Natavte zadky! Proč se nechat seřezat?

Marná snaha. Tak by se dal nejsnadněji charakterizovat pokus vysvětlit Kanaďanům krásu a užitečnost českých velikonočních zvyků. Po komplikované historicko-sociálně-antropologické přednášce, následném instruktážním videu na youtube a překladu slova „vrba“ do francouzštiny, prohlásil můj přítel, že je to dost divný a že on se podobných veselostí účastnit nebude. Pravda je, že vidět výskající šedesátiletou paní v teplácích, kterak poskakuje, vykřikuje a utíká před školákem, jenž do ní mlátí klacíkem ověšeným mašlemi, není úplně standardní, ale jednou už je to část naší kultury a tak trvám na tom, že mě letos někdo pořádně seřeže!
Ublížit mi to v žádném případě nemůže. I kdyby do mě po drastickém zákroku nepřešla slibovaná tajemná síla čerstvých prutů, pořád se mohu utěšovat tím, že pomlázka alespoň pořádně prokrví mé zadní partie. Kdeže drahé komplikované procedury, slibující výměnu pomerančové kůže za pleť jemnou jak čerstvě natrhané meruňky. Předkové dobře věděli, jak udržovat své ženy stále krásné a mladé. Nejdřív je pořádně prohnali, aby se holkám roztáhl hrudní košíček a zbarvila líčka, potom si všichni dali otužovací cvičení, při němž se polévali ledovou vodou a na závěr se najedli něčeho zeleného, čímž si zajistili dostatečný příjem železa. Až tak to měli promyšlené.
A znali mnohem víc. Takové obyčejné venkovské holky se uměly obléknout tak, aby vypadaly jako panenky. Sukně jim pěkně vykrojila štíhlý pas a četné sámečky dokonale skryly spodní část břicha, s níž má většina žen problém. Maso se skoro nejedlo, protože prostě nebylo a Pán Bůh si to z nějakého důvodu nepřál a většina prací se odehrávala venku, takže nikdo netrpěl myšími lokty nebo počítačovými hrby. Děti se během dopoledne zbavily nahromaděné potlačované agrese a celkově tak byla potlačena recidiva. Že to pořád není dostatek argumentů, proč se nechat zbít? Potom si poslechněte ten nejdůležitější – je to sranda!
Nutno kanadským přátelům a i tomu mému přiznat, že část zvyků, jež praví, že je většina národa kolem desáté dopoledne v lihu, pochopili víc než rychle, pokud prý do té doby dorazí nějaký ten „ček likér“, jak nazývají slivovici, hodlají se oslav dokonce i zúčastnit. Ale na to pozor! Frťany se u nás rozdávají jenom za koledu, musím si přece nějak zajistit tu nehynoucí krásu!

Rozchod? Až po jídle

Tak mám další zářez – není to indiánské znamení na pažbě a není to ani krutě zlomené mužské srdce. Je to jen odporné zranění mého zuboženého žaludku. Vřed! Malé boláčky se mi v břiše postupně řadí vedle sebe, tak jako legrační baculatí ptáčci z animáku přilétají, aby se uhnízdili na drátě.
Začíná to obvykle hodně podobně, posadím se ke stolu, zahledím se do jídelního lístku a moje kamarádka praví: „Mě prostě štve, že tráví většinu času na gauči. Já jsem se za těch pět let nějak posunula, změnila a je nezajímá nic jiného než fotbal!“ Nebo: „On se prostě změnil, dřív takový nebyl, nemá na mě čas, nechce podnikat nic společně, myslím si, že mě bere jako samozřejmost.“ Nebo: „Myslíš, že někoho má?“
A já jakožto dobrá přítelkyně začnu podávat všeobecné přiblblé rady, které nikomu nepomohou, a jedním okem pokoutně pozoruji denní nabídku, protože mám hlad jako vlk a všude kolem to voní a ostatní lidi, kteří se sem také přišli naobědvat, zcela logicky jedí!
Mezi slovy útěchy potutelně mrkám na číšníka a kývám hlavou, jakože: „Bacha, kámo, nenech se zblbnout. Ona nemá ten jídelák pořád otevřený, protože si vybírá, ona právě zahájila rozchodovou fázi a je jí úplně jedno, že existují základní lidské potřeby, jako je příjem potravy. Ona to taky může mít otevřené ještě hodinu a já tady mezitím chcípnu!“ Když se pak konečně opravdu začne schylovat k pozření prvního sousta, ukápne obvykle první slza, která zahájí několikatýdenní až měsíční proud tryskajícího usedavého žalu a hladu.
Každý den, na každém obědě se probírají nejnovější novinky, protože kde jinde si v klidu pohovořit než během pracovní přestávky, že? Den za dnem se na protější straně stolu odehrává stejná šou… Uslzená vzlykající dívka drží mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vidličku tak jemně, jako by ji opustily poslední zbytky sil a pomalu a vytrvale píchá do šťavnatého kuřecího prsíčka, jemně kořeněného lososa, italských těstovin a dalších vybraných lahůdek, které pak číšník se smutným pohledem odnáší zpět do kuchyně a jediný důvod, proč netknutý talíř rovnou nepodstrčí dalšímu hostovi je, že vše dokonale vystydlo a vytrvalý pohyb jemné ručky nadělal v pochoutkách díry jak po bombovém útoku. A tak jde den za dnem, já poslouchám a v přestávkách se snažím nasoukat do sebe, co se dá, polykám v celku, protože se děsím chvíle, kdy přijde další záchvat smutku, jenž mi nedovolí zachovat se jinak, než odložit příbor a spolutrpět.
A jelikož se pak zjistí, že ten šmejd si něco začal s nějakou vychrtlou mrchou, muka pokračují a máslem maštěné brambůrky, zlatá kulatá sluníčka, putují do odpadu stejně jako nešťastné malinké mrkvičky a krémové polévky. A já, jelikož vím, že v takové chvíli člověk přece nemůže jen tak bezohledně jíst, tajně hltám, ve chvílích záchvatů pláče, přes nějž přítelkyně nemůže vidět naducané křeččí tváře, nerozkousaná sousta. Pokyvuji a opakuji, že je to šmejd a ona je mrcha, že boží mlýny je oba dozajista domelou a že si má kamarádka najde někoho lepšího a bude zase šťastná. A přeji jí to tak upřímně, jako přeji sama sobě spokojené zažívání, jež je ovšem v nedohlednu, jelikož kolektiv, v němž pracuji, je obvykle dívčí a vždycky se najde nějaký debil, co si začne s největší slepicí či krávou. Není zbytí, asi budu muset přejít na tekutou stravu.

Uklízečky

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo vám v hotelu uklízí, kdo stele vaši postel a přináší haldy čistých ručníků?
No jistě, uklízečky – ženy všech barev pleti, s neskutečným věkovým rozptylem, hubené i baculaté, s úsměvem na rtech nebo nabručené, s přízvukem i bez… Když jsem se v uniformě, jež ani vzdáleně neodpovídá představám mých pánských kamarádů, postavila do řady stejně tmavě zelených a více či méně vykulených pokojských, netušila jsem ještě, že vstupuji do jakési tajemné třinácté komnaty, do místnosti, do níž se vchází postranními dveřmi za pomoci speciálního klíče. Do světa zápasnic ve žlutých rukavicích.

Samozřejmě jsem byla přesvědčena o tom, že já jediná, nadějná žurnalistka jsem zahodila všechno, co mám, abych poznávala nové a začala lépe a radostněji. Všichni kolem mě byli v mých představách prostě profesionální uklízeči pokojů, případně studenti, kteří se přijeli naučit na prkně mezi semestry. Oproti těmto předpokladům se ovšem chodby hotelu jenom hemží neurobioložkami, účetními, speciálními pedagožkami, či manažerkami. Vůbec se přitom nejedná o dívky z rozvojových zemí. Proč se tyto chytré, zábavné a mnohdy velmi pohledné vysokoškolačky rozhodly vyměnit své teplé místo v kanceláři, vybavený moderní byt, auto na splátky nebo rozjetý vědecký výzkum za štětku, mokrý hadr a vysavač, který víc prachu vypouští, než pojme?
Troufám si tvrdit, že toho na ně bylo jednoduše moc. Přítel, který potřebuje stoprocentní péči, domov, který by měl zářit čistotou, práci, v níž byste podle nadřízených měli přespávat, prapodivné vztahy, z nichž není úniku a hlavně tempo, jež vám ani nedovolí zamyslet se nad tím, jestli to vlastně všechno chcete. Teď mají na přemýšlení víc času, než by se jim kdy mohlo zdát a než je v dnešní, informačními šumy přesycené, době vůbec únosné. A tak vyprávějí – v každé volné chvíli na obědě, když je potkáte v kumbále s prostěradly, když společně stelete postel a komentujete svinčík, jehož jsou hosti schopni.
Díky tomu vím, že jednu z nich opustil přítel před svatbou a ona se vzdala úplně všechno, co měla, přičemž ze všeho nejvíc postrádá kapelu, kde společně s ním hrála na klarinet. Že další z nich měla pocit, že vlastně nikdy nedělá vlastní rozhodnutí a je jen postrkována svým partnerem a poslední prostě jen neunesla myšlenku, že bude sedět doma a čekat, zatímco se její bláznivý hoch rozhodl vydat do války.
Drhnutí umyvadel, stírání prachu a natřásání polštářů nahrazují pracovní terapii, která má udělat vše čisté a jasné. Otázka je, jestli to opravdu funguje? Nikdy jsem totiž ještě nevyslechla žádné finální řešení. Na některé věci prostě ještě zatím nepostavili dost hotelových pokojů.

Dětská přání

Vážně už nechcete být kosmonautem? Tak jdete do toho znovu, opravdu chcete zasklít deset minut života čtením tohoto blogu? Pakliže ano, udělejte mi prosím laskavost… Sundejte na chvíli ruce z klávesnice a položte je na klín, neodpovídejte po několik vteřin na zprávy a rozšklebené ksichtíky vyskakující na icq a skypu, nezvedejte telefon a nekontrolujte facebook.

Vykašlete se na předpověď počasí v rádiu a na vůni koblihy, kterou si právě rozbalil kolega u vedlejšího stolu, a odpovězte si v duchu na otázku: Co je vaše největší přání?

Prakticky celé dětství  mé největší přání bylo: „Chci mít psa! Česat ho a krmit a cvičit ho, aby uměl podat pac a nežral věci ze stolu a spát s ním v posteli a…“ A tak vůbec dělat běžné přátelské věci dvojice holka a pes, typu vycvičit domácího mazlíčka, aby mě tahal na kárce, jak jsem to jednou viděla v Receptáři. Bohužel jsem se postupem času zařadila po bok „dospělých“ a své přání vyměnila za sofistikovanější, lehce klišoidní fráze typu: chci být šťastná, zdravá, mít spokojenou rodinu, hodného partnera, přátele, na které se mohu s důvěrou obrátit, uspokojivé zaměstnání, dostatečný příjem, příjemný domov a jednou za rok dovolenou v Itálii. Bylo i vaše tajně vyslovené přání jedno z právě jmenovaných? Netroufám si hádat, jisté ale je, že naše dětské sny se s naskakujícími křížky začínají dosti komplikovat.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem na parkovišti obehnaném betonovým soklem, po noci strávené natřásáním v žigulíku, poprvé v životě uviděla moře. Tolik radosti se do dětského tělíčka (i když obézního) snad ani nemohlo vejít. Mé jediné přání bylo jít, namočit do vody prst a zjistit, jestli je slaná a jak moc. Vsadím se, že kdybych tu velkou všeléčivou louži spatřila poprvé dnes, nejspíš by mě trochu zaskočilo, že na břehu jsou roztahané řasy a sem tam nějaký ten tampon nebo použitý kondom, který sem připlul z kanalizace. Nespíš bych shledala, že tak trochu smrdí a že zdaleka není tak modré jako na obrázku a slibovaná bílá pěna je spíš lehce došediva. Možná by se romantický okamžik s východem slunce mezi zaparkovanými tiráky tak nesmazatelně nevryl do mé paměti. Já jsem to ale stihla už jako duše nevinná, a tak si každý rok v létě znovu olizuji ukazováček, abych zjistila, zda je slaná.
Stejně blažený pocit jsem cítila minulý týden, když jsem si v útulku zapůjčila odložené štěně, vyrazila s ním na procházku a po několika pokusech ho úspěšně naučila povel „sedni“ (na němž už asi předtím někdo řádně zapracoval, ale proč nevěřit, že jsem to byla právě já). Nový kamarád měl tolik štěstí, že se hned na druhý den stěhoval do náhradního domova a já musím říct, že i když jsem mu to hodně přála, bylo mi dost líto, že naše čerstvě navázané cvičitelsko-kamarádské vztahy už nebudeme nadále prohlubovat. A tak nad tím od té doby dumám. Nad velkou encyklopedií o psech, která dodnes trůní na čestném místě nad postelí v pokojíčku, a kterou jsem přečetla a prohlédla nejméně stokrát. Nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré pořídit si do garsonky štěně. Nad závistí, s níž jsem si hladila spolužákova bernardýna. A znovu nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré, pořídit si do garsonky bernardýna. Nad bloky, jež jsem počmárala dojemnými psími portréty a projekty, jak přistavět k bytovce boudu.
Proč jsem si ten sen nikdy nesplnila? Protože starost o štěně vystřídaly snahy najít ideálního partnera, vybudovat kariéru, najít své postavení v životě… Všechny ty nadzemské věci, co mají zajistit veliké štěstí, ale je celkem těžké jich dosáhnout a čím víc se snažíte, tím komplikovanější se jeví. Bylo moc práce a málo času a celkově můj životní styl a bla, bla, bla… Je dost těžké si představit moment, kdy se zastavím a řeknu si ANO, teď jsem naplnila pohár svého životního štěstí. O dost jednodušší je připnout na vodítko obojek a následující dvě hodiny zářit jak rozsvícená žárovka, protože Zefer umí dát pac, a když mu řeknu lehni, tak dvakrát vyskočí.
Vůbec nevím, proč se to v určité době zlomí a místo na pořízení domku na stromě, vyhloubení hobití nory a navrhování princeznovských šatů, začneme dělat na takzvaných celoživotních projektech. Možná někdy není úplně od věci vrátit se k základům, vzpomenout si na svá stará přání a vyhnat ze sebe stokrát opakované rodičovské argumenty. Proč byste nemohli projet Vltavu na kajaku s indiánskými barvami nebo si konečně nechat propíchnout pupík? No tak, holky, teď vážně! Co je vaše největší přání?

Nemovitostní úchylka

„Já se budu ženit,“ odpověděl na otázku, co je nového, našim kamarádům dlouho neviděný známý. Ani v komiksovém okénku by se naprosté zděšení nedalo vyjádřit tak zřetelně. Všichni přítomní mladíci ztuhli, nevěřícně vyvalili oči a na tvářích se jim rozlily nejrozličnější škleby snažící se zamaskovat naprostý odpor co nejsrdečnější gratulací.

Veselá zábava ustala, džbánek ledově oroseného piva se proměnil v nechutné bahno a rytmická hudba ve smuteční pochod. „Jo, tak Mike to má za sebou, žádné odvázané skoky ze skal, párty až do rána a jointy při západu slunce…“ rozjely se na čelech všech přítomných titulky o velikosti žlutých písmen doprovázejících operu v Národním divadle. „Proč,“ začala jsem rýpat. „Proč by se nemohl dál bavit i jako ženatý? Že si někoho vezme, přece ještě neznamená, že s ním přestane být sranda,“ pokračovala jsem. „No, protože teď budou chtít mít děti, budou si muset koupit nebo postavit nový barák a na party už nebude mít čas ani peníze,“ vysvětlili mi místní hoši, zatímco si sklesle přiťukávali dvojitým jégrem – asi na památku dobrého kamaráda.
 
Nehodlala jsem se vzdát: „Co blbnete, proč by musel mít zrovna barák, já jsem třeba vyrostla v bytovce!“ To vyvolalo všeobecný smích a sdělení, že proto taky neumím jezdit na snowboardu, lyžovat ani bruslit. No, nejsem si zrovna jistá, že by novostavba dokázala jakkoli ovlivnit můj naprostý sportovní antitalent, ale přesto mě ta nemovitostní úchylka od té doby leží v hlavě.

Myslela jsem si totiž, že potřeba žít ve vlastním je především česká záležitost vycházející částečně z nutnosti uzavřít se před totalitním režimem mezi čtyři stěny. Zdi postavené pokud možno z nakradeného materiálu o víkendech a po práci. Máma, vezoucí na kolečku ozdobeném zaschlou maltou z jednoty basu piv, by se podle mě měla stát symbolem českého stavebnictví. V každém druhém filmu mladí budují, v některých je barák dokonce hlavním motivem. Hlášky „aspoň konečně budeme moct přistavět“ nebo „pane Lorenz, uvezu to?“ patří mezi klenoty lidové kultury a na prstech jedné ruky by se dali spočítat Češi a Češky, kteří si nikdy neoblékli montérky a pracovní rukavice. Kdo nedřel na „baráčku“, stavěl alespoň chatu.

Podle průběhu stavby se plánuje pořízení potomstva – až dostavíme střechu, dovolená – třetí rok, dovolená v Itálii, změna zaměstnání – odejdu teprve, až bude hotovo. Lidé jsou těmi svými architektonickými výdobytky posedlí, zdobí je záclonkami a květinkami a říkají jim domov. Asi je to na celém světě stejné, v Itálii jen vozí na kolečku víno a ve Španělsku Sangrii a tady v Kanadě nejspíš tu jejich podivnou nasládlou whisky.
 
Asi to není věc režimu, ani národnostní charakter, to se jen jakási prehistorická zvyklost zamést si před vlastní jeskyní, změnila v touhu zametat před vlastním prahem. S jedna plus jedna a vybetonovaným chodníkem, které vždy hrály v mých snech o rodině hlavní roli, se asi nechytnu nikde. Pravda je, že bych měla radši děti, které se nerozpláčou po kilometru na běžkách. Ode dneška tedy cestuji s kolečkem, je zřejmé, že při založení rodiny se bude hodit kdekoli na světě.


Najdete i na marieclaire.cz

Statistické jistoty

„Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí,“ vyzpěvuje malý přechytralý chlapeček v oblíbené české pohádce a svá slova dokazuje názorným příkladem Honzy číhajícího v houští, který je natolik krvelačný, že nenechá nebohou nestvůru už ani nasnídat. Jakožto dítě dbalé rad starších a zejména všech, co se mihli na televizní obrazovce, jsem velice rychle pochopila, v čem mi může být tato věda prospěšná.

Hned na prvním stupni jsem předkládala doma notýsek se známkami, vyčíslujíc přitom poměrně přesná numera „Ano, mám sice trojku, ale jedničku nedostal nikdo, dvojku jen největší třídní šprt a trojku já, Kamča Dvořáková, Pája Klímová a Dušan Králíček, takže je to vlastně úspěch,“ pokyvovala jsem hlavou nad výkonem, který mě samotnou udivil. „Jdu trochu dýl no, vono jsme o velký přestávce zůstali zalezlí v tújích a nešli zpátky, tak nás nechali po škole. Všechny, celou třídu. Fakt,“ zdůrazňovala jsem. „Náhodou Bohunka Řezníčků snědla osm koblih k obědu, já jenom sedm,“ ospravedlňovala jsem zdravou životosprávu… A tato statistická úchylka mi zůstala.

Dodnes se neustále s někým měřím, k někomu přiměřuji a s někým porovnávám. Vejdu-li do místnosti plné holek, vím do tří sekund, kolik z nich má větší zadek. Za další dvě vteřiny se na pomyslném žebříčku vyšplhám nad všechny s křivými zuby, prořídlými vlasy, pigmentovými skvrnami a nesrovnalostmi v obličeji. Pouhou vteřinu potřebuji na to, abych sepsula dívčiny, které se podle mého mínění přiblble hihňají, jsou nafrněné nebo mají nepříjemně uječený hlas. Následující tři sekundy všechna data sumarizuji a interpretuji, abych za úctyhodných deset vteřin obdržela od mozku na stříbrném podnosu zprávu, kam že se to v této skupině mohu zařadit. Pokud je většina dívek shledána nemožnějšími, uleví se mi a začnu se cítit jako hvězda. Pokud se pohybuji ve společnosti missek, modelek a dalších krásek, kde mě už první veličina – tedy velikost zadnice, vyřadí ze hry, snažím se utěšovat pomyšlením na svou domnělou inteligenci, což obvykle také dlouho nevydrží, jelikož z dlouhonohých krasavic se postupně začnou klubat neurobioložky, medičky, PR specialistky, jaderné fyzičky, kunsthistoričky a bůh ví jaké další budoucí naděje vědy a výzkumu.

S jakou radostí jsem v posledním týdnu kvitovala, že se rozměry mých kolegyň začaly opovážlivě, na první pohled zřetelně, zvětšovat. „Hahahaha, nějak se nám to tady rozšiřuje,“ zasmála se ve mně jedovatá ďábelská dušička a satanovy pařáty hlasitě zatleskaly. A pak mi statistika šlápla na krk a já si vzpomněla na všechny dvojité porce k obědu, pizzy kolem půlnoci, čokoládové bonbony, nachos a chipsy, opilecké tousty se sýrem a s kečupem a mnohé další prasečiny, jimž jsem se v posledních týdnech a měsících oddávala, argumentujíc tím, že dřu jako kůň, takže mám dostatečný energetický výdej.

Statistický předpoklad, že pokud mohou ztloustnout dívky vykonávající stejné povolání, tak se to může přihodit i mně, potvrdil zcela snadný empirický (zkušenostní) průzkum – koukla jsem se do zrcadla. A hle, je celkem jasné, že pokud nečekám trojčata, patrně se mi v břišních partiích objevil nějaký ten tuk navíc. Ano, ani tentokrát melodická píseň o užitečném vědním oboru nezklamala, a aniž bych si toho povšimla, stala se ze mě nestvůra, která několik následujících týdnů neposnídá – rozhodně ne muffin s vejci a slaninou. Plna zděšení jsem se rozběhla do bazénu a zbytek sil věnovala uplavání plného kilometru. „Jooooo, opřela jsem se pak blaženě do vířivky, teď už je to dobré, všechna ta hrůza je pryč a já jsem zas plná elánu a optimismu. Dívka, jež podává vrcholové sportovní výkony v bazénu, bude jen těžko trpět nadváhou – pcha,“ rozhlédla jsem se hrdě kolem a zaostřila na tři batolící se oplácané prdelky, vyďulíčkované celulitidou, jako by se z nich před chvílí někdo snažil vařečkou udělat dírkovaný koláč. Holčiny měly na tvářích blažené úsměvy, prozrazující celému světu, že každému přece musí být jasné, že když chodíš plavat do bazénu, budeš mít s největší pravděpodobností špičkovou figuru. Statistika promluvila podruhé: „Nemysli si, holčičko, že nějakým plácáním se ve vodě se proměníš v topmodelku!“ Plna rozhořčení sama nad sebou a svým věčně otylým osudem jsem se doplazila do kavárny, objednala si půllitrák kafe se smetanou a čokoládové sušenky, posadila se do koženého křesla a jala se namáčet sladkosti do bílé pěny. Když jsem pak po pěti minutách vzhlédla, abych si otřela drobky neštěstí z koutků, spatřila jsem, jaký zázrak se kolem mě odehrává. V podniku se to jen hemžilo krasavicemi s krásnými zuby, lesklými hřívami nebarvených vlasů a pletí jemnosti hedvábí. Kousaly sušenky a pily kafe, vesele se smály a bavily a vytvářely pro mě naprosto neodolatelný statistický předpoklad – tohle je ta cesta, jak vypadat dokonale! Přiobjednala jsem sůšu se třemi druhy čokolády, blaženě se zakousla a svezla se do pohovky. Uff… tak tentokrát to ještě vyšlo. Asi bych neměla tolik civět po ženských!

Najdete i na marieclaire.cz

Včelí královna

Stalo se vám někdy, že byste se během jediného večera dotkly zhruba pěti set mužských těl, aniž by vám vnitřnostmi projel alespoň slabý vánek vzrušivého mrazení? Že ne? Tak to jste asi ještě nebyly na gaypride. Na největší událost zimní sezony, party na které jakožto příznivec stejného pohlaví nemůžete chybět. Já jsem tam byla také, aniž bych se o to nějak zasloužila – doporučena hodným kolegou, jemuž jsem si stěžovala, že můj blondýnovský život mi leze hodně do peněz.

V šatně jsem dostala odporné sako, jež mělo tak prapodivný střih, že mi ani vzdáleně neseděla žádná z nabízených velikostí, a barvu, která nejspíš dříve byla černá, ale bohužel se nenašla obětavá uštěpačná dívka z reklamy tahající v kabelce zázračný prací prostředek, jenž dokáže barvu udržet.

Jakožto hlavní pracovní nástroj mi byl představen lavor, do nějž měly putovat všechny nádoby vyskytující se v blízkém okolí. Hodný číšník mi narval špunty do uší řka, že je to pro moje dobro, rozrazil lítačky a strčil mě dovnitř… Vyjma krve prýštící ze sprch zavěšených u stropu jsem se náhle ocitla ve filmu Blade. Mezi svíjejícími se polonahými těly, v živoucí mase proplétajících se paží a jako formičkou vykrájených pevných hrudníků. Pokoušela jsem se pochytit rytmus toho včelího úlu, ale očividně se vznášel na jiných vlnách, než bylo mé zacpané ucho schopno zachytit, a tak jsem se dalších šest hodin vybavila pouze slovíčkem „sorry“ a ostrými lokty. Prošťouchávala jsem se mezi krásnými muži, z nichž mě ani jeden nepřitahoval, protože se rozhodl, že snahu spářit se zástupcem stejného druhu, který ale je natolik odlišný, přenechá jiným.

Na své misi za prázdnými kelímky a lahváči jsem spatřila mnohé – dědu, kterého byste mohli zfleku posadit na Ladovu stoličku k plotně a vybavit ho dýmkou a placatou čepicí, ale zde plnil roli jakési včelí královny, kolem níž vířili krásní mladíci, opěvující jeho stříbrnobílé šaty s dlouhými třásněmi obalenými peřím. Chmýřím si obalil i brýle, poněvadž mu už oči nesloužily… I berle, protože byl patrně chabrus na kolena. Teď ale seděl na barové stoličce a rozděloval svou přízeň mezi nadšené hochy. Když už se mu někdo nezamlouval, podstrčil mi jeho drink, ať si ho odnesu, že už toho tedy bylo dost.

Chlapci mu líbali ruce s nalepenými stříbrnými drápy a snažili se zaujmout, co to jen šlo. Tohle byl pro něj pravděpodobně nejdůležitější den v roce, a tak jsem to hrála s ním, s pokornou tváří jsem odklízela ze stolu homosexuální včelí královny a vždy počkala na to, komu co přidělí.
Kluci asi byli z mé role nadšeni, jelikož za mnou chodili, cpali mi do kapes peníze a říkali: „Ty jsi tak hodná, že nám tady gayům uklízíš, děkujeme ti!“ Poprvé jsem to nechytla ani trošku. Takže oni mi chodí děkovat a dávají mi peníze, aniž by museli? Jako jen tak?

Postupně se v bílých chodbičkách z jemného plátna začínaly utvářet skupinky o tak různých počtech členů, že jsem si vzpomněla na první třídu a množiny s hruškami a jablky. Tady ale ve všech oválech excelovaly stejné prvky. I když přibývalo drinků, nemizela jakási všudypřítomná něha, a tak se pod řetězy lustrů z barevných sklíček tančilo až do rána a nikdo se neporval a nikdo mě nechytil za zadek a nikdo na mě neměl silácké kecy.

A pak se pomalu rozsvítilo, partičky hrušek (nějak mi to sedí víc než ta jablka) se začaly ploužit domů a na zemi se ještě dlouho povalovala peříčka ze šatů krále všech gayů, nejněžnějšího národa žijícího po celém světě. No jo, už chápu, proč se všem příznivcům stejného pohlaví v jejich úle tolik líbí. Ale stejně mi pořád připadá divné přijít do baru a řešit s kámošem, jestli je ten kouzelný borec v černé košili jeho nebo můj. Jasně že můj, já jsem přece ženská! No tak chlapi, nechte nám taky něco!!!

Najdete i na marieclaire.cz