Jmenuji se Bára a jsem závislá. Jehlám jsem podlehla už v pubertě a časem se to jen zhoršovalo, dnes už neunesu ani pohled. Celá se opotím a ruce se mi začnou třást. Je to boj, v mém okolí je na tom většina holek stejně. Bojím se, že to nevydržím a že ačkoli trávím zimu v lyžařském středisku, budu muset vyrazit do obchodu a koupit si ty nejméně praktické lodičky, co tam najdu. Je to pravděpodobně nějaká hormonální záležitost či co. Takový psí organismus, když majitelé neumožní fence mít štěňata, dokáže vyvolat dojem falešné březosti. Čtyřnohá slečna má potom pocit, že bude brzy chovat a opečovává cokoliv, třeba smeták, co najde někde v koutě. I ženský organismus se umí bránit, když se s ním nezachází, jak by se mělo, a tak si na mě po hodinách a hodinách strávených uklízením v hotelu vynucuje tu nejnepraktičtější a nejženštější věc – boty na jehlách.
Když jsem v jednom z pokojů objevila béžové lakovky s cenovkou devět set dolarů, odolala jsem pokušení vyzkoušet si je jen díky tomu, že byly moc malinké. Je to zvláštní, protože v Čechách se většinou snažím nepohodlných kramflíčků spíš zbavit. A to, i když si je společenská událost vyžaduje. Na boso už mám procouraný Obecní dům, Žofín a četné další pražské kulturní stánky a k většině párů v botníku mám velmi ambivalentní vztah, asi jako zamilovaná oběť ke svému trýzniteli. Co ale naplat, když je vám najednou přidělena tmavě zelená blůza, ukrutné mrkváče a boty, v nichž by si babička jistě lebedila. Hormony řvou o pomoc a v den výplaty si můžete být jisti, že ve městě potkáte většinu uklízečských kolegyň ověšených značkovými taštičkami s parfémy, kosmetikou, šperky a novými hadříky. Každý večer se pak popelky vyklubou do krásy, štíhlé nohy odhalí minisukně a protáhnou nekonečné podpatky, na nichž slečny vyrážejí ven do sněhové břečky.
První měsíc jsem si říkala, že jsou to blázni a že na horách si mají lidé kupovat goráče, sněhule a takové ty vyteplené gumovky. Druhý měsíc jsem začala okukovat, co se nosí a teď už jen čekám, až přijde šek. Vypozorovala jsem hned dvě metody, jak přežít. Za prvé pověsit se na stabilního, hodně silného chlapa, který vás spíš nese, než doprovází, nebo za druhé, vytvořit se stejně postiženými kamarádkami co nejdelší řetěz s propletenýma rukama a doufat, že se nenatáhnete všechny najednou. Už se nemohu dočkat, až s hulákající skupinou vyrazím do ulic. Vím přesně, co to bude – rudé lakovky – když už, tak už.
Najdete i na marieclaire.cz
úterý 14. února 2012
Česká Barča – dáma z velkého světa
Táhnu si to tak domů ve dvě ráno z hospody ve společnosti přátel, když v zatáčce narazíme na další kolíbající se partičku a začne obvyklé kolečko, jak se máš, jak se jmenuješ a odkud jsi. Tmavovláska, jež má řasenku rozmazanou takovým způsobem, že to působí jako umělecký záměr, pracně vyspeluje, že se jmenuje B-A-R-C-A a já s jásotem shledávám, že jsem se setkala s krajankou a ještě stejnojmennou. Jenže ouha, ona je tady prý už rok a prý, že už se cítí jako Kanaďanka, a princezna nám zapomněla mluvit česky.
Myslím, na nebohé obrozence v čele s usouženým Josefem Kajetánem Tylem táhnoucím se českými luhy a háji za účelem osvěty, který se jistě v hrobě obrací, a chvíli se ji snažím přesvědčit o opaku, načež usuzuji, že slepici asi kokrhat nenaučím a přecházím do angličtiny, ještě lépe přestávám s hvězdou komunikovat úplně. Jelikož se ale skupinka připojuje a vyráží s námi na další pouť, mám možnost sledovat, jak to s tím jazykem vlastně je. Po čtyřiceti minutách, třech poloexlých pivech a sedmi pádech z jediného schůdku v bytě, který zůstal české Barče utajen po celou noc, začíná slečna, jež se rozhodla vyměnit občanství, vyzpěvovat: „Vysoký jalovec, vysoký jako jáááááá!“ Vzápětí se vrhá kolem krku chlapci, jehož zjevně doprovází, a kňouravým tónem mu oznamovat, že je „…takový její malinkatý broučínek…“
Dva dny na to se tvůrce národní hymny otáčí pod zemí podruhé, tentokrát mě chlapec, jehož jméno jsem zapomněla, přesvědčuje, že když jsem se rozhodla tady žít, měla bych na češtinu zapomenout. Opět se mnou odmítá mluvit česky, a tak se bavíme anglicky. A jelikož si pan X přivezl do Kanady i mladšího bratra, komunikuje s ním v cizí řeči také. To už se mi, jakožto zapálené vlastence, otevírá kudla v kapse a slzy mám na krajíčku. Ochotna přiznat si všechny výhody cizí řeči, nejsem nějak schopna připustit, že bych se svými příbuznými a kamarády, s nimiž se neustále častujeme vtípky, slovními hříčkami a pasážemi z filmů a cimrmanovských představení, začala bavit slovní zásobou odpovídající první fázi vývojového stádia člověka rozumného.
Je to tady zkrátka hit, všichni, kdo chtějí být super cool musí jako první zapomenout svůj rodný jazyk a ještě to dát hlasitě vědět svému okolí. Asi po vzoru hokejistů, kteří si do vlasti přijedou pro nějaké ocenění a se silným přízvukem oznámí světu, že jsou: „Really ráda, že česká fanoušci mě stále podporovala a sledovala mé zápasy!“ To by mě zajímalo, jak si taková česká Barča popovídá například se svou babičkou, dědou nebo ze sestřenicí z druhého kolene. Pochybuji, že všechny tyto osoby budou schopny její přeměnu zdárně kvitovat.
Nejspíš si na diamantové svatbě prarodičů bude muset vytáhnout slovník, když bude chtít pozdravit vzdálené tety a strýce a slavnostní řeč na poctu oslavenců jí připraví překladatelka. Její děti asi Halí, belí, koně v zelí taky nikdy neuslyší a její broučínek se stane malým beatlem. A česká Barča z horní dolní se stane dámou z velkého světa. Přáno je jí to, bude k tomu ale asi zapotřebí trochu víc, než zapomenout mluvit.
Najdete i na marieclaire.cz
Myslím, na nebohé obrozence v čele s usouženým Josefem Kajetánem Tylem táhnoucím se českými luhy a háji za účelem osvěty, který se jistě v hrobě obrací, a chvíli se ji snažím přesvědčit o opaku, načež usuzuji, že slepici asi kokrhat nenaučím a přecházím do angličtiny, ještě lépe přestávám s hvězdou komunikovat úplně. Jelikož se ale skupinka připojuje a vyráží s námi na další pouť, mám možnost sledovat, jak to s tím jazykem vlastně je. Po čtyřiceti minutách, třech poloexlých pivech a sedmi pádech z jediného schůdku v bytě, který zůstal české Barče utajen po celou noc, začíná slečna, jež se rozhodla vyměnit občanství, vyzpěvovat: „Vysoký jalovec, vysoký jako jáááááá!“ Vzápětí se vrhá kolem krku chlapci, jehož zjevně doprovází, a kňouravým tónem mu oznamovat, že je „…takový její malinkatý broučínek…“
Dva dny na to se tvůrce národní hymny otáčí pod zemí podruhé, tentokrát mě chlapec, jehož jméno jsem zapomněla, přesvědčuje, že když jsem se rozhodla tady žít, měla bych na češtinu zapomenout. Opět se mnou odmítá mluvit česky, a tak se bavíme anglicky. A jelikož si pan X přivezl do Kanady i mladšího bratra, komunikuje s ním v cizí řeči také. To už se mi, jakožto zapálené vlastence, otevírá kudla v kapse a slzy mám na krajíčku. Ochotna přiznat si všechny výhody cizí řeči, nejsem nějak schopna připustit, že bych se svými příbuznými a kamarády, s nimiž se neustále častujeme vtípky, slovními hříčkami a pasážemi z filmů a cimrmanovských představení, začala bavit slovní zásobou odpovídající první fázi vývojového stádia člověka rozumného.
Je to tady zkrátka hit, všichni, kdo chtějí být super cool musí jako první zapomenout svůj rodný jazyk a ještě to dát hlasitě vědět svému okolí. Asi po vzoru hokejistů, kteří si do vlasti přijedou pro nějaké ocenění a se silným přízvukem oznámí světu, že jsou: „Really ráda, že česká fanoušci mě stále podporovala a sledovala mé zápasy!“ To by mě zajímalo, jak si taková česká Barča popovídá například se svou babičkou, dědou nebo ze sestřenicí z druhého kolene. Pochybuji, že všechny tyto osoby budou schopny její přeměnu zdárně kvitovat.
Nejspíš si na diamantové svatbě prarodičů bude muset vytáhnout slovník, když bude chtít pozdravit vzdálené tety a strýce a slavnostní řeč na poctu oslavenců jí připraví překladatelka. Její děti asi Halí, belí, koně v zelí taky nikdy neuslyší a její broučínek se stane malým beatlem. A česká Barča z horní dolní se stane dámou z velkého světa. Přáno je jí to, bude k tomu ale asi zapotřebí trochu víc, než zapomenout mluvit.
Najdete i na marieclaire.cz
Valentýna
Už to vypuklo, červená a růžová se na další tři týdny staly převládající barvou ve všech výlohách, grafických dílcích i na většině spotřebního zboží. Brzy bude celkem bez šance vyrazit do restaurace a objednat si menu pro jednoho. Na všech slevových portálech se to začne vířivkami, šampaňským, romantickými pobyty a masážemi jen hemžit. Čerstvě zamilovaní se budou předhánět v hurónských důkazech lásky a věkem pokročilí a zkušenostmi vytrestaní budou nad vším tím blázincem opovržlivě kroužit hlavou.
Vloni jsem den zamilovaných strávila poskakováním v tělocvičně se svou šéfovou. Odměnily jsme se lahví červeného, večeří a uštěpačným komentováním romantickou chvíli slavícího páru. Na stole v jemně osvětlené restauraci stály balíčky zabalené do drahých, luxusních papírů, ve váze se červenala růže a z ledu čněla lahev sektu, na stůl přicházely postupně všechny romantické ‚gastronomické kýče‘ včetně ústřic. Slečna byla krásně nalíčená, čerstvě nakadeřená a vhodně oděná, mladý muž hladce oholen a na tričku jste ještě mohli číst stopy po kolíčcích na prádlo, jak se na tu zvláštní příležitost poctivě vypral a usušil. U ucha držel mobil a vykládal si s kamarádem něco o autech, holčina zase zabořila oči do displeje a bavila se posíláním esemesek. Občas na sebe mrkli a takhle strávili celé dvě hodiny, které nám stačily k objednání a dopití druhé lahve vína.
Musím říct, že takováto romantika, ať byla jakkoli kompletní a v dárečcích se jistě skrývalo i ono nezbytné prádlo i něco třpytivého a bezpochyby také masáž a vířivka pro dva, by mě neuspokojila. To ať radši můj milý přijde se čtyřdenním strništěm, v ošoupaném oblečení a bez daru, vezme mě do zaplivané čtyřky, koupí mi pivo, ale celý večer se mi věnuje. O tom by ta zamilovanost přece měla být, no ne?
Ještě lepší čtrnáctý únor jsme ale s kamarádkou oslavovaly rok předtím. Po tom, co se s ní na svátek zamilovaných po šesti letech rozešel přítel, seděly jsme v restauraci, kde jsem se ji snažila donutit něco sníst a prolívala ji vínem a panáky. Po dvou hodinách by se dal ubrus ždímat, já jsem snědla přítelkyninu večeři, protože soucit je jedna věc, ale hlad je věc druhá, a počet sklenek se začínal stávat numerem odpovídajícím řadě za desetinnou čárkou čísla pí. O dokonalý závěr se postarala servírka, která musela být buďto úplně slepá a hluchá, když přehlédla dívku s obličejem opuchlým na dvojnásobek běžných rozměrů a přeslechla hlášky typu: „Ať se jde bodnout, když si místo mě našel takovou cuchtu. Jo, on je […] a ona je […] Počkej, však ono se mu to vrátí. Já nemám kam jít, co si počnu? U mě můžeš vždycky bydlet […] Ale já ho stejně miluju. To je parchant, a na Valentýna.“ Nebo musela být zkrátka úplně blbá, ale přinesla nám účet s přáním věčné lásky a dvěma čokoládovými srdíčky. Pravda je, že po tom, co jsme upily, nás to celkem rozesmálo.
Když jsme se pak dopotácely do vietnamské večerky, ulovily zaprášenou lahev červeného a jaly se platit. „Valentýýna!!!“ poznamenal rozjásaně bodrý, dobrý prodavač a chudák neměl tušení, proč se mu dvě opilé blondýny uprostřed obchodu prohýbají záchvaty smíchu. Stal se tak tvůrcem kultovní hlášky a ten večer, jakkoli byl pro mou kamarádku těžký, se nám z paměti asi nikdy nevymaže. Troufám si tvrdit, že v něm bylo mnohem víc lásky a porozumění než u toho stolu se všemi vrcholově romantickými proprietami.
Tak šťastného a veselého, ať už ho strávíte jakkoli. Nikde není psáno, že nejlepší cesta je vysypaná plátky rudých růží.
Najdete i na ELLE.cz
Vloni jsem den zamilovaných strávila poskakováním v tělocvičně se svou šéfovou. Odměnily jsme se lahví červeného, večeří a uštěpačným komentováním romantickou chvíli slavícího páru. Na stole v jemně osvětlené restauraci stály balíčky zabalené do drahých, luxusních papírů, ve váze se červenala růže a z ledu čněla lahev sektu, na stůl přicházely postupně všechny romantické ‚gastronomické kýče‘ včetně ústřic. Slečna byla krásně nalíčená, čerstvě nakadeřená a vhodně oděná, mladý muž hladce oholen a na tričku jste ještě mohli číst stopy po kolíčcích na prádlo, jak se na tu zvláštní příležitost poctivě vypral a usušil. U ucha držel mobil a vykládal si s kamarádem něco o autech, holčina zase zabořila oči do displeje a bavila se posíláním esemesek. Občas na sebe mrkli a takhle strávili celé dvě hodiny, které nám stačily k objednání a dopití druhé lahve vína.
Musím říct, že takováto romantika, ať byla jakkoli kompletní a v dárečcích se jistě skrývalo i ono nezbytné prádlo i něco třpytivého a bezpochyby také masáž a vířivka pro dva, by mě neuspokojila. To ať radši můj milý přijde se čtyřdenním strništěm, v ošoupaném oblečení a bez daru, vezme mě do zaplivané čtyřky, koupí mi pivo, ale celý večer se mi věnuje. O tom by ta zamilovanost přece měla být, no ne?
Ještě lepší čtrnáctý únor jsme ale s kamarádkou oslavovaly rok předtím. Po tom, co se s ní na svátek zamilovaných po šesti letech rozešel přítel, seděly jsme v restauraci, kde jsem se ji snažila donutit něco sníst a prolívala ji vínem a panáky. Po dvou hodinách by se dal ubrus ždímat, já jsem snědla přítelkyninu večeři, protože soucit je jedna věc, ale hlad je věc druhá, a počet sklenek se začínal stávat numerem odpovídajícím řadě za desetinnou čárkou čísla pí. O dokonalý závěr se postarala servírka, která musela být buďto úplně slepá a hluchá, když přehlédla dívku s obličejem opuchlým na dvojnásobek běžných rozměrů a přeslechla hlášky typu: „Ať se jde bodnout, když si místo mě našel takovou cuchtu. Jo, on je […] a ona je […] Počkej, však ono se mu to vrátí. Já nemám kam jít, co si počnu? U mě můžeš vždycky bydlet […] Ale já ho stejně miluju. To je parchant, a na Valentýna.“ Nebo musela být zkrátka úplně blbá, ale přinesla nám účet s přáním věčné lásky a dvěma čokoládovými srdíčky. Pravda je, že po tom, co jsme upily, nás to celkem rozesmálo.
Když jsme se pak dopotácely do vietnamské večerky, ulovily zaprášenou lahev červeného a jaly se platit. „Valentýýna!!!“ poznamenal rozjásaně bodrý, dobrý prodavač a chudák neměl tušení, proč se mu dvě opilé blondýny uprostřed obchodu prohýbají záchvaty smíchu. Stal se tak tvůrcem kultovní hlášky a ten večer, jakkoli byl pro mou kamarádku těžký, se nám z paměti asi nikdy nevymaže. Troufám si tvrdit, že v něm bylo mnohem víc lásky a porozumění než u toho stolu se všemi vrcholově romantickými proprietami.
Tak šťastného a veselého, ať už ho strávíte jakkoli. Nikde není psáno, že nejlepší cesta je vysypaná plátky rudých růží.
Najdete i na ELLE.cz
středa 18. ledna 2012
Duch místa
Vybrat si jako dočasný domov lyžařské středisko se od ústředního topení v pražském paneláku jeví jako ideální nápad. No co, mám ráda sníh? Mám! Zimu a krápníky? Jistě! Hory, údolí, hluboké lesy? Samozřejmě! Koho by ale napadlo, že vůbec nestačí vnímat kouzelného ducha tohoto místa (o němž se hodně a často mluví) pouze pasivně. Moje představa o koženém gauči, kostkované dece, velikém šálku s horkou kávou v dlaních a jemných vločkách usedajících za oknem do jehličí vonných jedlí se splnila celkem záhy. Potíž je, že ostatní mě na tom gauči nechtějí nechat v klidu posedět. Vypadá to, že na hory se stahují absolventi sportovních gymnázií, pajďáků se zaměřením na tělesnou výchovu, milovníci extrémních výkonů a vyznavači pohybu. Ať se hýbou, potí, namáhají, ničí a unavují, já jim ten jejich koníček srdečně přeji. Hloupé je, že nějak nechápou, že se v ráji zimních radovánek mohla vyskytnout osoba, jež za vrchol výdeje energie považuje dlouhou procházku.
Pokud si ve většině zemí, měst a vesnic při zdvořilostním hovoru vystačíte s počasím, nemyslete si, že se uchytíte i ve Whistleru. Ano, je dobré mít přehled o tom, kolik prašanu připadlo, nezávazný ‚talk‘ se ale točí jen kolem dvou otázek – brzo ráno „Kam jdeš dneska jezdit?“ a odpoledne „Kdes byla dneska jezdit?“. První měsíc jsem vystačila s argumentem, že nemám snowboard a dostatek peněz na skipas. Minulý týden už jsem musela vytáhnout do boje s tím, že mi chybějí nějaké doplňky a prkno je potřeba donést opravit, abych to mohla pořádně rozjet.
Když kupuji chleba, když si ve společné kuchyňce vařím snídani, když jdu do práce, když jdu z práce, když stopnu auto, když si vedle někoho sednu do autobusu, když se zeptám, kolik je hodin, když stojím venku u ohně, když si v baru objednám pivo, když si zkouším džíny, když si kupuji lístek na autobus, když obědvám, když fotím olympijské kruhy, když si chci pohladit cizího psa, když si chci plácnout s legračním děckem a když se seznamuji s novými lidmi… zajímá všechny jen má sportovní aktivita. Na čem jezdím, jak jezdím, kde jezdím a jaký byl včera sníh???
Na všechny argumenty, proč to nejde, tu existuje protiargument, nebo se někdo přehnaně aktivně nabídne, že vám chybějící věc sežene nebo půjčí. Chca nechca, vyrážím tedy zítra poprvé na sjezdovku – lehce zděšena po tom, co mi kamarádi prozradili, že na rozdíl od lyží se snowboard neodpíná, takže při každém pádu s sebou potáhnu metr a půl dlouhé prkno.
„Jo, jo… to jsem si také myslela, že budu mít pokoj, až začnu jezdit,“ vypráví mi po mých vystrašených vzdeších zkušenější začátečnice. „Ale to si nemysli, to není konec. Jakmile začneš jezdit, zjistí se, že nejsi dostatečně osvalená, abys to prkno ovládala, takže tě donutí pořídit si permici do posilovny. A ani ta nebude stačit, protože budeš potřebovat zlepšovat výdrž, na což je nejlepší běhání, ale neboj, to půjde,“ dodává povzbudivě, když vidí můj zděšený výraz. Vypadá to, že mě čekají pěkné věci – mezi fyzicky vyspělým výkvětem světa. Jen doufám, že si po vší té dřině alespoň budu moct dát to kafe na gauči a koukat z okna. Můj ‚místní duch‘ se totiž pohybuje výhradně kolem krbu a měkkých polštářů. Ale zkuste to někomu vysvětlit!
Najdete i na ELLE.cz
Pokud si ve většině zemí, měst a vesnic při zdvořilostním hovoru vystačíte s počasím, nemyslete si, že se uchytíte i ve Whistleru. Ano, je dobré mít přehled o tom, kolik prašanu připadlo, nezávazný ‚talk‘ se ale točí jen kolem dvou otázek – brzo ráno „Kam jdeš dneska jezdit?“ a odpoledne „Kdes byla dneska jezdit?“. První měsíc jsem vystačila s argumentem, že nemám snowboard a dostatek peněz na skipas. Minulý týden už jsem musela vytáhnout do boje s tím, že mi chybějí nějaké doplňky a prkno je potřeba donést opravit, abych to mohla pořádně rozjet.
Když kupuji chleba, když si ve společné kuchyňce vařím snídani, když jdu do práce, když jdu z práce, když stopnu auto, když si vedle někoho sednu do autobusu, když se zeptám, kolik je hodin, když stojím venku u ohně, když si v baru objednám pivo, když si zkouším džíny, když si kupuji lístek na autobus, když obědvám, když fotím olympijské kruhy, když si chci pohladit cizího psa, když si chci plácnout s legračním děckem a když se seznamuji s novými lidmi… zajímá všechny jen má sportovní aktivita. Na čem jezdím, jak jezdím, kde jezdím a jaký byl včera sníh???
Na všechny argumenty, proč to nejde, tu existuje protiargument, nebo se někdo přehnaně aktivně nabídne, že vám chybějící věc sežene nebo půjčí. Chca nechca, vyrážím tedy zítra poprvé na sjezdovku – lehce zděšena po tom, co mi kamarádi prozradili, že na rozdíl od lyží se snowboard neodpíná, takže při každém pádu s sebou potáhnu metr a půl dlouhé prkno.
„Jo, jo… to jsem si také myslela, že budu mít pokoj, až začnu jezdit,“ vypráví mi po mých vystrašených vzdeších zkušenější začátečnice. „Ale to si nemysli, to není konec. Jakmile začneš jezdit, zjistí se, že nejsi dostatečně osvalená, abys to prkno ovládala, takže tě donutí pořídit si permici do posilovny. A ani ta nebude stačit, protože budeš potřebovat zlepšovat výdrž, na což je nejlepší běhání, ale neboj, to půjde,“ dodává povzbudivě, když vidí můj zděšený výraz. Vypadá to, že mě čekají pěkné věci – mezi fyzicky vyspělým výkvětem světa. Jen doufám, že si po vší té dřině alespoň budu moct dát to kafe na gauči a koukat z okna. Můj ‚místní duch‘ se totiž pohybuje výhradně kolem krbu a měkkých polštářů. Ale zkuste to někomu vysvětlit!
Najdete i na ELLE.cz
středa 11. ledna 2012
Pravidla PLUKu
Tak mě to také chytlo, bolí mě každý sval v těle, barvu mám jako čerstvě natřená lavička a mezi jednotlivými pšíknutími se sotva stíhám nadechnout, ale pořád by mohlo být hůř – mohla bych být chlap, čímž bych byla naprosto vyřazena z provozu. Zatímco nemocná žena jde do práce, na nákup, uvaří večeři, poskládá prádlo ze sušičky, lehne si k televizi, spolkne paralen a zabalí se do deky, nemocný muž věnuje veškerou energii jediné činnosti, a to stonání! Heká, úpí, trpí a strádá, je sužován, uzurpován a sžírán chorobou a to je jediná věc, na niž se může soustředit.
Viděla jsem úžasnou reklamu na sirup, po němž i vaše stodvacetikilové milované miminko prospí během chřipky celou noc. Taková věc by se měla platit zlatem, protože pokud ji nemáte, můžete si být celkem jistá, že jelikož váš milovaný mezi pojídáním posilujícího kuřecího vývaru, česnečky, bohatě natřených šumavských topinek a několika mlsek jen tak pro radost celý den prospal, čeká vás druhá šichta v noci. Čajík s citronem a medem, namazat prsa mentolovou mastí, masáž spánků, výměna ložního prádla, anžto tohle je propocené…
Samozřejmě že vše děláte s láskou a potěšením, prudce demotivující je ale fakt, že na každou otázku, zda už je to lepší, přijde odpověď: „Neeeee!“
A jelikož obvykle chřipku chytíte také, je vám zle, jste utrmácená z péče o milovanou osobu i sebe sama a očekáváte alespoň nějaký vděk a pokrok, dostanete se nezřídka na šikmou plochu a pak to přijde… ZAPOCHYBUJETE! Pokud by američtí vědci neměli v příštím čtvrtletí co dělat a ustoupili na chvilku od testů, zda jsou šťastnější bohatí, či chudí, a kolik hmyzu za rok spolykáme, mohli by uspořádát výzkum na téma – Čím žena muži nejvíce ublíží? Troufám si tvrdit, že předem znám jeho výsledky a mohu se s vámi o ně podělit hned teď.
„… Po třech měsících pravidelného pozorování celkem 150 párů ve věku 25 až 45 let došli vědci z Coloradské univerzity k překvapivému závěru. Mezi nejbolestivější ženské chování vůči muži nepatří přiznaná nevěra, výsměch, a dokonce ani rozchod. Jako největší újmu pociťuje partner v šedesáti osmi procentech případů zpochybnění závažnosti momentálního zdravotního stavu. Dvacet dva procent mužů velmi těžce snáší výsměch po selhání v intimní oblasti, osm procent nesnese znesvěcení sportovního výkonu.“
A tak, milé dámy, pokud nechcete svůj vztah vystavit nebezpečí rozchodu, nedej bože rozvodu, buďte vždy dbalé pravidla PLUK – pečujte, litujte, utěšujte a krmte. A když to nebude k vydržení, krůpněte mu do čaje trošku nějaké té meducíny. Jen ať si vaše stodvacetikilové miminko pospí.
Najdete i na ELLE.cz
Viděla jsem úžasnou reklamu na sirup, po němž i vaše stodvacetikilové milované miminko prospí během chřipky celou noc. Taková věc by se měla platit zlatem, protože pokud ji nemáte, můžete si být celkem jistá, že jelikož váš milovaný mezi pojídáním posilujícího kuřecího vývaru, česnečky, bohatě natřených šumavských topinek a několika mlsek jen tak pro radost celý den prospal, čeká vás druhá šichta v noci. Čajík s citronem a medem, namazat prsa mentolovou mastí, masáž spánků, výměna ložního prádla, anžto tohle je propocené…
Samozřejmě že vše děláte s láskou a potěšením, prudce demotivující je ale fakt, že na každou otázku, zda už je to lepší, přijde odpověď: „Neeeee!“
A jelikož obvykle chřipku chytíte také, je vám zle, jste utrmácená z péče o milovanou osobu i sebe sama a očekáváte alespoň nějaký vděk a pokrok, dostanete se nezřídka na šikmou plochu a pak to přijde… ZAPOCHYBUJETE! Pokud by američtí vědci neměli v příštím čtvrtletí co dělat a ustoupili na chvilku od testů, zda jsou šťastnější bohatí, či chudí, a kolik hmyzu za rok spolykáme, mohli by uspořádát výzkum na téma – Čím žena muži nejvíce ublíží? Troufám si tvrdit, že předem znám jeho výsledky a mohu se s vámi o ně podělit hned teď.
„… Po třech měsících pravidelného pozorování celkem 150 párů ve věku 25 až 45 let došli vědci z Coloradské univerzity k překvapivému závěru. Mezi nejbolestivější ženské chování vůči muži nepatří přiznaná nevěra, výsměch, a dokonce ani rozchod. Jako největší újmu pociťuje partner v šedesáti osmi procentech případů zpochybnění závažnosti momentálního zdravotního stavu. Dvacet dva procent mužů velmi těžce snáší výsměch po selhání v intimní oblasti, osm procent nesnese znesvěcení sportovního výkonu.“
A tak, milé dámy, pokud nechcete svůj vztah vystavit nebezpečí rozchodu, nedej bože rozvodu, buďte vždy dbalé pravidla PLUK – pečujte, litujte, utěšujte a krmte. A když to nebude k vydržení, krůpněte mu do čaje trošku nějaké té meducíny. Jen ať si vaše stodvacetikilové miminko pospí.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 5. ledna 2012
Všechny vlastně máme velikost eS
Přinesl vám Ježíšek tři žehličky, dvě stejné knihy, které už jste předtím stejně četla, a kosmetiku, na kterou jste alergická? Oblíbené katastrofické předpovědi se sice občas vyplní, spíš než do reálu ale stále patří do písní Janka Ledeckého. Čím si ale můžete být každý rok naprosto jistá, je, že boží děťátko ve vás vidí útlou, velmi konfekční žabku – alespoň mě si tedy ten malý kurýr hmotných statků již před lety zapsal do kolonky „S“. Řekla bych, že na šuplatech s mým jménem stálo původně něco jako „S objemným pozadím“, „S nemalým obvodem“ nebo „Snad se alespoň do něčeho narve“. Do českého prostředí se pak ale (patrně vlivem globalizace) podařilo proniknout těm zeleným skřetím pidižvíkům, kteří poskakují a trdlují v každém americkém vánočním filmu, aby svými nenechavými prstíky seškrabali všechna písmena až na to nešťastné „S“. A tak poslední roky vzdychám blažeností nad dětskými oblečky od svých momentálních partnerů, rodičů, prarodičů, sestry i kamarádek.
Dobrá, nebudu přehánět, většina výše jmenovaných už mě má za ta léta jakž takž v oku, nikdy jsem ale nedostala od přítele jakýkoli měkký dárek, který by mi padl. Většina mých bývalých patrně podlehla mé přesvědčivé metodě sugesce, jež praví, že se jim na prsou hřeje úspěšná modelka, a jsou na to právem hrdí. Fakt, že úspěch se skládal z nafocení osmi fotek a odehrál se před deseti lety, pak bohužel neovlivňuje jejich rozhodování při výběru sukní, jež by mohly sloužit spíše jako pásek, podprsenek, které bezpečně zaškrtí krevní oběh a stáhnou plicní kapacitu o 48 procent, triček, jež končí těsně pod žebry a ani Dona z Beverly Hills by se za ně nemusela stydět, případně spodních kalhotek, které mohu využít maximálně jako gumu do praku.
Moje sestra nazývá oděvy, jež už si na sebe nikdy neobleče, ale nemá to srdce je vyhodit, relikviemi. Ano, i já mám podobných relikvií plnou poličku, z níž je dvakrát ročně při změně sezony vyjmu, zavzdychám a vrátím je zpět. Jsou sice úplně k ničemu, ale mohou sloužit jako obraz ideálu, který ve vás váš partner nebo manžel vidí. Jen si ho představte, jak překoná veškeré své otálení a vejde do obchodu, aby tam prodavačkám s hrdostí v hlase sdělil, že má doma štíhlou vysokou blondýnu – modelku ideálních proporcí, jež rozhodně nepotřebuje velikost L, kterou mu personál, jestli je jen trochu odborný, musí nutně nabídnout. S barevnou taštičkou plnou oblečení pro náctileté se pak hrdě přihrne domů, a co vám zbývá? Řeknete, že to tak není, že na něj pod stromečkem namísto pružné laňky čeká otylá hrošice? Ne! Všechny totiž máme jakýsi dar, díky němuž dokážeme na třicet minut až hodinu omezit životní funkce na absolutní minimum a narvat se do nového korzetu, i kdybychom se měly znovu nadechnout až na silvestra.
Všechny, a nesnažte se tvrdit, že vy ne, dokážeme i po štědrovečerní večeři zatáhnout břicho o deset centimetrů a dopnout sexy sukýnku, která sice patří na boky a vy ji máte až pod bradou, ale o to více jsou vidět nohy a o to větší je nadšení. Všechny dokážeme nafouknout hrudník tak, že podprsenka na okamžik nevypadá prázdná, a překonat nechuť z pohledu na svou celulitidu, když se nacpeme do tří šňůrek reprezentujících spodní prádlo. Protože prostě jsme krásné, žádoucí a všechny tak trochu modelky a protože, i kdyby se desetkrát zeptal, nikdy nepřiznáme, že by bylo potřeba zajít do obchodu a vyměnit obleček za něco o číslo či dvě větší.
Můžete si být stoprocentně jistá, že nikdy jindy už si tu krásu neodějete, že to už ani nebude technicky možné a že eventuální zhubnutí nepřipadá v úvahu, a tak strčíte prádlo o hodnotě deseti vašich oblíbených bavlněných kousků do šuplíku k ostatním… Protože podobné zázraky se dějí jen o Vánocích!
Najdete i na ELLE.cz
Dobrá, nebudu přehánět, většina výše jmenovaných už mě má za ta léta jakž takž v oku, nikdy jsem ale nedostala od přítele jakýkoli měkký dárek, který by mi padl. Většina mých bývalých patrně podlehla mé přesvědčivé metodě sugesce, jež praví, že se jim na prsou hřeje úspěšná modelka, a jsou na to právem hrdí. Fakt, že úspěch se skládal z nafocení osmi fotek a odehrál se před deseti lety, pak bohužel neovlivňuje jejich rozhodování při výběru sukní, jež by mohly sloužit spíše jako pásek, podprsenek, které bezpečně zaškrtí krevní oběh a stáhnou plicní kapacitu o 48 procent, triček, jež končí těsně pod žebry a ani Dona z Beverly Hills by se za ně nemusela stydět, případně spodních kalhotek, které mohu využít maximálně jako gumu do praku.
Moje sestra nazývá oděvy, jež už si na sebe nikdy neobleče, ale nemá to srdce je vyhodit, relikviemi. Ano, i já mám podobných relikvií plnou poličku, z níž je dvakrát ročně při změně sezony vyjmu, zavzdychám a vrátím je zpět. Jsou sice úplně k ničemu, ale mohou sloužit jako obraz ideálu, který ve vás váš partner nebo manžel vidí. Jen si ho představte, jak překoná veškeré své otálení a vejde do obchodu, aby tam prodavačkám s hrdostí v hlase sdělil, že má doma štíhlou vysokou blondýnu – modelku ideálních proporcí, jež rozhodně nepotřebuje velikost L, kterou mu personál, jestli je jen trochu odborný, musí nutně nabídnout. S barevnou taštičkou plnou oblečení pro náctileté se pak hrdě přihrne domů, a co vám zbývá? Řeknete, že to tak není, že na něj pod stromečkem namísto pružné laňky čeká otylá hrošice? Ne! Všechny totiž máme jakýsi dar, díky němuž dokážeme na třicet minut až hodinu omezit životní funkce na absolutní minimum a narvat se do nového korzetu, i kdybychom se měly znovu nadechnout až na silvestra.
Všechny, a nesnažte se tvrdit, že vy ne, dokážeme i po štědrovečerní večeři zatáhnout břicho o deset centimetrů a dopnout sexy sukýnku, která sice patří na boky a vy ji máte až pod bradou, ale o to více jsou vidět nohy a o to větší je nadšení. Všechny dokážeme nafouknout hrudník tak, že podprsenka na okamžik nevypadá prázdná, a překonat nechuť z pohledu na svou celulitidu, když se nacpeme do tří šňůrek reprezentujících spodní prádlo. Protože prostě jsme krásné, žádoucí a všechny tak trochu modelky a protože, i kdyby se desetkrát zeptal, nikdy nepřiznáme, že by bylo potřeba zajít do obchodu a vyměnit obleček za něco o číslo či dvě větší.
Můžete si být stoprocentně jistá, že nikdy jindy už si tu krásu neodějete, že to už ani nebude technicky možné a že eventuální zhubnutí nepřipadá v úvahu, a tak strčíte prádlo o hodnotě deseti vašich oblíbených bavlněných kousků do šuplíku k ostatním… Protože podobné zázraky se dějí jen o Vánocích!
Najdete i na ELLE.cz
středa 28. prosince 2011
Boží mlýny
Skládám prádlo, od rána do večera… Spodní i vrchní, plavky, termotrička, košile, podivné kreace na hranici motýla a svetříku, dětské mikinky, ponožky, nejroztodivnější spací úbory, oteplováky a svetry, děravé trenýrky i jégrovky. V loňském roce jsem na sebe nechtěla být příliš tvrdá a dávat si nereálná předsevzetí – uvěřit znovu na jeden den, že opravdu zhubnu pět kilo, vážně se dostavím do hodin aerobiku, když už jsem za permici dala tisíc korun, určitě se budu každý den věnovat deset minut studiu cizího jazyka, přečtu co týden novou knihu, alkohol budu pít jen o víkendech a nebudu slibovat věci, co nemohu splnit… Nic takového se nekonalo, protože jsem si poraženecky přiznala, že podobný vývoj následujícího roku je nepravděpodobný a že mám po vzoru Nasti větší šanci přimět suchý pařez vykvést než přestat jíst po šesté hodině a pravidelně cvičit.
Vyslovila jsem tedy pouze jeden naprosto prostý a snadno splnitelný slib – to, co si večer svléknu, buďto hodím do koše na prádlo, nebo poskládám do skříně. Přesně za dva dny se na podlaze objevila první hadí kůže a další ji brzy následovaly – smradlavé se opět pomíchalo s vonným a použitelné s nepoužitelným. Posté jsem vyprala tričko, jež jsem na sobě měla přesně půl hodiny, během níž jsem vyrazila na nákup. Zkrátka jsem se vrátila do starých kolejí asi ještě rychleji, než bych si byla ochotná přiznat, že cvičení prostě není nic pro mě. Vypadalo to, že mi to u osudu projde celkem beztrestně a návštěvy si na opakované „… ale promiň, mám tam fakt bordel“ také za chvíli zvykly. Šťastný život uprostřed sešlapaných svršků mohl pokračovat. To by se do mě ale nesměly pustit ony proradné mlýny řízené nebesy. „Ty že si z nás budeš dělat šoufky? Tak na to zapomeň!“ zaburácel pantáta pánbůh a už mě dřevěnými lopatkami postrkoval přímo na místo trestu. Věděli jste, že při práci v hotelu musíte hostovi krom jiného také poskládat všechno povalující se oblečení? Já ne! O to větší radost je pro mě vyrovnávat denně nahromaděné svršky do komínků a hledat sestru ke každé zatoulané ponožce. Ať už je ten boží mlýn větrný, vodní, nebo zpracovává jen kávová zrnka, otočil lopatky a mou neschopnost mi chce dát pořádně sežrat. Troufám si tvrdit, že by mě nejraději semlel. Nejvtipnější na tom je, že vedle postele se teď povaluje kupka tvořená uklízečskou uniformou.
Tento poznatek mě vyškolil natolik, že letos budu při volbě novoročního předsevzetí ještě obezřetnější. Představte si třeba, že nedodržíte slib a nevypijete denně čtvrt litru čerstvé pomerančové šťávy. Můžete si pak být celkem jistí, že se koncem roku utopíte v akváriu plném oranžové lepkavé tekutiny. Nebo jste snad chtěla každý den vyvézt svého psa na dlouhou procházku, ale nedalo se to stihnout? Potom bych se, být vámi, vyhýbala všem kotcům, klecím a boudám s řetězem – mohly by se stát vaším dalším ubytováním. Vůbec raději nemluvím o možnosti, že zapomenete na pravidelné návštěvy nejméně oblíbeného příbuzného – pro příští rok byste si na něj měli raději zvyknout. Odfláknuté návštěvy bazénu? Asi by bylo lepší koupit si pro jistotu kyslíkovou masku. Nepropadejte ale panice, ještě pořád si můžete předsevzít něco, co dokážete splnit, a nebo se do díla raději ani nepouštět. Ať tak či tak, hlavně ať vás vaše rozhodnutí těší co nejdéle.
Najdete i na ELLE.cz
Vyslovila jsem tedy pouze jeden naprosto prostý a snadno splnitelný slib – to, co si večer svléknu, buďto hodím do koše na prádlo, nebo poskládám do skříně. Přesně za dva dny se na podlaze objevila první hadí kůže a další ji brzy následovaly – smradlavé se opět pomíchalo s vonným a použitelné s nepoužitelným. Posté jsem vyprala tričko, jež jsem na sobě měla přesně půl hodiny, během níž jsem vyrazila na nákup. Zkrátka jsem se vrátila do starých kolejí asi ještě rychleji, než bych si byla ochotná přiznat, že cvičení prostě není nic pro mě. Vypadalo to, že mi to u osudu projde celkem beztrestně a návštěvy si na opakované „… ale promiň, mám tam fakt bordel“ také za chvíli zvykly. Šťastný život uprostřed sešlapaných svršků mohl pokračovat. To by se do mě ale nesměly pustit ony proradné mlýny řízené nebesy. „Ty že si z nás budeš dělat šoufky? Tak na to zapomeň!“ zaburácel pantáta pánbůh a už mě dřevěnými lopatkami postrkoval přímo na místo trestu. Věděli jste, že při práci v hotelu musíte hostovi krom jiného také poskládat všechno povalující se oblečení? Já ne! O to větší radost je pro mě vyrovnávat denně nahromaděné svršky do komínků a hledat sestru ke každé zatoulané ponožce. Ať už je ten boží mlýn větrný, vodní, nebo zpracovává jen kávová zrnka, otočil lopatky a mou neschopnost mi chce dát pořádně sežrat. Troufám si tvrdit, že by mě nejraději semlel. Nejvtipnější na tom je, že vedle postele se teď povaluje kupka tvořená uklízečskou uniformou.
Tento poznatek mě vyškolil natolik, že letos budu při volbě novoročního předsevzetí ještě obezřetnější. Představte si třeba, že nedodržíte slib a nevypijete denně čtvrt litru čerstvé pomerančové šťávy. Můžete si pak být celkem jistí, že se koncem roku utopíte v akváriu plném oranžové lepkavé tekutiny. Nebo jste snad chtěla každý den vyvézt svého psa na dlouhou procházku, ale nedalo se to stihnout? Potom bych se, být vámi, vyhýbala všem kotcům, klecím a boudám s řetězem – mohly by se stát vaším dalším ubytováním. Vůbec raději nemluvím o možnosti, že zapomenete na pravidelné návštěvy nejméně oblíbeného příbuzného – pro příští rok byste si na něj měli raději zvyknout. Odfláknuté návštěvy bazénu? Asi by bylo lepší koupit si pro jistotu kyslíkovou masku. Nepropadejte ale panice, ještě pořád si můžete předsevzít něco, co dokážete splnit, a nebo se do díla raději ani nepouštět. Ať tak či tak, hlavně ať vás vaše rozhodnutí těší co nejdéle.
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)