Nechci bydlet s feťáky a blechami!

Najít si útulný pokojíček ve Whistleru není jen tak...

Lidé mají různé handicapy – někdo má orientační smysl tak chabý, že nenajde ani vietnamskou tržnici v Holešovicích, jiný si může nakoupit nejdražší značkové oblečení a pořád bude vypadat, jako by právě neúspěšně zkombinoval vyřazené zboží ze sekáče a další oddělá notebook pouhým pohledem. Já mám nějaký blok, co se týče ubytování. Najít útulný čistý pokojík s milými lidmi za přijatelnou cenu se v mém světě jeví stejně pravděpodobné, jako možnost, že budu v Las Vegas vystupovat ve stříbrných kraťáscích se stepařským číslem. Najít totéž v kanadském Whistleru, kde lidi v pokojích pravidelně rotují každé tři měsíce, pak odpovídá tomu, že bych své vystoupení doplnila o žonglování se zápalnými láhvemi.

A v čem že je to tak ukrutný problém? Tak za prvé – málokdy se mi podaří narazit na člověka, který by byl bdělý.. Ačkoli si dohodneme schůzku, musím nájemníka tahat kolem desáté či jedenácté dopolední z postele, abych se dozvěděla, že zrovna včera byla velká party a takový chlív tam obvykle není. V závěsu za osobou, jež je obyčejně zelená jak sedma, si pak urputně hlídám, aby zarytý škleb na mé tváři připomínal úsměv a abych stihla uskočit v případě, že se projeví následky včerejšího večírku.

Zoufalá z několika marných pokusů jsem už byla odhodlána nastěhovat se do zcela zřejmého feťáckého doupěte s odůvodněním, že to alespoň budu mít blízko do práce. „Můžu tady mít nějaké zvíře,“ zeptala jsem se Dixona, který se na mě marně snažil zaostřit. „No jasně, když už tady máme tu rybku,“ odpověděl a já se začala marně rozhlížet po temném zabordeleném obýváku, dokud jsem neobjevila, že půl metru ode mě ve sklenici s černo-zelenou zakalenou tekutinou něco plave. Jakkoli jsem byla ochotna tolerovat, že mě někdo ve spánku zamorduje kvůli dvaceti dolarům, tohle byl konec. Zlatá (reálně hnědá) ryba mi otevřela oči, díky ní jsem se totiž podívala na kuchyňskou linku a zjistila, že můj zvyk umýt desku před tím, než začnu vařit, by mě v tomto útulném baráčku stál zhruba pět hodin života. Vesele jsem se tedy rozloučila a jala se odepisovat na další inzeráty.

Nastalo období samaritánů, kteří zachraňují v Africe děti nakažené virem HIV, odletěli na geologický výzkum Antarktidy nebo bojují za lidská práva v Kambodže, tudíž potřebují, abych jim poslala dvanáct set dolarů poštou. Nemovitost si samozřejmě mohu prohlédnout – zvenku!!! Klíče mi pak přijdou v úhledném balíčku. S každým dalším e-mailem se hluboký lidský příběh provrtával až k zemskému jádru a já skončila u hocha, který se angažuje v boji proti rakovině, HIV, týrání zvířat, bojuje v emancipačním hnutí a v organizaci napomáhající vzdělání dětí ze slabého sociálního prostředí. Zamáčkla jsem slzu, zavrhla žádost poslat patnáct set někomu s emailem owensmith@yahoo.com a vyrazila na další obhlídku.
Po tom, co jsem již zcela zkušeně vytáhla z postele dvě rozcuchané holčiny v teplácích a tričkách na spaní, a zjistila, že byt smrdí jako psí bouda, což nevyváží ani fakt, že fenka Stella je opravdu sympaťanda, jsem stanula před dveřmi do mého budoucího pokoje. Otevřely se a… a odhalily mezeru dva krát půl metru mezi dvěma umakarty, o níž mi její majitelka Mara sdělila, že právě pracuje na matraci, která by se vešla na podlahu, takže bych nemusela spát v ďolíku. Po informaci, že hledám jen něco na krátký čas, děvčata zaplesala, řka, že majitel chce stejně dům brzo strhnout, což je velmi smutné. Ano, tragické, ale rozhodně rozumné rozhodnutí, říkala jsem si, když jsem se cestou domů drbala po celém těle, trpíc halucinací, že po mě neustále něco leze. 

Odepsala jsem tedy snahu prohlížet další byty a přešla rovnou na stránku s kempinkovým vybavením. No co? Příroda je tu krásná, sprchu mám v práci, a jestli už mám chytit nějakou tu blechu nebo štěnici, chci raději lesní originál. Nehledě na to, že moc zfetovaných medvědů, lišek a kojotů jsem ještě nepotkala. Tak nashle příště, s budoucí Bárou od Bobří řeky.

Najdete i na marieclaire.cz

Vypůjčená rodinka

Vždycky jsem si ráda půjčovala – přítelovo obrovské tričko a tepláky, ve kterých si připadáte tak nějak drobnější, roztomilejší a mnohem víc sexy. Šampóny a sprcháče kamarádek, u kterých jsem přespávala, mi voněly daleko více než kosmetika za několik set, která postávala na mé vaně. Cizí foťák dělal daleko lepší obrázky, a když se ohlédnu trochu zpátky, mezi pastelkami mé sousedky na základce byly vždycky barvy daleko hezčí než v mé krabičce… Díky promyšleným výměnným obchodům se nikdy nestalo, že bych přišla do tanečních dvakrát v těch samých šatech a abych vyrazila na jednu z prvních schůzek ve svém vlastním oblečení. Žádnou jinou knížku, než vypůjčenou, jsem si nikdy nepřečetla s takovou chutí a polovyschlá řasenka mé kamarádky vždy zvětšila objem řas na desetinásobek!

Jaká byla má radost, když jsem ve Whistleru zjistila, že si můžete jen tak zajít do útulku, vzít některého ze zdejších psích podnájemníků na procházku, užít si s ním trochu srandy, a pak ho zase vrátit. Je to až odporně jednoduché. Žádné chlupy v bytě, pravidelné venčení, nákupy obřích pytlů s granulemi, shánění kamarádů na hlídání nebo potíže odjet na delší dobu na dovolenou. Čistá radost a potěšení bez jakýchkoli omezení a potíží. V útulku jsem rázem byla pečená vařená. Stejně mi ale při courání s huňatými kamarády došlo, že to není úplně ono – kolem nás se na bicyklech proháněly veselé mladé rodinky, sledovali jsme výskající prcky na hřišti a hrdé otce zaučující juniory nějakému podivnému sportu typu lakros. Když se zážitky ze šmírování spojily s nespočtem fotek spokojených svatebčanů a čerstvě narozených miminek, jež se v poslední době rozesívají po facebooku daleko rychleji než akné po tváři pubescenta, bylo jasné, že je potřeba jednat.

Vzniklo to tak nějak samo – kolegovi v práci odjela manželka na třídenní konferenci a on zůstal sám doma se svými dvěma syny. Slovo dalo slovo a už jsem měla vypůjčenou rodinku – roztomilého breptajícího dvouletého chlapečka, jeho staršího bratra zahrabaného neustále v knize a komentujícího okolí trefnými poznámkami a sympatického kolegu, jež své děti vychovává sice přísně, ale s plným nasazením a oddanou láskou. Jako vzorná mamina jsem se se svým kolem zařadila na konec řady a roztomile se usmívala na kolem projíždějící turisty. Probrala jsem s malým Kalienem jeho nejoblíbenější knihu, svezla se na klouzačce, prozkoumala hydroplán, omalovávala tři prasátka a pofoukala bolístku, když si prcek rozbil koleno.
Dokonce jsem byla zasvěcena do tajemství stavění hradu ze špíny u cesty a pozvána na společné mlsání zmrzliny. A když pak chlapeček začal být přetažený a protivný, vřískal a vztekal se, hezky jsem se rozloučila, poděkovala a vypoklonkovala jsem se z domku do svého poklidného osamělého obýváku, ukonejšena slibem, že mohu kdykoli přijít. No není to půjčování úžasné?

Najdete i na marieclaire.cz

Holky fakt chcete být až takhle emancipované?

„Emancipace zas…“ cedila jsem vztekle skrze zuby svou oblíbenou hlášku z filmu Kouř, když jsem se snažila vyzdvihnout na vozík asi sedmý složený stůl, těžký s prominutím jako vepř. Tmavovlasý sympoš se na mě mile usmál a poradil mi, ať si nenamůžu záda, za což jsem mu vděčně poděkovala a pokračovala v namáhavém procesu. Jelikož všichni chlapi odešli po obědě domů a na místě veletrhu pro tisíc lidí jsem zbyla já a další čtyři blondýny (nevím proč, ale opravdu tam nebyla ani jedna tmavovláska), chopila jsem se vozíku a během odvážení štosů kovových židlí po osmi, jsem se jala přemýšlet o své pradávné teorii. Pokroková myšlenka vznikla během bakalářského studia někde mezí třetí krabicí bílého vína za dvacku a noční bagetou se sekanou za stejnou cenu. Jde v ní o to, že my ženy jsme diskriminovány už od samého prvopočátku. PROSÍM VŠECHNY HLUBOCE VĚŘÍCÍ, ABY PŘESTALI ČÍST. No jen si přečtěte následující dva příběhy a řekněte, který z nich dává větší smysl:

Příběh první
Tak byl mladý hoch, dobře stavěný a zručný, pěkně si na tom světě hospodařil. A přece semo tamo, když Bůh zhasil světlo na obloze a uložil jej ke spánku, přišlo človíčkovi na mysl, že by si rád o tom dalším hezkém dni s někým poklábosil, o zítřejších plánech se poradil a ba se i k druhovi sobě rovnému přitulil. Však i ten ještěr i pták i savec, dokonce tvor ve vodě plující, družkou dobrou oplývají a veselou drobotinou se těší. Zželelo se tedy Bohu osamělého chlapce, žebro mu ve spánku vyňal a krásnou Evou – věrnou společnicí a pomocnicí jej obdařil.
Příběh druhý
Tak byla dívka mladá, čilá a mrštná jako ještěrka, mazaná jako liška, s prstíky tak jemnými, že mohly pavoukům ve spřádání sítí konkurovat. I veselila se krasavice od východu k západu, zdatně celou tu zemskou zahrádku obhospodařujíc. Přátelila se děva ta s veškerým zvířectvem, pomáhajíc němým přátelům od bolestí a strastí. Milovali ji za onu starostlivost plazi i ptáci, němí přátelé mléko sající i pod vodou plovoucí. Jen jedna věc trápila bytost tu spanilou – neobdařil ji bůh silou dostatečnou. I mořila se nebožačka zdviháním a přenášením těžkých břemen a uléhala den ode dne více vyčerpána. Zželelo se tedy Bohu osamělé dívky, žebro jí ve spánku vyňal a silným Adamem – nosičem těžkých břemen ji obdařil.

Jakkoli je druhý příběh stejně krásný a pravděpodobný, církev vedená muži si vybrala první verzi a učinila tak na mnoho dalších století z ženy mužovu věrnou pomocnici bez vlastního názoru, úkolu nebo poslání. Chápavou ochránkyni bez kariéry, požadavků a snů. A tentokrát to myslím vážně, v mnoha kulturách je žena uctívána, velebena a je jí nasloucháno – tedy do té doby než z ní stateční misionáři za pomoci Knihy knih neučiní žebro obalené pěknými tvary.
Pak už jí nezbude, než být věčnou oporou v pozadí a umývat mužům nohy svými dlouhými kadeřemi. A bude to trvat mnoho let, než se z této pozice ta veselá soběstačná dívka oklepe a pustí se opět do svého vlastního života a hospodářství. Její nejsilnější přítelkyně se vrhnou do lítého boje za kalhoty a košile v šatníku, ježdění na koni obkročmo a možnosti učit děti v měšťanských školách a dotáhnou to dál a vymůžou možnost studovat a vzdělávat se a publikovat a polemizovat a pít pivo a zapálit si a hrát hokej a vést dav a… a pak jim ujede ruka a jde to ráz naráz a holky začnou řídit jeřáby a vozit kolečka naložená kamením a začnou existovat povolání jako zednice a hasička. A pak najednou strávíte osm hodin tím, že se stoupenkyněmi stejného pohlaví taháte těžké předměty a nějaký silný pomocník nikde. No. Jak říkám: „Emancipace zas…!“

Najdete i na marieclaire.cz

Změňte svůj život, přestěhujte se!

Návod, jak se bez námahy stát sebevědomou, atraktivní ženou.

Hurá, konečně se to podařilo. Po tisícovce marných pokusů a předsevzetí jsem konečně začala žít nově, lépe a účelněji. Stačila jediná věc, přestěhovat se do země s jiným jazykem. Všechno šlo vlastně tak nějak samo, už žádné marnění času, energie a pracovních příležitostí. Konec lenosti a nezodpovědnosti, konečně žiju tak, jak mám.

Předně jsem přestala trávit hodiny tím, že zírám na stupidní televizní show a seriály. Namísto toho se při sledování CIZÍCH programů učím novému jazyku. Už nevysedávám po večerech v barech a už vůbec se neopíjím jako čuně. Raději se setkávám zajímavými lidmi a společně s nimi upevňuji nově se probouzející vztahy, prohlubuji přátelství a podnikám hluboký vhled do místní kultury – že se to odehrává v baru, to fakt není moje chyba.

Po tom, co tato multikulturní schůzka skončí, necpu se mekáčem. Ne ne, namísto toho zjišťuji, jaké produkty využívá odporná společnost, jež je zodpovědná za devastaci mnoha typických národních pochoutek. Také se snažím zjistit, jestli akt vylepšení cheeseburgeru slaninou vede ke zvýšení konzumace a závislosti na tomto zboží. Zatím to vypadá, že jo!

Společně s kamarádkami a kamarády jsem přestala utrácet enormní částky v restauracích a namísto toho se věnuji poznávání místní kuchyně. Ráda bych poznamenala, že to neznamená, že jsem rozežraná – jsem jen zvídavá.

Velký pokrok jsem učinila i v kariérní oblasti. Na první pohled by se mohlo zdát, že úklid v hotelu je podřadná práce bez budoucnosti. Co vás nemá, právě tady se získávají ojedinělé a nevratné životní zkušenosti. Kartáč od šéfa není potupný, ale poučný a tříhodinový trénink není otravný, ale ojedinělý.

Přestala jsem číst romantické braky a raději si za pomoci jednoduchého příběhu zlepšuji slovní zásobu.

Díky tomu, že dělám všechno dobře, se cítím krásnější a sebevědomější, bez ohledu na to, že jsem přibrala čtyři kila. A jelikož správný vnitřní pocit posunuje člověka k lepším výsledkům, dělám všechno ještě lépe. Konečně jsem pochopila, proč jsou všichni v těch cizích seriálech tak úžasní a k dosažení jejich bezchybnosti mi schází snad jen vybělení zubů.

Otázka je, co si počnu, až bude můj jazyk na dostatečné úrovni, budu znát všechny, kdo vysedávají v baru jménem, ochutnám vše, co se dalo a vytvořím si alergii na hamburgry. Mám obavu, že se pak stanu úplně stejně neužitečnou, neúspěšnou, línou, neatraktivní a nesebevědomou. Sakra, asi se budu muset zase přestěhovat.

Najdete i na marieclaire.cz

Revoluce ve vztahové problematice! Archeologický nález mění pohled na rodinný život.

Skupina českých archeologů pod vedením profesora Vyšťoura zveřejnila na včerejší tiskové konferenci výsledky svého třináctiletého výzkumu. V červenci roku 1999 objevila při rodinné rekreaci pětice odvážlivců na dně Máchova jezera rýhy zdobící úpatí skaliska, z něhož se údajně chtěla vrhnout dolů nedaleko žijící vesničanka Jarmila. „Zarážející na tomto objevu byla symetričnost jednotlivých zářezů. Po tom, co doktor Plešatý provedl první ponor, bylo jasné, že máme co do činění s historickým odkazem nezměrné hodnoty,“ vysvětlil Vyšťour.

Celý tým si potom v místní Jednotě zakoupil potápěčské brýle a 54 kusů igelitových tašek. Po zbytek léta se pak pět průkopníků za pomoci jednoduchého mechanismu naplnění igelitky kamením spouštělo dolů, aby přeneslo záznam do digitální podoby.
Tato metoda si získala mnoho odpůrců z řad ekologických aktivistů, především skupiny NaSeSí (Nakupujte Se Síťovkou). I přes její kontroverznost se však nakonec Vyšťourově skupině podařilo do konce září zaznamenat celé zašifrované sdělení. Jaké pak bylo jejich překvapení, když se v hlubokých zásecích začal rýsovat ještě hlubší příběh. Na skalisko, symbolizující nejromantičtější báseň české literatury si své srdce vylévaly ženy z celé osady již v době neolitické. Vědci tak získali kompletní obraz života člověka před zhruba pět a půl tisíci lety. Kam se od této doby posunuly partnerské vztahy, dokládají ve srovnávací studii zabývající se běžnými aspekty lidského vývoje.
Stravování
Ze záznamu neolitické dívky Sněžny: „Dneska mě zase pěkně vytočil, povídám mu: „Hlad, hlad, jíst, ham, ham…“ A on mi na to, že lovil minulý týden, ať ohnu hřbet a nasbírám bobule. To je přesně jeho uvažování, já sbírám bobule sedmkrát do týdne, a když on dvakrát za měsíc uloví krysu, to je vždycky slávy.“
Zkušenosti zdravotní sestry Emy: „ …tak mu říkám, že mám hlad, že bychom si mohli něco objednat a myslíš, že on to číslo aspoň vytočil? To víš, že jsem tu donášku zas musela volat sama! Hrozná lemra tenhle týpek.“
Domácnost
Neolitická matka Arna: „To mu stokrát můžu říkat: ‚Když dojíš, hoď ty kůry do ohně, lítaj sem na ty zbytky pramoskyti a děcka jsou z toho samá prapuklice!‘ Ne to nemá cenu, kde mu to vypadne z tlapy, tam to nechá, na hroudě, na kládě, všechno je mu jedno!
PR manažerka Alice: „Teď už spolu teda bydlíme přes půl roku, tak je to lepší jooo, ale stejně… To mu jako můžu stokrát říkat, ať si po sobě ten talíř opláchne a strčí ho do myčky, že se to pak prostě neuměje pořádně. Ale to je marnost no, věčně nějaký zaschlý zbytky v obýváku, na kuchyni, kde mu to vodpadne vod ruky, tam to nechá.“

Sex
Neololitka Bobulka: „Včera mě zase chytil za pačesy. Párkrát se mnou smýknul, řekl si o pohár buvolí moči a za chvíli už spal pod jehličím.“
Cvičitelka aerobiku Silvie: „Když jsme trochu divočejší, většinou mě při tom tahá za vlasy, a když je po všem zeptá se, jestli bych mu přinesla z ledničky pivo a usne u sportu.“

Odívání
Ze skalního záznamu neznámé ženy: „Minulý týden mi slíbil, že se půjdem povívat na sviště za kopec, tak jsem se dneska obalila novou kůží, kámoška mi vybrala z hlavy větve a čmelíky a natřela jsem se čerstvou hlínou a přijdu za ním, co teda? A on na to, že dneska nemůže, že brousí oštěp. Debil!“
Prodavačka Iveta: „Nejvíc mě dokáže rozpálit, když se třeba dohodneme, že půjdem do kina. Teď já si na to koupím nové šaty, zajdu k holiči, nalíčím se a volám, co teda? A on na to, že pere. Bože, tak to snad kvůli tomu nemusíme být celé odpoledne doma, ne?“

Vyznávání
Celkem 43 neolitických žen z okolí Máchova jezera: „Ale stejně ho miluju!“
Celkem 43 současných žen z okolí týmu profesora Vyšťoura: „Samozřejmě, že ho miluju!“
Závěr
Vědecký tým přednesl na závěr myšlenku, že ženy byly rypny už před tísíci lety a nenechaly muže chvíli na pokoji. Žena profesora Vyšťoura ukončila debatu výkřikem, že ty jeho pitomosti tak akorát dokázaly, že chlapi byli od nepaměti čuňata a necitliví hovádi a ať radši táhne domů, jinak se poháru bůvolí moči jen tak nedočká. Ekologičtí aktivisté podnikli celkem 54 ponorů, při nichž se jim ze dna Máchova jezera podařilo vyzvednout 48 igelitek s nápisem Jednota.

Potížistická kráva

Medvědoidní bodrý týpek, který nás v Německu učil neoblíbenému jazyku, se jednou rozpovídal o přátelských vztazích a vypadla z něj překvapivá informace. Když už se jednou stanete přítelem, nemáte právo dělat kiksy, problémy, ba ani malé chybičky. Prostě musíte být dokonalý, vždy připraven stát kamarádovi za zády, když toho bude třeba, nikdy nesmíte mít ironické a rýpavé poznámky a pravděpodobně ani premenstruační syndrom, kocovinu nebo jen pouhou rýmu, jež by vás na okamžik učinila protivnými a nabroušenými, ukňouranými či nepěknými.

Vysvětlovali jsme tehdy učiteli, že v Čechách to máme přesně naopak, a že když už se tedy jednou stanete přítelem, můžete se prakticky chovat jako hovado a bude vám to trpěno, jelikož na vás byly už předtím shledány nějaké podstatnější charakterové klady, díky nimž je vaše podivínství omluveno.
Odpovědí nám bylo, že to je nějaké záhadné, a že když už jednou někoho pustíš k sobě blíž, má se zatraceně snažit. Nevím, nevím, ale v tomto asi s tou německou mentalitou mnoho společného nemáme.
Ono je totiž v podstatě docela fajn posadit se s kamarádkami nad hrnek hořké kávy (protože cukr je v našem domě nedostatkové zboží) a začít jedna přes druhou štkát a rýpat a pošťuchovat a komentovat všechny přešlapy posledních dní.
Málokdy se člověk tak pěkně nasměje jako na cizí – přítelčin účet. Jedna, jejíž vztah se zaručeně a do týdne zhroutí, jakmile vzduchem proletí slovo svatba, další, která má doma tichou domácnost, protože nenahlásila kamarádce, kam jde a kdy přijde, jiná, které bývalý přítel nadává do uklízeček hajzlů a osoby nicotnější než odporný červ, plankton a ušlapaný prach dohromady. Když se pak káva vymění za něco ostřejšího, skončí to obvykle výbuchy smíchu střídanými pláčem nad hořkým osudem, několika podlitinami a nutností oznámit celému světu, že se tu sešly samé „potížistické kráááávy!“.
Koho by zajímal nějaký árijec s bezchybným a dokonalým chováním, jímž vám bude jen dokazovat, jak jste sama nemožná? Nejlepší kamarádky jsou právě naopak ty nejpotížističtější, takové, které chápou, že jste protivná, že vypadáte ukrutně, protože nemáte peníze na barvu na vlasy a taky že se potřebujete někdy vybulet u romantické komedie a jindy zas opít do bezvědomí, protože je to jediný stav, ve kterém vám je momentálně dobře. Tak takové kamarádky by se měly do zlata zasadit a za každého z těch jejich strašáků ve skříni dostat na vrch nějaký drahý kámen! Amen!

Pravidla ženského kalendáře

Už minimálně měsíc přemýšlím o blogu, kde vyjmenuji vše, co by měla žena v určitém věku mít a teprve dnes jsem na to přišla. Nemyslete si, ale že vám to prozradím hned ve druhé větě, jen si pěkně projděte tou změtí nutností a povinností...

V šesti byste rozhodně neměla v šatníku postrádat bílé podkolenky a v krabičce s ozdůbkami do vlasů dvě berušky na gumičku. Pochopitelně musíte mít barbie, kazetu Dády Patrasové a desku Pavla Horňáka.
V deseti je čas na to se odvázat a vyměnit punčocháče za elasťáky, Dádu za Lucku Vondráčkovou a Pavla Horňáka za Michala Davida.
Ve dvanácti byste měla být schopna vymámit z maminky světle modré oční stíny se třpytkami a speciální dietní stravu skládající se převážně z kukuřičných a rýžových krekrů.
Ve čtrnácti je čas na odvážné šňůrkové bikiny, první kvalitní vlasovou kosmetiku a větu: „Ještě mi nebylo patnáct,“ která vám pomůže zbavit se každého dotěrného chlapa.
V patnácti je chvíle, kdy byste měla během jediného večera okusit všechny barvy nechutných tlamolepů, které se prodávají na místní diskotéce a vybrat si svůj oblíbený – naší partou silně otřásl okamžik, kdy jsme se rozdělili na příznivkyně jablíčka a gumových medvídků.
V šestnácti byste už měla vědět, že absinth není jen další zelený tlamolep a že po exnutí lahvičky tohoto kouzelného moku si nebudete pamatovat nic jiného, než stále se opakující pády a pokusy se zvednout. Taky byste si už měla být jistá, že mužské plémě je zákeřné a jedovaté a zaujmout k němu patřičné stanovisko.
V sedmnácti byste měla mít za sebou první kariérní úspěchy a být si jistá, co chcete dělat. Měla byste být schopná udělat si kompletní a dokonalý make-up a pořídit si první „malé černé“.
V osmnácti by vaši něžnou ručku měly ozdobit pořádné, kvalitní a drahé náramkové hodinky. Měla byste mít za sebou první svíčkovou, knedlíky, štrúdl a nabourat své první auto.
V devatenácti byste měla být schopná odpovědět na otázku jaký je váš literární a hudební vkus, vidět Aidu a smysluplně využívat cizí slova ve větách.
Ve dvaceti byste měla trávit většinu času v hospodě a nad lahví vína probírat se svými kolegy zásadní otázky z oboru. Vlastnit koženou bundu, pořádný parfém a šálu, kterou byste nikdy neodložila. Také byste měla být schopná poslat „kamsi“ lidi, kteří si to zaslouží.
Ve třiadvaceti je čas konečně nalézt účes, který vám vyhovuje a sedne. Velkou lásku, ve kterou věříte a oblíbenou koupelovou sůl.
Ve čtyřiadvaceti byste měla mít sadu obdivovatelů, vytahané kalhoty na spaní a obřího medvěda z matějské, jehož pro vás některý z těch obdivovatelů vystřelil. Měla byste být schopná okomentovat výstavu nějak sofistikovaněji, než: „Hezký to bylo.“ A opět nalézt lásku ve kterou věříte.
V pětadvaceti je chvíle na vlastní kariéru, zájmy, přátele a úspory a nesmyslně drahou kabelku.
A v dospělosti?
Byste se konečně měla vykašlat na všechno to, co byste měla, začít si věřit a nekoukat tolik na to, co očekávají ostatní. To tajemství možná je, že si konečně uvědomíte věci, co byste neměla a přestanete s nimi a to ostatní, to vám může být fuk. Teda mělo by…