úterý 27. září 2011

Třetí pohlaví

Stěhuji se do Austrálie. Už je naprosto jasné, že mi nezbývá než se vydat k protinožcům. Není to ani tak kvůli mé oblibě klokanů, příznivějšímu klimatu nebo proto, že Australané mají tři hymny, a tím i větší možnost výběru z hudebních žánrů… Jde o to, že osvícenci v Austrálii konečně určili také oficiální třetí pohlaví. Připadám vám snad neskromná a máte dojem, že bych si měla, tak jako většina světové populace, vystačit s klasickou nabídkou: žena × muž? Ještě přede dvěma týdny bych s vámi jistě souhlasila. V mém životě ale nastal zcela stěžejní moment, který veškeré mé jistoty popřel – nedělní výlet na Křivoklát.

Jistě jste zaznamenali knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Ačkoli jsem z ní nikdy nepřečetla víc než přebal, je i ten natolik výmluvný, že není pochyb o mém naprostém neženství. Začalo to už dávno, pradávno, mohu vám dokonce sdělit přesné datum. Dne 11. června 1888 založili tři nadšenci Klub českých turistů a začali kdejakou skálu, borovici a v technicky pokročilejším věku i klandr a patník zdobit barevnými značkami. Sto dvacet tři let, dva měsíce a tři dny nato jsme se s přítelem rozhodli využít tohoto výdobytku a vydat se po stopách krás kraje Středočeského, prošpikovaného klubovými stezkami jako suchá prsíčka pečeného bažanta.

Můj milý, který nehodlal nic podcenit, zakoupil mapu a pečlivě naplánoval trasu, jež nás panensky neposkvrněnou přírodou dovede až ke kulturní památce. Den před výletem si směsici barevných čar ještě před usnutím blaženě roztáhl v posteli, určil azimut, vytyčil trasu, vypočetl časový harmonogram, pečlivě prozkoumal vrstevnice, abychom se vyhnuli nepohodlnému příkrému výstupu a označil místa na svačinu, oběd a občasné obdivování lesů a strání.

Vzhledem k dlouhému pracovnímu týdnu, těžké večeři a dvěma sklenkám červeného se ode mě namísto nadšené spolupráce dočkal jen tří souhlasných „hééé, hééé, hééé“ a následného spokojeného oddychování. Až ráno mi s hrůzou došlo, co všechno se předchozího večera událo, a musím uznat, že mi nebylo volno. Nejprve jsem zkusila vyjednávat řkouc, že když už tak všechno pěkně ví, mohli bychom mapu nechat doma a ušetřené místo v batožinách využít k přenosu plátkového sýra, menšího poznámkového bloku, pasu nebo šekové knížky. Po neúspěchu jsem se mapu ještě poraženecky pokusila ukrýt mezi knihy v polici, ale sama jsem musela uznat, že na takovou sabotáž se známe příliš krátce, a s odporem jsem arch složený v plastovém obalu přibalila, vykřikujíc, že při našem výšlapu sehraje svou roli pouze v případě krajní nouze, naprosté dezorientace nebo setkání se skupinou mladých svišťů. Při cestě vlakem, během níž velitel naší dvoučlenné skupiny kontroloval naměřená data, počítal statistické odchylky a třikrát změnil výchozí bod, čímž jsme se na okamžik stali černými pasažéry, jsem uvědoměle hleděla z okna a kochala se tekoucí říčkou a drobným zvířectvem, odmítajíc do čertova plánu nahlédnout.

V cílové stanici Beroun jsem pak při reorganizaci zavazadel, jež spočívala ve vysypání celého batohu na lavičku a srovnání nákladu podle důležitosti, zatlačila ironický škleb, který se mi dral do obličeje po tom, co se na čestném místě nad jídlem, pitím, žvýkačkami a opalovacím krémem tyčila ona rukověť zaníceného turisty.

Naše trasa vedla po žluté. Co bylo zajímavé? Že jsme ani po hodině chůze nespatřili žlutou značku, což můj průvodce vysvětloval tím, že žlutá se rozumí samo sebou a že podle mapy jdeme naprosto správně… „No vidíš tady ten železniční přejezd? Tak to je ten, který právě přecházíme,“ vysvětloval. A skutečně, sedělo to dokonale – přejezd, železniční trať, řeka i občerstvovací budka s pivem a párky. Cesta zahrádkářskou kolonií sice nebyla nijak zvláštní a zajímavá, ale řekli jsme si, že alespoň poznáme nové odrůdy vyšlechtěných muškátů a zplna vychutnáme vůni kompostů a nedaleké fabriky. Za městem se nám šlo hned veseleji. Z jedné strany se za hustými křovinami schovávaly koleje evokující vzdálené kraje, z druhé strany bublala za pěti sty metry bažiny a houští čarokrásná Berounka. O jejich schopnosti povznést duši znavenou velkoměstem jsme debatovali tak zaníceně, až jsme chvílemi podléhali dojmu, že se mezi bordelem naházeným ve škarpách zaleskla vodní hladina a vyfoukl obláček páry signalizující příjezd elektrického osobáku. Sami jsme přitom kráčeli po dvouproudovce, jež vzhledem k provozu nejspíš momentálně sváděla vozidla objíždějící uzavřený úsek dálnice. Snění jsme si bohužel neužili příliš dlouho, jelikož v rámci osobního bezpečí jsme další úsek cesty museli urazit ve formaci těsně za sebou a krok střídat s ostrým během.

Slova vzkvétající lásky nahradily vulgární výrazy tak četné, že kdyby si někdo dal tu práci a nahradil je v přepisu hvězdičkami, mohl by následně snadno rekonstruovat celou mapu hvězdné severní oblohy. „*ni, *da, *vé, *ci… Napíšu jim tam dopis, mongoloidům turistickejm. Co kdyby tady chtěl jít někdo s dětma? Vždyť je tady větší provoz než na magistrále a žádnej chodník. To má bejt turistická trasa? *le,“ burácelo nad hvozdy a v tu chvíli mi to došlo. „Dej sem mapu,“ pravila jsem tónem nepřipouštějícím námitek a oproti všem historickým, sociálním, kulturologickým, psychologickým a já nevím jakým předsudkům jsem otevřela skládačku v místě legendy. Vážení, já jsem četla v mapě. A tak jsem zjistila, že žlutá znamená okresní silnici druhé třídy, a taky že kdybychom po ní chtěli dojít na Křivoklát, čekalo by nás dalších třináct kilometrů husím pochodem a že je úplně jedno, jaké vrstevnice tam vedou, protože my musíme jít stejně úplně jinudy. Když jsem mapu zabavila, odmítla jsem ji na zbytek dne vydat, a přišla tak o jeden z určujících znaků slabšího pohlaví. A když jsem použila slovo „čerchovaná čára“, zděšeně jsem uznala, že od výletu na Křivoklát jsem přestala být žena.

Začala jsem tedy balit kufry. S třetí neurčitou možností to u nás zatím nevypadá nic moc a na muže se nějak necítím. Tak dobře v těch mapách zase nečtu. Nezbývá mi než stát se neurčitou.

Najdete i na ELLE.cz

Modelky prdí taky

Došlo mi to po deseti letech. Stejně jako jsem až se značným zpožděním docenila seriál Simpsonovi – začala jsem si pamatovat, co se událo v jednotlivých dílech těch kterých sérií, poznala detaily osobních příběhů všech postaviček –, mi toto poznání trvalo mnohem déle než mým pubertálním spolužákům. Před deseti lety mi totiž jeden z nich při některém z našich zcela zásadních rozhovorů během hodiny, v nichž mi postupně vyjevoval svůj světonázor a snažil se otřást tím mým, prozradil: „Modelky nejsou nic extra, se na ně podívej, vypadají jako nějaké víly, ale když chodí po tom mole, tak stejně prdí! Jako všichni!

Je to vážně dlouho, takže to určitě neřekl takhle doslova, ale poselství jsem, doufám, zachovala nezměněné. Čemuž se dost divím, protože jsem jej (sdělení a v tu chvíli i spolužáka) považovala za naprosto stupidní, a navíc urážející. I já jsem se právě snažila stát modelkou, a tak ta krutá pravda vyzněla spíš jako shazování mnou zvolené cesty na vrchol společenského, kulturního, osobního i veřejného života a vůbec všechny vrcholy světa.

Pochopila jsem to dnes, když jsem se srdečně zasmála nad knihou Nicka Hornbyho, který celých stopětasedmdesát stran řešil rozvod, nevěru, touhu být dobrým člověkem a otázku životního poslání. Po všech těch frustracích z vlastní nedokonalosti totiž zničehonic přišla následující pasáž popisující rozhovor dvou dětí:
„A taky nemusí furt prdět.“
„Já myslím, že jo. Musí.“

A mně po těch deseti letech došlo, že od toho spolužáka to bylo vlastně hezké. Že mi chtěl říct, že ty krásky se zlatými hřívami a porcelánovou pletí, které nemají křivé zuby a brýle nosí jedině jako módní doplněk, jsou taky jenom lidi. A že ať si vystoupám na kterýkoli vrchol, špičku, hůrku nebo kopec, nepřestanu být člověkem ani já, což jsem naštěstí věděla dávno. Ode dneška ale chápu, proč se nemohla jeho promluva obejít bez té smrduté části, která mi tak vadila (ano, teď jsem si vlastně vzpomněla, že modelky toho podle něj dělají daleko víc, ale tomu nevěřím).

Protože ty nároky na naši dokonalost, bezchybnost, upravenost a voňavost jsou samozřejmě správné a logické, ale poslední dobou nám začaly lehce přerůstat přes hlavu. O ženu s flekem v podpaží by si nikdo ani kolo neopřel, Carrie v Sexu ve městě věnovala celý jeden díl tomu, že si před panem Božským upšoukla, a alespoň třikrát za den se objeví v některém ze statusu, které mi padají na facebookovou zeď, že lidi v tramvaji nebo v metru jsou zpocení a smrdí a že to není k přežití…

Mám kamarádku, která se každou hodinu na záchodě přestříkává deodorantem a v divadle je schopna vydržet celé představení včetně přestávky v upažení, aby někdo náhodou nezjistil, že má skvrnu. Je přesvědčená, že je jediná, komu se taková hrůza děje. Mám jinou kamarádku, které jsem si nedávno po příjezdu na koupaliště posteskla, že jsem se v autobuse splavila takovým způsobem, že mám mokrý zadek z té kožené sedačky, což nesnáším, a ona mi upřímně sdělila, že je strašně ráda, že to říkám, protože byla přesvědčená, že nikomu jinému se to neděje.

Aby to nevypadalo, že se zaklínám přítelkyněmi, uznávám dobrovolně, že mám fóbii ze svých bot, které podle mě zapáchají přímo nelidsky, takže v kině nebo divadle se co chvíli ohýbám pod sedadlo, nenápadně štrachám v kabelce a přitom očuchávám nohy své, svého doprovodu a svého souseda, a jakmile zjistím, že je to jeden z nich, obdivně se na ně usměji a mám je za jejich odér upřímně ráda – hlavně že to nejsem já. Přiznávám dokonce, že už se stalo, že jsem na prvním rande řešila víc kožené baleríny než děj filmu. Chlapec pak možná nic necítil, ale musel si myslet, že jsem absolutní primitiv, když mi nedošlo, proč se hlavní hrdina nemohl jen tak vrátit z té počítačem řízené planety. Když jedeme na výlet, nechci mít nohy poblíž klimatizace, ve všech prostředcích hromadné dopravy se neustále očuchávám, a když vyrážím někam na večírek a cestou mi zmokne hlava, připadám si nechutně a nemožně.

Nikdy si vlakem nevozím sekanou ani karbanátky a při poslední cestě jsem si od úst odtrhla chleba s paštikou, protože by to mohlo rušit hezkého čtoucího si mladíka, který tak – jak správně podotkla moje matka – mohl zůstat u dojmu, že žiji ze vzduchu. Zkrátka řeším pitomosti tam, kde nejsou, a jako všechny mé kamarádky jsem přesvědčena, že zbytek světa se pohybuje v chanelovém oparu, zatímco na mě zbylo jen mýdlo s jelenem.

Jak mi bylo jednou blaze, když se proti mně v kupé rozvalila rodina s obézní dcerkou nacpávající se řízky, se třemi páry smradlavých nohou a živitelem, který se v rozhalené košili chlubil chlupatým zapoceným hrudníkem a na rukou choval nemytého jezevčíka. V náprsní kapse měl ten pán oranžový umělohmotný hřebínek, který mě v kombinaci s hustým porostem na prsou rozesmíval stylem nevhodným, ale naprosto uvolňujícím. Pobouřeně jsem si vyměnila pohled se zdrcenou spolucestující na sedadle vedle, spokojeně si sundala žabky a ruce založila za hlavu: v této sluji jsem byla na okamžik naprosto z obliga – tady se už našel jasný deviant, který jistě ten den nepoužil už třetí vrstvu deodorantu a nepostříkal si nohy ani boty antismradovým sprejem.
Že je to téma nemožně povrchní, stupidní a zbytečné? Samozřejmě že ano! Zároveň ale doufám, že se u něj budete cítit volně jako při jízdě v páchnoucím vlaku. Nebo že se při něm alespoň nebudete cítit vůbec.

Najdete i na ELLE.cz

úterý 6. září 2011

Blbec v autobuse

Písničku Řiditel autobusu od skupiny The Tap Tap Orchestra jsme si spolu s kolegyní zamilovaly okamžitě po prvním poslechu a v oblibě jsme neustaly ani po zhruba stém pobrukování vtíravě se pohupující melodie. Jednak proto, že se v ní zpívá, že ‚blbec je blbec a blbcem zůstane‘, ale také proto, že nás nedávno jeden řidič vyhodil z autobusu kvůli tomu, že kolegynin mazlík Gustav neměl na hubě košík. Nic nepomohla argumentace, že se jedná o mopse, tudíž bychom vzhledem k jeho fyziognomii musely použít masku podobnou té, kterou zákeřný bratr nasazoval na roztomilý ksichtík Leonarda DiCapria v Muži se železnou maskou.

„Tak má být v tašce,“ opáčil řiditel při pohledu na rozpláclý psí čumák. Svorně jsme se zahleděly na psího válečka, který svými rozměry více než nepřipomínal ty malé hlavičky vykukující ze značkových zlatých kabelek svých paniček a pokusily se Gustava narvat do igelitky. Překvapivě, a to ani po ujištění, že teď má jakoby pláštěnku, která mu navíc sluší, neuznal, že plasty letos frčí a cestování v tašce, jež by se během několika sekund proměnila v pařeniště, striktně odmítl. A tak zůstaly dvě blondýnky, tři zavazadla, jeden domácí mazlíček a velký oblak hněvu stát u hlavní silnice. Vzdáleny civilizaci a možnosti přepravit bestii, která sice obědvá se svou paničkou z jedné vidličky (což zásadně neschvaluji), spí ve společné posteli, šunku pojídá pouze nakrájenou na kostičky, ale za oběť jí padlo už sedm a půl cestujícího městské hromadné dopravy. Proč?

Protože předpis je předpis, přesně jak se to zpívá v oné písni, kde jsou řidiči autobusu označeni nevybíravým oslovením. Těch autobusových historek jsou stovky – lidé přiskřípnutí do dveří, vůz odstavený u krajnice, kde řidič vykřikuje, že dokud někdo nepustí tu těhotnou sednout, on dál nepojede (což zásadně schvaluji), nebožáci, kterým zloduch zaklapl dveře přímo před nosem, promrzlá rána v depu, kde tři autobusy vůbec nejely, ale další čeká s vpuštěním cestujících do poslední minuty, aby v jízdním řádu nenastal chaos, každoroční vřískot, že o prázdninách se na studentskou nejezdí a že už stokrát říkal, že za dementy (ústav pro duševně nemocné) se platit nemusí!

Naposledy jsem už opravdu nevěděla, co jsem zase spáchala. Pozdravila jsem nahlas a hezky, pamatovala si místo určení, nesnažila se zmateně popsat, že: „To je to tam, za tim a začíná to myslím vod N…“ Zkrátka jsem byla dokonale připravena na zakoupení palubního ticketu, ale stejně bylo zle, blesky z pohledu sršely, milé vtípky nenalezly vnímavého posluchače, pozdrav odpověď a duše výletníka pohlazení. Až když modrooděnec s odporem pohodil stovku na palubní desku, jako by se jednalo o prašivou krysí kůži prolezlou hnidami, vše mi došlo – moc velká bankovka. No jistě, ono, když cesta stojí 38 korun, je to troufalost platit bankovkou, no ne?

Bude vám to možná podezřelé, ale účelem tohoto článku není udělat z řidičů spodinu společnosti, lidské bestie a bezcitné hororové figurky… Znám totiž i takové, kteří mi po litanii o tom, že jedu pozdě do práce a tady na té straně nic nejezdí, jsem samý problém a teď ještě tohle… celkem ochotně zastavují na zastávce, kterou by jindy míjeli bez povšimnutí, jelikož jejich vozidlo nese označení dálkové. A taky si vzpomínáte na doby, kdy jste jako malí měli věčně angínu a dostat se z té díry, kde jste vyrůstali, nebylo jen tak, takže vás hodný pan řidič pravidelně zásoboval antibiotiky? No, jestli jste vyrůstali ve městě, tak ne. Ale jinak se to dělo celkem běžně – opravdu.

Nedávno jeden mladík dokonce přehlédl červenou, jak moc se snažil usnadnit mi cestu zastávkou na nejvhodnějším místě. A proslulý pan H., který nás bezpečně vozil do školy bez ohledu na povětrnostní podmínky a pokročilou sklerózu, takže na něj celý autobus musel po zajížďce do jedné vísky pravidelně volat, že doleva by to bylo zpátky, že musí doprava – na Milevsko. Když si někdy nechám raději ujet autobus, vidím-li na zastávce dívčí florbalové družstvo, prcky z mateřinky oblečené do žlutých vestiček, ožralé pošťuchující se holohlavce, skupinu fanoušků nebo uřvaných Španělů, je mi řidiče i docela líto – on si na další počkat nemůže. A navíc tu trasu absolvuje několikrát denně.

Najdete i na ELLE.cz

úterý 30. srpna 2011

Chlap v kuchyni

Sushi, korejská kuchyně, tatarák, steak, palačinky s domácí jahodovou marmeládou… To není výběr toho nejlepšího, co pořídíte v pražských restauracích, ale jen pouhá část nabídky, na niž lákají své potenciální partnerky mladí, úspěšní a vařečkou se ohánějící muži. 
 
Přijď ke mně, něco ti uvařím a dáme film,“ tento obrat v poslední době prakticky nahradil veškerou mužskou invenci ve vymýšlení programu. Nesmělé hledání ruky v kině nahradilo objetí na gauči, rozpačitý výběr z jídelního lístku vystřídala příprava pečlivě promyšleného menu. Chlapi totiž nikdy nevaří jen tak ‚něco‘, ale mají do detailu promyšlený záměr, suroviny ze specializovaného obchodu a domácí spotřebiče, o kterých jste zatím jen slyšela nebo četla…

Je to možná moje paranoia, ale mám dojem, že se muži v kuchyni proměňují v diktátorské tyrany. Pokud přípravu té slávy přežijete u kuchyňského stolu se sklenkou vína v ruce a na závěr vše dostatečně pochválíte za pomocí obratů „vláčný, výborně ochucený, křehký, inspirativní“, máte ještě relativní šanci přežít večer bez fyzické či psychické újmy. Horší to je, když naivně podáte pomocnou ruku. V mužském světě se totiž během několika prvních minut ztratíte rychlostí, kterou by vás nedokázal zmást ani bludný kořen. Nakrájela jste cibuli na kostičky? Ale ne!!! Každý přece ví, že do číny se cibule krájí na proužky! Poučena vystřihnete příště dokonalé srpečky, ale ouha. Každý přece ví, že on si na guláš nejraději sype cibulové kroužky. Do pomazánky to máte moc najemno, protože to tam ani nebude cítit (což byl váš záměr), do bramborového salátu moc nahrubo, protože ho to tlačí v žaludku.

Žena má být trpělivá a snášet svá příkoří s úsměvem. Vůbec se ale nedivím, že většina žen vraždí v kuchyni a nožem (to, že muži nejčastěji škrtí v ložnici, může mít souvislost s našimi prostořekými ústy, ale o tom snad příště…). Můj bývalý dotáhl své kuchyňské hnidopišství k dokonalosti na potravině tak prosté, jako je rajče. „Posolilas ho? Mně chutná posolený.“ Cestou do kuchyně pro slánku jsem si tuto zcela stěžejní informaci uložila do paměti, abych mu hned příští den nasolila rajčata k snídani jak tresku. „Tys mi to posolila?“ zeptal se překvapeně. „No jasně, jak to máš rád, zlato,“ zatvářila jsem se vítězně. „Jenže ráno to rád nemám, protože sůl zadržuje vodu!“ Ha – tak to mě tedy nenapadlo, že se naše princezna, která do sebe v půl jedenácté v noci pere kysanou smetanu smíchanou s grankem, obává zavodnění organismu. U rajčete se to ještě snese, na zabití je ale dochucování jídla, nad nímž v neděli stojíte už třetí hodinu. Když pak vítězně přijde osoba, která se do té doby válela v obýváku, kde sledovala Objektiv a válečné strategie druhé světové války, aby do hrnce vhodila špetku pepře a prohlásila „teď je to teprve vynikající!“, je mnohdy těžké vzpomenout si, že je to otec vašich už narozených nebo budoucích dětí a jeho likvidace se vám nevyplatí.

Ty řízky naklep doširoka. Nemáš ten hrnec na středu hořáku, takže se omáčka nemůže prohřívat rovnoměrně. Proč jsi ten citron rozkrojila napůl, když jsem řekl, abys ho jen oloupala?Zkrátka muži v kuchyni vědí nejlíp, jak na to, a jelikož je to nejlepší i pro vás, nezdráhají se o své postřehy s vámi podělit. Dokonce své postupy vyžadují tvrdě a neoblomně, vedeni (alespoň doufám) touhou předložit vám i sobě dokonalý pokrm. Dokladem toho může být můj kamarád, který mi po návratu z tahu připravil čínskou polévku, do níž rozdrobil nivu. Když mi k tomu jeho spolubydlící a zároveň má nejlepší přítelkyně, které už bylo předem jasné, jak to s takovou pochoutkou dopadne, nesla alespoň chleba, tvrdošíjně mi ho odpíral řka: „Nedávej jí to, tím chlebem úplně zabiješ tu kombinaci chutí!“ Má ještě cenu cokoli dodávat? Snad jen – kupujte nože s kulatou čepelí.

Najdete i na ELLE.cz 

čtvrtek 25. srpna 2011

Rukulíbám, jemnostslečno

„No, tak ten alespoň zdraví!“ V očích mé mamky znamenalo toto prohlášení mnoho. Došlo-li na hodnocení povahy toho kterého člověka, získal mu prostý společenský zvyk body navíc. Kdybychom se bavily o skupině hrdlořezů, byl by Karel Kudla, který umí pěkné a hlasité „Dobrý den“, považován za toho nejslušnějšího z party. Jakožto vzdorovitý výrostek jsem to považovala za poněkud scestné. Nešlo totiž jen o to, zda zdraví, ale také jakým způsobem. Když si to někdo přihasil s rozmachaným „Dobréééj“, udělal by lépe, kdyby býval držel pusu a koukal vedle, protože byl ohodnocen jako frajer, co si o sobě moc myslí. Na dámičky, které jen tak něco špitly, doplňujíc slova naučeným úsměvem, platilo přísloví „svatá dala, nevěděla komu“, ale vůbec nejhůř byli vždy hodnoceni ti „co jdou, koukají na tebe a snad čekají, až je pozdravíš“. Takové chování bylo v očích mé matky vždy symbolem naprosté a nehorázné nevychovanosti. Možná ještě větší, než když někdo na pozdrav neodpověděl.

Jakožto děvče ze vsi jsem tedy dokonale vybavena a hlasité Dobrý den ode mě můžete slyšet, i když si za lítačkami v Tescu beru do ruky košík nebo vcházím do dveří Rudolfina. Ono je totiž vždycky lepší pozdravit pětkrát a zbytečně než jednou zapomenout. Zdravím, dokonce i když vejdu do svého prázdného bytu. Dávno jsem totiž zjistila, že tento indikátor je možná schematicky jednoduchý, leč velmi účinný, a také už mám v práci své „dobréééj“ hochy a nezdvořáky, kteří mě svým vzdorovitým pohledem bez pozdravu ženou přímo k šílenství.

Krom okamžitého odhadu společenské ukázněnosti má ale pozdrav i mnohé další užitečné aspekty. Například dokáže celkem přesně zjistit ‚zastrčenost‘ místa, na němž se právě nacházíte. To se mi děje například při cestě do práce. Když totiž dorazím na místo určení, kterým je (nic proti ní, ale musím napsat bohužel) Uhříněves, připadá mi naprosto přirozené a správné hlasitě vyzdravovat maminky s kočárkem a živitele rodin otevírající vrata, aby se mohli vydat získávat další zabezpečení pro své blízké. Všichni na mě pak koukají stylem: „Odkud jste to, slečno, spadla, vždyť jste přece v Praze – našem nejmohutnějším velkoměstě! To bychom se daleko nedostali, kdybychom se tu všichni vyzdravovali jako v té díře, odkud jste k nám doputovala.“

Ano, uznávám, že má díra je větší, ani vietnamský obchod tam ještě nemáme a v rozhlase hlásí, že mistr bude ve středu za poplatek mýt náhrobky a zlatem obtahovat písmena a že před obecním úřadem prodává zelinář z Moravy meruňky a také že na severní stranu kostela se bude promítat film, a chcete-li se zúčastnit, doneste si židli. To já všechno uznávám, ale ona ta Uhříněves také není žádný Václavák, a i když tu mají meruňky v obchoďáku, renovátora hrobů na objednávku a možná i kino, vypovídá ‚ves‘ v názvu celkem jasně o tom, kde se právě nacházíte. Instinktu zdravit tu každého, koho potkám, jak je to na venkově zvykem, se tu tedy nemohu ubránit, i když se sebevíc snažím.

A ještě víc toho pozdrav dokáže. Někdo jím umí vyloženě potěšit. Je to už sice trochu vyšší level, ale i tací se mezi námi najdou. Třeba ten odrzlý prodavač, co míval na Míráku stánek s jahodami a hlásal: „Zdravím vás, milostivá, nechcete si osladit život?“ No, dá se na to říct ne? Nebo dítě, které ze sebe po úmorném boji v záklonu vypraví to své: „Dyn, dyn!“ A nebo pán s Novým prostorem, šněrující okolí Národky s obvyklým „Pánbůh požehnej!“ Od nikoho jiného než od svého dědy jsem například nikdy neslyšela: „Nazdar, ahoj!“ A tak jsem si jistá, že kdyby mě tak někdo pozdravil, budu ho považovat za nejlepšího člověka na světě. I kdyby to byl Karel Kudla.

Najdete i na ELLE.cz

středa 17. srpna 2011

Dekolorovat, prosím!

Přála bych si být černobílá a nejen proto, že barva na vlasy nanesená v rámci šetření doma v kuchyni zase chytla nějak do modra. A také, že nedokonalosti pleti se v různých stupních šedí skryjí daleko lépe než v plně kolorovaném prostředí. Kdepak, nejde ani tak o to, že nemám tolik estetického citu a tak velký botník, abych ke každému modelu, ve kterém vyrážím, zvolila odpovídající pár střevíčků. Jde mi o tu náramnou naivní bezstarostnost žití, o jednání tak potrhlé, nezodpovědné a prosté, že nad ním srdce plesá.

Pro to vše bych chtěla nosit přízvisko "pro pamětníky", mít pokaždé perfektní ondulaci, spát v saténových pyžámcích, nechat si připalovat od džentlmenů planoucích silným citem a zápalkou svazů charity značky Solo. Líbilo by se mi řídit vůz v provozu, kde se kolem dopravní nehody vždy motá hejno hus, slepic, kůň z vozem a nebo alespoň pes a při nárazu se nikomu nic nestane. Byla by krása vyjadřovat svou pokrokovost oděním tepláků a lásku bezmocným pláčem, podle něhož se duševního rozpoložení dovtípí i ten nejnemožnější nekňuba.

Jo, žít tak ve světě, kde slovy Antonie Nedošínské: "Mladá slečna, která nemá nápadníka? To je snad proti přírodě!" A když se dáma nalije, hodí ji někdo na rameno a odnese ji do postele, v níž se probudí krásná a bez kocoviny. Ve světě za dlouhou úvodní znělkou, kde lidé vyhrávají v loterii, mění se ze dne na den pro své milované, ztrapňují se při ochotnických představeních, obědvají společně nejen v neděli a onikají Baruškám, Zdeničkám a jiným trochu přihlouplým ale vždy dobře rostlým i mínícím posluhovačkám z venkova.

Milostslečny tu mají řasy jako smetáky, boty na kramflíčku, perfektně střižené šaty, srdíčkové rty, šišaté kloboučky a nově objevený sexapeel. "A co to je ten sexapeel," který holka má, řeší pavlačové drbny rázně a jednou provždy. "To je, že si jí žádný pořádný mužský nevezme!" Jenže se pletou a oni se po všech těch nepravděpodobných nedorozuměních, kdy si několikrát vymění identity, povahy a jména nakonec vždycky vezmou nebo alespoň políbí v pořádném záklonu.

S postupující barvou jde tenhle svět do háje a džentlmeni se ze smokingů svlékají do prouhatých trenek a vytahaných bílých nátělníků. Budují se baráky, řeší rozvody, děti jsou nemocné a plán se neplní a pak se ženské stávají nejšťastnější, když zůstanou samy a založí si firmu a chlapi jezdí na malém vozítku po Praze o vozí domu ožraly z bordelu. A terno je uhnat pracháče, ale mít v záloze ještě nějaký pořádný živočišný zážitek.

Všechno je pravdivé a otevřené a ze života a barvité a barevné. A vy se klidně můžete s tou postavou ztotožnit a cítit se také jako zrádná a proradná mrcha, řešit ještě dvě hodiny po filmu, jestli to tenkrát nebyla chyba, jak jste opustila Mirka a nebo naopak, jestli už nenastal okamžik, kdy je na čase poslat Mirka zpátky k mamince, otevřít si nový podnik a nebo odjet na cestu po světě. A všechno by se vlastně stát mohlo, ti lidé mají osudy jako kolegové z práce a sousedky a taky se hádají o kraviny a mají každý svou pravdu a stěhují se s peřinou do obýváku a říkají dětem že je ale vždycky budou mít oba rádi. Rubínově rudá krev i žluč žlutá jako dijonská hořčice tady tečou proudem a proč? Nic proti tomu, je fajn vědět, že nejste ve srabu sami. Pořádný relax to ale není, na ten nejsou žádné barvy třeba. Obraz je jemný, uhlazený a perfektně ladící.

Věřím, že kdyby černobílé filmy někdo obarvil, už by to nebylo ono. No, dovedete si představit Lídu Baarovou v modrém nebo ten žlutý šátek s červenými puntíky, co si přála Nataša Gollová v Roztomilém člověku? A co teprve obléknout mladou Kondelíkovou na osudnou opakovací hodinu do růžové? Nemůžu si pomoct, ale nestálo by to za nic. Zato možná není úplně od věci nechat se občas trochu dekolorovat, alespoň na tu hodinu a půl týdně.


Najdete i na ELLE.cz

sobota 13. srpna 2011

Autistické spolčení

Říct mi někdo před půl rokem, že si jednoho dne vezmu v práci volný pátek, abych mohla jet do díry jménem Lipová na Prostějovsku skládat puzzle, které má 32 tisíc dílků, rozhodně bych se nejprve upřímně zasmála, optala se ho na množství omamných látek v krvi a na počet sezdaných sestřenic, bratranců a sourozenců v rodině. Skládat puzzle jsem se totiž nějak výrazněji pokoušela jenom jednou – když mi bylo třináct, byl to strašný hit a na krabici se leskl obrázek pohádkově zasněženého Neuschwansteinu. Ano, správně říkám na krabici, protože čekat, že zjistím, co se mezi čtverečky odehrává, až po tom, co obrázek dostavím, nikdy bych se nedozvěděla víc, než že k zámku šíleného Ludvíka vede cestička ohraničená taráskem.

Půl roku se po bytě povalovaly krabičky od margarínu naplněné barevnými kostičkami a já trávila hodiny tím, abych za odpoledne přiložila jednu, dvě – ve výjimečných situacích i tři. A jako by nestačila má neschopnost, přišla vždycky, když věc začala vypadat nadějně, nějaká přírodní katastrofa. Jednou do obrázku spadlo rozbité okno na půdě, kam byl obraz dočasně odložen, jednou do něho otevřeným oknem nalilo a… vlastně už nevím, ale určitě bylo ještě nějaké třetí jednou.

Naneštěstí existuje mezi lidmi podivné těžko definovatelné pouto jménem přátelství, jež určuje ještě podivnější pravidlo, které praví: „Dělá-li tvá kamarádka něco s nadšením, náramně jí na tom záleží a rozhodla se tě přizvat, nemáš prakticky možnost odmítnout, ať už se jedná o sebevětší kravinu.“ A tak jsem se účastnila pokusu o světový rekord ve stavění puzzle a nebylo to vůbec tak špatné, jak bych očekávala. Krom neobyčejné radosti nad každou zasazenou kostičkou jsem totiž během šedesáti osmi hodin strávených takřka nepřetržitě s padesáti dalšími nadšenci v sále kulturního domu získala zajímavý vhled do jednoho mikrosvěta. Po dvanácti hodinách zírání do takřka identických dílků se totiž lidi museli chca nechca projevit – a co teprve po čtyřiceti. Každý sociální antropolog by nad takovým socio-kulturním vzorkem zaplesal. A stejně tak já.
Nejzajímavější byly samozřejmě páry. S rovnováhou vesmíru by nejspíš nebylo všechno v pořádku, kdyby se ve společné domácnosti sešli dva propagátoři titěrných kostiček, a tak byl jeden z nich obvykle lidově řečeno ‚mimo mísu‘. Jak si ale poradit v situaci, kdy si partner vedle vás připadá jako debil, ale vám to nedá, protože vás věc prostě baví, jde vám, jste v ní dobří a chcete to předvést. Pokud byla silnějším v páru žena, dokázala si poradit velmi snadno. „Miláčku, mohl bys mi najít tu černou kostičku se zahnutým zobáčkem doprava a červeným spodním růžkem. S tou si opravdu nevím rady,“ prohlásila například jedna slečna, a zatímco se brouček tři čtvrtě hodiny snažil, poskládala sama polovinu tisícového obrázku. Když potom její partner dílek slavnostně objevil, hezky ho pochválila a zdůraznila, že bez něj by se nehla z místa, čímž si zajistila klid na další půl hodiny.

Pokud byl silnější v páru muž, snažil se sice o podobnou metodu, ovšem neschopen dotáhnout ji k dokonalosti, mnohdy svou partnerkou doporučením, ať uhne a staví si někde z těch nejjednodušších kousků, urazil k smrti. Ukázalo se také, komu společná práce klape a kteří lidé spolu nevydrží u stolu. Já osobně jsem zjistila, že jsem schopna dopracovat se jakž takž nějakého cíle pouze takzvanou autistickou metodou, a že jakmile mi někdo nabídne pomoc nebo nedej bože sáhne do pečlivě vybudovaného systému, chopí se mě vnitřní pnutí a děs, a se stavěním je konec.

Přirozeným výběrem se z našeho malého vzorku vyčlenili vůdci skupiny a jedinci na okraji společnosti. Každý zaujal nějakou úlohu, tak jako měli pralidé rozdělené služby u jeskyně a vykopané jámy. A když pak po dlouhých přípravách nadešel okamžik vyčerpávajícího štvaní mamuta, kdy všichni padají na energetickým nápojem upatlaná ústa, skupina se pěkně spojila v jeden celek, uštvala to veliké zvíře a oslavovala tancem kolem ohně. Všichni se obětavě postarali o slabší jedince a bylo dobře. A proč to píšu? Protože jsem nabyla dojmu, že bychom měli puzzle skládat povinně alespoň jednou ročně všichni. On ten otlačený zadek lidi přece jen spojí.

Najdete i na ELLE.cz