Větší hrůza než kupovat si nové džíny může být snad jen shánění vhodného spodního prádla, případně plavek. V okamžiku, kdy se na vašich oblíbených objeví ono nemilé ošoupané místo, je jasné, že bude zle. A taky jo! Ještě měsíc se dá předstírat, že se nic neděje, a zakrývat postiženou oblast překládáním nohy přes nohu, dlouhými svetry a vhodně uloženou kabelkou na klíně. Jenže ať děláte co děláte, jednou to prostě musí prasknout. A to doslova! Potom je už jasné, že ať byly kalhoty jakkoli zamilované, s ďourou už moc parády nenaděláte.
Mnohokrát je to proces stejně zoufalý jako opuštění starých přátel pro nové… Tyhle džíny totiž moc dobře znaly vaše obliny a věděly, v jakých partiích vám mají dopřát trochu více svobody. Bylo jim moc dobře jasné, že když usnete u televize na gauči, nesmějí vám vytlačit do břicha rýhu o rozměrech pneumatiky standardního SUV, ať už se srovnávání vašich partií s obřím kolem nabízí jakkoli. Moc dobře pochopily, že když vyrážíte na rande, mají se scvrknout a dopřát lapenému příjemný pohled na napnutou látku, a když naopak jedete k prarodičům na nedělní oběd, bude potřeba trochu upustit od svých zásad a nechat švy lehce rozestoupit. Prostě už se staly vaší druhou kůží, již momentálně vysvlékáte kvůli nepoddajným zabedněným gatím. Troufám si tvrdit, že všechny atributy riflí, jež pochopily předchozí požadavky, splňují asi tak jedny ze tří, spíš pěti zvolených kousků šatníku. Zbylé džíny nikdy nepochopí, kde se mají povolit, a budou vás navěky tlačit, jiné vám zase vytvoří prostor jak pro menší cirkus včetně maringotek, výstavky divé zvěře a stánku s cukrovou vatou.
U nás v rodině se pak takové kusy točí v soustředných kruzích a ten, kdo je zrovna nejhubenější nebo nejtlustší, v nich nachází momentální zálibu. Nikdy se ale nestanou ‚TĚMI‘, jejichž koupi si dodnes pamatujete, ačkoli vám bylo čtrnáct, a jste schopná přesně popsat, jak vypadaly, co vám k nim nejvíce slušelo a kde všude jste v nich byla, případně s kým. Sehnat takové kalhoty je totiž strast, útrp a v neposlední řadě i jakési kouzlo. Zajímavé je, že bývají obvykle první, co si v obchodě zkusíte. Když strávíte dvě hodiny v kabince, můžete si být jistá, že si domů neodnesete žádný zázrak. Jakmile vám ale padne něco do oka a vy po prvním zapnutí knoflíku ucítíte, že jste narazila na to pravé, máte vyhráno. Pak už je úplně jedno, že si zkusíte patnáctery další, řka, že si přece nekoupíte první kalhoty, co na sebe natáhnete. Stejně skončí ve vaší skříni, ať tak, nebo onak. Když jsem minulý týden vyrážela po tradiční děrnaté příhodě na nákup, měla jsem osypky už dva dny dopředu. Vysvětlovat někomu v jazyce cizím a nepříliš zvládnutém, kde mě co škrtí a tlačí, se mi chtělo asi ještě méně než vrátit se do hodin tělesné výchovy na základní škole.
Jaké bylo mé pozdější překvapení, když jsem zjistila, že stačí říct: „Chci tmavé, dost dlouhé a ne moc úzké!“ Velmi milá slečna vytáhne z regálu hned dva divy světa. Aby to nebylo málo, přivolala další dvě prodavačky, jež hlasováním rozhodly, ve kterých mám hezčí zadek, které jsou praktičtější a víc je unosím, jestli si k nim můžu vzít i podpatky, jestli by v nich šlo vyrazit na taneček, zda mi v nich bude zima a jestli si je nebudu courat ve sněhu. Když byla volba schválena všemi hlasy, sdělily mi s nadšením, že na ně dostanu čtyřicet procent slevu, a na závěr zazpívaly píseň s názvem: „Určitě si to v nich užiješ a zase někdy zajdi.“
Odcházela jsem s papírovou taštičkou a neskonale dobrým pocitem, který mě neopustil ani doma, když jsem nový zázrak vybalila z hedvábného papíru a plná očekávání se do něj hned nasoukala. Ten den se musel stát zázrak, nebo se v tom holky neuvěřitelně vyznají, ale měly pravdu. Jen by mě tedy zajímalo, proč jsem dodneška musela při každém nákupu trpět, když je to přitom tak easy? Nabilo mě to takovým optimismem, že se možná příště opovážím vyzkoušet si i nějaké prádlo…
Najdete i na ELLE.cz
úterý 27. prosince 2011
pondělí 19. prosince 2011
Myšlenková kulturistka
Tak ji prý zvážili a tedy… bude se muset ještě hodně snažit, růst, sílit, nabírat na objemu. Váží totiž méně než smítko prachu – podstatné ale je, že tam je. Myšlenka se dá pozorovat, porovnat, existuje, má nějakou naprosto nesmyslnou hodnotu, kterou si člověk představuje jen těžko, ale je ‚hmatatelná‘. Možná proto se plní přání a touhy. Stačí vyslat tu nanomršku správným směrem, a ona se do toho pustí. Chuděrka s propadlým hrudníkem a ručkama vychrtlýma jak sirky začne přesívat písek, míchat maltu a klást jednu cihlu touhy na druhou. Pomalu a namáhavě… dokud se z ní nestane malá lesklá kulturistka plná elánu, která s nadšením usazuje zelenou májku na nový krov.
Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.
Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.
Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.
Najdete i na ELLE.cz
Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.
Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.
Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.
Najdete i na ELLE.cz
středa 7. prosince 2011
Vyparáděná uklízečka
„Jak byste stlala postel? Když vstoupíte do místnosti, co začnete uklízet jako první? Kolik minut potřebujete na jeden pokoj? Unesete dvacet kilo? A uběhnete několik kilometrů denně?“ seděla jsem v místnůstce dva krát tři metry, kam se jen tak tak vešla dvě pohodlná křesla, stolek plný jakýchsi ocenění a Lisa, manažerka a koordinátorka v pětihvězdičkovém hotelu. Právě teď si pozorně zapisovala každé mé slovo, navozovala modelové situace a žádala po mně řešení, nenápadně zkoumala, jestli jsem týmový hráč, a zcela na férovku mě zpravila o mém budoucím vzhledu – žádné rozvrkočené vlasy, žádné prstýnky, náramky, visací náušnice, zapomeň na piercingy, tetování a nalakované nehty. Zatvářila jsem se jako anděl, prohlásila, že nic takového ani nemám v plánu a že už jsem o povinnostech zaměstnanců resortu četla na nástěnce na chodbě, tudíž také vím, že košile má být vždy zastrčená, sako zapnuté a cedulka s mým jménem a hodností nesmí opustit pravé ňadro.
Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.
Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.
Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.
Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.
Najdete i na ELLE.cz
Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.
Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.
Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.
Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.
Najdete i na ELLE.cz
pátek 2. prosince 2011
Hlasy přírody
Uklidňují vás hlasy přírody? Štěbetání ptáků, zurčení potůčku, váhavé třepetání listí a dojemně klidné mlaskání dešťových kapek? Nebo si radši poslechnete nějakou klasiku? Nejspíš to bude Dvořák, možná Mozart či Verdi… Máte rádi seriálové melodie, nejaktuálnější hity moderní scény nebo vtipné filmové hlášky? Vše vás dozajista přejde, pokud se některý z těchto tónů začne pravidelně linout z reproduktoru mobilního telefonu.
Zpříjemnit volajícímu dlouhou chvíli poslechem své oblíbené písně se snaží mnoho dobrodějů a záměr je to vskutku bohulibý. Občas vám to vyloženě sedne a jsou čísla, jejichž kulturní produkci si vyslechnete pokaždé s novou radostí a chutí. Buďme k sobě ale upřímní! Kolik lidí se vám denně pokouší dovolat? A kolik jich svůj pokus několikrát opakuje? Když se na vás začne pošesté za den valit disko devadesátých let, začnete možná na chvíli myslet na to, co vás vlastně s člověkem na druhé straně drátu spojuje. Pokud je to kamarádka nebo kamarád, můžete ho s jeho hudebním vkusem celkem snadno poslat do háje, případně si napříště už předem vymýšlet rýpavé poznámky. Jestliže se ale jedná o obchodního partnera, klienta nebo nedejbože šéfa, nezbývá než odtáhnout sluchátko od ucha a s trpitelským výrazem vyčkat, dokud se na displeji neobjeví odpočítávání přijatého hovoru.
To ale není zdaleka to nejhorší. Naprosto nejhustší koncentraci debilních melodií a tónů skýtají infolinky. V kombinaci s tím, že mnozí zaměstnanci těchto společností jsou stále znovu překvapováni skutečností, že ono „info“ na začátku slova napovídá, že po nich budou volající chtít nějaké informace, je takový hovor souhrou beznaděje a ztráty veškerých iluzí. Tohoto dojmu jsem nabyla při snaze zjistit základní parametry cestovního pojištění ke kartě – jak dlouho platí, zda je vynaložená částka vratná až v Česku, nebo se o mě pojišťovna postará na místě, a jestli se vztahuje i na sporty, jako je lyžování.
Po hodině a půl naprosté ztráty přesvědčení, že lidé na druhém konci vědí, že pracují v pojišťovně, a třech přepojeních, jsem zjistila, že moje smlouva v databázi neexistuje a že bude nejlepší vyrazit na pobočku. Asi je vám jasné, že pokud se mezi jednotlivými pokusy sehnat byť jediného kompetentního jedince line z přístroje cvrlikání vrabců a krákání havranů, vede jediná přímá linka vašeho myšlení ke vzduchovce, v horším případě brokovnici.
Pleskající listí vás vytáčí do vrtule, kapky vám připadají jako zvuky rozkydávajícího se odporného bláta a mrazivé ticho, jež by se dalo krájet, zafixuje vaše tělo do strnulé pozice kobry čekající na svou příležitost. Klasická hudba se ještě dá nějak přetrpět, pokud se budete snažit upamatovat na hodiny hudební výchovy na základní třídě, kterážto činnost byla obyčejně sama o sobě natolik nezáživná a obavy ze zpěvu před pubertálními spolužáky tak děsivé, že budete ještě rádi za dnešní problémy. Vůbec nejhorší, co vás ale může potkat, je jalová, sterilní a nicneříkající melodie, již nějaký „umělec“ vytvořil na klávesách s možností střídat nástroje a využívat úchylné zvuky. Pak už nezbývá než politovat lidi na druhé straně, již nesou následky hudebního výběru svých marketingových specialistů.
Taková práce u infolinky musí být mnohdy velmi stresující povolání, to uznávám. Ale za to pojištění bych je přivázala ke kůlu mezi hejno slepic, rozvodněný potok, orchestr hrající Osudovou a nějakého nadrženého klávesistu – jen ať ochutnají svou vlastní medicínu.
Najdete i na ELLE.cz
Zpříjemnit volajícímu dlouhou chvíli poslechem své oblíbené písně se snaží mnoho dobrodějů a záměr je to vskutku bohulibý. Občas vám to vyloženě sedne a jsou čísla, jejichž kulturní produkci si vyslechnete pokaždé s novou radostí a chutí. Buďme k sobě ale upřímní! Kolik lidí se vám denně pokouší dovolat? A kolik jich svůj pokus několikrát opakuje? Když se na vás začne pošesté za den valit disko devadesátých let, začnete možná na chvíli myslet na to, co vás vlastně s člověkem na druhé straně drátu spojuje. Pokud je to kamarádka nebo kamarád, můžete ho s jeho hudebním vkusem celkem snadno poslat do háje, případně si napříště už předem vymýšlet rýpavé poznámky. Jestliže se ale jedná o obchodního partnera, klienta nebo nedejbože šéfa, nezbývá než odtáhnout sluchátko od ucha a s trpitelským výrazem vyčkat, dokud se na displeji neobjeví odpočítávání přijatého hovoru.
To ale není zdaleka to nejhorší. Naprosto nejhustší koncentraci debilních melodií a tónů skýtají infolinky. V kombinaci s tím, že mnozí zaměstnanci těchto společností jsou stále znovu překvapováni skutečností, že ono „info“ na začátku slova napovídá, že po nich budou volající chtít nějaké informace, je takový hovor souhrou beznaděje a ztráty veškerých iluzí. Tohoto dojmu jsem nabyla při snaze zjistit základní parametry cestovního pojištění ke kartě – jak dlouho platí, zda je vynaložená částka vratná až v Česku, nebo se o mě pojišťovna postará na místě, a jestli se vztahuje i na sporty, jako je lyžování.
Po hodině a půl naprosté ztráty přesvědčení, že lidé na druhém konci vědí, že pracují v pojišťovně, a třech přepojeních, jsem zjistila, že moje smlouva v databázi neexistuje a že bude nejlepší vyrazit na pobočku. Asi je vám jasné, že pokud se mezi jednotlivými pokusy sehnat byť jediného kompetentního jedince line z přístroje cvrlikání vrabců a krákání havranů, vede jediná přímá linka vašeho myšlení ke vzduchovce, v horším případě brokovnici.
Pleskající listí vás vytáčí do vrtule, kapky vám připadají jako zvuky rozkydávajícího se odporného bláta a mrazivé ticho, jež by se dalo krájet, zafixuje vaše tělo do strnulé pozice kobry čekající na svou příležitost. Klasická hudba se ještě dá nějak přetrpět, pokud se budete snažit upamatovat na hodiny hudební výchovy na základní třídě, kterážto činnost byla obyčejně sama o sobě natolik nezáživná a obavy ze zpěvu před pubertálními spolužáky tak děsivé, že budete ještě rádi za dnešní problémy. Vůbec nejhorší, co vás ale může potkat, je jalová, sterilní a nicneříkající melodie, již nějaký „umělec“ vytvořil na klávesách s možností střídat nástroje a využívat úchylné zvuky. Pak už nezbývá než politovat lidi na druhé straně, již nesou následky hudebního výběru svých marketingových specialistů.
Taková práce u infolinky musí být mnohdy velmi stresující povolání, to uznávám. Ale za to pojištění bych je přivázala ke kůlu mezi hejno slepic, rozvodněný potok, orchestr hrající Osudovou a nějakého nadrženého klávesistu – jen ať ochutnají svou vlastní medicínu.
Najdete i na ELLE.cz
neděle 27. listopadu 2011
Husí sádlo
Můj přítel si dal na dárku z první služební cesty opravdu záležet. Obzvlášť po tom, co jsem mu při návštěvě u mých rodičů vysvětlila, že opravdu nestojím o to, aby mi vozil krychle, kterýmižto mě štědře obdarovával po každém výletu bývalý. „Tohle je krychle z Berlína. Vidíš? Je v ní vyřezaná televizní věž. A tuhle krychli mi přivezl z Míšně,“ strkala jsem mu pod nos kostičku s miniaturním šálkem a talířkem, na němž se krčí plastový pidirohlík. To vše vkusně ‚zakrychlené‘ pod plexisklem. „Nevím, proč mi odevšud vozil krychle. Že ty mi přivezeš nějaký lepší dárek, miláčku,“ zakončila jsem svůj interaktivní partnerský kurz přímou otázkou, jelikož od chlapa se na základě pouhých náznaků nedočkáte nikdy ničeho. „To víš, že jo, ty moje kočičko,“ dozvěděla jsem se a hned jsem si chtivě mnula drápky.
Být skutečná čtyřnohá šelma, jistě by mě s láskou vybraný dárek velmi potěšil. Takhle jsem ale nad kilovým kyblíkem husího sádla jen krčila nos. Zklamání bylo zjevně viditelné, a tak jsem byla za pomoci prezentace vyhledané na internetu poučena o všech blahodárných účincích bělostného pokladu, a jelikož jsem jevila známky nachlazení, bylo mi doporučeno užívat blahodárné many po lžičkách, což jsem tvrdě odmítla.
Když jsem se pak se smíchem svěřovala o svém prvním dárku ze služební cesty kamarádce, uklidnila mě. „Nic si z toho nedělej! Ten můj mi teď zase přivezl jako dárek vepřové koleno. Pořád mi ho ukazoval, jak je boží a jak se na něj těší, a myslel si, že z něj budu mít větší radost. Není nad racionální výživu,“ zakončila sveřepě. A tak zatímco ona a její milý si plnili žaludky masem s hořčicí a křenem, já a můj milý jsme debatovali nad tukem. „No co, když se nějaká vnadná diva polévá ve filmu olivovým olejem, je to strašně vzrušující. Když chci, aby sis namazala prsa husím sádlem, protože máš kašel a je to zdravé, tak ti to připadá nechutné. A přitom to vyjde nastejno,“ hartusil. „To jde asi o tu konzistenci,“ oponovala jsem. Po chvilkové rozepři jsme se usnesli, že nejlepší bude, když si sádlo odnese s sebou domů, tak jako to učinil s velkolepou kefírovací houbou, jejíž přínos civilizaci jsem nedocenila týden předtím.
Proč ale k takovým dialogům vůbec dochází? Asi je to z těch filmů a seriálů. Také máte kdesi hluboko v podvědomí uloženo, že muži svým milovaným kupují dokonalé dary? Obrovské krabice se saténovou mašlí, v nichž se v hromadě hedvábného papíru ukrývají skvostné šaty, které hlavní hrdince sedí nejen typově, ale dokonale kopírují i její postavu. Úžasné kabelky, které mají větší hodnotu než naše měsíční výplata, šperky z limitovaných edic, celý tým kadeřníků a vizážistů, kteří přijdou k vám do bytu a během hodiny z vás vykouzlí princeznu. Místnosti plné květin, vany plné květin, koše plné květin nebo alespoň kýble plné květin… Tyhle filmové lásky jsou rozmazlovány parfémy, krajkovým prádlem, romantickými víkendy, čokoládovými masážemi a originálními dárky přímo na míru, nad nimiž musel nebohý zamilovaný muž sedět celé hodiny, než je domyslel k dokonalosti. Zkrátka nedostávají nic poživatelného, a pokud ano, roztírá nebo rozkládá se to po těle. Jak by to také vypadalo, kdyby Pretty Woman dostala od svého prince na bílém koni červenou řepu? Slzeli byste nad Angelikou rozplývající se nad hovězí svíčkovou nebo nad Carrie Bradshawovou třímající šťastně v rukou mísu se škubánky? Ne! Diamant je přece jen o něco fotogeničtější než kořenová zelenina… A Coco Chanel voní víc než sádlo.
Člověk by si měl ale vážit toho, co dostal, a tak jsem za ten dárek upřímně šťastná. No řekněte? Pořád lepší, než kdyby přivezl živou husu.
Najdete i na ELLE.cz
Být skutečná čtyřnohá šelma, jistě by mě s láskou vybraný dárek velmi potěšil. Takhle jsem ale nad kilovým kyblíkem husího sádla jen krčila nos. Zklamání bylo zjevně viditelné, a tak jsem byla za pomoci prezentace vyhledané na internetu poučena o všech blahodárných účincích bělostného pokladu, a jelikož jsem jevila známky nachlazení, bylo mi doporučeno užívat blahodárné many po lžičkách, což jsem tvrdě odmítla.
Když jsem se pak se smíchem svěřovala o svém prvním dárku ze služební cesty kamarádce, uklidnila mě. „Nic si z toho nedělej! Ten můj mi teď zase přivezl jako dárek vepřové koleno. Pořád mi ho ukazoval, jak je boží a jak se na něj těší, a myslel si, že z něj budu mít větší radost. Není nad racionální výživu,“ zakončila sveřepě. A tak zatímco ona a její milý si plnili žaludky masem s hořčicí a křenem, já a můj milý jsme debatovali nad tukem. „No co, když se nějaká vnadná diva polévá ve filmu olivovým olejem, je to strašně vzrušující. Když chci, aby sis namazala prsa husím sádlem, protože máš kašel a je to zdravé, tak ti to připadá nechutné. A přitom to vyjde nastejno,“ hartusil. „To jde asi o tu konzistenci,“ oponovala jsem. Po chvilkové rozepři jsme se usnesli, že nejlepší bude, když si sádlo odnese s sebou domů, tak jako to učinil s velkolepou kefírovací houbou, jejíž přínos civilizaci jsem nedocenila týden předtím.
Proč ale k takovým dialogům vůbec dochází? Asi je to z těch filmů a seriálů. Také máte kdesi hluboko v podvědomí uloženo, že muži svým milovaným kupují dokonalé dary? Obrovské krabice se saténovou mašlí, v nichž se v hromadě hedvábného papíru ukrývají skvostné šaty, které hlavní hrdince sedí nejen typově, ale dokonale kopírují i její postavu. Úžasné kabelky, které mají větší hodnotu než naše měsíční výplata, šperky z limitovaných edic, celý tým kadeřníků a vizážistů, kteří přijdou k vám do bytu a během hodiny z vás vykouzlí princeznu. Místnosti plné květin, vany plné květin, koše plné květin nebo alespoň kýble plné květin… Tyhle filmové lásky jsou rozmazlovány parfémy, krajkovým prádlem, romantickými víkendy, čokoládovými masážemi a originálními dárky přímo na míru, nad nimiž musel nebohý zamilovaný muž sedět celé hodiny, než je domyslel k dokonalosti. Zkrátka nedostávají nic poživatelného, a pokud ano, roztírá nebo rozkládá se to po těle. Jak by to také vypadalo, kdyby Pretty Woman dostala od svého prince na bílém koni červenou řepu? Slzeli byste nad Angelikou rozplývající se nad hovězí svíčkovou nebo nad Carrie Bradshawovou třímající šťastně v rukou mísu se škubánky? Ne! Diamant je přece jen o něco fotogeničtější než kořenová zelenina… A Coco Chanel voní víc než sádlo.
Člověk by si měl ale vážit toho, co dostal, a tak jsem za ten dárek upřímně šťastná. No řekněte? Pořád lepší, než kdyby přivezl živou husu.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 3. listopadu 2011
Satanovo zrcadlo
Stojím v McDonaldu na záchodě a zálibně se pozoruji v zrcadle: „Óóóó, no nééé!“ Vzdychám spokojeně při pohledu na neobvykle štíhlé nohy, pěkně tvarovaný zadek a téměř žádné břicho. Ani ruce nevypadají v tričku s krátkým rukávem marně. Co se to jen se mnou stalo? Ještě před chvílí jsem městem courala jako lehce uondaná, nepříliš upravená turistka a najednou takový obraz. U pultu vůbec nezaváhám a objednávám dvojitou porci. No co? Mám hlad a můžu si to přece dovolit, takhle jsem naposledy vypadala asi tak před pěti lety. Je to ale pocit beztrestně se nacpat a vyrazit do ulic, libuji si v duchu a hned se vrhám k výloze se šaty, na něž bych si jindy automaticky nechala zajít chuť. Jaké to zděšení a překvapení? Já nejsem hubená, jsem úplně stejně tlustá jako ráno. Až teď mi dochází ten šílený podvod – zeštíhlující zrcadlo se ta hrůza jmenuje. „Jen nakrmte svá ochablá ega, vy konzumenti prázdných kalorií. Potom se u nás teprve pořádně vykrmíte,“ směje se mi to velké eM přímo do ksichtu. Zase jedna, co naletěla!
Takové zeštíhlující zrcadlo je věc pěkná, v brdském penzionu, kam jsme s kamarádkami vyrazily na dámskou jízdu, viselo v chodbě také jedno takové. Celkem pravidelně jsme jak mlsní racci kroužily kolem něj a vzájemně si vychvalovaly nově nabyté křivky. Okamžitě jsme se také shodly, že podobný utěšovatel by měl viset v každé zkušební kabince. Prodejci konfekce se totiž z neznámého důvodu rozhodli postupovat metodou přesně opačnou. Žádná útěcha a povzbuzení, ale krutá a ještě horší realita. No řekněte. Kdo stojí o obrovské plochy skla rozmístěné ze všech stran osvícené zářivkou, jež dokáže s jistotou slídícího psa vystopovat každou vadu pleti, vylezlou žilku a svraštělou kůži na zadních dámských pomerančích. Jakožto nepříliš movitá dívka jsem nikdy nechápala, když mi moje zajištěnější kamarádka sdělovala, jak moc nenávidí nakupování oblečení. Teď jí plně rozumím. Obchody s prádlem, svetry, šaty a kalhotami se pro mě staly jakousi luxusní parafrází pekla.
Že přeháním? Je tady vedro a vydýchaný vzduch, člověk, který se přihnal zvenčí oděn do kozaček a kabátu, se okamžitě promění v prýštící pumpu. V kabinkách je to těsné jak v železném kotli a při pohledu na zkoušený model vám začne ve spáncích bublat vřelá krev. Není kam si pověsit věci, a pokud je, devětkrát z deseti případů spadnou.
A je to ještě horší, v Luciferově kotli má člověk alespoň nějaké soukromí. Ale tady? Pcha! Designéři zkušebních kabinek jistě tajně vedou jakousi pokoutní soutěž o nejdebilnější projekt. Dřevěné lítačky evokující vstup do saloonu dokážou stěží zakrýt ta nejintimnější místa – tedy pokud se nedržíte uprostřed, kde jsou vrátka o něco vyšší. Zatahovací závěs z látky tak tvrdé, že by se s ní dal roztloukat štěrk, obvykle zakrývá schovanou osobu asi ze sedmdesáti procent. Zatmavené plexisklo dokonale propouští obrys vaší zápasící postavy… Vůbec nejlepší jsou dveře, ze kterých někdo pro jistotu uřízl vršek i spodek, aby všichni čekající návštěvníci obchodu mohli sledovat, jak jen v ponožkách poskakujete čapím stylem nejprve po jedné a pak po druhé noze, abyste vzápětí někde nad koleny zjistila, že tohle fakt nepůjde, a vztekle sešlapala nemožně malé džíny do země.
A když se náhodou zadaří, zjistíte v odraze tak dokonale ostrém a čistém, že by mohl sloužit jako zvětšovací sklo plastickým chirurgům, kde všude se vyskytla chyba. Kam se na to hrabe peklo, tam alespoň můžete podobné zrůdné vynálezy zamazat mourem. Není divu, že po neúspěšném nákupu zbývá jediná možnost – jít se občerstvit k mekáči, tam si dovedou vážit vašich štíhlých křivek.
Najdete i na ELLE.cz
Takové zeštíhlující zrcadlo je věc pěkná, v brdském penzionu, kam jsme s kamarádkami vyrazily na dámskou jízdu, viselo v chodbě také jedno takové. Celkem pravidelně jsme jak mlsní racci kroužily kolem něj a vzájemně si vychvalovaly nově nabyté křivky. Okamžitě jsme se také shodly, že podobný utěšovatel by měl viset v každé zkušební kabince. Prodejci konfekce se totiž z neznámého důvodu rozhodli postupovat metodou přesně opačnou. Žádná útěcha a povzbuzení, ale krutá a ještě horší realita. No řekněte. Kdo stojí o obrovské plochy skla rozmístěné ze všech stran osvícené zářivkou, jež dokáže s jistotou slídícího psa vystopovat každou vadu pleti, vylezlou žilku a svraštělou kůži na zadních dámských pomerančích. Jakožto nepříliš movitá dívka jsem nikdy nechápala, když mi moje zajištěnější kamarádka sdělovala, jak moc nenávidí nakupování oblečení. Teď jí plně rozumím. Obchody s prádlem, svetry, šaty a kalhotami se pro mě staly jakousi luxusní parafrází pekla.
Že přeháním? Je tady vedro a vydýchaný vzduch, člověk, který se přihnal zvenčí oděn do kozaček a kabátu, se okamžitě promění v prýštící pumpu. V kabinkách je to těsné jak v železném kotli a při pohledu na zkoušený model vám začne ve spáncích bublat vřelá krev. Není kam si pověsit věci, a pokud je, devětkrát z deseti případů spadnou.
A je to ještě horší, v Luciferově kotli má člověk alespoň nějaké soukromí. Ale tady? Pcha! Designéři zkušebních kabinek jistě tajně vedou jakousi pokoutní soutěž o nejdebilnější projekt. Dřevěné lítačky evokující vstup do saloonu dokážou stěží zakrýt ta nejintimnější místa – tedy pokud se nedržíte uprostřed, kde jsou vrátka o něco vyšší. Zatahovací závěs z látky tak tvrdé, že by se s ní dal roztloukat štěrk, obvykle zakrývá schovanou osobu asi ze sedmdesáti procent. Zatmavené plexisklo dokonale propouští obrys vaší zápasící postavy… Vůbec nejlepší jsou dveře, ze kterých někdo pro jistotu uřízl vršek i spodek, aby všichni čekající návštěvníci obchodu mohli sledovat, jak jen v ponožkách poskakujete čapím stylem nejprve po jedné a pak po druhé noze, abyste vzápětí někde nad koleny zjistila, že tohle fakt nepůjde, a vztekle sešlapala nemožně malé džíny do země.
A když se náhodou zadaří, zjistíte v odraze tak dokonale ostrém a čistém, že by mohl sloužit jako zvětšovací sklo plastickým chirurgům, kde všude se vyskytla chyba. Kam se na to hrabe peklo, tam alespoň můžete podobné zrůdné vynálezy zamazat mourem. Není divu, že po neúspěšném nákupu zbývá jediná možnost – jít se občerstvit k mekáči, tam si dovedou vážit vašich štíhlých křivek.
Najdete i na ELLE.cz
Bezmezné štěstí
Bezmezné štěstí. Pravda je, že nás nepostihuje často. Takový ten pocit, kdy vlastně na nic nemyslíte, nic nechcete a nic nepotřebujete, kdy vám všechno připadá krásné a potěšující. Chtěla jsem napsat bezchybné, ale tak to není, mám na mysli ty chvíle naprostého smíření, kdy i ty chybné věci jsou najednou milé a správné. Postihlo mě to v sobotu, když jsem v obchoďáku zjistila, že mají červený košík s kolečky a vysunovací ručičkou, takže nemusíte složitě manévrovat s neforemným vozíkem, ani vláčet několikakilový nákup v ruce. Okamžitě jsem si začala připadat jako sexy, úspěšná a naprosto bezstarostná mladá žena.
Taková, která se v uličkách pohybuje rychlým pružným krokem, nehrbí se půl hodiny nad rajskými protlaky, aby porovnala poměr cena–objem, ale sebevědomě sází do koše vše, co potřebuje. Nikde neztrácí čas a popletené, upachtěné hospodyně odstrkuje suverénním: „S dovolením!“ Když jsem pak v akci objevila balík toaleťáku s obrázkem veverky, dosáhla jsem naprosté šťastné extáze.
U pokladny jsem zašvitořila na nemluvně v kočárku, ověsila se taškami, narvala hajzlpapír do podpaží a neztrácejíc rytmus vlny štěstí, vyrazila jsem kupředu. Děti ke mně napřahovaly ruce, otcové se obdivně otáčeli, důchodkyně spiklenecky mrkaly, jako bych byla jejich nejoblíbenější vnučka, a matky nepatrně ohrnovaly horní ret a nenávistně vrčely. A pak… se mě respondentka zeptala, zda bych měla minutku na vyplnění dotazníku, a já nadšeně souhlasila.
Za deset minut jsem zjistila, že dotazník se skládá z šesti hustě potištěných listů, za dvacet minut jsem položila na zem tašky a toaleťák, za třicet minut jsem se začala ptát, kdy už bude konec, a za čtyřicet minut jsem odcházela jako umolousaná rozcuchaná podivínka s neladícími šaty, dvoukilovým pytlem brambor, dvěma těžkými, trhajícími se igelitkami a infantilním třívrstvým papírem. Kouzlo bylo v háji.
Bezmezné štěstí je velmi vratká, křehká a rozporuplná věc. Na jednu stranu vás činí přímo nadlidskými tvory, na druhou otevírá jindy nepropustný kryt všem osobám, které se rozhodly na vaší momentální slabosti parazitovat. V takových chvílích se účastníte průzkumů trhu a necháte se kvůli nim klidně zavézt o dva bloky dál. Jako šílení nakupujete oplzlé plyšáky od podivných existencí a jasným feťákům dáváte poslední stovku z peněženky. Tento stav si v ničem nezadá s naprostým zoufalstvím. Nevěříte?
Mám teorii, že do tří hodin po rozchodu uzavře 75 % postižených nějakou smlouvu, změní mobilního operátora, vyplní dotazník, poskytne svá osobní data, zakoupí zaručeně pravý parfém, stane se doživotním členem Greenpeace, odnese si domů Strážnou věž nebo alespoň rozdá víc peněz, než by si mohl dovolit.
Je to vlastně trochu smutné, že jakmile se čas od času rozhodnete světu ukázat to nejniternější, okamžitě po vás někdo skočí jak po smyslů zbavené myši. Jako by všichni dealeři, zástupci, prodejci, věřící a ochranáři přírody navštěvovali stejný kurz. Předpokládám, že se jmenuje „Uštvi je“, „Zatni dráp“ nebo „Jak využít slabost“.
Navrhuji infiltrovat se do podobných seminářů a hatit činnost nepřátel přímo a zevnitř, pokud se to nepovede, nezbývá, než se ve chvílích bezmezného štěstí či zoufalství izolovat od světa. Jiná možnost není, tedy pokud se nechcete smířit s novým náboženstvím, podporou maniaků, kteří se vaším jménem zavěsí na kůrovcem sežraný strom, nebo s používáním několika mobilů najednou a parfémem s odpornou vůní. I když je pravda, že i tyto oběti za několik chvil bezbranné čistoty duše stojí. Doufám, že by s tím souhlasil i můj přítel, který nemaje klíče, stál půl hodiny před domem a čekal, až jisté slečně vysvětlím, jak příjemně se mi v jejich centru nakupovalo.
Najdete i na ELLE.cz
Taková, která se v uličkách pohybuje rychlým pružným krokem, nehrbí se půl hodiny nad rajskými protlaky, aby porovnala poměr cena–objem, ale sebevědomě sází do koše vše, co potřebuje. Nikde neztrácí čas a popletené, upachtěné hospodyně odstrkuje suverénním: „S dovolením!“ Když jsem pak v akci objevila balík toaleťáku s obrázkem veverky, dosáhla jsem naprosté šťastné extáze.
U pokladny jsem zašvitořila na nemluvně v kočárku, ověsila se taškami, narvala hajzlpapír do podpaží a neztrácejíc rytmus vlny štěstí, vyrazila jsem kupředu. Děti ke mně napřahovaly ruce, otcové se obdivně otáčeli, důchodkyně spiklenecky mrkaly, jako bych byla jejich nejoblíbenější vnučka, a matky nepatrně ohrnovaly horní ret a nenávistně vrčely. A pak… se mě respondentka zeptala, zda bych měla minutku na vyplnění dotazníku, a já nadšeně souhlasila.
Za deset minut jsem zjistila, že dotazník se skládá z šesti hustě potištěných listů, za dvacet minut jsem položila na zem tašky a toaleťák, za třicet minut jsem se začala ptát, kdy už bude konec, a za čtyřicet minut jsem odcházela jako umolousaná rozcuchaná podivínka s neladícími šaty, dvoukilovým pytlem brambor, dvěma těžkými, trhajícími se igelitkami a infantilním třívrstvým papírem. Kouzlo bylo v háji.
Bezmezné štěstí je velmi vratká, křehká a rozporuplná věc. Na jednu stranu vás činí přímo nadlidskými tvory, na druhou otevírá jindy nepropustný kryt všem osobám, které se rozhodly na vaší momentální slabosti parazitovat. V takových chvílích se účastníte průzkumů trhu a necháte se kvůli nim klidně zavézt o dva bloky dál. Jako šílení nakupujete oplzlé plyšáky od podivných existencí a jasným feťákům dáváte poslední stovku z peněženky. Tento stav si v ničem nezadá s naprostým zoufalstvím. Nevěříte?
Mám teorii, že do tří hodin po rozchodu uzavře 75 % postižených nějakou smlouvu, změní mobilního operátora, vyplní dotazník, poskytne svá osobní data, zakoupí zaručeně pravý parfém, stane se doživotním členem Greenpeace, odnese si domů Strážnou věž nebo alespoň rozdá víc peněz, než by si mohl dovolit.
Je to vlastně trochu smutné, že jakmile se čas od času rozhodnete světu ukázat to nejniternější, okamžitě po vás někdo skočí jak po smyslů zbavené myši. Jako by všichni dealeři, zástupci, prodejci, věřící a ochranáři přírody navštěvovali stejný kurz. Předpokládám, že se jmenuje „Uštvi je“, „Zatni dráp“ nebo „Jak využít slabost“.
Navrhuji infiltrovat se do podobných seminářů a hatit činnost nepřátel přímo a zevnitř, pokud se to nepovede, nezbývá, než se ve chvílích bezmezného štěstí či zoufalství izolovat od světa. Jiná možnost není, tedy pokud se nechcete smířit s novým náboženstvím, podporou maniaků, kteří se vaším jménem zavěsí na kůrovcem sežraný strom, nebo s používáním několika mobilů najednou a parfémem s odpornou vůní. I když je pravda, že i tyto oběti za několik chvil bezbranné čistoty duše stojí. Doufám, že by s tím souhlasil i můj přítel, který nemaje klíče, stál půl hodiny před domem a čekal, až jisté slečně vysvětlím, jak příjemně se mi v jejich centru nakupovalo.
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)