takové situace vznikají? Snad z toho, že dříve bylo těhotenství věcí upozaděnou a lidé, kterým nebylo úplně jasné, jak se takový zázrak může přihodit, považovali rodičku za nečistou po celých devět měsíců i v následujícím šestinedělí a připravili jí celou řadu omezení a rituálů, kterými chránili nejen nastávající matku, ale i sebe. Takže zapomeňte na ježdění na voze – koně by se splašili. Kdepak do hospody, to ani náhodou – chlapi by se poprali. Ještě tak do kostela, pomodlit se a na pole pomoct s úrodou.
Dnes už se těhotné prohánějí v parcích na kolečkových bruslích, cvičí pilates a jógu, vedou obchodní jednání, řídí automobily, fotí se na titulní stránky… a nikoho zaplaťpánbůh nepřekvapí, že je jich všude plno. A tak se občas přihodí ono nezáviděníhodné faux pas, kdy se z počátečního pěkného záměru pochválit šťastnou událost vyvine netaktní upozornění na zvětšující se pupek. A že se to mnohdy opravdu těžce poznává, je fakt. Sama jsem takhle dva měsíce pozorovala kolegyni, která kouřila – tak to ne, říkala jsem si. Pak přestala – tak přece, zaradovala jsem se. Pak si s námi ťukla šampaňským – tak teď nevím, zaváhala jsem. A trvalo by to dodnes, kdyby mi jednou nesdělila, že je hrozný, jak je tlustá, že vypadá jako těhotná. Takže pozor, příště si dobře rozmyslete, než začnete nakupovat výbavičku, a raději i před tím, než pustíte někoho sednout. Mohlo by JI to smrtelně urazit.
Najdete i na ELLE.cz
Hnědovláska zatím zrudla a její krk zajel do hrudníku jak svíčka do šlehačkového nepečeného dortu, oči zapíchla do podlahy a upřeně počítala třpytky v linoleu (dodnes nechápu, proč tam jsou). Celý vagon jako by se najednou ocitl v průsvitné, postupně houstnoucí hmotě. Jako kdyby obří ručka americké hospodyňky šedesátých let zdvihla střechu, zalila soupravu horkou želatinou, přiklopila víko zpátky a čekala, až moučník ztuhne a ona jej bude moci nakrájet na plátky a donést dětem v kostkovaných vestičkách, jež onoho sobotního odpoledne přivedly její přítelkyně na návštěvu.
Čas v tu chvíli ztratil svůj obvyklý rytmus a všech osm cestujících připadajících průměrně na jeden metr čtvereční v metru krát nejbližších minimálně pět metrů se společně modlilo k nejrůznějším bohům, ať už konečně jedna z nich vystoupí.
Jistě je vám to už dávno jasné, co se stalo – byl zde spáchán jeden z nejhorších přestupků v ženské říši. Přibližně o pět až sedm let mladší slečna nepouštěla dámu sednout kvůli celkové únavě životem, postupujícím vráskám, křehnoucím kostem ani opotřebovaným kloubům. Přítomna nebyla žádná zdravotnická pomůcka značící nedávné zranění ani trvale umístěná protéza, žádný ze smyslů stojící nebyl prokazatelně poškozen… Jen volné šaty z tmavé lehké rifloviny prozrazovaly lehce vypouklé bříško. Zdvořilá dívka si zkrátka myslela, že má co do činění s nastávající matkou. A sekla se!
Taky se mi to jednou stalo. Po měsíční přípravě na státní zkoušku, při níž nestíhala rodina doplňovat zásoby v ledničce, mamka už ani neuklízela hrnce do skříně a vařila v nich další várky pokrmů a čokoláda se u nás v ten čas neměřila na tabulky, ale kilogramy, jsem se navlékla do předtím pečlivě vybraných padnoucích šatů a vyrazila. První, co mi před učebnou spolužačka řekla, bylo: „Ty máš tak krááásné bříško, ty jsi těhotná?“ Odpovědí jí bylo ono smrtící „Ne!“ a já si od té doby dávám velký pozor, komu půjdu k požehnanému stavu blahopřát.
Z čeho takové situace vznikají? Snad z toho, že dříve bylo těhotenství věcí upozaděnou a lidé, kterým nebylo úplně jasné, jak se takový zázrak může přihodit, považovali rodičku za nečistou po celých devět měsíců i v následujícím šestinedělí a připravili jí celou řadu omezení a rituálů, kterými chránili nejen nastávající matku, ale i sebe. Takže zapomeňte na ježdění na voze – koně by se splašili. Kdepak do hospody, to ani náhodou – chlapi by se poprali. Ještě tak do kostela, pomodlit se a na pole pomoct s úrodou.
Dnes už se těhotné prohánějí v parcích na kolečkových bruslích, cvičí pilates a jógu, vedou obchodní jednání, řídí automobily, fotí se na titulní stránky… a nikoho zaplaťpánbůh nepřekvapí, že je jich všude plno. A tak se občas přihodí ono nezáviděníhodné faux pas, kdy se z počátečního pěkného záměru pochválit šťastnou událost vyvine netaktní upozornění na zvětšující se pupek. A že se to mnohdy opravdu těžce poznává, je fakt. Sama jsem takhle dva měsíce pozorovala kolegyni, která kouřila – tak to ne, říkala jsem si. Pak přestala – tak přece, zaradovala jsem se. Pak si s námi ťukla šampaňským – tak teď nevím, zaváhala jsem. A trvalo by to dodnes, kdyby mi jednou nesdělila, že je hrozný, jak je tlustá, že vypadá jako těhotná. Takže pozor, příště si dobře rozmyslete, než začnete nakupovat výbavičku, a raději i před tím, než pustíte někoho sednout. Mohlo by JI to smrtelně urazit.
Najdete i na ELLE.cz
neděle 24. července 2011
Váhová relativita
Při jedné z prvních přednášek na vysoké škole použil nejmilejší z našich profesorů spojení „kolegyně Světlá“. Hrdá Češka, tvůrkyně vůbec prvního pořádného románu, ke kterému se ani Neruda, ani Hálek nikdy nedokopali, se tak dostala na úroveň nás – zapálených návštěvníků městské knihovny. Termín kolega rázem objímal jména jako Hrabal, Kundera, Čech, Vrchlický nebo Čapek… Proč také ne, když jsme byli všichni od fochu?
S velkou radostí vám tedy musím oznámit, že jsem se pustila do jiné oblasti výzkumu a vyvinula teorii váhové relativity, čímž nepřímo navazuji na výzkum kolegy Einsteina. A tak zatímco on skončil u teorie speciální a obecné, já se raději vrhám do praktického studia. I to však musí mít bytelný teoretický základ, jak každý fyzik jistě potvrdí. Zapište si tedy následující vzorec:
Přičemž celková hmotnost (m) je přímo úměrná poměru muže (Y) a ženy (X). Prostě, nikdy nejde o to, že by ta ženská byla tlustá, ale o to, že ten chlap je moc hubený! To nikdy nepochopil mladíček, který v naší rodině získal vševypovídající přezdívku chroustík. Ač o třicet centimetrů menší a o pětadvacet kilo lehčí, zamiloval si mě v tanečních takovým způsobem a vodil mě dokola tak často, že jsem se v očích ostatních hochů stala neohrabaným mamutem, buldozerem s prošlou technickou a žirafou s padoucnicí. Zkrátka jsem byla odepsaná a pes po mně nejen neštěkl, ale ani by se nenamáhal zvednout nožku, aby označkoval mé princeznovské šaty.
Jak také chcete vypadat křehce a roztomile, když se při tanci držíte jakési lopatkové kůstky, jež hrozí každou chvíli prasknutím? Poučena tímto zjištěním, začala jsem se ihned orientovat na vyznavače kulturistiky, a v očích nápadníků i sokyň tak získala postavičku jako proutek. No jo, jenže ona ta váhová relativita není vidět jen zvnějšku, on je to také dojem ryze subjektivní, o čemž by mohla hodiny vyprávět každá žena. Tady už je zbytečné používat vzorce a snažit se uchopit problém nějak vědecky, tady se začínáme pohybovat na křehkých vláknech ženské psýché… Místo teoretické betonově pevné základny tedy nabízím pouhý výčet toho, co ovlivňuje subjektivní váhový dojem.
Začíná to už vzbuzením, pokračuje volbou šatů a tím, jak se povedl účes a make-up. Důležité je i to, jak se probuzení, výběr šatů, účes a make-up povedly kolegyni, případně spolužačce, sestře, kamarádce nebo jiné blízké ženě. V průběhu dne se ženská váha dokáže změnit i čtyřicetkrát, přičemž vliv na ni má pohled řidiče autobusu, skřípající židle, mastný oběd, nově se vyklubavší pupínek, poznámka v komentářích na Facebooku, poznámka po e-mailu či SMS… jakákoli poznámka kohokoli!
Pocit tloušťky či hubenosti pak ovlivňuje také hudba, reklama, televize, časopisy a knihy, příliš malá sedátka na dětských houpačkách, zakřivení zrcadla, velikost kancelářského vybavení, ticho, hluk, oko na punčoše, vylitá káva, neumyté nádobí a v neposlední řadě neidentifikovatelný, ničím nepodložený vnitřní pocit. Hlavním faktorem formujícím tuto velmi relativní veličinu jsou ale opět muži. A nezáleží ani tak na jejich objemu, ale především na dotekovém přístupu. Kdybych se vrátila do tanečních, ilustruje případ poučka „když partnerku pořádně nechytnete, polku si nezatančíte“. A taky si nikdy nebudete připadat lehká jako pírko! Zkrátka je zapotřebí pořádného, pevného stisku. A že má na vaši postavu vliv také skladba jídelníčku, pravidelnost pohybu a pitný režim? Na to zapomeňte!
Najdete i na ELLE.cz
S velkou radostí vám tedy musím oznámit, že jsem se pustila do jiné oblasti výzkumu a vyvinula teorii váhové relativity, čímž nepřímo navazuji na výzkum kolegy Einsteina. A tak zatímco on skončil u teorie speciální a obecné, já se raději vrhám do praktického studia. I to však musí mít bytelný teoretický základ, jak každý fyzik jistě potvrdí. Zapište si tedy následující vzorec:
m = Y : X
Přičemž celková hmotnost (m) je přímo úměrná poměru muže (Y) a ženy (X). Prostě, nikdy nejde o to, že by ta ženská byla tlustá, ale o to, že ten chlap je moc hubený! To nikdy nepochopil mladíček, který v naší rodině získal vševypovídající přezdívku chroustík. Ač o třicet centimetrů menší a o pětadvacet kilo lehčí, zamiloval si mě v tanečních takovým způsobem a vodil mě dokola tak často, že jsem se v očích ostatních hochů stala neohrabaným mamutem, buldozerem s prošlou technickou a žirafou s padoucnicí. Zkrátka jsem byla odepsaná a pes po mně nejen neštěkl, ale ani by se nenamáhal zvednout nožku, aby označkoval mé princeznovské šaty.
Jak také chcete vypadat křehce a roztomile, když se při tanci držíte jakési lopatkové kůstky, jež hrozí každou chvíli prasknutím? Poučena tímto zjištěním, začala jsem se ihned orientovat na vyznavače kulturistiky, a v očích nápadníků i sokyň tak získala postavičku jako proutek. No jo, jenže ona ta váhová relativita není vidět jen zvnějšku, on je to také dojem ryze subjektivní, o čemž by mohla hodiny vyprávět každá žena. Tady už je zbytečné používat vzorce a snažit se uchopit problém nějak vědecky, tady se začínáme pohybovat na křehkých vláknech ženské psýché… Místo teoretické betonově pevné základny tedy nabízím pouhý výčet toho, co ovlivňuje subjektivní váhový dojem.
Začíná to už vzbuzením, pokračuje volbou šatů a tím, jak se povedl účes a make-up. Důležité je i to, jak se probuzení, výběr šatů, účes a make-up povedly kolegyni, případně spolužačce, sestře, kamarádce nebo jiné blízké ženě. V průběhu dne se ženská váha dokáže změnit i čtyřicetkrát, přičemž vliv na ni má pohled řidiče autobusu, skřípající židle, mastný oběd, nově se vyklubavší pupínek, poznámka v komentářích na Facebooku, poznámka po e-mailu či SMS… jakákoli poznámka kohokoli!
Pocit tloušťky či hubenosti pak ovlivňuje také hudba, reklama, televize, časopisy a knihy, příliš malá sedátka na dětských houpačkách, zakřivení zrcadla, velikost kancelářského vybavení, ticho, hluk, oko na punčoše, vylitá káva, neumyté nádobí a v neposlední řadě neidentifikovatelný, ničím nepodložený vnitřní pocit. Hlavním faktorem formujícím tuto velmi relativní veličinu jsou ale opět muži. A nezáleží ani tak na jejich objemu, ale především na dotekovém přístupu. Kdybych se vrátila do tanečních, ilustruje případ poučka „když partnerku pořádně nechytnete, polku si nezatančíte“. A taky si nikdy nebudete připadat lehká jako pírko! Zkrátka je zapotřebí pořádného, pevného stisku. A že má na vaši postavu vliv také skladba jídelníčku, pravidelnost pohybu a pitný režim? Na to zapomeňte!
Najdete i na ELLE.cz
Ukaž hřbet, a já ti povím
Čtu útlou brožovanou knížku s jasně růžovým přebalem. Pro okolí jsem se rázem stala blbkou, která hltá červenou (v tomto případě pink) knihovnu a je na mě pohlíženo patřičně spatra a s despektem. Nikoho už nezajímá, že autorka do ní nechala vcelku nevhodně ukrýt vyprávění o českých válečných emigrantech v Brazílii namísto toho, aby zvolila klasickou intelektuální šeď, jíž patřičnou váhu dodá až ušmudlaný hřbet. A tak se klasické „řekni mi, co čteš, a já ti povím…“ posunulo do stadia „ukaž, a já vím“.
Okukování cizích hřbetů mám v oblibě také, knihy v ruce totiž prozradí o svém majiteli mnohé, možná víc než model, který na sebe ráno navlékl. Rozhodně to tedy platilo v případě slečny s rozparkem, který bezostyšně prozrazoval, že tak vysoko už mít žádné kalhotky nemůže. Přiznávám, že jsem vcelku povýšeně sledovala její odrostlou černou hřívu sepnutou skřipcem, okopané střevíčky, z nichž čouhaly nehty podobné vratům hasičárny – stejně barevné a stejně tak oloupané –, sepranou halenku a tu zatraceně prořízlou minisukni. Ale jen do chvíle, kdy ručkou s nepovedenými gelovými nástavci vytáhla z odrbané kabelky knihu a vášnivě se začetla do titulu To bylo Dachau, jenž, jak prozradil Google, není jen ‚pouhým‘ osobním vyprávěním o koncentračním táboře Dachau, kde autor přežil kruté čtyři roky, ale i přes hrůzné téma skvěle a čtivě napsaná historická studie. Ha! Zrůžověla jsem, jak ta moje obálka, opět se v praxi ukázalo, že není dobré soudit někoho podle vzhledu. Ono vůbec není dobré někoho soudit, ale zakažte si to, když denně trávíte hodinu na cestě do práce a dalších šedesát minut na cestě zpátky.
Rozhodnuta nekoukat po hadrech, účesech, obuvi a make-upu cestujících, začala jsem si prohlížet jejich knihy. A tak už vím, že ten mladý manažer ve skvěle padnoucím obleku má s životopisem Čingischána docela potíže, protože už ho čte třetí týden a záložka se pořád ne a ne posunout někam za půlku. Také jsem zjistila, že spoustu lidí zajímá, jaké návyky mají skutečně efektivní lidi. Je jich prý sedm (těch návyků, i když statistiky o pracovní výkonnosti v Česku by nasvědčovaly tomu, že i těch lidí). Chtěli by vědět Jak se stát skvělým obchodníkem a také Jak získávat přátele a působit na lidi nebo jak přijít Myšlením k bohatství.
Také proto jsem okamžitě zareagovala, když mě nějaký obstarožní hipík osočil: „Namiř si tu vysílačku na svojí hlavu!“ Čímž myslel mobil, na kterém jsem právě mastila esemesku. „Co to čtete?“ opáčila jsem zdvořile a on mi s hrdostí ukázal díla Probuď se a sni a Země mužů. „A už jste se probudil?“ vyzvídala jsem dál. Načež mi bylo doporučeno, ať jdu někam i s tím svým krámem, a teorie, že četba o člověku vypovídá mnohé, nabrala reálných obrysů. Země mužů v tomto případě zůstala slavně uhájena.
Od té doby už na lidech nic jiného než hřbety nepozoruji a pravda je, že odhadnou charakter dokonale. Chlapec čtoucí Špačka se zdvihá jak červík, kterého jsme se v umělohmotné hře snažili zamáčknout kladivem, jakmile vkročí do soupravy senior. Z milovníka Hrabala táhne dobře vychlazená dvanáctka a kuchař, který čte novou Pohlreichovu kuchařku, mluví jako dlaždič.
S kým si ale nevím rady, jsou všichni ti čtenáři e-booků, které mají přebal jeden jak druhý, stránky se v nich neobracejí, záložka nezakládá a svým uniformním rozměrem odmítají prozradit, jak moc je jejich majitel ochoten kvůli literatuře zhoršit svou postupující skoliózu. Snad mě tyhle malé placaté potvory nedonutí začít se zase dívat po vzhledu.
Najdete i na ELLE.cz
Okukování cizích hřbetů mám v oblibě také, knihy v ruce totiž prozradí o svém majiteli mnohé, možná víc než model, který na sebe ráno navlékl. Rozhodně to tedy platilo v případě slečny s rozparkem, který bezostyšně prozrazoval, že tak vysoko už mít žádné kalhotky nemůže. Přiznávám, že jsem vcelku povýšeně sledovala její odrostlou černou hřívu sepnutou skřipcem, okopané střevíčky, z nichž čouhaly nehty podobné vratům hasičárny – stejně barevné a stejně tak oloupané –, sepranou halenku a tu zatraceně prořízlou minisukni. Ale jen do chvíle, kdy ručkou s nepovedenými gelovými nástavci vytáhla z odrbané kabelky knihu a vášnivě se začetla do titulu To bylo Dachau, jenž, jak prozradil Google, není jen ‚pouhým‘ osobním vyprávěním o koncentračním táboře Dachau, kde autor přežil kruté čtyři roky, ale i přes hrůzné téma skvěle a čtivě napsaná historická studie. Ha! Zrůžověla jsem, jak ta moje obálka, opět se v praxi ukázalo, že není dobré soudit někoho podle vzhledu. Ono vůbec není dobré někoho soudit, ale zakažte si to, když denně trávíte hodinu na cestě do práce a dalších šedesát minut na cestě zpátky.
Rozhodnuta nekoukat po hadrech, účesech, obuvi a make-upu cestujících, začala jsem si prohlížet jejich knihy. A tak už vím, že ten mladý manažer ve skvěle padnoucím obleku má s životopisem Čingischána docela potíže, protože už ho čte třetí týden a záložka se pořád ne a ne posunout někam za půlku. Také jsem zjistila, že spoustu lidí zajímá, jaké návyky mají skutečně efektivní lidi. Je jich prý sedm (těch návyků, i když statistiky o pracovní výkonnosti v Česku by nasvědčovaly tomu, že i těch lidí). Chtěli by vědět Jak se stát skvělým obchodníkem a také Jak získávat přátele a působit na lidi nebo jak přijít Myšlením k bohatství.
Také proto jsem okamžitě zareagovala, když mě nějaký obstarožní hipík osočil: „Namiř si tu vysílačku na svojí hlavu!“ Čímž myslel mobil, na kterém jsem právě mastila esemesku. „Co to čtete?“ opáčila jsem zdvořile a on mi s hrdostí ukázal díla Probuď se a sni a Země mužů. „A už jste se probudil?“ vyzvídala jsem dál. Načež mi bylo doporučeno, ať jdu někam i s tím svým krámem, a teorie, že četba o člověku vypovídá mnohé, nabrala reálných obrysů. Země mužů v tomto případě zůstala slavně uhájena.
Od té doby už na lidech nic jiného než hřbety nepozoruji a pravda je, že odhadnou charakter dokonale. Chlapec čtoucí Špačka se zdvihá jak červík, kterého jsme se v umělohmotné hře snažili zamáčknout kladivem, jakmile vkročí do soupravy senior. Z milovníka Hrabala táhne dobře vychlazená dvanáctka a kuchař, který čte novou Pohlreichovu kuchařku, mluví jako dlaždič.
S kým si ale nevím rady, jsou všichni ti čtenáři e-booků, které mají přebal jeden jak druhý, stránky se v nich neobracejí, záložka nezakládá a svým uniformním rozměrem odmítají prozradit, jak moc je jejich majitel ochoten kvůli literatuře zhoršit svou postupující skoliózu. Snad mě tyhle malé placaté potvory nedonutí začít se zase dívat po vzhledu.
Najdete i na ELLE.cz
Zasklívání
Italské servery horečně informují o krizi, jež postihla sklárny na ostrově Murano. V první polovině třináctého století sem byly výrobny produkující úžasné barevné lustry a kouzelná zrcadla, jež zdobí každý český zámek, přesunuty z Benátek kvůli rozsáhlému požáru. Teď je ale sžírá jiný plamen – strádají pod žárem konkurence, jemuž nejsou schopny čelit. Jejich jiskru převzali čeští muži, kteří probudili umírající tradiční řemeslo a… zasklívají, kudy chodí!
Tedy alespoň já si za poslední měsíc připadám jako pěkně vyštafírovaná vitrína u Bati. Hodný, grázlík, nesmělý či oražený, mezi muži se metoda šíří jak černá smrt v těch rádoby reportérsky vzpomínaných Benátkách. Už žádné trapné výmluvy, na něž jsme si s kamarádkami vzájemně stěžovaly doposud, ale naprosto čistě odvedená umělecká práce – ticho čisté a průzračné jako skleněná tabule. Nic nepomůže dolézání, urážení se, urážení jeho, výkřiky zoufalosti ani tichá odevzdanost – mobily už nepípají, e-maily se nesypou a ikonka na Facebooku značící příchod nové zprávy zůstává výsměšně stejně prázdná. A když se na ní jednou za čas náhodou rozsvítí to radostné červené světýlko hlásající příchod novinky, dozvíte se, že se máte přihlásit do soutěže miss prdelka, což je předem marné už kvůli tomu zdrobňujícímu -ka na konci slova.
Je to smutné, depresivní a nekonečné, protože se neděje prostě nic. A tak zbývá jediné možné řešení. Smazat kontakt z mobilu, všechny e-maily, a znemožnit si tak další ubohou snahu vrátit své skleněné ulitě alespoň nějakou barvu, a stát se tak na nějaký čas opět viditelnou. Po několika vínech pak zjistíte, že jste inteligentnější, než jste si myslela, protože dokážete číslo v mobilu najít podle data, kdy jste mu naposledy marně volala, v sekci volaná čísla, také si najednou vzpomenete , že jej zrecyklujete v sekci nesmazaných esemesek, a potěšena svým objevem a rudým mokem se opět odhodláte k zoufalému činu, jenž by vás měl vytáhnout z ještě rozpálené, ale postupně tuhnoucí skleněné hmoty.
S bolavou hlavou pak ráno vymažete všechny registry hovorů a přijaté i odeslané zprávy, abyste si za dvě hodiny vzpomněla, že jste tam měla kontakty na osoby zcela jiné, které jste si pochopitelně nikam neuložila.
Vytrháte stránky z diáře, kam jste si to číslo na sklárny Nový Bor, Jičín, Žižkov nebo Humenné zapsala, kdyby náhodou volal někdo neznámý, abyste mohla zkontrolovat, jestli to nebyl on. Podotýkám, že to nikdy není on, ale operátor, nová banka nebo otravný klient, který si zjistil soukromý mobil. Provedete zkrátka tak důkladnou očistu svého světa, že i i kdybyste se svému sklářskému mistrovi chtěla tisíckrát ozvat, ke kontaktu na něj se už nikdy nedostanete.
A že ta chvíle přijde a vy budete mít nutkavou potřebu sdělit někomu, že „takhle tedy ne!“, tím si můžete být jistá! Pak přichází ta naprosto nejpotupnější fáze střetu se sklenářem, tedy snaha to číslo zase získat za účelem jeho naprostého mravního rozebrání!!! Výjimkou není snaha číslo jednoduše vytáhnout z paměti, protože jistě víte, že tam byla nějaká šestka, nula, dvojka a pětka hned dvakrát za sebou. Se zábavou, kdy budete napůl smyšlené číslo spolu s příjmením zadávat do Googlu, vystačíte několik hodin.
Se snahou vyhledat jej v seznamu zaměstnanců společnosti, kde pracuje, asi další dvě. Chvíli se nejspíš budete zabývat myšlenkou dát se přepojit přes centrálu. Zavolat jeho rodičům, kteří jsou ve Zlatých stránkách, případně na operátora, jestli vám to číslo nemůže zjistit. Po několika hodinách trýzně nejspíš obejdete místa, kde jste se seznámili a kam jste chodili, a pak nezbývá než s naprosto bezmocným vztekem vymyslet, že se za ním vypravíte do práce, kde mu alespoň můžete rovnou jednu ubalit. A pak si řeknete, že tak zle na tom nejste, vypijete ještě dvě dvojky, doplazíte se domů a s pláčem usnete, protože jste zase jednou kápla na sklenářského mistra, který vás obalil vkusně modelovanými čirými květy, na nichž poposedávají motýli, kolibříci a jiná havěť.
A druhý den zabalíte všechny konzervy ze špajzu, obnošená trička a hračky, které zbyly po starší sestře, a několik tubiček s kosmetikou. A to všechno pošlete na adresu: ostrov Murano, rodina místního zkrachovalého skláře, se srdceryvným dopisem omlouvajícím chování českých chlapíků, kteří přivedli italské řemeslníky do situace, v níž nemají co žrát, jak by pravil klasik. Sklářské umění českých chlapů je totiž pomalu, ale jistě připravilo o zakázky. Takové konkurence se jim totiž za těch posledních bezmála osm set let ještě nedostalo!
Najdete i na ELLE.cz
Tedy alespoň já si za poslední měsíc připadám jako pěkně vyštafírovaná vitrína u Bati. Hodný, grázlík, nesmělý či oražený, mezi muži se metoda šíří jak černá smrt v těch rádoby reportérsky vzpomínaných Benátkách. Už žádné trapné výmluvy, na něž jsme si s kamarádkami vzájemně stěžovaly doposud, ale naprosto čistě odvedená umělecká práce – ticho čisté a průzračné jako skleněná tabule. Nic nepomůže dolézání, urážení se, urážení jeho, výkřiky zoufalosti ani tichá odevzdanost – mobily už nepípají, e-maily se nesypou a ikonka na Facebooku značící příchod nové zprávy zůstává výsměšně stejně prázdná. A když se na ní jednou za čas náhodou rozsvítí to radostné červené světýlko hlásající příchod novinky, dozvíte se, že se máte přihlásit do soutěže miss prdelka, což je předem marné už kvůli tomu zdrobňujícímu -ka na konci slova.
Je to smutné, depresivní a nekonečné, protože se neděje prostě nic. A tak zbývá jediné možné řešení. Smazat kontakt z mobilu, všechny e-maily, a znemožnit si tak další ubohou snahu vrátit své skleněné ulitě alespoň nějakou barvu, a stát se tak na nějaký čas opět viditelnou. Po několika vínech pak zjistíte, že jste inteligentnější, než jste si myslela, protože dokážete číslo v mobilu najít podle data, kdy jste mu naposledy marně volala, v sekci volaná čísla, také si najednou vzpomenete , že jej zrecyklujete v sekci nesmazaných esemesek, a potěšena svým objevem a rudým mokem se opět odhodláte k zoufalému činu, jenž by vás měl vytáhnout z ještě rozpálené, ale postupně tuhnoucí skleněné hmoty.
S bolavou hlavou pak ráno vymažete všechny registry hovorů a přijaté i odeslané zprávy, abyste si za dvě hodiny vzpomněla, že jste tam měla kontakty na osoby zcela jiné, které jste si pochopitelně nikam neuložila.
Vytrháte stránky z diáře, kam jste si to číslo na sklárny Nový Bor, Jičín, Žižkov nebo Humenné zapsala, kdyby náhodou volal někdo neznámý, abyste mohla zkontrolovat, jestli to nebyl on. Podotýkám, že to nikdy není on, ale operátor, nová banka nebo otravný klient, který si zjistil soukromý mobil. Provedete zkrátka tak důkladnou očistu svého světa, že i i kdybyste se svému sklářskému mistrovi chtěla tisíckrát ozvat, ke kontaktu na něj se už nikdy nedostanete.
A že ta chvíle přijde a vy budete mít nutkavou potřebu sdělit někomu, že „takhle tedy ne!“, tím si můžete být jistá! Pak přichází ta naprosto nejpotupnější fáze střetu se sklenářem, tedy snaha to číslo zase získat za účelem jeho naprostého mravního rozebrání!!! Výjimkou není snaha číslo jednoduše vytáhnout z paměti, protože jistě víte, že tam byla nějaká šestka, nula, dvojka a pětka hned dvakrát za sebou. Se zábavou, kdy budete napůl smyšlené číslo spolu s příjmením zadávat do Googlu, vystačíte několik hodin.
Se snahou vyhledat jej v seznamu zaměstnanců společnosti, kde pracuje, asi další dvě. Chvíli se nejspíš budete zabývat myšlenkou dát se přepojit přes centrálu. Zavolat jeho rodičům, kteří jsou ve Zlatých stránkách, případně na operátora, jestli vám to číslo nemůže zjistit. Po několika hodinách trýzně nejspíš obejdete místa, kde jste se seznámili a kam jste chodili, a pak nezbývá než s naprosto bezmocným vztekem vymyslet, že se za ním vypravíte do práce, kde mu alespoň můžete rovnou jednu ubalit. A pak si řeknete, že tak zle na tom nejste, vypijete ještě dvě dvojky, doplazíte se domů a s pláčem usnete, protože jste zase jednou kápla na sklenářského mistra, který vás obalil vkusně modelovanými čirými květy, na nichž poposedávají motýli, kolibříci a jiná havěť.
A druhý den zabalíte všechny konzervy ze špajzu, obnošená trička a hračky, které zbyly po starší sestře, a několik tubiček s kosmetikou. A to všechno pošlete na adresu: ostrov Murano, rodina místního zkrachovalého skláře, se srdceryvným dopisem omlouvajícím chování českých chlapíků, kteří přivedli italské řemeslníky do situace, v níž nemají co žrát, jak by pravil klasik. Sklářské umění českých chlapů je totiž pomalu, ale jistě připravilo o zakázky. Takové konkurence se jim totiž za těch posledních bezmála osm set let ještě nedostalo!
Najdete i na ELLE.cz
Nafouknutá ropucha
Pod vlivem hry o Peteru Panovi, který na jevišti neustále opakoval, že nechce nikdy vyrůst a stát se dospělým, rozhodla jsem se oprášit některé z dětských zábav, porovnat je se světem na druhém břehu a o výsledky tohoto empirického průzkumu se jak jinak než podělit. V neděli jsem tedy opět oblékla svou dětskou teplákovou soupravu. Pro ty, kdo mě neznají, jen vysvětlení – v dětství jsem byla obézní a ani nápis XXL na prsou teplákovky nedokáže vystihnout, jak moc… Měla jsem v ní ještě rezervu a v této parádě jsem vyrazila k babičce na chalupu. Tak jako vždy mě už čekala má nejoblíbenější jídla (svá kila jsem nikdy nezískala nefunkčními hormony, ale jednoduše žraním) a já s neustále plnou přežvykující pusou musela okamžitě uznat, že to je o dost lepší než stravování vlastní výroby, ve fastfoodech nebo nedej bože v závodní jídelně, kde ještě nepřišli na to, jak vyrobit jíšku, která nedělá pucky.
Ještě přežvykujíc jsem se pak jala zkoumat divou zvěř, takže už vím, že pokud šťouráte do ropuchy zezadu, hraje velmi přesvědčivě mrtvou, ale jakmile ji začnete popichovat zepředu, rozčílí se a začne se nafukovat do neskutečných rozměrů. Nafouknutá vypadá ještě odporněji než ropucha nenafouknutá. Mám teorii, že když ji pak klacíkem dráždíte ještě chvíli, vypadne z ní něco hodně slizkého a zeleného, ale přiznávám, že na tento pokus jsem neměla žaludek.
Co je ale jasné? Že chudá, prostá dívka ze vsi se princeznou nikdy stát nemůže, protože humanoidní princové do zapadlých oblastí, kde obyčejně děvčata bydlí, vůbec nejezdí – v takovém terénu by si na svých ferrari, lamborghini nebo bentley orvali podvozky. A princ, který se dostal do choulostivé žabí podoby a doplazil se k místnímu potoku, má také smůlu, protože žádná normální dívka podobnou potvoru nepolíbí, i kdyby se zapírala sebevíc! Přenositelné do dalšího života může být i ponaučení: „Do lidí šťourej, ale jen dokud se nenafouknou. Pak by z nich mohlo vypadnout něco jedovatého!“
Upamatujíc se na dětská léta jsem také v doprovodu mamky a babičky vyrazila na houby, přesněji řečeno na hřiby – o ty jsme měly největší zájem. Přinesly jsme každá půl tašky lišek, asi čtyři oslizlé babky a jednu houbu, jejíž poživatelností jsme si nebyly jisté. Do lesa jsme se pak vrátily ještě jednou – hledat babiččinu hůl. I tato zkušenost byla hodně podobná každodennímu světu dospělých. Tedy dnům, kdy se vydáte na nákup zimního kabátu, abyste si v tašce nakonec přinesla hromadu úplně jiné veteše, již jste nepotřebovala, počínaje plavkami a náušnicemi ve tvaru papouška konče. A vracení se? Na to je odbornice má sestra, která se po hodinách bloumání všemi obchody ve městě vrací k prvnímu kusu ošacení, který na sebe ten den navlékla, protože nic lepšího už nikde neměli.
Pozorování otáčejícího se šneka, kterého jste předtím postavili na domeček nohou vzhůru, v lecčems připomíná tupé sledování spolucestujících v hromadné dopravě. Snaha najít chcíplou mouchu, kterých je jindy všude plno, ale momentálně se nikde nepovalují, zase přibližně odpovídá pokusům najít si vhodného partnera. Ti také lítají všude kolem, když žádného nepotřebujete, ale jakmile nastane situace, kdy jsou potřeba – třeba, když zrovna potřebujete nakrmit ropuchu –, slehne se po nich najednou zem.
Výsledek? Dětský svět je skutečně jen postupnou přípravou na ten velký den, kdy začnete čelit problémům, které jsou z nějakého důvodu považovány za důležitější. Že by ale opravdu byly? Troufám si tvrdit, že děti své trable často řeší s daleko větším zápalem. Ona taková hladová ropucha je fakt problém!
Najdete i na ELLE.cz
Ještě přežvykujíc jsem se pak jala zkoumat divou zvěř, takže už vím, že pokud šťouráte do ropuchy zezadu, hraje velmi přesvědčivě mrtvou, ale jakmile ji začnete popichovat zepředu, rozčílí se a začne se nafukovat do neskutečných rozměrů. Nafouknutá vypadá ještě odporněji než ropucha nenafouknutá. Mám teorii, že když ji pak klacíkem dráždíte ještě chvíli, vypadne z ní něco hodně slizkého a zeleného, ale přiznávám, že na tento pokus jsem neměla žaludek.
Co je ale jasné? Že chudá, prostá dívka ze vsi se princeznou nikdy stát nemůže, protože humanoidní princové do zapadlých oblastí, kde obyčejně děvčata bydlí, vůbec nejezdí – v takovém terénu by si na svých ferrari, lamborghini nebo bentley orvali podvozky. A princ, který se dostal do choulostivé žabí podoby a doplazil se k místnímu potoku, má také smůlu, protože žádná normální dívka podobnou potvoru nepolíbí, i kdyby se zapírala sebevíc! Přenositelné do dalšího života může být i ponaučení: „Do lidí šťourej, ale jen dokud se nenafouknou. Pak by z nich mohlo vypadnout něco jedovatého!“
Upamatujíc se na dětská léta jsem také v doprovodu mamky a babičky vyrazila na houby, přesněji řečeno na hřiby – o ty jsme měly největší zájem. Přinesly jsme každá půl tašky lišek, asi čtyři oslizlé babky a jednu houbu, jejíž poživatelností jsme si nebyly jisté. Do lesa jsme se pak vrátily ještě jednou – hledat babiččinu hůl. I tato zkušenost byla hodně podobná každodennímu světu dospělých. Tedy dnům, kdy se vydáte na nákup zimního kabátu, abyste si v tašce nakonec přinesla hromadu úplně jiné veteše, již jste nepotřebovala, počínaje plavkami a náušnicemi ve tvaru papouška konče. A vracení se? Na to je odbornice má sestra, která se po hodinách bloumání všemi obchody ve městě vrací k prvnímu kusu ošacení, který na sebe ten den navlékla, protože nic lepšího už nikde neměli.
Pozorování otáčejícího se šneka, kterého jste předtím postavili na domeček nohou vzhůru, v lecčems připomíná tupé sledování spolucestujících v hromadné dopravě. Snaha najít chcíplou mouchu, kterých je jindy všude plno, ale momentálně se nikde nepovalují, zase přibližně odpovídá pokusům najít si vhodného partnera. Ti také lítají všude kolem, když žádného nepotřebujete, ale jakmile nastane situace, kdy jsou potřeba – třeba, když zrovna potřebujete nakrmit ropuchu –, slehne se po nich najednou zem.
Výsledek? Dětský svět je skutečně jen postupnou přípravou na ten velký den, kdy začnete čelit problémům, které jsou z nějakého důvodu považovány za důležitější. Že by ale opravdu byly? Troufám si tvrdit, že děti své trable často řeší s daleko větším zápalem. Ona taková hladová ropucha je fakt problém!
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)