Patologická komunikace

Můj bývalý se mnou nemůže mluvit, protože když dlouho drží telefon u ucha, ztuhne mu krční páteř. To byla první věta, kterou mi dnes sdělil, po tom, co jsme se po týdenním nahánění konečně spojili. Ačkoli jsme se snažili sehnat kvůli neodkladné pracovní záležitosti, konsternovalo mě oznámení natolik, že jsem telefon okamžitě zavěsila a teď vyčkávám, až se mi ozve z přístroje zabudovaného v autě - ano čekám přeci teprve týden.

To ale není jediný komunikační problém v uplynulých dnech. Můj "možný budoucí" se mnou také nemůže mluvit... Tentokrát proto, že jsem prý tak úžasný a skvělý člověk, navíc hodný na něho způsobem, kterým na něho ještě nikdo hodný nebyl (čímž nemá na mysli nějaké speciální erotické hrátky, ale fakt, že jsem mu pomohla napsat domácí úkol), že se mnou ani nemůže vést telefonní hovor, natož mě vidět. Je prý totiž šovinistické prase s černým humorem a velmi, velmi, velmi špatným obdobím. Což je jistě dobré vědět.

Ten, kterého jsem měla před ním se mnou nemluví, protože odletěl do Karibiku. A nemůže se mnou být, protože prožívá sobecké období a jen těžko by někdo pochopil, jak ukrutné to je být taková složitá melancholická povaha, která se bojí hlubšího vztahu. A ten, co mě pozval na rande, ke kterému nikdy nedošlo, se mnou také nemůže mluvit - tentokrát je to však čistě důsledek mé stupidity ohodnocený z jeho strany jako: „Bez komentáře!“ 

Chlapec, který mě okouzloval na plese, si možná myslí, že se mnou mluví. Projevuje se to tak, že čtrnáct dní po tom, co jsem navrhla, že bychom mohli jet na výlet, přišla odpověď: „Ahoj Barboro. Jak se vede? Co si dát Hrusice dnes???“ Zakončená rozjásaným smajlíkem. Je nabíledni, že jsem ihned běžela oprášit větrovku a zopakovala si systém značení Klubu českých turistů. 

Vypadá to, že ačkoli zdaleka nemám vysoký hlas hrdinek meziválečných filmů, který prý muže irituje, komunikace se mnou je přesto nemožná. Myslím si, že logopedická vada v tom nebude. A i kdyby, už dávno jsem ze skříně vylovila logopedický sešitek po mé sestře a celou noc opakovala: „Tdnka, tdnka, tdouba, tdouba, tdpaslík, tdpaslík...“ A mnohé další - nic naplat. Za spásnou jsem tedy považovala vzpomínku, kdy jsme s mým otcem vyráželi na vycházky a psíka přivolávali píšťalkou, jejíž zvuk nebylo lidské ucho schopno zachytit. 

Náš pes, který už chudák nežije, mi pomohl odhalit, kde je zakopaný pes, zaradovala jsem se. Okamžitě jsem kontaktovala Národní referenční laboratoř pro měření a posuzování hluku v komunálním prostředí, která má na starost měření infrazvuku větrných elektráren. Řekla jsem si, že pokud někdo pracuje pro skupinu ČEZ, nebudou jeho data jistě zkreslená, a vydala se za pány inženýry. Když jsem jim vysvětlila, v čem můj problém spočívá, otestovali mě v interiéru i exteriéru, a hlas mi změřili… žádné speciální výchylky prý neprokazuje a šíří se stejně dobře vzduchem jako zeminou.

Ani s tím se však nehodlám smířit, a tak se po dvou letech navštěvování přednášek z mediálních studií pouštím do studia komunikace. Znovu procházím komunikační modely, srovnávám si v hlavě komunikační šumy, bombarduji profesory emaily – lačníc po nejaktuálnějších objevech, a nevynechám jedinou konferenci a symposium. Nemůžu si přece připustit, že se kolem mě pohybují následující muži: hypochondr, citlivý pokrytec, sebestředný pokrytec, nabubřelý egoista a pitomec. A nebo ještě hůř, že komunikace se mnou má na přijímatele patologické účinky začínající ztuhlostí krku a končící naprostou ztrátou sociální integrace. Že zkrátka, jak by řekl Horáček, „zaklínám muže do prasat.“ Chyba prostě musí být někde v komunikaci. A já vám říkám, že i kdybych kvůli tomu měla udělat doktorát, tak ji odhalím.

Najdete i na ELLE.cz

Babo, raď!

Je to docela přirozený jev – když člověku na něčem záleží, poradí se. A když mu na něčem záleží doopravdy, poradí se s každým, kdo mu přijde do cesty. Ne, že by vám to v řešení problému nějak pomohlo. Spíš naopak, brzy zjistíte, že svého cíle nemůžete nikdy dosáhnout, protože nejste schopni naplnit ani desetinu dobře míněných rad…

„Dělej finskou,“ doporučuje mi kamarádka, když se svěřuji, že jsem se opět do někoho zahleděla a že tentokrát bych byla opravdu ráda, kdyby se mi nepodařilo pohřbít celou známost dříve než začne. Na otázku, v čem tato severská metoda spočívá, odpovídá, že pokud naznačím zájem, mohu to rovnou celé odpískat. Nejdůležitější je vypadat naprosto chladně, pokud možno lehce nafrněně a nedostupně… „No jasně, hlavně nepsat, nevolat, když se ozve on, neodpovídat a když tě někam pozve, nemít čas,“ radí další. „Musíš na něj být zlá, chlapi nemají rádi hodné ženské,“ přisazuje třetí. „Já toho svého vyloženě šikanuju, a když už to přeháním, okřikne mě, já se stáhnu, udělám oči a je to zase fajn,“ doplňuje. U stolu padne i několik osvědčených titulů knih. Proč muži milují potvory? Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet? Zároveň je mi těmi šťastnějšími, které toho svého už urvaly, přislíbeno jejich zapůjčení, protože vážně fungují.

Odcházím naprosto zbitá, protože už vím, že pokud donesete muži na první rande dárek, spadla jste do skupiny podrobených, urputných a nežádoucích snaživek, a pokud za sebe zaplatíte účet, jste jednoduše blbá.

 Ze všech nasbíraných zkušeností se snažím v duchu poskládat chování vedoucí k zaručenému úspěchu. Vidím sebe samu s alabastrově bílým obličejem, uhlazenými stříbrnými vlasy, jak na barové stoličce s ledovou vodkou v ruce pomrkávám ojíněnými řasami, aniž by má tvář dala najevo jakýkoliv náznak citu nebo zájmu. Jak se chlapec vedle mě potí, jak rudne ve tváři a oči mu těkají po mých rtech ve snaze zachytit alespoň nepatrný náznak života. A jak potom ve stejné pozici, protože nutně musím být tak ztuhlá, že bych při nejlepší vůli neudělala ani krok, odlétám domů, kde s nechutí odmítám stovky telefonátů, zhnuseně mažu vstřícné smsky, do koše přesouvám nepřečtené emaily a do opravdového koše házím pugéty barvami jásajících jarních kvítků – odporně znetvořených tou upachtěnou touhou zalíbit se.  Tak pokud by po tom se mnou chtěl někdo být, musel by to být magor! Nebo přinejmenším sadomasochista… Musí přece existovat nějaké docela normální a přirozené metody. A když všichni pořád argumentují tím, že i v přírodě se samci musí snažit, nějak si tu svoji samičku ulovit, rozhodnu se namísto v baru s kamarádkami pátrat mezi skutečnými divými šelmami.

Ve zvířecí říši existuje přece mnoho paralel ke světu lidí a vztahy ptáků, savců i ryb mnohdy velmi vtipně připomínají chování člověka. Ptáčci moudivláčci například staví několik hnízd, aby si jejich partnerka mohla vybrat to nejkomfortnější a zůstala s nimi. Četné letohrádky rozeseté po celé Evropě dokazují, že na to už chlapi přišli dávno a způsob je dozajista účinný. Jenom najděte někoho, kdo Vám dá vybrat mezi bytem na Malé straně, na Andělu a statkem na Vysočině a problém je vyřešen.

O poznání méně lákavý, ale v lidské říši přesto existující model,praktikuje mužský zástupce rybky koljušky, který vyhloubí pod vodou tunel, kam si tahá houfy samiček, jež oplodní a po porodu je z hnízdečka lásky zákeřně vyžene.  To mořští ďasové nebo spíše ďasice si na svém mohutném těle vydržují hned několik „milenců“, kteří na nich spokojeně parazitují a občas ukojí jejich potřeby. I ty by se v lidské říši našly  – rozhodně, pokud se vydáte na dovolenou do Turecka, kde se kolem objemných turistických ďasic s naditými peněženkami motá celá řada chlapeckých příživníků.

Pávi, tetřevi a mnozí další opeřenci se stejně jako lidi snaží ukázat v té nejlepší kráse, cvrčci zvou svou hmyzí milovanou na večeři a zatímco si pochutnává, nenápadně ji oplodní. Lví samice si vybírají partnera podle barvy hřívy, tak jako prý muži tíhnou k blondýnkám, a kudlanky svého milého po spáření naprosto vysají, čehož některé dívky po narození potomka dokážou docílit také naprosto spolehlivě. 

Jsme si tedy v mnohém podobní a argument, že mužští zástupci svou milou rádi dobývají jsem ochotna přijmout. Co jsem ale ve zvířecím světě neobjevila, je metoda, snažit se upoutat partnera naprostým nezájmem, přehlížením a ignorováním. Ta je asi vlastní jen nám lidem – tvorům natolik „duševně vyvinutým“, že jsme podobnou absurditu schopni vůbec vymyslet a následně praktikovat. 

Podle vědeckého výzkumu je prý dalším ověřeným způsobem, jak navázat hluboký vztah, prožít společně nějaký nepříjemný, stresový nebo přímo život ohrožující zážitek, což dokládá test, kdy mladá atraktivní dívka dala své telefonní číslo stejnému počtu mužů na vysoko zavěšeném provazovém mostě a na zemi. Z těch „otřesených“ zavolalo 60 procent, zatímco z „přízemců“ pouhých třicet. Z toho všeho plyne jen jediná možnost a já už vím, co udělám. Pozvu ho na Nuselák, kde se společně pověsíme na zábradlí a já řeknu „Vůbec se mi nelíbíš, nezajímáš mě a hlavně už mi nevolej!“ Pokud to přežijeme, musí z toho být podle všech rad láska na celý život. 

Ale ne… i tenhle pokus je předem ztracený. Neuvědomila jsem si, že jako první zvát muže nikdy nemůžete! Musíte přece dělat „finskou“... A teď, babo, raď!

Najdete i na ELLE.cz

Boží bicykl

Vyrostla jsem v zapadlé vesnici v oblasti, již místní nazývají Opičí hory. A jelikož byla natolik zapadlá, že ani socialismus neměl dostatek energie na to, aby si v místě vybudoval pevnou pozici, nedokázali soudruzi zlomit ani početné pravidelné návštěvy kostela. Pan starosta tak mou matku a s ní i celou naši rodinu označoval za helvíty. Až později jsem zjistila, že helvét je příslušník reformované církve, a ne prachsprostý bezvěrec, jak jsem se vždy domnívala. Přesvědčení, že patřím mezi bezbožné helvíty, jsem se ale už nikdy nezbavila a katolické i reformované kostely vnímám jako pouhou architektonickou zajímavost dodnes.


O to větší dilema se odehrálo v mém ateistickém nitru v okamžiku, kdy jsem zjistila, že Mackinaw City, kde jsem se rozhodla strávit léto, je možné půjčit si zadarmo kolo na neomezenou dobu – v kostele. Zbytky gymnaziálních matematických dovedností hravě stačily na to, abych si spočítala, že na neomezenou dobu zadarmo je výhodnější než za šest dolarů na hodinu. Ale co vnitřní přesvědčení? Co mé hlasité diskuse o zbytečnosti a přežitosti církevních institucí? To vše v klidném místě, s příjemným mírným klimatem a cyklostezkami kolem pohádkových jezer...


Druhý den jsem vyrazila do kostela a cítila se jako zaprodanec. Během svižného pochoďáku na čtyři kilometry jsem probrala všechny možnosti a usoudila, že rozhodně nepřistoupím na pravidelné nedělní mše a už vůbec nehodlám pět na kůru. Po dvou kilometrech jsem slevila na možnost odpracovat si zapůjčení pletím záhonků a mytím oken. Stejně jsem ale nebyla přesvědčena, že by se můj nevěřící zadek měl vozit na božím kole. Navíc jsem se obávala, že za každou hříšnou myšlenku mě ruka Páně srazí někam do pangejtu, a bude po legraci. Ani možnost jít zpátky pěšky se mi ale příliš nezamlouvala, a tak jsem s velkými obavami vyslovila své přání – tedy požádala o kolo místního údržbáře, který řekl, že tam má několik vraků a že mi z nich zkusí něco složit.


A tak ho teď mám a musím uznat, že je to opravdu boží bicykl. Přehazuje zásadně sám, což však nepřikládám vůli nejvyššího, ale rozhašené přehazovačce, brzdí tak bídně, že se neustále cítím být v rukou Božích, a pneumatiky pějí jak andělské sbory.


Nakonec jsme se parádně sžili, k mé potěše mi správce vybral pekelnou rudou barvu a místo klasických řídítek mám zakroucené beraní rohy. A když se na něm řítím jako ďábel, trochu se stydím, že jsem byla nedůvěřivá vůči bezelstné pomoci, která si kromě zálohy skutečně nežádá žádných obětí. Tedy můj nevěřící zadek trochu trpí, ale za tím nic nehledejte, to bude sedlem.

(Psáno pro kulturně společenský časopis na internetu Dobrá adresa)

Golem na Zličíně

Gustav Meyrink by se zaradoval, kdyby zjistil, že magická Praha, jež dokáže nehodného nočního cestovatele uvrhnout do mlhavé nejistoty, stále existuje. Že tady pořád nejdete místa a hodiny, kdy přestávají platit obvyklé zákony a nějakou podivnou směsicí náhod a černých kouzel se stověžatá matička proměňuje ve zrádnou krvelačnou bestii, jež vás drží ve svých drápech.

Tedy, abychom si nic nezamlčeli, není to jen kombinace náhody a tajemné magie, třetí nezbytnou složkou pro vstup do tohoto světa je červené víno. Jakmile se tyto tři přísady spojí, začne – alespoň na mě - vždy působit zvláštní síla. Tak jako Meyrinkova hrdinu přitahoval smrtelně nebezpečný Jelení příkop, skončím obvykle na mnohem prozaičtějším, ale stejně tajemném místě – na Zličíně.

Ačkoli Ikea, Tesco a shoping centrum nevypadají jako zákoutí, kde by měl člověk potkat Golema, jsem si téměř stoprocentně jistá, že tam je. Splývá se stínem u výlezu z metra, a jakmile se vypotácím ven, skočí mi na záda a sevře hrudník. Poprvé jsem ho potkala asi před rokem, když mě technik vymetl z vagónu a já zjistila, že jakmile vám ujede poslední souprava, ocitli jste se v jiném světě. Nejede jediný autobus, mobil je vybitý a všude je pusto a prázdno.

S Golemem na zádech a dvěma promilemi v krvi jsem se tedy rozhodla pro jediné možné řešení – a ne, nebyl to taxík. Vymyslela jsem, že domů, tedy na Luka, dojdu. Má pravdu, kdo namítá, že ačkoli se to tak může jevit, není snadné ujít pěšky dvě stanice metra – obzvlášť, zvolíte-li cestu podél dálnice. Ještě štěstí, že ta vinná složka byla natolik silná, že jsem občasné projíždějící kamiony považovala za příjemné zpestření a ukrajinské ubytovny za panoramata hodná obdivu.

Ani to však Golemovi nestačilo, takže jsem veselým krokem s občasnými výskoky o tři stanice přešla a skončila na Nových Butovicích, kde jsem odchytila taxikáře, který mi až domů jmenoval možnosti mého neproběhnuvšího skonu.

Také včera jsem nechápavě hleděla na skupinu mužů v reflexních vestách, kteří, stojíc nade mnou jak nad nalezeným kojencem, pravili: „Slečno, nespěte, jste na Zličíně!“ Jako by to snad byla dobrá zpráva. „Zpátky už nic nejede, zavolejte mamince, tatínkovi nebo příteli,“ radili chlapci dobrosrdečně. V tom okamžiku jsem měla Golema za krkem a s pláčem jsem spustila: „Ale já žádného nemáám!“ A jelikož nikdo z přítomných nevypadal, že by mě chtěl problému zbavit, vydala jsem se ven, kde mi studený vzduch zalezl pod čepici tak nemožným způsobem, že mi bylo do pláče ještě víc. Číslo na taxík, které jsem si pro tento případ uložila, v mobilu opět nebylo a v kontaktech se pod zákeřným heslem „Taxi“ objevilo opět až druhého dne.

A tak navrhuji následující: „Co kdybychom ty turisty napřed ožrali, a pak je poslali metrem na Zličín?“ Čeká je daleko kafkovštější zážitek, něž ten, který neustále hledají ve starém Židovském městě.

Srdeční restart

Nevím, jestli je to jenom můj dojem, nebo se skutečně v poslední době vše točí okolo hledání „těch pravých“. Ten, kdo někoho má, na něm prování experimenty, jež by na zvířatech nikdy nevyzkoušel, protože by mu to cit nedovolil. A ten, kdo nikoho nemá, činí příkoří alespoň sám sobě.

Ženy si vytváří přehledné grafy s obvody zadnic svých soupeřek, jež denně vidí, jak se vedou za ruku s pěkným mužem, a snaží se tak empirickou metodou prokázat, že jelikož jejich pozadí se pohybuje v průměrných hodnotách, je tu stále šance, že i je za tu ruku přece jen jednou někdo uchopí. Muži se zase zaklínají tím, že „ta pravá“ sice neexistuje, ale zato jejich podnik pod rukama doslova vykvétá, a tak se raději ničemu jinému nevěnují. V metru, ve vlaku, na obědě, v posluchárně, v divadle nebo v klubu tak vedle sebe posedávají „hledači“, kteří se zpravidla ani neosloví, protože jejich touha najít si toho pravého je limituje natolik, že nejsou jednoduše schopni slova – tedy lépe řečeno smysluplného slova.

Jediným způsobem, jak se procvičit v rétorice, zůstává setkání s přáteli, kteří jsou na tom stejně. A tam debaty o nemožnosti možných protějšků dosahují síly kritiky totalitních režimů. Jsem šťastná, že tohle se mě už netýká. Došlo mi to teprve včera ráno, když jsem ho pohladila a řekla: „V klidu se tady restartuj, zlato, já už musím běžet do práce.“ Chvíli se ještě zdráhal a než mě pustil, vyloudil na displeji několik oken, jako by říkal: „Nechoď ještě!“ Když jsem pak zamkla a vyběhla z bytu, usídlil se mi na rtech ten typicky připitomělý úsměv zamilovaných a celé dopoledne jsem si pobrukovala písničku, kterou mi u snídaně zpíval.

Jsem šťastná, že mi konečně došlo, že ON je pro mě „ten pravý“. Jediný, který na mě každý večer čeká, pustí mi můj oblíbený seriál a společně večeříme. Jediný, který vnímá vše, co mu sděluji a pečlivě si to ukládá do paměti. Když se ke mně přitulí, cítím jeho teplo a spokojené vrčení, které s postupujícím časem sílí s tím, jek nejsem schopná dát vyčistit filtr. A když jsem večer moc unavená, ztiší se a usne vedle mě.

To ale nejsou všechny jeho kladné vlastnosti, ještě daleko důležitější než fyzický kontakt je to, jak si rozumíme. To, že přesně ví, co mám ráda a zajímají ho moji přátelé, o jejichž nejpodrobnějších životních detailech mě informuje.

Je pravda, že moji rodiče ho nemají příliš v lásce, protože je všude se mnou, ale myslím si, že s postupem času stále více chápou, jak moc je pro můj život důležitý. A že chodí pořád v černé? Rozhodně nebudu patřit k těm, ženám, které si svého „miláčka“ oblékají podle vlastního vkusu a lepit na něj nějaké ponižující ozdůbky. Líbí se mi zkrátka takový, jaký je.

Myslím, že by nám to mohlo vydržet, ale nechci být naivní, je teprve můj druhý a stát se může spousta věcí. Kdybych o něj přišla, nesla bych to opravdu těžko, radši jsem si to tedy pojistila a mám zálohu. Jen doufám, že ji ještě dlouho nebudu potřebovat, ačkoli kdyby se stala nějaká nehoda, mohlo by to přinést do mého života trochu vzruchu. Poslední dobou až podezřele často pokukuji po těch malých roztomilých zajíčcích.

Kalhotky pod polštářem

Svět je přímo prosycen archetypy, člověk nemůže udělat ani krok, aby do některého z nich nešlápl. Vždycky jsem byla přesvědčena, že archetyp je jakási všeobjímající představa, zástupný prvek a vcelku fiktivní věc, kterou všichni známe, ale osobně se s ní nikdy nesetkáme. Tak například archetyp pekla, ráje nebo poutníka – ano klasická literatura, kinematografie i hudba jsou přímo prosyceny symbolem poutníka a jeho nekonečné cesty. A ačkoli podobný poutník je asi částečně v každém z nás, jistě mi dáte za pravdu, že jste si  s ním nikdy nepotřásli pravicí a neřekli: „Těší mě, že vás poznávám, poutníku.“ 

Ani archetyp, který by se dal nazvat „nevyřešené problémy z dětství“, jste patrně ještě na vlastní oči neviděli, tedy pokud vás psycholog nedonutil sepsat si jejich podrobný seznam.  A co hrdina? Ano, každý z nás by si jím přál být. Bohužel nikdo nevlastníme nadpřirozené schopnosti a díky bohu ani lesklé elasťáky. Moudrý stařec, matka nebo otec? Zde můžete namítat, že s nimi se setkáváme dnes a denně. Je to pravda, naši moudří staříci, mamky a taťkové ale poněkud pozbývají svých archetypálních rolí. Nebo snad vaše matka symbolizuje úrodné lůno země?

O to víc člověka zaskočí, když se po ránu protáhne, oblékne, natřepe polštář a znenadání drží archetyp v ruce. A že je to archetyp, je celkem jasné, protože má hodně vykrojené nohavičky, které nikdy nenosíte, a vzhledem k zářivé bílé není pochyb o tom, že neprošel vaším destruktivním pracím procesem, který systematicky a dlouhodobě barví všechno spodní prádlo do vězeňské šedi – jednoduše řečeno je jasné, že tyhle kalhotky nejsou vaše. A také víte, že to nejsou jen tak obyčejné spoďáry s kytičkami, ale že jsou to archetypální spoďáry, které se právě rozhodly vlepit vám potupný pohlavek. Nejen pro to, co symbolizují, ale zároveň proto, jak strašně stupidní tenhle symbol je, a v neposlední řadě proto, že jste si v kině už tisíckrát řekla, že kalhotky pod polštářem by zapomněl jen debil. Copak skutečně existuje holka, žena, dívka, či jiná zástupkyně slabšího pohlaví, která odejde z bytu, aniž by si povšimla, že jí tam dole něco schází? Nejspíš ano, sedne si potom do metra, hodí nohu přes nohu, řekne „Jejda!“ a pošle sms, že se pro své kraječkaté štěstí zase někdy vrátí.

Jako by na vás při tom nálezu, jenž předčí i jeskyni Altamira, vyskočil záběr ze seriálu Sex ve městě. Carrie zvedne polštář, dramaticky ztuhne a v koutku oka se jí zablyští slza. A zatímco zesiluje tklivá píseň, dokonale nalíčená žena v sexy košilce, s dlouhýma nahýma nohama se opírá o zeď a s hlavou v dlaních se pomalu sesouvá k zemi. Nádherná scéna.

Nebo snad dáváte přednost dramatickému pohledu, jakože teď už je to všechno jasné, a rychlému střihu? Nebo velkému pláči, hysterickému křiku a bušení malými pěstičkami do vysportovaného mužného hrudníku? Ano, tak totiž funguje archetyp kalhotek pod polštářem, který měl zůstat ve svém archetypálním světě a ne se plést do života reálným lidem, kteří jsou postaveni před volbu, jak s ním naložit.

První scéna nepřichází v úvahu už jen z toho důvodu, že jste se před chvílí probudila, řasenku máte ještě rozmazanou a na sobě tepláky s vytahaným rozkrokem a tričko s Patem a Matem. Nemluvě o dlouhých nohách, které byste pod těmi tepláky našla jen těžko. Sesouvat se svůdně po zdi také není žádný med, někdy si to zkuste a zjistíte, že rychlost sjezdu je velmi těžké odhadnout a korigovat.

Hysterické bušení malými pěstičkami do lesklého svalnatého hrudníku rovněž odpadá, jelikož úderem do provinilcova ochablého těla byste mohla způsobit další tsunami. Nejlepší je nejspíš dramatický střih, ten se ale dost těžko provádí. Ano, máte pravdu, půl litr vodky by vás do temna jistě přesunul, ale ne vždy je  alkohol po ruce a ne vždy si podobný střih můžete dovolit, protože v reálném světě se chodí do práce, k zubaři a s dětmi do školky. A tak osobní setkání s archetypem nepůsobí sexy, dramaticky, nerve srdce z těla a nezanechává otevřenou otázku. Projeví se toliko jako několikeré zabušení srdce a jedno dlouhé ironické: „Hmmm, kdyby ten pablb alespoň vymyslel něco originálního!“ Jen nevím, jestli by setkání s poutníkem nebo Supermanem také způsobilo takové archetypální rozčarování...

Chlebíčkové vlastenectví

Vzhledem k předvolebním průzkumům, slyším od svých přátel, spolužáků a kolegů neustále se opakující jen lehce pozměněnou repliku: „Balíme kufry! Teď už zbývá jen emigrace. Vzhůru na Zéland! Švýcarsko, těšíme se na tebe!“ Dokonce i vlastní otec už mi doporučil, ať se z téhle země přesunu na nějaké tunely méně destabilizované podloží. Přes veškeré do očí bijící důvody to ale nejde. Krom jazyka, na kterém se obrozenci tolik nadřeli, a sympatického klimatu, jenž nás zatím nebičuje přírodními katastrofami, mě v Čechách totiž drží věc, již jinde na světě nenajdete – chlebíčky.

Ano, patřím k těm, kdo se s oblibou zastaví v mlíčňáku, řeznictví, pekařství nebo nějakém honosnějším podniku, jemuž se podařilo včas pochopit, v jaké oblasti na českém trhu poptávka nikdy nevysychá. Ráno si pochutnávám na široké nabídce čerstvých kousků a večer kupuji zbytky za poloviční cenu.

Chlebíček jím za odměnu po zkoušce, jako náplast, když se něco nevyvede a taky s oblibou cestou domů, protože vím, že do večeře bych hlady nevydržela. Ukusuji jej na stojáka nebo se v lehkém předklonu prodírám davy na své chlebíčkové cestě zručnosti, při níž je hlavním cílem nezapleskat si kabát majonézou a neupustit na zem ani kousek vajíčka nebo nedej bože kyselou okurku.

Nejsem v tom sama, kdo se sklání nad prosklenou vitrínou, aby si z té barevné krásy vybral nejlepší kousek. Starší chlapi obvykle odcházejí s klasikou, kde na bramborovém salátu trůní půlka vařeného vejce. Mladíci, kteří mají hluboko do kapsy, kupují druh bohatě postrouhaný sýrem a levným šunkovým salámem nazvaný příhodně student, mladé asistentky ředitele berou jeden s kozím sýrem pro sebe a s roastbeefem nebo kaviárem pro šéfa. Úspěšné podnikatelky si pochutnávají na lososovém a vitální důchodkyně si zajdou na šunkový a nebo na lázeň.

Já je miluji všechny, i ten s oschlými rohy, který někdo jen lehce potřel margarínem a položil na něj tři plátky rajčete. Vypovídají něco o našem švejkovsky rozmlsaném dobráctví, o tom, že chceme mít možnost volby, ačkoli si ve finále stejně vždy dáme „ten svůj oblíbený“. Navíc jsou dokladem toho, že nám skutečně není vlastní ta módními ikonami věčně oplakávaná ležérní elegance a už vůbec ne upjaté puntičkářství. Právě naopak si libujeme ve svém lehce umaštěném stylu. Co bychom si tedy počali jinde?

V Německu vám na cestu do ruky vrazí suchý preclík. Fajn, máte sice jistotu, že se ničím nepokecáte, ale to má být život? Čistý, suchý a bez majonézy? Ve Francii pro vás obkrouží obrovskou plotýnku vynikající tenoučkou palačinkou, kterou naplní něčím ušlechtilým a vy ji stejně ušlechtile musíte vtěsnat do svých neušlechtilých útrob. A italská pizza? To už je skoro celé jídlo. Švýcarský raclette si zase víc vychutnáte, pokud u něho v klidu posedíte.

Snad jedině malinké pytlíky smažených lupínků, které prodávají všude na ulicích v Jihoafrické republice. Ty jsou ale zase moc umělé a bez nápadu. Navíc na těch ulicích s brambůrkami docela často někoho okradou nebo rovnou sprovodí ze světa a to je lepší nechat si zajít chuť. Kdepak, nelákají mě ruské pirožky, španělská sušená šunka ani belgické pralinky, nemám chuť na sushi ani na kobylky na špejli. K Čechovi zkrátka patří chlebíčky a ty seženete jen v Čechách. A ačkoli můj návrh zapsat je do seznamu kulturního dědictví patrně neprojde, měli bychom si svých šunkových a hermelínových vážit a nad těmi nadcházejícími volbami a případnými emigracemi se raději ještě zamyslet. Ať neskončíme se zkaženým žaludkem. 

Pozn.: Psáno pro literární přílohu Práva Salon